Kushina vs Kyuubi 3

Postavy, vesnice, prostředí, okolí, zkrátka nic zde není moje! Tedy až na povídku, alespoň doufám.

Kapitola třetí: Kompromisy a ústupky

Kurama ležel ve své cele. Hlavu si podpíral svou chlupatou zrzavou tlapou. Jeho pohled zasněný a plný míru a pohody. Jeho krvavé oči se upíraly na Kushinu, která se právě česala před zrcadlem. Za ta léta příslušnice klanu Uzumaki rozkvetla jako vzácná cizokrajná růže. Vyrostla. Už více nebyla malé usmrkané dítě, nýbrž překrásná mladá žena.

Kyuubi před jejím půvabem nedýchal. Fantazíroval a snil o ní. Prahl a toužil po ní. Udělal by cokoli, aby ji rozveselil v časech, kdy nemohla jinak než plakat. Nikdy nic takového necítil k žádnému člověku. Vyvádělo ho to z míry, ale zároveň vynášelo na oblaka. Drtilo a svíralo v hrudi, ale zároveň oblažovalo vřelým teplem v nitru.

Už dlouho se na svou Jinchuuriki díval jinýma očima. Obdivoval ji. Plamínek, který kdysi v holčičce našel, přerostl v opravdový oheň, který zažehl i jeho city, než se rozpoutal opravdový požár, před kterým Kurama neměl kam utéct. Byl ztracen. Byl uhranut. Byl očarován. Nikdy v životě ale nebyl šťastnější.

Kushina odložila hřeben a už se chystala zvednout ze židle, když k ní promluvil hluboký přátelský hlas: „Tam vzadu si ještě kousek vynechala.“

Mladá slečna se šibalsky pousmála a zakoulela očima, než zvedla hřeben a celou svou práci od začátku zopakovala. Věděla, že se na ni Kurama rád dívá, že ji může sledovat jen skrze její oči a tedy jen přes odraz v zrcadle, a že ho to nikdy neomrzí. Nevadilo jí dopřát mu jednu nebo dvě další chvilky ze svého času. Pro svého démona se bude česat bez přestání klidně i celý den.

Kyuubi si se svým srdcem nevěděl rady. Propadl šarmu jménem Uzumaki a nečinnost ho trhala zevnitř. Věděl, že démon a člověk nepatří k sobě, že jsou to odvěcí nepřátelé, že jsou to protiklady, které se vzájemně neslučují. Jako den a noc, jako život a smrt, jako dobro a zlo. Přesto mu tradice a zvyklosti byly fuk. Tahle dívka je to nejlepší, co ho v životě potkalo. Je jedinečná. Jedna z miliónu. Ne! Jedna na celém světě, Kushina Uzumaki. To jméno je pro zamilovaného liščího démona zpěv andělů.

Dlouho si lámal hlavu nad tím, jak Kushině vyjádřit své nitro. Nitro, které ho spalovalo samým žárem. Uvědomoval si ale, že mezi nimi stojí propast. Bezedná a dlouhá. Hranice, kterou vyhloubila ta samá moc, která jejich životy prvně svedla dohromady. Pečeť. I když jsou pořád spolu dvacet čtyři hodin denně, je cítit, jak je odděluje. Jeho naděje mu ale ničila ještě jedna, strašlivější pravda. On byl obrovský, chlupatý, děsivý a příšerný démon. Zatím co ona nádherná, usměvavá květinka s pokožkou hladší jak samet. Jeho utrpení znělo skoro jako ta dětská pohádka o krásce a zvířeti.

Zapátral ve své mysli, přehraboval se ve svých vzpomínkách. Hledal řešení, cokoli, co by odbouralo alespoň jednu blokádu stojící mezi ním a tou, po které prahl. Kushina zůstane jeho Jinchuuriki, to se nikdy nezmění. S druhou překážkou by ale mohl něco udělat. Nalezl ve své dávno zapomenuté minulosti techniku, která by mu mohla pomoci, která by mu dala alespoň šanci vyhrát přízeň jeho slečny.

Provedl potřebné pečetě, sepjal tlapy, zavřel oči a vydechl. Cítil, jak z něj uniká čakra. Jak mu ubývá sil, jak s každou vteřinou slábne. Srst i kůže na něm shořely. Jeho schránku zakrývaly už jen svaly. Jeden z jeho devíti ocasů se ztratil.

I jeho maso pohltily plameny, krvavě rudé. Démonovo tělo se zmenšilo o nejméně polovinu. Jeho oči nahradily bílé zářivé orby. Páteř i lebka mu vystoupily z těla a stejně tak i jeho žebra a kosti paží a nohou. Další jeho oháňka se odebrala do neznáma.

Jeho stehenní, holení, vřetení a loketní kosti se rozdrtily na nicotný prach a spolu s nimi i jeden z démonových ocasů. Lebka, obratle i hrudní koš, které tvořily jeho jakési pomyslné brnění, odnesl čas a spolu s ním i lišákův plamenný ocas.

Do rudé a černé čakry oděná bytost vzrůstově odpovídala vyššímu člověku. Za jejími zády míhající se oháňka se rozplynula a s ní zmizela i tvorova nadlidská výška. Zlověstné, tesáky vyzbrojené, čelisti se vyhladily a záře očí přišla o část své svítivosti. Další ocas rozfoukal vítr a démon zůstal stát jen s posledními třemi.

Když mu zůstaly už jen dvě oháňky, jeho tvary a rysy kopírovaly ty lidské. Rudá spalující čakra si místo směnila s oranžovým jako proudící plyn pulsujícím pláštěm. Kurama stál nahý. Rozkázal ještě jednomu ukazovateli své síly, aby si vzal časem nevymezené volno. Bublinkami posetý plášť přecestoval do jediného místa. Po zádech se přebrodil až k démonově zadku a soustředil se do jeho posledního ohonu. Dílo bylo dokonáno.

Kurama využil své čakry, aby si z ní vytvořil vlastní kalhoty. Dalo by se říci, že si je z ní „ušil“. Byly rudé jako krev a po stranách lemovány černými pruhy. Démonova kůže nesla zdravé opálení. Na tvářích mu zůstala památka na jeho vousky v podobě šesti mateřských znamének, tří na každé líci.

Zvířecí oči planoucí ohněm mu zůstaly. Za zády mu kmital jediný, dlouhý huňatý ocas. Ocas stejného odstínu zrzavé, jako jeho rozcuchané, krátké a jako trny čnící vlasy. Prsty na rukou i nohou mu zdobily ostré černé drápy. Vrcholky jeho uší se lehce špičatily a tyto hroty zabarvovala ta nejsytější černá, jakou tma zla kdy zplodila.

Jeho obličej byl od lidského k nerozeznání. Drsný a hrubý, ale bez vousů. Obočí na rozdíl od zbytku ochlupení tmavé, jako pozůstatek jeho linky z dob, kdy vypadal ještě jako liška. Kalhoty mu od spadnutí držel pásek barvy noci. Nohavice sahaly až pod kotníky a trochu se kvůli svému přesahu rolovaly. Stál bosý. V ústech ho mírně tlačily o něco delší horní špičáky, ale ta bolest byla pominutelná a bezvýznamná. Kurama byl se svou proměnou spokojený.

Pravda, v této podobě je král Bijuu nejzranitelnější a nejslabší, snadný soupeř a lehký cíl, ale za Kushinu mu to riziko stálo. Je schopen pro ni obětovat cokoli, svou srst, svou velikost a majestátnost, svou moc i svůj život. Masivní ocelová brána stále neochvějně držela svou pozici. Teď pro něj ale už nebyla žádnou překážkou, pomyslel si. Pokusil se ji překročit, proklouznout mezi mřížemi, ale jakmile se přiblížil na dotek, pečeť zareagovala.

Kuramův „pokus o útěk“ byl zastaven ještě předtím, než mohl pořádně začít. Ne že by se Kyuubi o cokoli takového opravdu snažil. Jen ho na krátko ovládla zvědavost. Zvědavá kočka zaplatila životem, a jak se zdá, lišáka s obdobným problémem stihne jen výhružný trest. Z kamenité a vodou zaplavené podlahy vystřelil řetěz.

Proletěl vzduchem, vinul se v něm jako had. Omotal se démonovi kolem krku a utáhl se. Démon se pokusil svůj nový límec strhnout, ale marně. Řetěz se navracel do země, ze které prvně vzešel, a spolu s ním se od brány vzdaloval i lapený démon v lidské podobě. Bránil se, snažil se zpřetrhat svůj obojek, zarýval své drápy do země, táhl proti směru udávanému pečetí. Navíjení ale přestalo samo, bez Kyubiho přičinění.

Smyčka kolem jeho svalnatého krku lehce povolila, ale nezmizela. Kyuubi se octl v pozici uvázaného psa. Délka řetězu mu moc volnosti neponechala, poloměr kruhu, ve kterém se mohl démon pohybovat, odpovídal přibližně dvaceti metrům. Přesto, i když napjal článkovaný řetěz do maxima, od brány ho stále dělilo nejméně deset kroků. Kyuubi přestal vyvádět a rozhodl se zachovat klid. Je vězněm už víc let, než aby je počítal. Zvykl si na stísněnost své cely a zvykne si i na tenhle límec.

Sedl si na zem, chtěl se natáhnout a trochu si odpočnout. Ztráta většiny jeho sil se na něm krutě podepsala. Jakmile se ale jeho zadnice dotkla vodní hladiny, vyskočil na nohy, překvapením. Dříve si neuvědomoval, kolik vody v jeho cele bylo. Zabědoval a kopl do ní, aby si ulevil od vzteku. Jak si s touhle komplikací poradí, ví jen bůh. Spát v mokru a s ponořenou hlavou rozhodně nehodlá. Nezbude mu, než svůj potemnělý domov patřičně změnit, přizpůsobit novým okolnostem.

…

Mezitím, co odhodlaný Kyuubi uklízel a vysoušel svou celu, se Kushina bezcílně loudala po vesnici. Její sensei, Gama, jí pro dnešní den dal volno a rudovláska neví, co si s ním počít. Malá procházka jí neuškodí. Alespoň si vytřídí myšlenky. A kdo ví? Možná ji i napadne, co zajímavého na svůj den odpočinku podniknout. Zatím se ale žádný rozumnější nápad nedostavil.

Kushinu minula dvojice lidí. Vrhali na sebe líbezné a vřelé pohledy. Muž a žena. On ji držel kolem pasu a ona se na něj za odměnu sladce usmívala. Něco jí pošeptal do ucha a ona se zahihňala, než ho hravě praštila do ramene, což mladík s radostí přijal. Zamilovaný mladý pár. Kushina za ně byla šťastná. Vypadali tak spokojeně.

Zastavila se a ohlédla se za nimi. Sama se mile culila. Trochu jim záviděla a není se čemu divit. Každá žena touží po tom, aby ji někdo držel v náručí, aby jí šeptal hloupé blbůstky, a aby ji dokázal za jakékoli příležitosti rozesmát. Kushina nikdy nikoho takového neměla a velmi si ho přála.

Podívala se do země a upustila uzdu fantazii. ‚Možná bych mohla… já a Kurama…‘ uvažovala zasněně, než zakroutila hlavou a zahnala tu vetřelou myšlenku. ‚Já a On? Co mě to jen napadá?‘ povzdechla si pobavená svou vlastní představou. Rozhodla se, že nakoukne do veřejného divadla, co dnes hrají. Po cestě zkoumala svou idylu dál.

Kyuubi byl démon a přestože dobře věděla, že ne tak zlý ani bezcitný, jak se ho ostatní snaží barvit, musela uznat, že obrázek jich dvou jako páru vypadal šíleně a absurdně. Zaprvé, věkový rozdíl. Kurama zažil milénium a Kushina teprve před měsícem oslavila šestnácté narozeniny. A oslavila je s ním. Usmála se sama pro sebe nad tou vzpomínkou. Už od dob, co zakopali válečnou sekeru, trávili všechny svátky spolu. Zadruhé, velikostní rozdíl. Kyuubi byl jako hora, ona oproti němu jen malinkatý mraveneček. Jak by tento kopeček překonali? Jak by mu mohla dát pusu? Jak by se mohli držet za ruce? Nebo víc, jak by spolu mohli…

Kushina se začervenala, její srdce bilo jako splašené. Vybavila si démonovo cvičení, které ji před časem naučil a dala se do hlubokých dlouhých nádechů a ještě pomalejších výdechů. Tentokrát si jednoduché cvičení vybralo více času, než se dostavil požadovaný účinek. Kushina usedla na lavičku a vzhlédla k pódiu, na kterém byla hra v plném proudu. Mladá Uzumaki ji ale nevnímala. Zatřetí, je démon. A ne jen tak ledajaký. Představa, že by si rudovláska cokoli začala s obrovskou liškou, působila spíše odpudivě, než přitažlivě.

Jedna z posledních Uzumaki si otráveně odfrkla. Proč si ti dva musí tak dobře rozumět? Pravda, jsou i chvíle, kdy se nemůžou vystát, kdy se hádají jako uštěkaní psi, jako staří manželé, ale jejich neshody nikdy nemají dlouhého trvání a usmíření se dostavuje vždy nejpozději následující den od potyčky.

Hra se blížila ke svému vyvrcholení a celé obecenstvo sedělo zaražené ve svých místech, bez dechu, napjaté jako tětiva luku. Celé obecenstvo až na jednu slečnu. Kdykoli potřebovala poradit, nebo se jen vypovídat, nemusela chodit daleko. Kyuubi si na ni vždy našel čas. Na druhou stranu, co jiného by měl ve svém vězení nudy dělat, než doufat v možnost, že si na něj někdo vzpomene a staví se na otočku?

Ale znova, Mito jí démona popisovala jako vraha, jako šarlatána a zloducha. Jako někoho, kdo raději prospí celý den, než aby jí řekl vlídné slovo. A zprvu Kyuubi takový opravdu byl. Nesnesitelný, uštěkaný, plný nenávisti a opovržení vůči lidem. Ale Kurama už takový není, změnil se. Ona ho změnila.

Jsou přátelé, tak se věci mají, tak je tomu nejlépe a tak vše i zůstane, vynesla svůj závěr Kushina. Závěr, který si opakuje každý den už několik měsíců. Každý den znovu a znovu. Ze samého papouškování ji už bolí hlava, ale dobře ví, že tak to prostě musí být. Začínat si cokoli s přáteli je nebezpečný hazard a ještě po vratším ledu by se pohybovala, pokud by si začala s někým, koho vídá a slýchá každý den, s někým, jehož život je s tím jejím navždy spojen, s někým, jako je ocasatý démon v ní zapečetěný.

Divadelní hra skončila a bohatý aplaus vytrhl Kushinu z jejích myšlenek. Předstírala nadšení a sama symbolicky zatleskala, i když ani neměla nejmenší ponětí o tom, jak se jmenuje hlavní postava této v Konoze tak oblíbené tragédie. Zvedla se ze svého místa na lavičce a dala se na cestu domů. Už se setmělo a rudovláska potřebovala horkou koupel, jako nic v životě.

Napustila si vanu a odložila ručník. Dávala pozor, aby se nepodívala ani do zrcadla ani na svoje nohy. Takový pohled by totiž nabídl v Kushině zabydlenému démonovi opravdu nezapomenutelný zážitek. Obyčejná ženská stydlivost a opatrnost. Sklouzla do vany, opřela si o její okraj hlavu a zavřela oči. Vlažná voda působila na její kůži jako lék, jako balzám, jako zázračný elixír. Toho večera usínala spokojená a uvolněná.

Ráno po snídani Kushinu napadlo podívat se za svým životním nájemníkem. Včera k tomu nedostala příležitost a popravdě si ani nevybavuje, že by toho dne spolu nějak více mluvili. Trochu se obávala, že možná nevědomky řekla, nebo provedla něco, co jejího démona mohlo naštvat nebo se ho nějakým způsobem dotknout.

Jakmile se octla v Kyuubiho cele, hned poznala změnu. Její šlapky nezaznamenaly žádnou vlhkost, žádný pocit chladu, zimy či mokra. Divila se, velmi se divila. Nepamatuje si jedinou svou návštěvu, při které by podlaha nebyla jedna nekonečná kaluž. Nepromluvila. Nedala svou přítomnost démonovi znát. Třeba ho zastihla ve chvíli, kdy ještě stále tvrdě spal.

Potichu a s lehkým nakračováním se přikradla k ocelové bráně. Očekávala, že za ní najde velkou podřimující kouli chlupů, ale zrzavý polštář se dnes někde zapomněl. Ještě více zaskočená proklouzla skrze mříže na druhou stranu cely a rozhlédla se po ní. Jak těžké může být, najít nepřehlédnutelnou chrápající lišku? Dnes se to zdálo jako nadlidský úkol.

Kurama se válel na zemi, zcela vysílený a zadýchaný. Celý včerejšek strávil prací, což v této nicotné podobě nebylo nic lehkého. Jednoduše podáno meditoval uprostřed cely a vysílal do okolí svou čakru ve formě tepla, žáru a plamenného pláště. Ten pak postupně přetvořil veškerou vodu na páru, kterou pak Kyuubi pomocí dalších technik rozehnal do nejvzdálenějších koutů nekonečného tunelu. Jestli se ten zpupný mrak páry někdy opováží zkondenzovat, bude to první déšť, který démon ve své cele zažije. A pokud opravdu sprchne, vyčerpaného Kuramu nejspíše klepne.

Kushina si konečně všimla na znak ležícího a hlasitě funícího zrzouna. Zkameněla na místě. Nemrkala ani nedýchala. Protřela si oči pěstmi, neb ji musel šálit zrak. Právě se jí totiž zdálo, že viděla na zemi nataženého a do půli těla nahého muže, kolem jehož krku byl omotaný ocelový článkovaný řetěz. Znovu se podívala na to samé místo a scéna, která na ni čekala, se nijak nezměnila.

Ať svou mysl namáhala, jak jen mohla, nedokázala přijít na jakékoli logické vysvětlení. Navíc, stále nenašla Kyuubiho. Možná mu tenhle neznámý chlapík něco provedl. Ale hlavně, jak se sem vůbec dostal?

„Ehm!“ odkašlala si bezradná slečna, její tvář pevná jako skála a bez špetky slitování.

Zrzavý svalnatý muž za ní otočil hlavu, než zpanikařil a urychleně se zvedl na svoje lokty. „Kushino!“ přivítal ji rozechvělým hlasem.

Rudovlásčiny uši ho poznaly, ale její oči ne. Podezíravě se na povaleče zadívala. „Co jsi zač?“ zeptala se, schovaná za svou chladnou fasádou.

Kyuubi, kterému se během té krátké chvilky podařilo upokojit své splašené srdce a zchladit svou horkou hlavu, se postavil a otřepal ze svých červených kalhot trochu prachu, ve snaze krapet se upravit. „Co si myslíš ty?“ neprozradil se Kurama hned.

„Kde je Kyuubi? Co jsi s ním provedl?“ padla do bojového postoje Kushina, její oči prozrazovaly jak vztek, tak i zmatení.

„Dodal mu ždibec,“ ukázal zuby vypracovaný muž, „jak je to správné slovo? Možná… šarmu?“ ušklíbl se zrzoun.

„Šarmu?“ mladá žena se nechytala, přestože jí tichý hlásek v hlavě našeptával pravdu.

„Cožpak mě nepoznáváš?“ předvedl se jí zepředu a pak i z profilu na její reakci napjatý démon. „Napovím ti… V této cele jsme jen my dva. Ty ale přesto víš, že někdo schází, ale jelikož víš, že bez něj bys už nežila, pak tu musí někde být,“ zkusil jí pomoci narychlo seskládanou hádankou zrzek.

Slečna zavřela jedno oko, aby mohla lépe uvažovat. Trojice znamének podobných vouskům jí dodala kuráž znovu prověřit svou domněnku. Červené oči se svislými zornicemi jí byly také povědomé, našla v nich oheň, sílu a vášeň. Teprve, když zaznamenala letmé mávnutí liščího ohonu, dovolila si vykřiknout z celého hrdla: „Kuramo! Co se ti to pro boha stalo? Jsi člověk! Máš sice ten ocas, ale přesto, jsi člověk!“

Kyuubi hluboko v nitru zatleskal. „Já věděl, že mě poznáš,“ usmál se na ni hřejivě.

„A-ale jak? Kam se poděl tvůj kožich? Jak ses mohl tak scvrknout? A co má sakra znamenat ten řetěz?“ chrlila jednu otázku za druhou. Démon jí vše vysvětlil. Když si byl jistý, že svou žalářnici se změnou dobře seznámil, zeptal se jí, co si o jeho nové vizáži myslí.

„No…“ prohlédla si netradičně vyhlížejícího démona Kushina. „Toho jednoho ocasu se nemůžeš nějak zbavit?“ zeptala se lehce smutným hlasem.

„Obávám se, že ne,“ povzdechl si Kyuubi. Nikdy by nevěřil, že jeho naděje s touto slečnou roztrhá právě jeho chlupatá oháňka. Spíše se bál, jak zareaguje na jeho vražedné krvavé oči.

„T-to nevadí, tomu věř!“ rychle napravila svou chybu rudovláska. „Nevypadá až tak strašně. Vlastně mi připadá docela… roztomilý?“ spíše se ptala, než odpovídala.

Seděli vedle sebe, takto blízko prvně v životě. Jejich boky se lehce dotýkaly. Kushina se musela přemáhat, aby se nečervenala. Její dřívější fantazie o démonovi a jeho současná podoba jí dvakrát moc oddechu nedopřávaly.

„Proč ta náhlá proměna?“ usmála se na Kuramu nevinně mrkající slečna. Kyuubi se octl v koutě. Doufal, že se ho nezeptá, nebo alespoň ne tak brzo a přímo.

„Kushino…“ nevěděl, kde začít. „Já…“ Toužil jí o všem povědět, o tom, co k ní cítí. Co s ním její smích provádí. Jak ji potřebuje a jak mizerný by jeho život bez ní byl. Jakmile se ale podíval do těch uhrančivých očí, ztratil veškerou odvahu. Jak legrační a smutné zároveň. Král Bijuu nedokáže říct ženě, kterou miluje, co vše pro něj znamená. Legrační, protože by nikdy nevěřil tomu, jak velkou moc nad ním může obyčejný smrtelník mít. Smutné, protože se takovýto scénář opravdu odehrával a to ho činilo zoufalým a sám ze sebe zklamaným.

„Já… v kožichu už mi začalo být trochu vedro. Jo… vedro,“ hrál si jednou rukou se svým límcem z ženy vystrašený démon.

„Aha…“ kývla hlavou rudovláska. „Tomu rozumím. Já bych v něm nevydržela ani den, tomu věř! Divím se, že ty si ho strpěl tak dlouho,“ strčila ho do ramene.

‚Jsem takový zbabělec,‘ pomyslel si zamilovaný démon.

‚Je takový fešák,‘ kousla se do spodního rtu očarovaná dívka.

„Hele,“ otočil se na ni Kyuubi, když znovu nabyl odhodlání. „Neudělal jsem to jen tak z rozmaru. Pravdou je že–“ Už ale nedomluvil, neb ho zastavila ústa jedné rudovlasé slečny.

Kushina držela démona za ramena, její lokty odpočívaly na jeho ničím nekryté hrudi. Kuramovo překvapení netrvalo dlouho, brzy zavřel své šokem vytřeštěné oči a sám se vložil do něžného polibku. Vzal ji jednou rukou za krk a tu druhou jí položil na záda. Zatlačil na ni, aby ji k sobě více přiblížil. Nevzpírala se mu ani jeho doteku. Spustila své paže dolů a omotala je okolo jeho pasu. Již jim déle nemohly překážet ve vzájemném kontaktu. Přitiskl ji k sobě, tělo na tělo.

Cítil její pevná ňadra na své hrudi. Otevřel pusu a jazykem poprosil ústa své partnerky, aby mu schválila vstup. Povolení bylo uděleno a Kuramův jazyk si poprvé zblízka poklábosil s tím Kushiny. Kyuubi se svalil na záda. Rudovláska ležela na něm. Jejich těla se proplétala. Dokonale do sebe zapadala. Jako dílky skládačky. Jako kola ozubeného stroje. Jako k sobě patří dva protiklady. Den a noc. Život a smrt. Dobro a zlo. Člověk a démon. Žena a muž.