Jedno parné odpoledne
Hinata seděla na zápraží. Rukama si objímala nohy přitáhnuté k tělu a bradu měla zabořenou do kolen. Do oceánově modrých vlasů jí pražilo odpolední slunce. Ačkoliv její zrak směřoval na chodník před ní lemovaný zažloutlou trávou již několik dní sužovanou čtyřiceti stupňovými vedry, její pohled byl jaksi vzdálený.
Vzduch se lenivě převaloval, místy pobídnutý slabým vánkem a celou ulicí šli slyšet cvrčci sídlící na louce za Hinatiným domem. Z druhé strany, kde se nacházela ulice a stály domy, jeden vedle druhého, bylo ticho. Všichni obyvatelé skryté vesnice se klidili paprskům světla z cesty, většinou byli doma nebo u přátel, to záleželo na tom, která domácnost vlastnila klimatizaci, popřípadě větrák.
Občas se venku prohnalo pár dětí, všichni na hlavách různé přikrývky a radostně křičely na celou ulici.
Kunoichi zavřela oči.
Byl parný den, Hinata seděla na zápraží a kolena si tiskla k tělu. Za ní se nacházel hlavní dům rodiny Hyuuga, ve kterém pilně cvičila její sestra. Uvnitř byl i Hinatin otec a pár dalších členů klanu. Hinata ještě před pěti minutami byla vevnitř a s Hanabi nacvičovaly obranné manévry. Ale ke starší sestře se vedro dostalo dříve a musela si jít ven odpočinout.
Věděla, že teď si nikdo delší dobu nevzpomene, že na nějakém zápraží seděla nějaká vyčerpaná Hinata. Opatrně se zvedla, zkusila, jestli se jí ještě motá hlava.
Ne. Obešla dům, v kuchyni se napila vody a vyrazila k místnímu dětskému hřišti.
Ale zastavila se v povadlých keřích opodál. Měla na hřiště perfektní výhled. Přestože nebylo co pozorovat, na houpačce seděl jen jeden kluk a zbytek byl prázdný. Ale to Hinatě stačilo. Pozorovala chlapce, jak sedí na dřevěné desce, hlavu skloněnou. Pravou nohou se lehce odrážel a občas zaklinkaly řetězy spojující prkno s tyčí dva metry nad blonďatou čupřinou.
Dívčina ztratila pojem o čase, jediné, čemu věnovala pozornost, byl kluk na houpačce. Nikdy nechápala, proč se mu všichni tak straní. Ale s nikým o tom nemluvila. A nikdo si nikdy nevšiml. Ani chlapce, co se o samotě toulá vesnicí, ani dívky, co jde občas nenápadně za ním.
Stále ji fascinoval. V jednu chvíli se chtěla zvednout a jít za ním, ale pak se zase usadila v křoví. Chtěla jej ochraňovat, chtěla mu být na blízku, chtěla být u něj, chtěla se dotknout jeho dlaně. A on by se usmál.
Nic z toho neudělala. Jak by taky mohla, vždyť… Ani nevěděla proč. Byla mezi nimi neviditelná zeď. Ne taková, kterou proboříte, když se dostatečně snažíte, ale taková, která vás odpuzuje, jako se odpuzují dva konce magnetů stejného náboje.
Začala se jí točit hlava a svírat hrdlo. Sedla si, zavřela oči a rukama se opřela do trávy. Zhluboka se nadechla, vypudila z hlavy všechny myšlenky a zaklonila obličej do slunce. Jen na chvíli. Pak se předklonila, objala ruce okolo nohou a bradu zabořila do kolen.
Bylo parné odpoledne a zdáli šlo slyšet bzučící cvrčky.
Hinata otevřela oči, na chodníku lemovaném usychající trávou lezl brouk. Zvedla se a odešla do domu. Do obličeje jí vrazil proud studeného vzduchu, na chvíli zavřela oči. Když je pak otevřela, vedle kuchyňské linky stál její manžel. V ruce měl hrnek s jakýmsi nápojem, pomalu upíjel a zároveň ji pozoroval svým modrým zrakem.
„Copak, sluníčko se už nelíbí?“
Hinata se usmála, přešla k němu a chytla jej za ruku. Naruto se usmál nazpět.
Ani nevím, jestli to tu mám zveřejňovat. Těžko říct, jestli je to dobré, jestli to má tu atmosféru, kterou jsem zamýšlela a která se mi od rána povaluje v hlavě.
Už je to dobrých pár let, co jsem naposledy psala nějakou povídku a povídku tohoto typu? Nikdy, což jde asi poznat... Ale dostala jsem chuť se vypsat, částečně jsem se inspirovala vlastní náladou, částečně jinou povídkou, částečně písní.
Snad to není až taková tragédie...
Opravdu povedené dílko na někoho, kdo spíše kreslí než píše. Taky bych si něco dalšího od tebe přečetla. Snad výhledově. Ale jinak povídka byla milá, klidná a zahřála mě v těchto mrazech, kde toho tepla moc není.
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
nečekala jsem, že tady o to ještě někdo někdy zakopne... ale děkuju. asi se moc netěš, na povídky moc nejsem. už tak je vzácnost, když mě něco jednou za uherský rok napadne a z toho jen absolutní minimum dotáhnu do nějaké takové konečné podoby... z tohoto pohledu je vlastně tato povídka takový menší zázrak... ale jsem ráda, že se líbila
hinata666: taky děkuju
Pokémon Go: 5898 3500 2445
Můj FanClub (díky, Uchiha-Mariko ), IG
"You did well. My boy... you did so well."
Misia V: Bolo to pekné, najskôr som sa začudovala, keď druhý odsek začínal rovnako ako ten prvý, ale potom som pochopila, že to bol úplne iný deň a ona bola úplne iného veku. A ten záver bol nádherný presne tak si to predstavujem, ich spoločný život bez komplikácií ( Samozrejme, že vždy sú aspoň také malé). Každopádne sem tá poviedka právom patrí
díky oběma nějaké "příště" bych asi tak rychle neviděla...
Pokémon Go: 5898 3500 2445
Můj FanClub (díky, Uchiha-Mariko ), IG
"You did well. My boy... you did so well."
Je to příjemné počteníčko, líbí se mi sloh a pár slovních spojení, takže já jsem spokojená. 5* a těším se na přístě
Ach ten sentiment...
Milé a klidné povídání o splněném dětském snu a zrovna ten Hinatin jsem vždy doufala, že se splní. Pěkné ^^
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF