Romantika

Po ukrutne dlhom čase je tu ďalší diel
Tak prajem príjemné čítanie ^^

„Naruto.“ Usmiala sa, no bol to nútený úsmev, toho som si bol vedomý.
Ach... isteže ma nevidí rada.
Tá víla, ktorá si ma pred pár minútami podmanila je stále ten istý človek, ktorého som odmietol.
„Hi-Hinata.“ Keď som zo seba dostal jej meno, nervózne si uhladila vlasy a natočila sa ku mne.
Nebol som si istý, či mám ísť bližšie, ale moje nohy akoby dostali vlastný rozum.

[hide=:-)] Takže.. Je tu piaty diel! ^^ Pôvodne som plánovala o mnoho, ale naozaj o mnoho dlhšiu časť, keďže sa v reále volám presne tak, ako číslo dielu. Peťka!
Viem, že cez prázdniny som sa na to mierne vykašľala, pretože bol celkový rozruch doma a všade naokolo sa riešila škola, kupovanie vecí, vypisovanie prihlášok a žiadostí na inťák atď. + nedokázala som si premyslieť o čom budem písať v misii Songfic, a taktiež som to musela napísať.

Slunce už zapadá a poslední paprsky dopadají na písek a odrážejí se v zlatavé směti třpytek. Vychutnávám si ten pohled a čekám na okamžik, kdy obloha upadne do temnoty a den vystřídá noc. To je totiž "můj" čas. Je to čas, kdy poprvé začnu s výcvikem.
Od každého ve vesnici slyším, jaká je to pocta přihlásit se k Shouheinum. Sedím tu už hodinu a nemůžu se dočkat západu slunce.

KAKASHI

“Krev, smrt, ztráta, bolest. Neměl už pro koho žít. Vrhl se vpřed ráně nejlepšího přítele, která ale původně nebyla pro něj. Ale byla vysvobozením.“

„Panebože,“ zvedl jsem se celý spocený na posteli v úplné tmě.
Tři hodiny ráno.

Vošli sme do gril-baru.
„Ahoj Kakashi!" počula som zo všetkých strán. Sadli sme si k stolu, okolo ktorého sedelo veľa mladých shinobi, asi tak v mojom veku.

Chvíľku na mňa zazerali, načo sa blonďavý chlapec uškrnul a vyhlásil:
„ Hej, pozrite všetci, Kakashi má dievča!" Všetci v gril bare sa začali rehotať.
„Nechápem, čo je na tom také smiešne." vážne som sa na nich pozrela. „Veď je to normálny chlap ako každý iný, až na tú masku."
„Ty s ňou fakt chodíš Kakashi?" opýtala sa ružovo-vlasá kunoichi.

"Nemluv sprostě, chudák Machiko to musí poslouchat," otočil se ještě ve dveřích. "Vlastně jsem ti přišel říct, že jsme se rozešli, ale asi tě to nezajímá."
Rozešli?! To by znamenalo...
[i]"Ne, nezajímá! Vystřel!" Asuma praštil dveřma a naštvaně odkráčel do obýváku.
"Proč se vlastně hádáte? A proč jsi na něj hnusná? Nic ti neudělal."
Nic, jenom mě šíleně vytočil a navrch mi zlomil srdce.
"Nevím. Nepleť se do toho!" vyjela jsem na ni tak ostře, až jí vhrkly slzy do modrých očí. Vyděšeně se na mě koukala.

Prví verze:

Se škubnutím se probrala. Zadýchaná, rozhozená, vyděšená. Hrudník se jí divoce zvedal v nepravidelných intervalech. Sledovala strop a snažila se spolknout všechny obavy. Bylo jí horko. Celá žhnula a její upocené tělo se lepilo na promáčené prostěradlo.

Harumo, pevně svírající kliku těžkých ocelových dveří, prázdně hleděl na vznášející se ženské tělo v nazelenalém roztoku. Cítil, kolik léčebné chakry se mísí s obyčejnou vodou a v jakém poměru tvoří roztok. Cítil každý úder jejího slabého srdce, neboť přes chakru dokázal vycítit vše, co se ve vodě děje.

Kazuko pootevřela jedno oko. Nad sebou spatřila dřevěný strop a zaslechla praskání krbu. Došlo jí, že už neleží na zemi v zimě, a že nečelí nepřátelským útokům.
Otevřela naráz obě oči a rychle se posadila, což byla chyba, protože se s ní místnost zatočila a ona skončila opět rychle na zádech.
"Tak už jsi vzhůru," ozval se z rohu místnosti sametový, svůdný hlas.
Kazuko otočila hlavu po zvuku a spatřila ho.
Spatřila vysokého muže se zářivýma modrýma očima a dlouhými černými vlasy.

[color=red]Cítil som, ako mi niečo prechádza po tvári. Zamrvil som sa a roztvoril oči, aby som mohol pohliadnuť do tváre Itami, ktorá ležala na boku. Hlavu mala podopretú rukou a druhou mi prechádzala po línii nosa, pier, po sánke. Zachvel som sa a pousmial sa.
,,Nechcela som ťa zobudiť," zašepkala tak potichu, že som chvíľu premýšľal, či naozaj prehovorila, alebo to bol len môj výplod fantázie.
Chytil som jej ruku a pobozkal ju na hánky.

Šestý díl - Kočka a myš

Samým úlekem jsem nadskočila, po kolísavém přistání se napřímila a otočila na patě tak hbitě, až mi z toho bodavě louplo v krční páteři.
Zatímco jsem si rukou mnula postižené místo, sledovala jsem objekt mých zachmuřených myšlenek, jak se spokojeným úsměvem přivřel široké posuvné dveře, přešel terasu a zastavil se vedle mě, kde se zády a lokty ležérně opřel o obrubu sloupkového zábradlí.

Dlho som sa len vznášala temnotou, ktorá vo mne vzbudzovala obavy. Mala som pocit, akoby v nej čosi číhalo, čosi nebezpečné s dlhými pazúrmi a zubami, čo sa ma pokúsi už čoskoro roztrhať zaživa. Nenávidím tmu a tiene. A zároveň som v nich polapená.
Cítila som, že stúpam a tlmene ku mne prenikalo svetlo. Opatrne som pootvorila oči.

Kvapky vody lietali vzduchom, slnečné lúče sa občas skrývali za mrakmi a občas vykukli. Behali mokrí od hlavy po päty. Hinata sa cítila tak šťastná a Sasuke zabudol na všetky starosti. Zatiaľ, čo sa tam hrali ako malé deti...

Sakura bežala po červenom koberci ležiacom na svetlej parketovej podlahe v chodbe sídla Hokage. Srdce jej bilo ako o dušu, pálilo ju hrdlo a už jej takmer dochádzal dych. Celú cestu od Hinatinho domu nezastavila ani na krok.

[color=blue]Napadlo mě, že ne všichni můžou být spokojeni s příběhem o Skupinách, tak jsem se rozhodla napsat dvě verze příběhu. První verze by bylo o tom, jak by Chikako Chika žila bez Skupin a druhá verze by byla normálně se Skupinami. Prostě v jednom díle by byly obě verze. První verze bude navazovat na desátý díl a druhá na dvanáctý díl. Normální autor by to v dalším díle nějak ukecal, ale já mám napsaných dalším šest dílů, jako pokračování ke Skupinám, tak se nedivte, že první verze bude trochu kratší, než druhá.

Školní zvonek neúprosně ohlašoval čas oběda, naše dívčí parta si sotva stihla vybalit a už se musely připravit na oficiální uvedení do školy. Naštěstí Temari stihla ze svých bratrů dostat jak se dostat přes všemožné zkratky do jídelny co nejtajněji a nejrychleji, zvídavých, nesouhlasných a hlavně nepříjemných pohledů, jako od doktora si užijí víc než dost. Naposledy se na sebe nervózně podívaly a vešly do jídelny, k jejich překvapení byla ale poloprázdná.

Kazuko se plahočila pustinou. Každou chvílí by měla narazit na vesnici.
Těšila se z představy, že brzy padne do postele. Cestovala bez přestávky už druhý den a dost jí to lezlo na mozek. Hlava se jí točila, hlad ji bodal v břiše a měla horečku.
Pomalu tedy kráčela a pod chodidly jí křupal sníh. To bylo samo o sobě uprostřed léta zvláštní, ale ještě zvláštnější bylo to, že se sníh objevoval pouze pod jejími chodidly.
Pocházela z mocného klanu. Klanu, který ovládal sníh.