Takara 04

Odešel si, nevychovanec! Pes?! To zrovna! Kočka to je! To je hned jasný, když takhle prská a ukazuje zoubky! A odešel od stolu s nedojedeným jídlem! A já bych si myslela, že mu Tsume určitě jako malému nakazovala sníst to všechno. Cítila jsem, jak se mi koutky samovolně zvedli nahoru. Představila jsem si toho blbečka jako malé dítě. Jak sedí na vysoké židli a malinké nohy mu ani nedosáhnou na zem. Střapaté hnědé vlásky ještě neučesané od nedávného probuzení a šedou mikinu ještě nedoupravenou, jak se třese na to, až bude moct na zahradu. Jenže v tom přijde Tsume a nedovolí mu odejít, dokud ty vajíčka nesní úplně. Přesně jsem viděla, jak talíř dával pod stůl, aby to za něj Akamaru dojedl. Byla to roztomilá představa, která se hned vypařila, jakmile na mě paní domu promluvila.
Áh! Nesnáším, tohle vyslýchání, i když to naštěstí Tsume-sama zkrátila. Jakmile jsem dojedla oběd a po dlouhém přemlouvání, že chci pomoci, jsem Haně usnadnila práci umytím nádobí, jsem se zeptala, jestli mohu jít na zahradu. Chtěla jsem ji vidět a myslela jsem na ni posledních deset minut, protože i to, co je vidět z prosklených dveří je naprosto úžasná podívaná.
Vyletěla jsem ven rychlostí světla a zeleň mě úplně obalila. Byla to prostorná plocha, udržovaná a krásná i s nějakými dekoracemi, jako například malinký vodopád s rybníčkem a spousty kytek a stromů. Strčila jsem si ruce do kapes a šla se projít a prozkoumat tento úkaz. Vonělo to tu po pivoňkách a čerstvě posekané trávě.
Moje matka milovala zahrady. Starala se o ně sama a nenechala si na ně sáhnout. Teď už odpočívá v pokoji, protože ji postihla nemoc. No, naštěstí jsem nezmizela předtím, než umřela. Ještě by neměla klid.
Podívala jsem se na oblohu, kde bylo spousty bílých mraků. Ptáčci zpívali, ale něco je vyrušilo a oni uletěli z koruny stromu naproti mě. Podívala jsem se, co by to mohlo být, a přede mnou stáli tři obří psi. Jeden se na mě koukal dosti nepřátelsky a snažil se zachytit jediný špatný pohyb, aby mě mohl zardousit. Ten pohled totiž znám moc dobře, takže mě ani nepřekvapil.
Ovšem druhý po něm štěknul a sám ke mně přešel a snažil se mě s bezpečné vzdálenosti očichat.
Počkat! To jsou Haimaru Saykyodai! To mají být Haniny ninkeni. Třetí, jako by ztratil zábrany a svalil se přede mě a nastavil bílé bříško k drbání. Usmála jsem se a klekla si k němu, ovšem než jsem na něj položila ruce, ten první po mě hrdelně zavrčel a odhalil nebezpečně vyhlížející tesáky.
Věděla jsem, že by na mě nezaútočil, ale taky jsem věděla, že cítí to, proč jsem tady. Odhodlaně jsem překročila třetího psa, který nahodil výraz smutného štěněte, když jsem ho nepodrbala a přešla k tomu prvnímu.
„Vím, že to cítíš. Nedůvěřuj mi, jak dlouho budeš chtít, ale řeknu ti asi tohle. Já to ovládat nemůžu. Chtějí mě kvůli tý kravině u páteře zabít a taky proto jsem tu. Já se od té doby, snažím všechno odčinit, ale nejde to! Zabíjela jsem pro něj a nestydím se za to,“ věděla jsem, že poznal, co mám v těle.
Přeměřil si mě pohledem a jeho bratři se k němu přidali.
„Ale nehodlám v tom pokračovat,“ doplnila jsem a nastavila ruku dlaní vzhůru.
Viděla jsem, jak třetí bratr pohodil ocasem ze strany na stranu a jak jednička naklonil hlavu dopředu. Nakonec zvedl svou ohromnou tlapu a položil jí na mou dlaň. Dal si pozor, na to, aby byli vidět pěkně ostré drápy. Usmála jsem se.
Dvojka se ke mně ihned vecpal a olízl mi tvář. Byli to moc mílí pejsci. Potom jsem ovšem zaslechla vážný hlas plný nekončící autority.
„Hana vás nemůže najít a to už máte být v ordinaci! Koukejte tam běžet, má tam problémy!“ otočila jsem hlavu a za mnou stál obří vlk.
Měl pásku přes jedno oko a chybělo mu ucho. Tesáky bílé jak perly z moře a ostré jako mistrovsky nabroušená katana.
„A ty… Kde máš Kibu? Má tě nestarosti, ani u nás není bezpečno před Orochimarem,“ střelil po mě hnědým pohledem a já se jenom koukla k domu.
Zaostřila jsem a viděla jsem Kibovu siluetu před záclonou, jak nás sleduje. Zamávala jsem mu a načež jsem viděla, jak se ušklíbl.
„Vy mazejte! A Hoshi, pokud chceš být venku, měla bys mít doprovod. Nikdo tě sem neposlal pro nic za nic. Vím, že se umíš bránit, ale rozkazy jsou rozkazy,“ přešel ke mně. Byl trochu vyšší než Akamaru, ale vypadal o hodně nebezpečněji.
„Chápu, ehm… jak vám mohu říkat?“ oplatila jsem mu a usmála se na něj.
„Jsem Kuromaru, ninken Tsume,“ otočil se a naposledy po mě střelil okem, než se rozběhl za mizící trojkou, kteří oproti němu byli ještě stále štěňata.
„HEJ! Princezničko! Chceš vidět Konohu, nebo ne?!“ zařval na mě z okna ten blbeček, jako bych byla nějaká hluchá babička.
„JDI SE ZAHRABAT! JDU SAMA!“ zařvala jsem, jak hlasitě jsem uměla a nafoukla tváře.
Uměl mi pít krev už jenom tím, že dýchal! Strhla jsem si gumičku z vlasů a chytla dva prameny, za které jsem mocně zatáhla. Potřebovala jsem se zbavit té agrese, která ve mně dřímala. Ano, tak to bylo. Od té doby, co mě Kakashi-sama našel se ke mně všichni chovali, jako k časované bombě. Opatrně se mnou zacházeli jako v rukavičkách… jako bych byla porcelánová panenka. On se tak nechoval. Nevěděl o mně nic. Nevěděla jsem, jestli to je dobře, nebo ne, ale teď na to nechci myslet.
Obešla jsem dům a vyšla brankou na ulici, kde už na mě čekal, opírajíc se o bok Akamara. Připadalo mi to, jako by na mě čekal, aby mě vyzvednul a spolu bychom šli na rande. Nahlas jsem se zasmála. Byla to opravdu vtipná představa, že bych s ním někam šla.
„Čemu se směješ, princezničko?“ zamračil se.
Zamrkala jsem, protože jsem nevěděla co říct, ale na odpověď jsem nenechala dlouho čekat. To oslovování mě načínalo štvát. Říkal to takovým arogantním tónem, jako bych byla nějaká fiflena z tramtárie.
„Tě nemusí zajímat, blbečku!“ zdůraznila jsem jeho oslovení a odhrnula jsem si vlasy z očí.
Sáhla jsem si do zadní kapsy na kalhotách pro mou smaragdovou gumičku, ale nebyla tam.
Jasně! Musela mi vypadnout, když jsem se bavila s Kuromarem. Chjo… Budu si muset pořídit další, protože zásoba, co mám, mi nebude stačit. Pořád je někde ztrácím a potom velice neslušně nadávám, protože nesnáším svoje vlasy.
Vypadám potom, jako bych vylezla z postele po převalovací noci. Stojí na všechny strany a nejsou skoro ani učesat. A navíc, jsou všude! Zavane vánek a máte je rozpláclé po obličeji! Ani bych se nedivila, kdyby se mi teď začal smát, protože jsem musela vypadat komicky s výrazem mučedníka, co jsem měla nahozený.
„Jdeme?“ zeptal se mě otráveně a já jenom přikývla.
Našlapovala jsem a očima jsem házela tak do tří metrů přede mnou, protože jinak, jsem se věnovala upravování mých vlasů. Ano, ještě pořád.
„Víš, že vypadáš pořád stejně, nebo si myslíš, že tím tvým pohazováním vlasů z jedný strany na druhou něco zlepšíš?“ hodil po mě nepříjemný pohled Kiba.
Právě jsme přešli křižovatku už zcela zrekonstruované části Konohy a já se mu chystala odpovědět velice peprnou odpovědí na jeho vzhled, ale uslyšeli jsme křik. Ztuhla jsem a očekávala Orouše, jak nastoupí a vyrve mi z těla tu ampulovitou prokletou věc, ale potom jsem rozeznala ty slova: „Hoří!“
Nečekala jsme a vyběhla na křižovatku, kterou jsme míjeli. To už mě skoro odhodil závan vzduchu, jak se Kiba s Akamarem řítili za zvukem. Vyběhla jsem za nimi a brzy jsem uviděla hořící dům a masu lidí, co se tam objevila.
Kiba je předběhl a jediné, co jsem z něj potom viděla, byla kožená bunda, co odhodil a vrhl se do toho baráku. Lidi vykřikli, protože jim to přišlo moc nebezpečné. On byl ninja, pro něj to bylo lehčí než pro obyčejného vesničana.
Slyšela jsem z domu volání o pomoc, ale nikde nebyla žádná jednotka ninjů. Věřila jsem, že už jsou na cestě. Chtěla jsem pomoc, ale s mým taijutsu, bych toho moc neuhasila. Žádné jutsu, které bych mohla využít, jsem nevěděla.
„KIBA!“ zakřičela jsem.
Potom jsem něco zahlédl skrze zakouřené okno a rychle si uvědomila, co to je, nebo spíše kdo.
„Ustupte! Honem!“ odehnala jsem lidi od budovy, co nejdál to šlo a to už Kiba, proskočil sklem a třemi lidmi, co zachránil.
Ozvala se rána, to asi jak bouchl plynový kotel. Svalil se čtyři metry od baráku a vesničani se ihned ujali lidí, co zachránil. Akamaru kňučel a Kiba kašlal. Viděla jsem, jak si protírá oči od kouře a jak se trhaně nadechuje.
„Dostaňte, je odsud! Odvezte je to nemocnice!“ křikla jsem po lidech a už jsem šla ke Kibovi, když jsem zmrzla na místě a tělem mi projel třes. Z domu se ozval dětský pláč a rachot. Rychle jsem k němu popoběhla a chytla ho pod rameny. Rychle ho dotáhla dobré tři metry od plamenů, protože jsem věděla, co nastane. Oheň už se musel dostat ke kuchyni, kde byl přívod plynu a Jashin ví, čeho všeho ještě. Z okna vyšlehli plameny, jaké tam ještě nebyli a střepy zahalili ulici. Všichni zděšeně couvali a ozývali se výkřiky.
Už jsem se připravovala na to, že vrazím do domu, abych našla to dítě, co tam zůstalo, ale Kiba mě jenom odstrčil a znovu se rozběhl proti dveřím. Akamaru šel za ním, ale já ho stačila zachytit a přikázala mu, aby tu zůstal. Kibu najdu sama! BAKA! Měl to nechat na mě!
Vlasy jsem si strčila pod tričko, aby mi nechytli, a ze země jsem sebrala koženou bundu pokropenou střepy.
„Nechoďte tam, slečno!“ zakřičel někdo z davu, no já na to nehleděla.
Obalil mě dým a horko. To bylo jediné, co jsem dokázal vnímat. Horko.
„KIBA!“ zakřičela jsem, ale věděla jsem, že mě neuslyší. Myslím, že to byl obývák, do kterého jsem naběhla a zastavila až o napůl hořící křeslo. Nepatrně jsem otevřela oči a snažila se prozkoumat místnost, ale viditelnost byla minimální. Otočila jsem se a vběhla jsem do nějaké chodby. Povedlo se mi najít ještě stále nehořící schody. Doširoka jsem rozevřela oči. Byla tu známka po Kibovu dolování se nahoru. Přikrčila jsem se k zemi, abych se vyhla uhlíku, co vznikla hořením všechno možného zde. Běžela jsem nahoru a povedlo se mi jenom jednou zakopnout.
„KIBA!“ zakřičela jsem a tentokrát mi někdo odpověděl. Byl to ten dětský pláč!
Vykopla jsem jeden khořící trám, který mi vadil v cestě do jednoho pokoje. To nebyl ten, ve kterém byli. Uslyšela jsem praskání a dřevo zavalilo vchod a pro mě již i jediný východ. Tak fajn, půjdeme na to jinak. Vložila jsem chakru do nohy a kopem pod dobrým úhlem jsem prokopla stěnu a tam jsem je našla. Kiba se opíral o stěnu vedle a v rukou držel tu malou holčičku, co usedavě plakala. Přiskočila jsem k němu a holčičku zabalila do jeho bundy. Sakra! Ten blbeček měl jenom síťovaný triko! To se nemůže jednou obléct pořádně?! Už venku jsem si vzala kus látky od lidí, abych si ji dala kolem nosu a nedýchala až tak ten zatracený kouř. Trhla jsem za lem svého béžového trika a opatrně mu pruh látky ovázala kolem nosu a úst. Věděla, jsem, že to pro něj muselo být extra těžké, jelikož ho kouř musel, jakožto člena klanu Inuzuka, dráždit mnohem více.
S mou pomocí se dostal na nohy a na záda si hodil holčičku, která se zachumlala do jeho bundy. Kašlal a nebyl schopný pohybu. Sama jsem už slzela, jako by mi umřela celá rodina a on tu byl už o hodně déle.
„Pojď! Budu tvýma očima!“ zakřičela jsem přes hluk, když se zbořil kus podlahy z vedlejšího pokoje, do kterého jsem měla krásný výhled. Nečekala jsem na to, že i nám se zřítí zem pod nohama. Vyrazila vpřed. Kibovi ruce jsem přemístila na svoje boky, aby si byl jistější a šel přímo za mnou a jenom trochu váhal, takže mi důvěřoval. No, jistě. Tady už přechází sranda na nebezpečí. Naše spory se můžou řešit kdykoliv jindy.
Došla jsem ke schodišti a to už mně Kiba strhával pod sebe, protože padal kus stropu strop. Zbořilo to schodiště a drobné jiskry vyletěli do vzduchu. Cítila jsem žhavé uhlí na mém stehně a vyjekla jsem bolestí. Rychle jsem ho smetla pryč a začala i Kibu s holčičkou oprašovat.
„Tudy už to nepůjde,“ zakřičel a jámu odpověděla zakašláním.
Viděla jsme jeho zúžené zorničky v přimhouřených očích. Hodil jimi k světlu, z jedné místnosti napravo. Pochopila jsem, ale nebyla jsem si vůbec jistá. Přeci jsme měli jinou možnost, ne? Dost času se odsud dostat bezpečnějším způsobem. Neptal se mě. Ruku mi obmotal kolem pasu a holčičku mi strčil do náruče. Látku, co jsem mu uvázala si strhl ke krku a potom vyrazil strašlivou rychlostí vpřed. Několikrát jsme museli měnit trasu, protože se oheň rozšiřoval. Vrazil do místnosti a dál. Podepřel mě druhou rukou pod kolonami, takže mě měl teďkon celou v náručí a před oknem se otočil zády, aby ho proboural svým tělem a holčičku a mě tím ochránil, před střepy, co by nás mohli pořezat.
Uslyšela jsem jenom další výbuch a cítila, jak se plameny skoro dotkli mých bot. Jak nás obalil svěží chladný vzduch a vnikl do plic, jako léčivý syrup. A potom jenom tvrdý náraz a kutálení se po prašné zemi. Tiskla jsem k sobě to malinké tělo a snažila se, aby se moc neporouchalo. Zastavila jsem se o něco tvrdého a podle hrubosti jsem tipla, že to byl protější dům.
„NATSUKÍÍÍÍÍ!“ křičela žena ne celé kolo a přiběhla ke mně.
Vyrvala mi malou hnědovlasou holčičku v růžovích letních šatech z náruče a pořád do kola opakovala: „arigato.“ Až teď jsem si všimla proč tak moc. Dům už nebyl. Byli jenom trosky a mě před očima proběhl scénář, toho, kdyby nás Kiba během těch 5 sekund nevynesl ven. Hledaná samotným Orochimarem, ale zemřela v hořícím domě. To by byl paradox.
Rychle jsem se zvedla. A porozhlédla se po ulici. Byla tu spousta lidí a už dokonce přiběhli ninjové a začali hasit trosky domu. Moje oči těkaly po bodech, až našly to, co hledali.
„BAKÁÁÁ!“ byla jsem nehorázně naštvaná!
Noha mě bolela, když jsem k němu vyšla a všimla jsem si, že v ní mám trochu střepů. No, co… jenom malá bolístka. Zažila jsem horší.
„Co sis o sobě myslel! Ty bys tam chcípnul!“ skočila jsem na něj a třásla s ním za jeho potrhané triko.
Moje vlasy se už dávno dostaly na svobodu a teď mu padali do překvapené tváře.
„Snad ses o mě nebála!“ jeho grimasu mu zkazil záchvat kašle.
„Jasně, že ne! Ale nedovolila bych, aby zemřel někdo, kdo je pro Akamara důležitý, ty blbče!“ z očí mi začala padat slaná voda.
Bylo to od toho stresu, který pominul. Nesnášela jsem toho idiota! Ještě by se nechal dobrovolně zabít! Rychle jsem slzy setřela, aby mi nepřekáželi.
„No, dovol! Já nejsem žádnej blbec! Jestli sis nevšimla, zachránil jsem ti krk!“ rozčiloval se.
Vyskočila jsem na nohy. On mi zachránil život! Posloucháš se vůbec, blbečku?!
„A kdo tě přivedl k rozumu, když sis tam v pohodě seděl?! To byl čajový dýchánek, nebo co?! A netvrď mi, žes to mel celý pod kontrolou!“ zaječela jsem.
Bolest jsem skoro necítila. Byla to jenom čistá agrese, kterou jsem ani nemohla ovládat. Ona ovládala nás oba. Bylo to tím, že jsme jenom o vlásek unikli smrti.
Stáli jsme oproti sobě, nevšímajíc si zranění, způsobené ohněm, či sklem v bojových pozicích, připraveni na slovní palbu! V tom jsem byla vždycky dobrá a málo, kdo nade mnou vyhrál. I toho Uchihu, jsem dokázala pěkně usadit.
„Já měl všechno pod kontrolou! To tys tam jako cuchta naletěla s tím, že zachráníš situaci, ale-,“ skočila jsem mu do řeči!
Tsss… tos přehnal! Bojový mód nastven!
„Jo, ale beze mě, bys tam zkolaboval!“ nestačila jsem dokončit všechno, co jsem chtěla říct, tohle byla přetahovaná a on se ujal vedení.
„A ty by ses nechala pohřbít pod troskami, kdybych tě nevystrčil ven!“ zařval.
Ach ne… cítila jsem to. Pohled se mi zamlžil a hlava mi klesla. Překvapeně zmlknul, když jsem padla kolenama na zem. Cítila jsem tepání dole v bedrech a uvědomovala si svůj hendikep. Byla jsem tu, protože chtěl tu věc, co do mě ve víře, že mě nikdy neztratí, voperoval. Kdyby to odendali, ochrnula bych, nebo zemřela. Proto jsem ji měla stále v sobě. Proto mě musel ten blbec hlídat. Proto jsem viděla jenom temnotu a cítila, jak jsem se svalila na tvrdou zem naprosto neschopná, to ovlivnit.