Romantika

„Proč jsi tady?“ vysoukala ze sebe Tokime s mírným úděsem v hlase. Dívka jí věnovala ďábelský úsměv, zatímco jí tvář zakrýval stín kapuce od pláště.
„Abych si splnila svůj sen.“
„Myslela jsem, že jsi zemřela… a ty mezitím spolupracuješ s Orochimarem?!“
„Proč by sis měla myslet, že jsem mrtvá?! Ale co… to mi aspoň nahrává do karet. Nikdo mě nebude kazit plány tím, že by se mě snažil dostat zpět, jak to má Naruto ve zvyku.“

První část:

Jasné, můj otec mě pošle do Konohy, protože se o mě bojí. Tsss… měl se o mě bát před šesti lety!
A teď mám být pod dozorem, aby se mi nic nestalo? Aby mě zase nevzal pod svá hadí křídla? Jasné, že bych mu na špek tentokrát neskočila. Nejsem tak blbá, jako destiletá holčička, která se bála. Každopádně jim to dám sežrat! Budou se mnou mít peklo, já nikoho poslouchat nebudu!
Obzvlášť ne, nějakýho b***ranta, co si o sobě bude moc myslet!

Joshina

Kráčali sme.. Teda.. Oni kráčali už nevedno ako dlho a mnou Kisame pri každom jeho kroku necitlivo nadhodil. Začínalo ma bolieť brucho, alebo ma možno už aj bolelo, no cez to, ako sa mi jeho rameno zarývalo do podbrušia, som si necítila.. Ehm.. Nič.
“Ki.. Sa.. Me..” Vyslovila som jeho meno prerývane a odpoveďou mi bolo len hlboké zabručanie -hmm-.
“Prosím, daj… Ma.. Dole.. Bolí to..” Zatínala som zuby, pretože to bolo už k nevydržaniu.
“Rád by som, pretože si riadna otrava, ale nemôžem. Zdrhla by si.” Cvakal zubami.

V temném nočním tichu uprostřed lesa se pohnul temný stín. Odlepil se od kmene stromu, v jehož černotě se skrýval, a pomalu postupoval vpřed. Věřil, že zůstane nezpozorován nepřáteli, ale i přesto se pohyboval nanejvýš obezřetně. Jediné šustnutí stébla trávy pod jeho nohama mohlo vše pokazit. Bál se dokonce i dýchat.
Napětí ve vzduchu bylo téměř nesnesitelné. Kolik kolem mohlo být nepřátel? Jeden? Dva? Tři? Vždyť na tom nezáleželo. Pokud by se prozradil, byl by s ním konec tak, jako tak.

Akoby úvod?

Takže, bude to, poväčšine so Sasorim a ja viem, že by sa nestaral a že by mu to vlastne bolo u... jedno. Je to divné a poriadne to začne o... veľa dielov.

k poslechu

Bear's Den - When you break

Probouzím se. Celá zpocená se snažím nehmatat opěrný bod. Ruka mi spočine na chladné tyči. Pevně se jí zachytím a snažím se srovnat dech. Zavřu oči a počítám. Jedna... hluboký nádech. Dva... výdech. Tři... nádech. Čtyři... úchhhh vydechnu. Otevřu oči...

Daisuke sedel na lavičke a tvár mal skrytú v dlaniach. Rozmýšľanie mu vždy šlo, no teraz sa sám strácal vo svojich myšlienkach. Nevedel sa v nich vyznať a už vôbec nie v situácii, do ktorej sa sám namočil. Po tom, čo mu Tory povedala, že ho ľúbi, na seba pozerali akoby sa videli prvýkrát v živote. Hneď na to prišla Mira, ktorá vyzerala, že má miernu depresiu a Daisuke bez slova odišiel. Ani jeden z nich nebol schopný viesť normálny rozhovor.

Skrytý obsah

A je to tu!!!

Všechno ji bolelo. Nespala doma, ale na podlaze, kde ji babička Chiyo nechala potom nejnáročnějším tréninku, jaký kdy zažila… Její oběh chakry na tom byl sakra špatně, ale prý to vypadá celkem nadějně. Jenže měla neblahý pocit, že to bude trvat ještě dlouho a nebyla si tak úplně jistá, že to její tělo vydrží, než se hodí do normálu…

[hide=Stretko s Tanaris len na vlastné riziko!]Keď som bola v lete na našej stretávke s Tanaris, prvú vec, ktorú som počula keď som vystúpila z vlaku bola: "Objímeme sa, či?" opomeniem to, že sa na mňa dívala ako na zombíka a ja som sa divila, že je taká maličká ( pretože som si fakt myslela, že mojich 164cm je fakt málo ) a potom ma zabila vetou, kedy mi povedala, že vyzerám ako drsňáčka ( zdôrazňujem slovo VYZERÁM, lebo o tom pochybujem ).

Prečítať! :-)

Nie je to dlhá doba, čo som na Konohe spoznala jedno super dievča. Nie je to len super dievča, ale aj perfektná spisovateľka. :3 Po nie dlhej dobe nášho neustáleho písania si, ale na druhú stranu po dlhých dohadovačkách, som Karimao Toshiku konečne presvedčila k spoluautorskej.

Príbeh sa začína nie dlhú dobu po skončení štvrtej veľkej vojny shinobi, avšak z môjho a Toshikinho pohľadu to ešte stále nekončí.

Prajem/e príjemné čítanie! ^^

Čekám.
Stojím na písčité půdě po pravém boku svého mladšího bratra. Jsem navlečená v té nechutné chūninské vestě a cítím tisíce lidí stojících za mnou. Vnímám ale hlavně to, jak mi vítr čechrá vlasy.
Je to možná naposledy, co se sžiju se svým živlem a budu bojovat.
Za sebe.
Za Gaaru.
Za Kankura.
Za skrytou Písečnou.
Za Zemi Větru.
Jenže...
Chci já vůbec bojovat?
Nechci.

Stalo sa to pred niekoľkými rokmi. Utlačovaná, prenasledovaná, mučená a spútaná z vlastným osudom, hľadala spôsob, ako sa dostať z toho začarovaného kolotoča. Ale z veľkou hrôzou bolo, ako jediné riešenie, ona smrť, ktorej nikdy nechcela prísť na chuť.

Otvoril som dvere a vstúpil som dnu. Zvonček sa roztriasol a zazvonil. Z vedľajšej miestnosti sa vystrčila blonďavá hlava.
„Naruto!“ vykríkla a pribehla ku mne.
„Ahoj, Ino, som rád, že už je obchod obnovený,“ povedal som a usmial sa.
„Čo potrebuješ?“
Na chvíľu som sa rozhliadol po kvetoch v bielych vázach.
„Asi tri biele ruže.“
Ino prešla k váze s bielymi ružami a tri zobrala.
„Môžu byť tieto?“
„Do toho sa ja nevyznám, ale vyzerajú pekne.“
Prešla k pultu, zviazala ich fialovou stuhou a zabalila do papiera.

Aha.. Takže Naruto a Sakura. Vypadá to, že jsou nakonec spolu. Asi jsem viděla něco, co jsem neměla. A navíc v takovéhle chvíli. Zrovna, když jsem měla tolik sebevědomí jako nikdy a rozhodla se jít Narutovi říct všechno o mých citech. Stačí si na to jen vzpomenout a je mi do pláče.

Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.

„Tak toto ti neverím!“ zvolala Tory, keď jej Mira povedala, čo videla. Aj keď to nebolo príliš nahlas, ako boli na Tory zvyknutí, lebo už napoly spala. Ona bola tá zranená a unavená, teda mala právo mať halucinácie a nie Mira. Zamračila sa na ňu a jednoducho jej nemohla uveriť to, čo povedala. Nemôže to byť pravda. Jednoducho nemôže. Keby bola...to, čo sa stalo predtým by bola lož. A ona nechcela, aby to bola lož. Aspoň nie všetko.
„Ja viem, čo som videla,“ trvala na svojom Mira a ona len pokrútila hlavou.

“Heeej, Joshina-chan! Prestaň, lebo ťa utopím!” Kričala po mne Toshika už po niekoľkýkrát, čo som ju zvesela ofŕkala ľadovou vodou.
“No tak sa už ponor! Čo ak nás tu niekto špehuje?!” Okríkla som ju a ona si s vystrašenými očami zakrila nahé, ženské partie.
“Joshina-chan! Čo to bol za hlúpy nápad?! Poďme rýchlo preč!” Prezerala si ustráchane okolie, no na ponor do vody stále odvahu nenabrala.
“Veď nie je až taká studená! Ak sa neponoríš, skočím na teba a vo vode skončíš aj tak!”

Od Sabaku

Áno, viem. Všetci ma zaškrtíte, že pridávam diel až teraz. Môžem povedať, len pardón. Mrzí ma to. Vážne, ale momentálne mám hlavu niekde inde. Zlepší sa to.

Sabaku