Kushina vs Kyuubi 2

Charaktery zde uvedené a použité nebyly, nejsou a nebudou moje.

Kapitola druhá: Nervozita a důvěra

Kushina se vrátila domů, mrštila svou tašku do kouta a se spěchem vyběhla schody, dupala a bylo jí to fuk. Vpadla do svého pokoje a zabouchla se v něm. Skočila na postel i s botami a zaryla své plačící oči do nadýchaného polštáře. Peřím nacpaný vak se brzy přesytil jejími slzami. Dnešek nemohl být horší.

Kyuubi seděl ve své cele. Ruce zkřížené na prsou. Oči zavřené, aby nemusel sledovat mladičkou dívku, jak se trápí. Trápí, kvůli ničemu jinému než klukovi. Minato dnes pozval jednu spolužačku na rande, přímo před rudovlásčinýma očima. Nebral na její přítomnost pražádný ohled.

Kushina věděla, že má blonďáka ráda, ale nechtěla udělat první krok. To není práce pro slečnu, nýbrž pro mladíka. Možná čekala až moc dlouho. Možná, že ho odradila svým temperamentem a horkou hlavou. Možná se stali až příliš dobrými přáteli, než aby to mohlo přerůst v cokoli jiného, cokoli většího, cokoli lepšího.

Démon na rozdíl od blonďáka není slepí a slabost své žalářnice už delší dobu sleduje. Rozhodl se mezi ni a její milostné záležitosti neplést, není žádný dohazovač a v pocitech smrtelníků se nevyzná, ne v těch neutkaných z vláken zloby a záště. Poslouchat dívčin nešťastný vzlykot bylo ale i nad Kyuubiho síly. Nepřizná to nahlas, ale docela si na svou životní společnici zvykl.

Jejich netradiční boj už dávno ztratil na agresivitě a zlomyslnosti. Pokračoval už pouze z tradice. Navíc, obě strany v něm našly zalíbení a možnost uvolnit a odreagovat se. Vzájemné příkoří bylo ten tam, ale tábory tuto pravdu o sobě navzájem nevěděly, proto samy nedaly nic znát a vlekly mrtvý a dávno zapomenutý spor dál.

Kyuubi se odhodlal jednat. „Hele… nebreč. Ehm… rušíš tím můj odpolední šlofík,“ hledal pro své činy alibi démon. „Přestaň plakat a dej se dohromady. Tolik se toho zase nestalo. Tak tě předběhla jiná. To je toho,“ zakoulel očima.

Kushina si utřela svá rudá očka. „Tobě se to řekne, liško. Tobě nikdy na nikom tak nezáleželo, jako mě na Minatovi, tomu věř!“ jak to dořekla, položila si tvář na mokrý polštář. Její oči sledovaly noční stolek, na kterém ležel kunai, velmi zvláštní a jedinečný kunai, dárek od Namikazeho.

Kyuubi souhlasně přikývl. Je to pravda. Nikdy se nestaral o nikoho jiného, než sám o sebe. Nikdy k velkorysosti či obětavosti necítil potřebu ani nutkání. Teď ale zrovna jedno pociťoval, velmi silné a neopomenutelné. Chtěl jí pomoci od bolesti, chtěl poskládat její zlomené srdéčko. Chtěl jej znovu naplnit nadějí. „Neber si to tak. Třeba jim to nevydrží, co ty víš?“ připomenul jí tento tak slibný scénář. „A i kdyby ne, Minato není jediný chlap na Zemi,“ dodal s příjemným a konejšivým hlasem. Říkal jí to, co věřil, že chce slyšet.

„Ale ano je,“ protestovala tvrdohlavě a zakroutila hlavou, „je pro mě ten pravý.“

Tohle Kyuubiho zaujalo. „A na to jsi přišla zase jak?“ pousmál se démon.

Dívka si pročísla svou rudou hřívu. Vzala z ní několik pramínků u jejich samých konečků a zasněně si je prohlédla. „Líbí se mu mé vlasy. Neposmívá se mi kvůli nim. On byl první a jediný, kdo je na mně kromě rodičů kdy obdivoval. To musí být osud, tomu věř…“ vyslovila svou teorii Kushina.

„A to je celé?“ rozesmál se pobavený démon a plácl se přes stehno. „Zlatíčko,“ nadechl se a zahnal své nadšení, „najdeš i jiného takového, kterému přijdou tvé vlasy… ‚poutavé‘,“ ujistil ji.

„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se, její slzy už dávno vyschly.

„No samozřejmě že ano. Dám krk na to, že jich tam ve světě na tebe čeká celá banda. Pravda, červená není úplně tradiční barva, ale má své kouzlo. Já osobně si myslím, že na ní není nic špatného. Když se na ni podívám, vidím oheň, svůj nejmilejší element. Element plný síly, vášně a krásy. A když si vzpomenu na tebe, vybavím si ho,“ rozpovídal se nevědomky démon.

Dívka se posadila a v hlavě si přebrala vše, co jí Kyuubi prozradil. „T-tobě připadají mé vlasy… krásné a vášnivé?“ pevněji sevřela ve svém náručí svou přikrývku, její líce se podbarvovaly slabounkým růžovým ruměncem.

„Přesně tohle jsem neřekl,“ snažil se vycouvat a popřít to, co právě vyslovil Kyuubi, „ale… ano… něco v tomto duchu jsem možná, jen možná… myslel,“ jeho hlas se stával tišším a tišším. Kushina se lehce pousmála, ať se snažila sebevíc, nemohla se toho radostného zformování rtů zbavit.

Tím momentem skončila už stejně nikým nechtěná válka. Příměří nikdo nesepsal, ale škádlení a postrkování toho druhého vzalo za své. Čím déle trval Minatův vztah s Naomi, tím lépe se Kyuubi a Kushina seznamovali. Každým dnem si byli více a více bližší. Jejich společné soužití již více neskýtalo utrpení a vzájemnou nenávist, naopak do života obou, jak žalářníka, tak i jeho vězně, vnášelo štěstí a pohodu.

…

Kushina se opírala o mříže, za kterými ležel její životný druh. Nebála se, proč by také měla? Věděla, že jí Kyuubi neublíží. Věřila mu a toto gesto démona pokaždé silně zasáhlo u srdce. Povídali si, jak tomu tak v dívčině volném čase dělávali. O čem? O tom, co je zrovna napadlo. Většinou o hloupostech, nedůležitých maličkostech a lehce opomíjených detailech každodenního života. Dnes ale navíc mluvili i o něčem jiném, o něčem docela zásadním.

Za tři dny Kushina skládá geninské zkoušky, je proto patřičně nervózní i když vůbec nemá proč. Touží po dni, kdy dá akademii své poslední sbohem, touží po něm od první vteřiny, co se přistěhovala do Konohy. A nadevše si přeje, aby skončila v týmu s Minatem, jejím jediným přítelem na akademii. Třetí místo může obsadit kdokoli, i ta Namikazeho naparáděná „slečna“.

Nejmladší z klanu Uzumaki se už přes své dětinské poblouznění přenesla, ale přeci jen sem tam nastanou chvíle, kdy se střípky jejích drobných citečků na krátkou chvíli vracejí, a kdy rudovlásce žárlivostí krev v žilách přímo vře. Pokud nesloží zkoušky, bude muset opakovat ročník a uteče jí šance být s Minatem v jednom týmu. Skončila by v trojici s o rok mladšími prcky, se kterými se ani nebude pořádně znát a nejpravděpodobněji ani rozumět.

Kushina zhluboka dýchala, jak jí Kyuubi pro tuto příležitost poradil. Jednoduché dechové cvičení a jaké dokáže udělat divy s něčí nervozitou? „Sledoval jsem tě, jak se připravuješ,“ promluvil démon, jehož hlava odpočívala na překřížených tlapách, „říkám ti, že jen zbytečně vyšiluješ. Budeš skvělá a všem, i tomu vašemu ‚senseiovi‘, spadne čelist překvapením.“

Kushina sklouzla po studené mříži níže, až usedla do podřepu. „Ach, lišáčku, kdybych mohla být tak optimistická, jako ty,“ povzdechla si. „Co když opravdu něco zkazím? Co když propadnu a budu muset opakovat poslední ročník? Co pak?“ vzhlédla k démonovi skleslá dívka.

„Pak ho budeš opakovat a alespoň si příště dáš větší pozor,“ pokrčil rameny liščí démon, jakoby se nic nedělo.

„Ale já nechci riskovat žádné příště. Minato skončí s akademií tento rok a já musím také,“ opakovala svou básničku paličatá rudovláska.

„A je to tu zas…“ zakoulel očima na blonďákovo jméno alergický Kyuubi, když se posadil. „Co si bez svého rytíře počnu?“ imitoval smutnou a zoufalou Kushinu démon a propletl prsty svých tlap tak, aby napodobil modlící se figuru. „Ach Minato, Minato! Proč mě nemáš rád? Proč si mě nevšímáš? Proč jsi s tou vychrtlou hyenou? Proč to a proč ono? Ach Minato, Minato!“ prožíval své vystoupení jindy smrtelně vážný démon.

Kushina se při pohledu na Kyuubim hrané divadlo o jediné roli nemohla jinak než usmívat. „Ale nech toho, až tak hrozné to se mnou zase není,“ mávla rukou, ale nespouštěla z démona oči, její prohloubené ďolíčky ji neopouštěly.

Lišák znovu ulehl na své břicho, spokojený se svou prací. „Je a ještě horší,“ odpověděl jí, „ale mě to nevadí. Jsem rád, že sem za mnou chodíš, i když jen, aby ses u mě vypovídala,“ zavřel oči, jakoby se chystal usnout.

„Nechodím sem jen, abych se vybrečela, tomu věř!“ vyvedla ho z omylu dívka a zvedla se ze svého podřepu. „Nechci, aby jeden z mých dvou jediných přátel byl celý den sám…“ myslela si, že mluví dost tiše, že ji přeslechne.

Lišák ale postřehl každé slovo. „Ty mě bereš za svého přítele?“ otevřel náhle oči démon a napřímil se.

Dívka se dostala do rozpaků, její tváře připomínaly barvu jejích vlasů. „No…“ hrála si se svými kadeřemi. Váhala, než se odhodlala k zřetelné a hlasité odpovědi. „Ano,“ odmlčela se, než trochu jistěji a uvolněněji dodala, „vím, že jsme nezačali zrovna nejlépe a že jsme si řekli pár ošklivých slov, ale tak nějak jsem doufala, že tohle už je za námi. Že jsme se usmířili a že bychom mohli být… přátelé?“ usmála se na démona a ztělesnění nenávisti a hněvu dívka upřímně a vřele.

Kyuubi neukazoval své tesáky. Kushina ho dříve upozornila, že to vypadá strašně, proto jen lehce upravil postavení svých rtů, aby dal život drobnému důkazu souhlasu. „To bych si moc přál,“ odpověděl na nabídku devítiocasý liščí démon.

„Opravdu? To je skvělé! Ne! To je víc než skvělé! To je super skvělé!“ rozzářila se Kushina, které se vrátil její hyperaktivní duch. „My dva spolu budeme nerozlučná dvojka Kyuubi, tomu věř!“ odrazila se od mříží a začala poskakovat a tančit po démonově části cely.

„Kuramo,“ zaznělo dívce v uších a vytrhlo ji z jejích radovánek.

„Co prosím? Cos to říkal?“ zadívala se na obrovského lišáka rudovláska.

„Už mi neříkej Kyuubi, jmenuji se Kurama,“ vysvětlil se již více ne bezejmenný démon.

Kushina nemrkala. „Ty máš jméno? Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ pištěla na něj, celá nadšená tímto novým zjištěním.

„Nikdy ses nezeptala,“ zadíval se na ni trochu dotčeně Kurama.

Dívka pocítila tíhu viny dopadnout na své srdce. Jistěže má jméno, každý ho má. Byla hloupá, že ji to nenapadlo už dříve. Co si o ní musel celou tu dobu myslet? Že ho bere jen jako obyčejnou věc bez špetky života? I zvířata nějaká dostávají, svou ignorancí ho snížila i pod jejich úroveň. Snad se na ni příliš nezlobí.

„Netrap se,“ vytrhl Kushinu z myšlenek Kurama, „bylo to mé přání ti ho zatajit. O svůj osobní život se nedělím s každým. Jen další Bijuu znají mé pravé jméno. Ty jsi první člověk, kterému jsem ho kdy prozradil,“ jeho hlas zněl lehce stydlivě. Dívce došlo, jakou poctu jí démon udělil. Podělil se s ní o své tajemství, o své velké tajemství. Nikdy mu tuto důvěru nezapomene a nikdy ji nezradí.

…

Jak Kurama předvídal, závěrečné zkoušky proběhly pro nadanou Kushinu bez sebemenšího problému. Dívce se také vyplnilo její tajné přání skončit v týmu s Minatem, kdy trojici geninů s nimi tvořila i jeho přítelkyně Naomi a celý tým uzavíral u žen oblíbený sensei Gama. Kdyby nebylo roztomilého a usměvavého blonďáka a jeho ostrých reflexů, rudovláska by nejspíše svému bývalému senseiovi samou nepříčetností ukousla hlavu, takhle mu jen vytrhala pár pramínků za nic nemohoucích vlasů.

Kushina se netoužila každý den vídat s tou namalovanou zlodějkou kluků. Ať o ní říkal kdokoli cokoli, pro očividně přes Minata přenesenou Jinchuuriki byla „slušňačka Naomi“ jen další šminkami přeplácaná mrcha. Ani když se štíhlá černovláska pokusila prorazit ledy koláčky z vlastní kuchyně, nedostala z Kushiny víc, než smrt roznášející pohled.

„A podívejme se… ‚Slečna dokonalá‘ umí i péct. Je vůbec něco, co ta potvora nesvede?“ ztěžovala si svému chlupatému zpovědníkovi příslušnice klanu Uzumaki, když si vložila borůvkový zákusek od své rivalky do úst. „A proč musí bejt ten koláček pro boha tak dobrej? Á!“ zabědovala a olízla si z horního rtu trochu marmelády, pěsti křečovitě sevřené.

Zprvu dostával tým Gama jen jednoduché a primitivní mise, úkoly jako pro děti. Hledat zaběhlé kočky, vykopat a sbírat brambory na poli, doručit spěšný balík, či dělat chůvu rozmazleným písklatům a bohatým usmrkancům. Minato každou i tu sebestupidnější misi přijímal s pokorou. Věděl, že je někdo musí splnit. Věděl, že se prvně musí sám vypracovat. A také věděl, že časem přijdou záživnější, náročnější a podstatně nebezpečnější úkony. Koneckonců, světu ninjů vládne nejistota, je jen otázkou času, kdy některá z velkých vesnic vykročí z řady a provede první výpad.

Naopak horkokrevná Kushina každou podřadnou misi odměnila křikem a hulákáním. Naléhala na svého senseie, aby přemluvil Hokageho, aby jejímu týmu svěřil i nějaké „opravdové mise“. Mise zahrnující zbraně, kopance a možné uznání a věhlasy v domovině i zahraničí. Takové, které by více odpovídaly jejím schopnostem a zcela ukojily její nezměrnou touhu po boji a akci. Odmítala se spokojit se sbíráním psích bobků v parku. Krotila se jen, když byl poblíž Minato nebo jeho sličná konkubína, jinak ale červená paprička dávala svůj nevýslovný nesouhlas krutě znát každému, kdo se jí přimotal do cesty.

Do Konohy se vrátil žabí poustevník. Plánoval si zde vyřídit jednu nebo dvě záležitosti, některé důležitého charakteru, jiné zcela osobní. Mezi ty patřil i další pokus o vyzvání Tsunade, aby ho doprovázela na jeho nevypočitatelných toulkách po kontinentě. Bělovlasý ninja u své dětské lásky a výlevu svých citů k ní pohořel, ostatně jako vždy. Jinde se mu ale podařilo učinit velkolepý objev.

Prvně viděl mladého Namikazeho v akci, sice pouze při vykonávání jednoduché mise, ale přesto v něm nalezl skrytý potenciál. Rozhodl se tuto šanci nepromrhat a u Sandaimeho si vyžádal právo začínajícího ninju trénovat. Plánoval ho vzít sebou na své cesty do všemožných koutů světa a naučit ho co nejvíce z toho, co umí. Minato tuto nabídku přijal s úsměvem a nadšením. Jeden z tří Hokageho žáků mu prokázal čest a požádal ho, aby se stal Jeho žákem, taková příležitost se nezahazuje.

Minato ale nemohl odejít bez řádného rozloučení. Se svou přítelkyní tak učinil už dříve toho dne, ale ono sbohem skončilo trochu jinak, než oba čekali. Naomi nehodlala Minata nechat odejít s Jiraiyou samotného, dalo by se říci, že se mu přímo vnutila. Žabí poustevník nebyl proti, koneckonců, čím více mladých ninjů s ním půjde, tím více jich bude moci připravit na nebezpečný svět, do kterého budou muset jednou vkročit. Navíc, legendární sukničkář nikdy nepohrdl ženskou společností, i když věděl, že zde mu pšenka z víc jak jednoho důvodu nepokvete.

„Bude se mi po tobě stýskat,“ snažila se zadržet slzy Kushina.

„Můžeš jít s námi. Jsem si jistý, že by tě Sandaime pustil,“ přemlouval svou kamarádku blonďatý kluk.

Rudovláska si povzdechla. „To si nemyslím. Chce mě mít ve vesnici, kdyby se cokoli přihodilo. Tří denní mise je jedna věc, ale odchod na tři roky… Jsem přeci jen Jinchuuriki,“ zamračila se dívka. Kurama mlčel a nechal dvojici, aby se mohla pokojně rozejít.

„Dej na sebe pozor, slib mi to,“ neudržela už déle svůj pláč Kushina. „Vrať se mi celý,“ prosila ho.

Blonďák se usmíval, aby zakryl svůj vlastní smutek. Jeden z nich se musí zachovat statečně a jít tomu druhému příkladem a vzorem. „Slibuji. Uvidíme se, červená papričko,“ řekl prostě, otočil se a odešel s Jiraiyou a Naomi skrze čelní bránu Konohy.

„A nenech se zabít! Jinak ti nikdy neodpustím, tomu věř!“ zavolala za ním z plna hrdla Kushina, ještě než ho mohly spolykat nenasytné stromy lesa. Utřela si uplakané oči a sama se vrátila domů, kde zůstala až do večera. Ponechána napospas ohlušujícímu tichu a vyčerpávající strnulosti.

„Nechceš si o tom, co se v poledne stalo, promluvit?“ snažil se rozpovídat svou žalářnici Kurama.

„Není o čem mluvit. Minato odešel, spolu s ním i ta jeho slečinka a já jsem tu zůstala. Zbyla jsem si tu sama,“ seděla před prázdným stolem Kushina se zkříženýma rukama na svých mladých prsou.

„Ještě máš mě,“ připomenul se jí liščí démon.

Dívka přikývla. „To je pravda,“ jen slabounce se pousmála, „a nic na světě bych za tebe nevyměnila, tomu věř,“ zvedla se ze židle a došla si do kuchyně pro něco na zub. Jídlo jí vždy dělalo dobře na tíhou zkoušené nervy.

„Opravdu?“ zaradoval se démon ve své cele a vycenil tesáky k nikým nepozorovanému úšklebku.

„No jistě. Kdo jiný se může chlubit tím, že má v sobě zapečetěného mluvícího a toho nejúžasnějšího domácího mazlíčka?“ zažertovala Kushina a sáhla do lednice po krabici se zmrzlinou.

„Kushino!“ vyštěkl znovu jednou rozhozený a v úplné nepřipravenosti zastižený lišák.

Dívka se zachichotala a vzala si z dřezu vcelku použitelně vyhlížející lžičku. Zabodla ji do vanilkové zmrzliny a objímajíc studenou nádobu se přišourala ke gauči. „Kdo potřebuje Minata? Vystačíme si bez potíží samy, tomu věř!“ skočila na pohovku zadkem napřed a vložila si první ledové sousto do úst.

„Jak říkáš…“ ulehl na břicho devítiocasý liščí démon, samo ztělesnění zloby a nenávisti, aby si mohl lépe vychutnat mlaskání jedné obyčejné dívenky, která s ním za tak krátký čas dokázala provést neobyčejné divy.