Letní naděje 8 - Stařecká demence, tým 5 a hromjutsu

Po večeři jsem zmizela do pokoje. Podívala jsem se na fotku na poličce. Já, Asuma, Akemi a Izumo-sensei.
Tým 5.
A vedle té fotky přibyla ještě jedna. Čtyři vysmáté postavy ve stejném outfitu a maskách. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy nás zařadili do týmů.

"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
"Jsme spolu, jsme spolu, jsme spolu!" začali jsme vyvolávat a nadskakovali jsme nadšením. Teda, Akemi ne. Ta jenom tiše seděla v koutě třídy. Zazvonilo na přestávku a my jsme okamžitě přiběhli k její lavici.
"A ty se s náma nebavíš?" provokovala jsem ji.
"Ne. Teda jo... Eee..." sklopila pohled.
"Aha. Ty se stydíš, co? Jsem Natsuki. Hatake Natsuki. A tamta druhá příšera je Asuma."
"Ahoj," zazubil se Asuma a natáhl k ní ruku. Stiskla ji a usmála se na nás.
"Jsme tým," řekla.
"Jsme tým," přikývli jsme.
Druhý den ráno jsme se všichni dostavili na týmový sraz. Náš sensei přišel s nějakým kamarádem. Yuri vykřikovala, že je viděla držet se za ruce, ale nikdo jí nevěřil. Stejně tak mně nikdo nevěřil, že jsem viděla, jak si řekli "hodně štěstí" a dali si pusu. Asi úplně nejlepší kamarádi.
("Kamarádi". "Úplně nejlepší kamarádi". Kami-sama, já byla ale pako.)
Ten s obvazem na nose se nám představil jako Kotetsu a hledal Yuri a dvojčata. Ten druhý řekl, že je Izumo a že bude mít asi na krku nás.
"Na krku?" poznamenal Asuma.
"Když na krku, tak na krku!" zavýskla jsem a skočila Izumovi na záda.
(Každý má nějakou trapnou část dětství...)
Setřásl mě, něco zamumlal a odebrali jsme se na střechu domu, ve kterém dřív bydlel Naruto.
"Tak se mi nějak představte. Já jsem Kamizuki Izumo a asi vás budu mít na... starosti ještě dlouho. Můj sen byl stát se se svým nejlepším kamarádem jouniny a už se splnil. Tak třeba podle barvy vlasů, ty máš nejsvětlejší, začni," ukázal na mě.
"Já jsem Hatake Natsuki. Nesnáším lidi, co mi připomínají, jak jsem podobná tátovi, protože já jsem originál, a taky lidi, co pořád melou o tom, že jsem neteř šestého Hokage. Jinak miluju ramen, bojování s mečem a tátovy krvavý historky z ANBU."
"Ty taky miluju! Nejlepší byla ta s useknutým uchem!" zajásal Asuma.
"Tak. Teď Akemi," přerušil nás rychle Izumo.
"Jméno: Umino Akemi, životní cíl: umět lékařské ninjutsu nebo učit na Akademii jako táta nebo být známá silná kunoichi a k tomu všemu mít čtyři děti," vychrlila rychlostí kulometu.
"Dobře. Ty?" ukázal teď na Asumu.
"Yuuhi Asuma do akce!" vykřikl. "Chci být nejsilnější ninja v historii! A taky chci mít hodně holek!"

Nakonec ho to pustilo, ale stejně už měl dvě. S jednou se rozešel. A ta druhá je bezcitný zabijácký šílenec s poruchou osobnosti.
S tou myšlenkou jsem večer usínala. Druhý den jsem si našla Yuri. Třetí taky. A čtvrtý na to Asuma přišel.
"Ahoj," pozdravila jsem ho jako vždycky.
Místo pozdravu řekl: "Co si myslíš, že děláš?! Co ti Yuri udělala?"
"Nic," odsekla jsem. "Buď rád, že to nedělám tobě."
"Prosím?! Promiň, ale končím s tebou. Bavil jsem se s tou Natsuki, která byla na lidi milá a která je nemlátila jen proto, že ji štvali. Nejsi ona. Možná jsi Hatake Natsuki, ale ne moje holka a nejlepší kamarádka. Dělej si co chceš." Otočil se a odcházel, kaštanové vlasy mu vlály ve větru.
"Máme misi," zavolal mě Tenzo.
"Bude se zabíjet? Potřebuju si na někom vylít vztek, a lepší nepřítel než Yu..." Zmlkla jsem.
"Dopověz to, mě to zajímá. Kdo je Yu?" řekl chladně.
"Nikdo, a můžeme už na tu misi?"
"Jsi jako Kakashi, jenom víc mluvíš," ucedil.
"To jsem fakt potřebovala slyšet," odsekla jsem. Zamračil se, ale nic neřekl.
Dorazili jsme do lesa kousek od Konohy.
"Tak. Tady v okolí by se měli potulovat tři docela nebezpeční týpci, a naše práce je najít je. Jasný?"
"Jo." Zmizela jsem do lesa. Prvního chlápka jsem vyřídila. Druhý prosil o milost a argumentoval tím, že má tři malé děti. Prohnala jsem mu hrudí Raikiri. Na třetího jsem si počkala. Dovolil si mě kopnout, tak jsem ho přivázala k jeho mrtvým kolegům, pořezala a táhla všechny za sebou po zemi.
"Neko! Kde jsi byla? Musíme se před prací navečeřet," vítala mě Kio.
"Před jakou prací? My ještě nějakou máme?" divila jsem se.
"Neříkej mi, že..." zděsil se Ichi.
"Jo, odpravila jsem je sama. Ty dva rychle a tenhle si dovolil mě kopnout," opáčila jsem chladně a ukázala na zohavené tělo. Ti dva na mě vyděšeně zírali jako na zjevení, Tenzo s odporem v očích.
"Tak se pojď aspoň najíst," pípl nejistě Ichi, "a pak se asi vydáme do Konohy."
"Umíš ty vůbec pracovat v týmu?" obořila se na mě s nově získanou odvahou Kio.
"Nech ji, nebo tě bude šikanovat stejně jako Yuri. Nenapadlo tě, že by třeba mohli mít nějaké cenné informace?" obrátil se na mě.
"Jo, ale nezajímá mě to."
"A co se stane ostatním z Konohy, tě taky nezajímá?!" vyjel na mě.
"Nepleť do toho ostatní z Konohy, když jde jenom o Yuri!"
"Jenom?! Je to moje dcera, a netykej mi!"
"A proč bych neměla, kisama?!"
"NEBUĎ SPROSTÁ! PROTOŽE JSEM..."
"JE MI JEDNO, CO JSEŠ! KONČÍM! S KONOHOU A SE VŠÍM! A DÁVEJ SI BACHA NA DCERU, PROTOŽE JI MOŽNÁ NAJDEŠ MRTVOU!"
"Hm, nic lepšího neumíš, viď? Vyhrožovat a zabíjet lidi, to by ti šlo! Někdo jako ty nemá v Konoze ani co dělat!" dodal ještě.
"Fajn, tak já jdu!" odsekla jsem a vyskočila na větev stromu. Dorazila jsem do Konohy chvíli před nimi a šla jsem najít Yuri. Byla u hrobu své matky, která umřela těsně po jejím narození.
"Čau Lilijko," usmála jsem se. "Rychle, nebo pomalu?"
"Co?" nechápala.
"To neřeš a jenom odpověz."
"Rychle," řekla ustrašeně. "Co se chystáš dělat?"
"Takže se probudíš asi za tři měsíce. Dobrou noc, Yuri. Pořád ještě nejsem tak bezcitná mrcha, abych tě zabila. A ještě něco, tvůj táta je kretén a ty žaluješ a jsi úplně neschopná a Asumu si třeba sežer," oznámila jsem jí a píchla jí za ucho trochu uspávadla. Položila jsem ji na hrob a položila vedle ní kytici, kterou přinesla. Pak jsem se proplížila přes půdu do svého pokoje a sbalila si nějaké věci na cestu. Masku jsem schovala do své půdní skrýše a ANBU oblečení složila na postel. Chvíli jsem uvažovala, jestli na něm mám nechat lístek, ale rozhodla jsem se, že to někdo nejspíš pochopí i bez lístku.
Rázně jsem vykročila k bráně. Prošla jsem kolem Asumy a naprosto jsem ho ignorovala.
"Kam jdeš? Snad nemáš další zabijáckou misi?" zavolal za mnou posměšně.

Otočila se. Stříbrné vlasy jí vlály ve větru, na oku měla pásku a na zádech dva zkřížené meče. Sjela mě chladným, pohrdavým pohledem. Všiml jsem si ještě něčeho. Měla čelenku štítkem dopředu.
Zvedla ruku a pomalým pohybem přejela něčím po štítku čelenky. Když ruku zase spustila k boku, měla přeškrtnutý list. Zalapal jsem po dechu, když se beze slova otočila. Moje bývalá nejlepší kamarádka se obrátila proti Konoze bez zjevného důvodu.

"Počkej! Kam jdeš? A proč?!" zavolal za mnou.
"Nevím. Někam pryč. Protože už mě nebaví být hodná. Rozhodla jsem se, že páchat zlo a trestné činy mě baví víc. A máš na tom taky svůj podíl viny," oznámila jsem mu a tentokrát jsem se už vážně otočila k odchodu.

Každé její slovo mě bodalo jako rozžhavený nůž. Svůj podíl viny? Asi jsem ji měl nechat šikanovat Yuri.
"Jak to myslíš?"
"Co? A mohl bys mě přestat otravovat, když stejně odejdu?"
"Co je ten můj podíl viny?" křikl jsem za ní a snažil jsem se na sobě nedat znát, jak moc mi tou větou ublížila.
"Vlastně nic. Odešla bych, dřív nebo později, a protože ses se mnou rozešel, už mě tu nic nedrží. Navíc ta hádka s Tenzem. Dozvěděl se, co jsem dělala Yuri, neskutečně mě vytočil a já měla co dělat, abych ji nezabila, ale jenom uspala." Je to chladná bestie. Zlá a krutá. Ale zažili jsme toho spolu moc na to, abych ji teď nechal jen tak odejít.

"Počkej!" zavolal najednou a rozběhl se ke mně. "Zůstaň tady. Víš, jak strašně bys mi chyběla?"
Jako kdyby na mě tohle platilo. Doběhl ke mně, chytil mě za ruce a...

...políbil jsem ji na rty. Zatvářila se překvapeně, ale polibek opětovala. Když jsme se od sebe odtrhli, něco zašeptala. Neslyšel jsem to. Stiskl jsem jí obě ruce a stekla mi slza po tváři. Přestože byla, jaká byla, bezcitná a s vražednými sklony, pořád jsem k ní něco cítil a to se nedalo změnit.

Když se jeho rty dotkly mých, málem jsem dostala infarkt, jak mě překvapil. Nechala jsem ho, koneckonců mu přece budu chybět. Ale zjistila jsem, že jsem nakonec polibek ještě prohloubila. Měla jsem z toho smíšené pocity, ale převládal jeden. Když se se smutným výrazem stáhl zpátky, zašeptala jsem: "Nikdy na tebe nezapomenu." Asi mě neslyšel. Chytil mě za obě ruce a dokonce mu stekla po tváři slza. Nepochopila jsem to, protože to on mě včera odmítl.

"Ty mě teď vůbec nechápeš, viď?" usmál jsem se. "Miluju tě, a to se nezmění. Snaž se mě omylem nezabít a dávej na sebe pozor, Hatake Natsuki. Běž, jestli je to tvoje volba."
Podívala se na mě neurčitým pohledem.

"Myslíš, že bych tě po takový scéně byla schopná zabít? Právě jsi dost znehodnotil moje zločinecké schopnosti, víš o tom? Ale nevadí mi to. Já padám a pokusím se najít nějakou novou organizaci, nebo možná nějakou založit. A budeme strašně zlý kluci. A holka. Dávej pozor na Akemi. Yuri se probudí za tři měsíce. Vyřiď bratrovi, že má trénovat a má mi držet palce v nové kariéře. A mámě s tátou vyřiď, že mě nemají nechat chytit, a všem ostatním, že už se nevrátím," pronesla jsem a odvrátila jsem obličej. Odešla jsem z Konohy, nadobro. A přemýšlela jsem, kam teď půjdu. Slyšela jsem, jak Asuma odchází, ale dokázala jsem se neotočit. Když už byl pryč, zslechla jsem prasknutí větvičky a rychle jsem se otočila za zvukem.
"Možná teď hledáš, ke komu by ses mohla přidat," ozvalo se ze křoví po levé straně. Když jsem si ho všimla, zaječela jsem tak, že to musela slyšet celá Konoha.
"Jak to víš, a jak víš o mně, a kdo vlastně jsi?!" vyděsila jsem se.
"Mé jméno je Yakushi Kabuto. Chceš se přidat k naší organizaci? Děláme zakázané pokusy na lidech, občas vraždíme, krademe a krmíme v parku holuby. Ale to vlastně dělá jen Orochimaru-sama," řekl a zamyslel se.
"Fajn. Chci podřízeného a vlastní pokoj. Mám oko, které okopíruje každé jutsu včetně Kekkei Genkai, byla jsem v ANBU a umím se celkem slušně ohánět mečem. Jméno: Hatake Natsuki, věk: 14, chakra: blesk a vítr, a ano, jsem příbuzná s Kakashim, jsem dokonce jeho dcera."
"Víš, co chceš, to je dobrá vlastnost. Takže si zítra někoho vybereš a já tě teď seznámím s členy našeho spolku. Mě už znáš. Jsem docela dobrý medik a dělám většinu těch výzkumů a pokusů. Orochimaru-sama byl dřív zlý a nebezpečný a plánoval nesmrtelnost pomocí měnění těl, ale stařecká demence si nevybírá. Takže teď nosí papuče, krmí holuby a mluví si sám pro sebe. A já se o něj starám. Takže potřebujeme tebe, abychom mohli páchat vůbec nějaké zločiny."
Kam jsem se to dostala? Ale už jsem souhlasila, a navíc budu mít podřízeného.
...
Do Skryté Zvučné jsme dorazili časně ráno. Kabuto mi ukázal můj pokoj a představil mi Orochimara, dědka s hadíma očima, který plácal nesmysly a upíjel kafe z velkého hrnku.
"Ahoj, Natsuki. Jsi teple oblečená? Je tu chladno od podlahy, tak abys nám ještě nenastydla. Nechceš koláček?"
"Tak jo, díky," řekla jsem. V úkrytu bylo nejmíň osmadvacet stupňů a já jsem přemýšlela, jestli se mám radši svlíknout před hadím dědkem a mladým medikem, nebo se uvařit zaživa. Chladno od podlahy. Chroupala jsem koláček a zeptala jsem se Kabuta na toho podřízeného.
"Můžu ti je trochu popsat..."
"Já si někoho vyberu naslepo," ujistila jsem ho. "Ne úplně naslepo, ale podle vzhledu. Nezajímá mě, jací jsou, stejně mě budou muset poslouchat."
"Fajn," vzdychl Kabuto. "Vydržte chvilku, Orochimaru-sama."
Vedl mě spletí chodeb na denní světlo a pak do budovy, která připomínala vězení.
"Hm, a možná bych mohl vzít tu zrzku, protože cítí chakru..." drmolil si pro sebe.
Došli jsme k nějaké divné kádi a ten týpek uvnitř mě docela zaujal. A měl boží vlasy, ale to je jenom poznámka stranou. Věnoval mi široký úsměv. Měl pusu plnou špičatých zoubků a fialové oči.
"Jak se jmenuje?" ukázala jsem na něj.
"Tohle? To je Suigetsu, ale jsi si jistá, že chceš zrovna jeho? Je to to největší a nejzbabělejší bezpáteřní hovado na světě."
"Suigetsu," pronesla jsem zamyšleně. "Pusť ho ven, beru ho."
"Ale Natsuki..."
"PRO TEBE NATSUKI-HIME, A NEBUDU S TEBOU DISKUTOVAT!" Kabuto zděšeně nadskočil a Suigetsu vztyčil palec. Když se medik vzpamatoval, pustil mého nového parťáka ven.
"Díky! Díky! Zachránila jsi mě odsud!" klaněl se mi.
"Netykat, koukej si vzít něco na sebe a nemáš zač," odtušila jsem chladně. Kabuto mu podal nějaké oblečení.
"Budeš mě poslouchat na slovo..." začala jsem.
"S radostí!"
"...nebudeš mi skákat do řeči a budeš mě chránit, když mi půjde o život. Víc od tebe nečekám. Ale jestli mi chceš udělat radost, nos mi snídani do postele."
"Jasný. A můžu s tou snídaní do tvojí postele taky já?"
"NE!"
"Kabuto, kolik jí je? Bojím se, že kdybych se zeptal přímo, zamlátila by mě do země," pošeptal medikovi.
"Co? Já to neslyšel," opáčil Kabuto.
"Čtrnáct, za dva měsíce patnáct. Neumíš šeptat, Suigetsu," ušklíbla jsem se.
"Jenom? Vypadáš tak na sedmnáct. Zajímalo by mě, jak sexy budeš ve dvaceti," divil se. Trochu jsem se začervenala a dost jsem toho litovala, protože mi pak můj podřízený nedal pokoj snad do večera. Kabuto s sebou cestou vzal ještě nějakou holku z Uzumaki klanu, která se mi představila jako Karin. Ona a Suigetsu se zřejmě neměli moc rádi. Po instantním ramenu k večeři jsem si zalezla do pokoje a usnula jsem.
.....
"Vstávej, přinesl jsem ti snídani!" hulákal vesele Suigetsu. Rozhodla jsem se tentokrát přehlédnout fakt, že mi tyká. Posadila jsem se na posteli a ucítila jsem na sobě jeho pohled. Uvědomila jsem si, že jít spát nahá, když mi on nesl do pokoje snídani, nebylo chytré. Okamžitě jsem si přitáhla deku až k bradě a dělala jsem, jako by se nic nestalo. Suigetsu zahvízdal a pronesl nějakou poznámku o mé postavě.
"Řekneš něco Kabutovi a jsi mrtvej," varovala jsem ho. "Hoď mi nějaký tričko." Chvíli mi hrabal v tašce a pak mi hodil to nejpřiléhavější s největším výstřihem, jaké našel.
"To si děláš srandu," zamračila jsem se na něj. "V tom případě, je mi trapný to říkat zrovna tobě, ale podej mi podprsenku."
"Ne," ušklíbl se.
"Na něčem jsme se domluvili!"
"Ber to jako úplatek. Ty si na sebe teď vezmeš tohle tričko a já Kabutovi neřeknu, jak vypadáš úplně nahatá."
"JÁ TĚ PRAŠTÍM, TY JEDEN ZA-ANEJ PEDOFILE! Radši mi dej tu snídani a já se mezitím převlíknu." Vzala jsem si na sebe to tričko a Suigetsu mi podal snídani.
"Vážně nemůžu?" udělal na mě psí oči. Asi se mnou bylo něco blbě, protože mi představa jeho v mojí posteli zas tolik nevadila, ale připisovala jsem to únavě a hormonům. Zakousla jsem se do krajíce chleba. Sedl si vedle mě na postel a opatrně se posouval blíž ke mně. Nakonec se mě pokusil chytit za ruku.
"VEN!" ukázala jsem ke dveřím. Ve dveřích se ještě otočil a nadhodil: "Kdyby se ti to nelíbilo, tak nemáš husí kůži."
"VYBER SI ZPŮSOB SMRTI A ČEKEJ HO DO PŮL HODINY!"
Nejhorší bylo, že to byla pravda. Pořád ještě jsem věřila tomu, že to byla ta únava a hormony. Dojedla jsem chleba s marmeládou a oblékla si svoje normální oblečení. Pak jsem se vydala do Orochimarova obýváku.
"Kabuto?! Co má tohle znamenat? Tys mu to dovolil?!" zděsila jsem se, když jsem viděla tu armádu koček. Kočky byly všude. Další Orochimarův střelený nápad.
"A co je vlastně cílem téhle organizace?" chtěl vědět Suigetsu. "Vykrást všechny kočičí útulky na světě?"
"Vytvořit nadčlověka a ovládnout celý svět," řekl nadšeně Oro-dědek.
"S kočkama," dodala jsem.
"Natsuki-hime! Ty ses převlíkla! Víš, jak ti to slušelo?" protestoval Suigetsu, když mě zmerčil.
"Jo. Asi tak, že kdybych v tom vyšla na ulici, nabídli by mi prachy," ušklíbla jsem se. "A vy dva se na nic neptejte, nemá to smysl."
Další týdny jsme strávili činnostmi, které mi přišly příjemně zbytečné. Ignorace Suigetsových pokusů o flirtování, krmení geneticky upravených holubů (byla to celkem sranda, protože se nafukovali, vybuchovali, měnili barvy a jeden dokonce vykrkal abecedu pozpátku), poslouchání Orochimarových vyprávění o starých zlatých časech (Jó za nás děti věděly, co je válka, ve válce jsem vyrostl a tahle zatracená Aliance je na velký...), nahánění koček, odklízení mrtvých myší (to víš, děvenko, to sou totiž rejsci a kočky rejsky nežerou), kočičinců a zbytků holubů a vůbec všemožné pokusy o neutralizaci dědkových výmyslů. Nebo spíš jejich důsledků.
"Na-tsu-kiii!" ozval se Kabuto otráveně.
"Co si zase vymyslel?" zavrčela jsem neméně nadšeným tónem a vydala se hledat Kabuta.
"On chce dávat na zápraží mlíko s hormonama, aby domácí skřítci..." začal ztrápeně vysvětlovat mladý medik.
"Aby je bylo za co chytit, pořádná holka musí bejt krev a mlíko a kozy, mor a baktérie!" zajásal chraplavě Orochimaru a mlátil holí do podlahy.
"Skřítci jsou mužského pohlaví," vysvětlila jsem mu blahosklonně.
"Pořádnej kluk musí bejt taky krev a mlíko a kozy!" trval na svém.
"Jsme nepořádný kluci," podívali se na sebe Kabuto a Suigetsu. Dveře se hlasitě rozletěly a v nich se hrůzostrašně tyčila Karin.
"Nepořádnější než ten senilní kretén být nemůžete! Dal před dveře zkyslý mlíko a když jsem do něj omylem stoupla, narostla mi na noze bradavka!" rozčilovala se a třepala ve vzduchu nohou.
"A můžu se kouknout?" vyzvídal Suigetsu.
"NE!" Práskla dveřma a odešla.
"A na tvý..." mrknul na mě.
"Ani na to nemysli, pedofile," zarazila jsem ho.
Jiný den, asi měsíc po mém příchodu...
Seděli jsme v pískovcovém salónku 420 a hráli karty.
"Devět."
"Listy."
"Měním na srdce."
"Prší."
"Na zelený."
"Prší."
"Do háje! Tak třeba sedmička!"
"Druhá. Prší. Kabuto, buď vážně neumíš hrát karty, nebo..." Karin zmlkla, když jsme uslyšeli ohlušující rachot v místech, kde se podle všeho nacházel Orochimaru.
Když jsme dorazili na místo, slyšeli jsme, jak si mumlá: "Hromjutsu! Hromjutsu!" a kope do hromady plechu.
Další dva "hromy" otřásly základnou. Pak se Orochimaru zvedl a ukázal na nás roztřeseným prostředníkem.
"Už to mám! Pojďte, děti, uděláme si sopku. Umí někdo z vás dělat horu?"
Odpovědí mu bylo zaražené ticho.
"Doton?" zkoušel to Kabuto.
Další ticho.
"No tak nám bude stačit modelínka. Připravte si ovečky, navaříme si písemečku."
"Já věděl, že mám ty divný houby přestat žrát a vyhodit je," zakvílel Kabuto. Na můj a Karinin tázavý pohled opáčil: "Kdysi jsem to jedl po kilech, protože jsem pak měl děsně zajímavý a dobrodružný halucinace. Teď to žeru, abych měl aspoň na chvíli pocit, že mám normální nudnej život. Starat se o senilního šílenýho vědce... To jsem nezažil ani na těch houbách."
"Železná prérijní skvrna musí vždycky natřít mrkev správnou stranou ven! A na nádraží naopak! Š-š-š-hůůůů!"
"A tak to máme všichni, Kabuto," odpověděl ponuře Suigetsu a já mu musela dát za pravdu.
Tři neděle jsme strávili v Kabutově pracovně a snažili jsme se vymyslet něco, co by zneutralizovalo Orochimara, a něco, co by Kabutovi pomohlo odvykat. Na to druhé jsme přišli okamžitě (i když potom Kabuto stejně švindloval), nicméně náš hlavní problém tu byl pořád. Začal mi říkat Ai a považoval mě za svou dceru a Kabutovi vyhrožoval, že jestli nedá pracky pryč od jeho holčičky, tak ho zaškrtí, a každý den u snídaně opakoval, že "eslivá mi ji zku*víš, strčim ti hada do postele". Občas jsme měli chuť se spolu na protest vyspat, jenom aby už ku--a sklapnul. A po dvou dalších úmorných týdnech přišel zlom. Houby někdo schoval. Ne, já a Suigetsu s tím nemáme nic společného a Kabuto nemá absťák jak prase. Jak jste na to přišli?

Poznámky: 

Čtenáři mangy, odpusťte mi prosím ty chyby. Sérii jsem začala psát v době, kdy ještě díl 700 existoval leda tak v Kishimotově fantazii, takže ta budoucnost je prostě jinak. Úplně.

POZOR! Spoiler!

A Asuma by vlastně měl být holka :D

Natsuki se nám namíchla celý její pobyt ve Zvučné bude spíš parodie, tak se na to připravte