Letní naděje 9 - Mise Monster ZOO

"Takže vy tři teď vyrazíte na misi. Budete hledat vlkodava, žirafku a jednorožce a přinesete kromě nich zpátky ještě kojence, dítě a dospělého," řekl Kabuto jednoho slunečného rána. "Vlastně stačí, když mi přinesete na výzkumy ty lidi, Orochimaru na to stejně do dvou týdnů zapomene."
"CA na co je tak potřebuje? Chce udělat monster zoo s kukuřicí za hubičku na hůlčičku?" zeptala jsem se.
"Jak jsi to uhádla tak doslova?" podíval se na mě medik.
"Žije tady už dva měsíce a týden k tomu," vysvětlil mu to Suigetsu. Vlastně jsem poslouchala Kabuta za dveřma, ale nikomu to neříkejte.
"Proč musím někam s ním?" protestovala Karin.
"Já s Karin nikam nechci!" přidal se on, aby nebyl pozadu.
"V tom případě tu Karin zůstane a vy dva jděte," rozhodl se. Vzdychla jsem. Sama s tím individuem, které se mě snaží sbalit. Na dlouhé misi. Že já radši nezůstala v Konoze.
"Suigetsu?"
"Ano?"
"Sbal si věci, vem si hodně vody a za hodinu vyrazíme."
Odběhl do pokoje. Já jsem měla sbaleno, takže jsem jenom zapnula cestovní tašku. O hodinu později už jsem čekala před hlavním vchodem do úkrytu.
"Můžeme jít!" prohlásil nadšeně Suigetsu a trochu mi tím připomněl bráchu.
"Hm. Tak pojď."
Chvíli jsme mlčky skákali z větve na větev.
"Natsuki?"
"Natsuki-sama. A co je?"
"Kdybychom cestou narazili na místo, kde je pohřbený Zabuza... Mohl bych si vzít jeho meč? Prosím, prosím!"
"Fajn, pokud ti nestačí katana," pokrčila jsem rameny.
"Sakra!" vyjekl.
"Ty sis zapomněl katanu?! Na, vem si moji. Mám dvě," řekla jsem a píchla jsem ho špičkou do palce. Jemně, aby ho to nevyřadilo z boje.
"Za co?" věnoval mi ublížený pohled.
"Za to, žes nám svojí neschopností snížil bojovou sílu. A teď šlapej."
"A kam vlastně jdeme?"
"Do Země Vln k tomu hrobu."
Večer se Suigetsu pokusil připravit tábor. Můj stan mu začal hořet.
"Víš, kdybych Kabutovi neslíbila, že tě přivedu živýho, asi bych tě uškrtila," prozradila jsem mu. "Budu muset spát u tebe ve... Hej! Neudělal jsi to náhodou schválně?!"
"Možná trochu," přiznal se.
"A zhasnul ti oheň!"
"Víš, jak strašně se u něj vždycky vysuším? Posledně mě Kabuto donutil přiložit do krbu a než se mi ruka zase zvětšila na normální velikost, musel jsem vypít tři litry vody!"
"Fajn, tak já to udělám," odsekla jsem a ugrilovala jsem dvě rohoretky, které jsem chytila. Snědli jsme večeři a já nechala svého parťáka na hlídce, abych mohla jít spát.
O půlnoci mě probudilo pohlazení po vlasech, něco, co už odmalička nesnáším. A když k tomu přidám skutečnost, že si to dovolil Suigetsu...
"CO DĚLÁŠ?!" Vymrštila jsem se a vlepila jsem mu facku.
"Nejsem tvůj pes, abys mě hladil! A navíc jsem ti dala jasně najevo, že se máš držet dál!"
"Dobře, dobře. Ale máš hlídku," vycouval.
Vylezla jsem ze stanu. "Kage Bunshin no Jutsu! Tak. Energie máš až až, hlídej."
"K službám!"
"Hlídá můj klon, takže si můžu jít lehnout," řekla jsem stručně, když jsem za sebou zavírala stan a sledovaly mě dvě vykulené fialové oči.
"Chytrý," prohlásil uznale Suigetsu.
"Aby ne. Vymyslela jsem to já."
"Dobrou noc."
Neodpověděla jsem a usnula jsem skoro hned.
......
"Dobré ránko! Usmažil jsem vajíčka!"
Otráveně jsem vylezla ze stanu a Suigetsu mi podal provizorní dřevěný talíř. Byl celkem dobře vydlabaný.
"Nedlabal jsi ty talíře mojí katanou, že ne?"
"Ne. Jez, nebo ti to vychladne," pobízel mě.
Najedla jsem se a musela jsem uznat, že míchaná vajíčka umí fakt dobře.
"Sbal stan, vyrážíme," řekla jsem. Sledovala jsem, jak si dává práci se stanem, a snažila jsem se ignorovat jeho pokusy o společenskou konverzaci. Nakonec jsme se vydali k Zemi Vln, k velkému Narutovu mostu. Rozhodla jsem se, že za tu snídani si s ním budu chvilku povídat.
"Natsuki-sama? Proč jsi vlastně odešla z Konohy?" Zarazila jsem se. Pošlu ho do háje, nebo odpovím? Ale asi má trochu právo to vědět, a navíc ho tím možná odradím.
"Začalo to tak, že jsem přestoupila do ANBU. A naše první mise byla zabít nějaké tři zloděje. Naruto chránil svůj oblíbený stánek s ramenem a dal nám naprosto nepřiměřeně lehkou misi. Ale nakonec to bylo štěstí, protože se ukázalo, že jsou z nějaké hrozně nebezpečné nové vesnice, a hned naše druhá mise byla vyřídit tu vesnici. Vyklubala se z nich banda neschopných budižkničemu, takže jsme byli rychle hotoví. A pak to se mnou začalo jít z kopce. Začala jsem být bezcitná, rozešla jsem se se svým klukem, přestaň na mě tak čumět, a mučila jeho bejvalku hůř než Ibiki. A on na to přišel a strašně se naštval, a pak jsem se ještě strašně zhádala s Tenzem, a pak jsem se rozhodla odejít. A hned za Konohou mě odchytil Kabuto."
"To byla ta nejdelší věc, kterou jsi mi kdy řekla!" pronesl dramaticky Suigetsu.
"A delší už ti asi nikdy neřeknu, tak si toho važ," odtušila jsem.
"Mám rád nebezpečný holky."
"Jestli mě chceš sbalit, budeš se muset víc snažit, pedofile. Kolik ti vlastně je?"
"Čtyřiadvacet! To zas takovej rozdíl není, ne?"
(pozn. aut.: Suigetsu má stejný rok narození jako Nanami, abyste věděli. Jenomže kdyby Natsuki řekl, že je stejně starý jako její matka, tak by to asi balicí taktice moc nepomohlo.)
Zbytek cesty jsme ušli mlčky. Večer jsme se utábořili u říčky a já jsem se šla vykoupat. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla do řeky. Když jsem se umyla, všimla jsem si pár podezřelých bublinek na hladině. Bleskově jsem hrábla do vody a nahmatala jsem vlasy. Toho člověka, bylo mi jasné, kdo to byl, jsem vytáhla z vody a s pokřikem "HENTAI!" jsem mu napálila takovou, že se všude okolo rozstříkla voda. Pak jsem vylezla z vody, beze slova jsem odkráčela do stanu a šla si lehnout. Myslela jsem na Asumu. Co teď asi dělá? A jak zareagoval Tenzo na uspanou Yuri?
........
Další den už se o nic nepokusil, asi díky té modřině na tváři. Šli jsme už dvě hodiny.
"Stát! Máme povolení vás zabít!" ozvalo se najednou ze křoví.
"Jo? A to jako od koho?"
"KATON: GOUKAKYUU NO JUTSU!"
"Ale ne. Uchiha," zaúpěl Suigetsu, když jsem ho strhla stranou.
"Jo. A tuhle Uchihu já moc dobře znám. Vylez, Saki."
"Natsuki?! Co tady děláš?"
"Co by? Jsem tu na misi pro Orochimara, a buď ráda, že tě nechám jít a nepoužijeme tě jako pokusného králíka. A jenom kvůli tomu, že se do tebe zabouchnul můj bratr. Jo a nevíš to. Zdrhej," pronesla jsem arogantně a výmluvně jsem máchla katanou.
"Na tvoji hlavu je vypsaná odměna. Mangekyou Sharingan."
"Jak jsi ho získala?" zeptala jsem se stroze. Saki se sesypala.
"Gina," vzlykla. "Bylo to omylem. Čekala na mě ve tmě za rohem a já - já jsem se lekla a pak jsem po ní vystřelila Katonem, a až potom jsem zjistila, k-kdo to byl." Ulevilo se mi, že to nebyl můj bratr.
"Cítíš se hodně špatně?"
"Nejradši bych umřela taky."
"A chceš to přání splnit?" ušklíbla jsem se. Než stihla říct, že ne, byla bez hlavy.
"Kage Bunshin no Jutsu!"
Přikázala jsem klonům, aby rakev odnesly do Konohy a pak zmizely, a pokračovali jsme dál.
"Tys ji zabila!" koukal na mě Suigetsu.
"No a co? Chtěla umřít." Podíval se na mě jako na vraha a řekl: "A k čemu to bylo? Měla jsi jí zkusit domluvit. Její smrt byla zbytečná."
"Nejsem automat na city! A navíc zabila holku, která měla ráda bráchu! Zasloužila si to!"
"Udělala to omylem," namítl. Už jsem neodpověděla, jen jsem odvrátila pohled a přidala do kroku. Asi to nebylo správné rozhodnutí, ale na správná rozhodnutí se můžu vy--at.
Z křoví po levé straně vyskočili dva jouninové z Kirigakure.
"Stát! Hatake Natsuki, máme povolení tě zatknout!"
"Sakra, co to dneska je? Hon na hezký nebezpečný kriminálnice?" podotkl Suigetsu a já jsem mu pro jednou musela dát za pravdu.
Začali po mně metat různé techniky. Bránila jsem se a Suigetsu se za mě schovával. Zbabělec. Nakonec mě ale málem zasáhli nějakou ohnivou stěnou. Nezadržitelně se ke mně blížila a já jsem viděla, že to nestihnu.
"Suiton: Nanami!" vykřikl Suigetsu. "Nenechám ji umřít, i kdyby to mělo znamenat, že umřu sám!"
"Kde ses naučil techniku mojí mámy?!" stihla jsem se ještě vyděsit, než se sedm obrovských vodních vln vypařilo a Suigetsu dostal přímý zásah zbytkem ohně. Chňapla jsem po něm dřevěným prutem a rychle jsem zmizela do lesů. Prchala jsem dlouho, ale podařilo se mi je setřást a pak dokonce chytit do pasti. Položila jsem ho na zem. Zkontrolovala jsem, jestli žije. Žil, ale byl popálený skoro na půlce těla. Dala jsem mu trochu napít a pak jsem ho odtáhla do nedaleké řeky.
"Prober se. No tak. Nemůžeš mi zachránit život a pak umřít. Zakazuju ti to. Zakazuju, slyšíš?!"
Seděla jsem u něj hodinu. Začínalo mi to připadat marné. A najednou jsem zjistila, že nedýchá. Naprosto jsem zpanikařila. Po tváři mi stekla první slza a po ní následovaly další, ale brzo jsem se sebrala. Nemůžu tu přece sedět a brečet. Můžu zkusit dýchání z úst do úst. Nebo...
Zkontrolovala jsem mu tep. Najednou se ušklíbl. Zareagovala jsem rychle a vlepila mu facku, aby se probral.
"Hej! Vyděsil jsi mě k smrti! Blbče!" obořila jsem se na něj.
"Konečně jsi na to přišla. Už jsem se bál, že to nevydržím a nadechnu se, a taky se stalo," prohlásil.
"Jsi baka, ale jsem ráda, že jsi naživu. A zachránil jsi mě před smrtí v plamenech. Díky."
"Rádo se stalo."
Mlčela jsem.
Kami-sama, já jsem tak ráda, že je naživu!
Podívala jsem se na něj. Na jeho fialové oči, na nebezpečně vypadající (ale vážně jen vypadající) úsměv, na modrobílé vlasy. Vzpomněla jsem si na svou úzkost, když se pořád neprobíral.
"Co se děje? Vždycky mi nadáváš, nebo si čistíš katanu, nebo děláš něco jinýho, a teď tu jenom sedíš a koukáš na mě..."
Umlčela jsem ho v půlce věty.
"Nech toho! Jenom se mi ulevilo, že jsi naživu."
"Tak sis to konečně přiznala?" zeptal se.
"Nevím, o čem mluvíš," odsekla jsem.
"O tom, že po mně jedeš," řekl.
"Nejedu!"
"Nelži."
"Nech toho, nelžu! A jestli se o tomhle trapasu dozví Kabuto, Karin nebo dokonce Orochimaru, bude to pěkná otrava. Tak jim o tom neříkej."
"Jako bych to měl v plánu," usmál se a jako vždycky na mě vycenil špičaté zoubky.
Když jsme o den později exhumovali Zabuzu, zjistili jsme, že meč nemá. Museli jsme se vydat přes most do vesnice a porazit v souboji současného majitele. Vzali jsme ho jako jeden z pokusných objektů a ještě se nám podařilo ukrást školáka a kojence. Ale Orochimaru potřeboval ještě trochu času, aby zapomněl na ty obludy. A mně se zpátky do Zvučné ani moc nechtělo...