Kazekage Gaara/Mikoto 3

Večerní Suna mě absolutně ohromila. Ulicemi se rozléhala příjemná melodie a o výzdobě ani nemluvím. Lampiony zářily všemi barvami, všude kolem byla spousta lidí. Nepopsatelné. Kouzelné...

Ani jsem nepostřehla, že z mého dohledu zmizel Naruto a ostatní a já zůstala jen s Kazekagem.
„Kam zmizeli?“ udiveně jsem se zeptala.
„Šli se podívat na nějaké stánky. Chceš jít taky?“ podíval se na mě.
„Můžeme,“ usmála jsem se. Najednou jsem si všimla těch vražedných pohledů dívek, které mě doslova probodávaly. Aha, určitě fanynky Gaary.
Začaly jsme obcházet různé stánky. Bylo jich tu nespočetně, od suvenýrů až po jídlo.

Gaara byl velmi tichý, sem tam mi něco ukázal nebo se mě zeptal jestli něco nepotřebuji. Hmm, fakt super.
„Gaara-sama!“ ječela nějaká holka. Zastavili jsme a počkali až nás doběhne.
„Matsuri?“ podíval se na ni Gaara udiveně.
„Gaara-sama, konečně jsem na vás narazila! Myslela jsem, že na oslavu nepůjdete,“ řekla a poté si mě změřila krutopřísným pohledem.
„Tohle je Miko, je z Konohy. Společně s Narutem mi bude dělat doprovod do jejich vesnice,“ stručně mě představil.
„Ahoj, těší mě,“ usmála jsem se.
„Jsem Matsuri,“ řekla naprosto bez zájmu a otočila se zpět ke Kazekagemu.
Znechuceně jsem se ušklíbla a protočila panenky. Co to je za holku?
„Potřebuji s váma mluvit Gaara-sama,“ podivala se na mě a pozvedla obočí. „Sama,“ dodala ještě.
„Oh, jasně. Nechám vás o samotě,“ řekla jsem a vydala se neznámo kam.

Bloudila jsem ulicemi a prohlížela si stánky a atrakce. Kde je s*kra Naruto... To je otrava!
Při téhle větě jsem si vzpoměla na Shikamara. No, za chvíli budu jako on.
Ani jsem si neuvědomila, že se vzdaluju od centra oslavy a ocitla se na dětském hřišti.
Posadila jsem se na lavičku a pozorovala prázdné hřiště. No tak takhle jsem si zábavu nepředstavovala. Seděla jsem a pozorovala hvězdy...

„Tady jsi,“ ozval se hrubý hlas za mnou.
Trhla jsem sebou, div jsem nespadla z lavičky.
„Pane Bože! Tohle mi nemůžeš dělat, víš jak jsem se lekla?“ zanadávala jsem.
„No snad se tolik nestalo,“ zasmál se Kankuro. „Kde je Gaara?“ posadil se vedle mě.
„Ále, došla nějaká Matsuri, že s ním potřebuje mluvit,“ řekla jsem komicky.
„To tě nechal samotnou?“
„Nee, leží tady pod lavičkou,“ zazubila jsem se.
„Humor jo?“ usmál se na mě.
„A kde jsou ostatní?“ začala jsem se na oplátku ptát já.
„Temari zběsile obíhá stánky a Naruto ji nosí věci,“ vysvětlil mi.
„Háá, dobře mu tak!“ Ano byla jsem opravdu škodolibá.
Kankuro se postavil a podal mi ruku. „Přece tady nebudeme jen tak sedět ne?“
Odlepila jsem se od lavičky, s Kankurovou pomocí, a vraceli jsme se zpět k centru dění.

„Hledali jsme vás!“ zakřičela na nás Temari. Vypadala spokojeně, za to Naruto byl zasypaný taškami.
„Ty už máš i svýho sluhu?“ zašklebila jsem se.
„Zmlkni!“ procedil skrz zuby Naruto.
„Tak se to dělá,“ usmála se vítězně blondýnka.
Naši diskuzi nediskuzi přerušil Gaara, který se u nás nějak ocitl.
„Omlouvám se, že jsem musel tak nečekaně odejít,“ podíval se na mě Kazekage.
„Nééé, to je v pohodě,“ mávla jsem rukou.
„Tak kam by ses chtěla jít podívat?“ přistoupil ke mně Kankuro a podíval se provokativně na Gaaru.
„Já,“ nedořekla jsem, protože mě přerušil rudovlasý.
„Myslím, že doprovod jí dělám já,“ odbyl Gaara staršího bratra.
„Ale nechal si ji tady a...“ Přestal mluvit, když Gaarův pohled zpřísněl.
To jsou mi ale scény.
Kankuro si odfrkl a něco zamumlal. Udiveně jsem mezi nimi stála a čekala co bude dál. Nikdo z nich ale nepromuvil.
„No mě celkem bolí nohy, mohli by jsme si někam sednout,“ navrhla jsem.
„Dobrej nápad,“ vydechl Naruto.

Všichni jsme se vydali k takovému dřevěnému altánku, který byl mimochodem krásně osvícený. Posedali jsme si ke stolu a mezitím Temari s Kankurem donesli něco k pití. Respektivě saké.
„Neměl bys pít,“ řekla jsem Narutovi, který zrovna sahal po alkoholu.
Kankuro se uchechtl a nalil mi trochu saké.
„Trochu neuškodí,“ pronesl s úsměvem.
Tak jo, proč ne že?

Po pár doušcích jsem se cítila příjemně uvolněná. Takový pocit euforie. Popíjeli všichni kromě Gaary. Když uviděl, že ho sleduju zarazil se, ale pohledem neuhnul. Hleděl na mě kamenným výrazem, nedal znát jedinou emoci. Docela mě to děsilo. Nevěděl jsem co si myslí.
„Někdo to musí ohlídat ne?“ přerušil nám oční kontakt Kankuro. Nárážel tím na Gaaru.
„Jo, asi jo,“ souhlasila jsem.

Kankuro vypil skoro celou láhev sám. Opil se dostatečně. S Temari a Gaarou jsme ho museili odtáhnout domů.
„Super! Kankuro ví nejlíp jak se opít za pár chvil,“ kroutila hlavou Temari.
„Hele pššt. Bolí mě hlava,“ chechtal se Kankuro.
„A tím narážíš na co?! Že tě bolí hlava ze mě?“ funěla Temari.
Kankuro radši zmlknul.
„Dneska je opilej už podruhý. Nevím co s ním je,“ povzdychla si blondýnka starostlivě. Přece jen, je to její bratr.

Kankura jsme dotáhly domů a zastlali ho do své postele. Naruto a Temari se rozhodli, že taky ulehnou. Za to mě se nechtělo spát a tak jsem se rozhodla, že si najdu nějakou zábavu.
Bylo už jedenáct večer a já se přehrabovala v malé knihovně. Hledala jsem nějakou knížku na čtení.
„Tady,“ podal mi Gaara knížku. Kde se tu sakra vzal? Celkem jsem se lekla, ale nechtěla jsem to dát najevo.
Podívala jsem se na ní a vzala jí do ruk, přičemž jsem nechtěně zavadila o jeho ruku.
Kazekage na mě jen zaraženě zíral. Huh? Bylo na tom snad něco špatně? Vadilo mu to moc? Měla jsem smíšené pocity. Opravdu byl jiný než ostatní.
„Ehm, takže něco o Suně?“ snažila jsem se to zamluvit.
„Ano, ani jsem ti o ní vlastně nic neřekl a ani neukázal,“ odpověděl mi.
„Tak to ne,“ vrazila jsem mu knihu zpět do ruk „ty mi to hezky vynahradíš!“ řekla jsem schválně uraženě.
„Dobře,“ kývnul Gaara.
„Nemyslela jsem to vážně,“ usmála jsem se.
„Já ano. Zítra odpoledne?“ protiřečil mi. Koutky se mi nepatrně zvedly a tak jsem kývla na souhlas.

Vrátil knihu zpět na místo a pokynul mi rukou ke dveřím.
„Takže domluveno?“ ujišťovala jsem se, načež mi odpověděl, že ano.
„Dobrou noc přeji,“ zastavila jsem se u dveří svého pokoje.
„Taky,“ odpověděl a zmizel za dveřmi.

V pokoji jsem se nachystala ke spaní a lehla si na postel, ale nemohla jsem vůbec usnout.
Jsem zvědavá na zítřek, jestli se o Suně nebo Gaarovi něco málo dozvím, ne jen to co mi povídal Naruto o tom jak se setkali nebo něco o jeho dětství, které nebylo zrovna pěkné.
Snad bude Kazekage trochu míň vážný a bude s ním řeč. Vždyť je maximálně o rok starší než já. No jo, on je vlastně vůdce vesnice, musí mít respekt a uznání. Ani se nedivím proč si ho vybrali. Měl charakter.
S těmito myšlenkami jsem nakonec usnula a probudila se pozdě ráno...

Poslední den pobytu v Písečné – první myšlenka po ránu, která se mi vloudila do té mojí kebule. Zítra by jsme měli vyrazit zpět do Konohy a já se tam celkem těšila. Tady není žádná zeleň, nebo jsem jí alespoň neviděla a je tady na mě teplo. Suna byla sice zajímavá, ale doma je doma.
Oblékla jsem se a sešla dolů.

Jako první jsem mrkla na hodiny. Bylo skoro deset. Teprve potom jsem si všimla Kankura, který stál opřený o kuchyňskou linku a lil do sebe jednu sklenici vody za druhou.
„Perná noc?“ se smíchem jsem si do něho rýpla.
„Ani nevíš jak,“ odpověděl zadýchaně a otočil se na mě. Neměl svůj rádoby make-up a kapuci, takže jsem ho konečně viděla.
„Mám ti vyřídit, že máš být odpoledne ve tři u Gaary v kanceláři. Prý jste na něčem domluvení,“ oznámil mi.
„Oukej. Má jít semnou projít se po Suně, když to včera tak odbyl,“ zaxichtila jsem se.
Kankuro nic neřekl a vydal se po schodech nahoru. Zřejmě se pořádně prospat.

Z lednice jsem si vytáhla něco malého ke snídani a uvařila kávu. Temari asi není doma...
Posadila jsem se ke stolu, najedla se a popíjela kávu, když v tom přišel Naruto. Vyrval mi hrnek s kofeinem z rukou a začal pít.
„Nalij si svoje!“ vyštěkla jsem po něm a hrnek si vybojovala zpět.
„Neříkej, že je ti taky blbě,“ koukala jsem na něj.
„Jo, asi mi to včera nějak nesedlo,“ posadil se naproti mně a opřel si bradu o ruce.
„A co já mám dneska dělat až do tří? Ani Temari tu není,“ povzdechla jsem si.
Naruto jen bezvládně seděl, tak jsem mu připravila snídani.
„A běž se vyspat, vypadáš strašně,“ pohrozila jsem mu ukazováčkem.
Periferně jsem postřehla Narutův otrávený pohled.

Nezbývalo mi nic jiného než se zavřít do pokoje, dát si vanu a pak? Pak nevím...
Po koupeli jsem zašla do knihovny a vytáhla si knihu, kterou mi včera podával Gaara. Aspoň si něco přečtu o Písečné abych pak nebyla za úplnýho blb*e.
Zalezla jsem zpátky do pokoje a očima jsem hltala řádky a snažila se přemluvit čas, aby ubíhal rychleji.
Těším se snad až ho uvidím?