Dattebane! 1/2

Předmluva

N.U.T. a Tori.U, i my dvě, zapřísáhlé realistky, jsme vcelku dobrovolně podlehy droze jménem Minato a Kushina. A ještě větší procento nás trhlých pisálků se nedokáže udržet a musí o nich něco napsat . Tak tady je, spoluautorská povídka z našeho malého alter univers, kde jen tak někdo neumřel, což neříká nic o tom, že ještě nemusí... Sladké až na vyplivnutí a snové, velmi snové... Enjoy!

„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."
Začal přehlušovat smích dítěte v jeho náručí. Váhal, který z nich chtěl slyšet víc. Oba hlasy ho líbezně hřály. Nebylo by možné si vybrat a on se o to raději ani nepokoušel. Poslouchal.
Naléhavě volala jméno, které ani jednou neslyšel celé. A koho to oslovovala? Bezzubý smích náhle vystřídal palčivý pláč. Jeho srdce to bolelo. Chtěl mu do ouška zašeptat konejšivá slůvka, ale zarazil se, neznal jeho jméno. Rukou mu pročísl zlatavé vlásky a jemně palcem pohladil víčka. Lesknoucí se blankytné oči nemluvněte ho důvěrně pozorovaly. Přitiskl ho k sobě. Jak je možné, že nezná jeho jméno?
„Dattebane!"
Jeho náručí náhle ochladlo. Najednou věděl, co to teplo pro něj znamenalo, ale stalo se tak, až o něj přišel. Točil se on, nebo snad prostor kolem něj? Či se netočil vůbec?
Po výkřiku se sen rozpadnul, jako by ani nikdy nebyl. Štíhlé ženské ruce ho chytly za ramena a zacloumaly s ním. Kopnul nohama, aby se probuzení ubránil, ale mělo to opačný účinek. Všechno se najednou zdálo ostřejší a tvrdší, s hrůzou v očích ho zastihla realita. Krásné rudovlásce před sebou nevěnoval ani letmý pohled a obratně se otočil na křesle ke stolu. Kunoichi v překvapení nad jeho prudkými pohyby uskočila.
„Ještě ne, ještě je moc brzy!" vyváděl Čtvrtý Hokage.
„Ale na co-ttebane?" řekla stále v klidu s mírně nakloněnou hlavou Červená paprička.
Jako by ji neslyšel, pokračoval: „Nesmí přijít na svět, nemáme pro něj jméno!"
Kushina obešla stůl, aby mohla pohlédnout do tváře svému evidentně pomatenému muži. Když spatřila jeho starostí svraštělou tvář, dala si ruku před ústa, nechtěla se ho dotknout svým smíchem. Ale on jí i tak nevěnoval pozornost. Zběsile se prohraboval papíry, jako by mu tam někdo schoval něco důležitého. Létaly do stran po celé místnosti, až jeden trefil Kushinu do obličeje, rozhodla se ho nadále netrápit.
„Dattebane!"
„Kushino, hned, hned! Musíme zavolat Třetího a odvést tě do bariéry!" křičel, přesto se stále na svou ženu nepodíval.
„Dattebane!" zkusila to ještě jednou důrazněji.
„Počkej, musím napřed najít to jméno. Byl tady jeden chlapec a měl nádherné... "
Její vlasy se začaly ježit, takto ji nebude přehlížet ani v mnoha věcech privilegovaný Minato. Napřáhla pěst, rozhodla se ale, že místo toho aby udeřila svého muže, praští do stolu, a tím snad ho přivede k rozumu, ale když se na něj znovu podívala, změnila názor. Dnešek byl pro ni jako již mnohokrát předtím příliš nádherný nato, aby rozdávala rány jejím blízkým, i když třeba mohly být prospěšné. Povznesené vlasy jí spadly zpátky na ramena a usmála se.
Místo toho se opřela o stůl a rukou ho vzala za bradu. Tak ho konečně umlčela, tím nejněžnějším způsobem, jakým mohla. Nezbývalo mu nic jiného, než se podívat do jejích očí. Pobaveně se šklebila, ale z její tváře nezmizela laskavost.
„Naruto se narodil už před šesti měsíci-ttebane."
Vykulil oči. Ta nádherná a nevídaná modř se odrazila v jejích šedých jako v zrcadle. Upřímně si oddechl. Vstal a natáhl se k ní, aby ji políbil. Najednou se mu všechno vyjasnilo, ten zmatek spadl jako opona a sen, který ho tak zmátl, už zapomněl.
„To je dobře," zašeptal.
Slyšel její smích už mnohokrát, ale poslední dobou se mu zdál být ještě šťastnější.
„Minato... Co se ti to zase honilo hlavou?" zajímalo ji pobaveně, ale hned nato zvážněla, „Nepřeháníš to trochu s tou prací? Předtím jsem to ještě omlouvala, ale teď se musíme starat o Naruta, vždy bude na prvním místě. On nás potřebuje nejvíc, dattebane."
Mluvila starostlivě z pozice matky a ženy svého muže. Věděl, že měla svým způsobem pravdu, ale on byl přeci Hokage. Vzal její hebké, přitom pevné vlasy do rukou a nechal si je proplést mezi prsty. Své Kushině by odkýval všechno, ale tentokrát nemohl.
„Nesmím své role zanedbávat ani trošičku," usmál se a hlavu mírně sklonil k ní, „obě jsou nesmírně důležité. "
Rozhlédl se po místnosti, teplými odstíny žluté a oranžové ji osvětloval západ slunce za jeho zády. Bylo tu krásně, téměř jako doma, proto možná nedopatřením usnul. Avšak to, co hledal, nenašel. Podíval se zpátky na Kushinu.
„Nevzalas s sebou Naruta?" zeptal se s mírným zklamáním v očích. Chtěl ho vidět, aby mu mohl opět ohřát jeho náručí.
„Určitě se mu po tobě stýskalo stejně jako mně," vzala ho za ruku a pevně ji stiskla, „ale nemůžu ho brát ven, když je taková neobvyklá březnová zima. Ten nádherný pohled z okna klame-ttebane."
„Hmm..." pohled upřel k podlaze. Zatáhla ho za ruku a navedla okolo stolu, aby stál přímo u ní.
„Můžeš jít se mnou domů," její hlas zněl spiklenecky, věděla, že ještě čas, kdy se Minato vracel z práce, nenadešel.
Povzdechl si: „Nabídka je to vskutku lákavá, ale musím dát v oběť čas s vámi, který jsem tu zaspal, mrzí mě to," bylo pro něj hrozně těžké jí všechno bezmyšlenkovitě neodkývat, zase. „Dej, prosím, Narutovi za mě pusu, takovouhle," musel se sklonit, protože byl o hlavu vyšší. Lehce ji políbil na čelo a rukou pohladil po vlasech, až se dostal k jejímu pasu.
Usmála se: „Dobře, ale nezapomeň, takhle se manželkám neříká sbohem, dattebane," popíchla ho.
„Máš pravdu," přiznal a jejich tváře se ocitly na stejné úrovni.
Kushina byla netrpělivější a krkem se vytáhla naproti jemu. Ruce otočila kolem jeho hrudi a v dlaních sevřela bílý plášť, který se pro něj stal již typickým znamením.
„Ty už tedy chceš jít?" dýchal jí na ústa a tiskl ji k sobě.
„Jo, teď se mi zase stýská po něm. Nechala jsem ho doma s Mikoto, určitě mu vypráví jedny z velkých dobrodružství klanu Uchiha, pokud ty historky nemá rád stejně jako já, neměla bych ho nechat tak dlouho trápit."
Snažila se, aby to znělo vážně, ale on věděl, že by nikdy Narutovi něco takového vědomě neudělala, prozatím. Prostě jen chtěla záminku, proč se najednou k němu musí vrátit. Nad tou myšlenkou se mu pozvedly koutky úst. Znal ji ještě lépe, než kdy mohl sám sebe. Okamžitě si všiml jejího nechápavého výrazu, ale zakroutil hlavou, aby se neptala. Kvůli tomu se mohla naštvat, ba on ji začal líbat dřív, než se její tváře stihly zbarvit i do toho nejsvětlejšího odstínu červené.
Rozloučili se, jak se patří. Doprovodil ji ruku v ruce až ke dveřím, které galantně otevřel. Ještě, než za nimi stihla zmizet celá její postava, vykoukla rudá hlava.
„Miluju tě, vrať se brzy, nenávidíme čekání," bubnovala na dřevo prsty a oči měla široce otevřené.
Za ucho jí zastrčil vlasy, které jí spadly z ramenou.
„Vrátím," jedním okem mrknul, „miluju tě."
Dveře se přivřely samy. A on se vrátil za kancelářský stůl. Avšak mu to nedalo, z okna se musel podívat, jestli jeho milovaná jde správnou cestou. Taky že šla.
Díky ní se mu splnily všechny sny, stal se manželem, Hokagem a nakonec i otcem. Až přijde domů, měl by jí zase poděkovat. Ať to ví každý den, každou hodinu, co pro něj znamená.
Už ji neviděl, ztratila se mu v davu postav, to mu připomnělo, že zde má stále nějakou práci. Začal ji dělat s naprosto novým zápalem, věděl totiž, že by na svém životě nic neměnil, protože to takto mělo být.

***

Přemístil se ke své značce u vchodových dveří. Kushina vždycky soptí, když používá ty uvnitř bytu, říká, že aby nezlenivěl, musí chodit. Potichu se uchechtl a vytáhl klíče. Ramenem se opřel o rám. Musel najít ten pravý mezi několika dalšími. Nikdy ten svazek nevážil, ale určitě by ho stáhl ke dnu. Připravoval se na několik výbuchů vzteku, protože přišel o několik desítek minut pozdě, ale když strčil klíč do zámku, zjistil, že dveře nebyly zamknuté. Obočí se mu stáhlo k sobě, Kushina nebyla ta, která by na něco takového zapomněla. Uvědomovala si riziko svého údělu jako Jinchuuriki, navíc byla ženou Čtvrtého Hokage a...
Vběhl do bytu, krátkou chodbu stačil přeskákat třemi kroky. Panovala tam neprostupná tma a hrobové ticho. Začal se mu chvět žaludek, nechápal, co se to dělo. Dveře do kuchyně byly dokořán, tu ozařovalo bílé, slabé světlo měsíce. Zpoza jídelního stolu čněla ruka. Nedokázal se pohnout více než o metr do strany, svíral ho strach, který říkal, ať si žádné ze svých hrůzných tušení nepotvrzuje. On však musel. Vykreslil se mu stín jeho ženy na zemi, pod její hlavou loužička krve jako polštář, na němž nehybně spala. Snížil se k ní na kolena a vzal ji do náručí. Nebyla mrtvá - i když to vlastně ani nebyla jedna z možností, které by si připustil - cítil totiž její dech. Přitiskl ji k sobě a políbil na čelo, opravdu vypadala, jako by jen spala...
Na jeho bílém plášti se objevil rudý kruh. Mezi vlasy našel podélnou ránu, ne moc hlubokou. Neohrožovala ji na životě, naštěstí, přesto potřebovala okamžitou pomoc. Začaly ho pálit oči slanými slzami. Svou tvář přiložil k té její.
„Odpusť, Kushino, odpusť," chvěly se mu rty, „čekali jste na mě..."
Čekali... Vstal a vzal ji s sebou. Zalomila se jí hlava, ale na to teď brát ohledy nemohl. Pokusil se odkoupnout dveře do ložnice, napoprvé mu to nevyšlo, poté dokázal odhadnout sílu, kterou potřeboval. Dveře se rozlétly. Také tam byla ta příšerná tma. Nepoznával svůj domov, možná to bylo tím, že domov spíš tvoří lidé v něm a ne věci. Prázdno, nebyla tam jediná duše, a už vůbec ne ta Narutova, ohrádka byla strašidelně prázdná. Podíval se na bezvládnout Kushinu. Mohl ji ohrozit, ale musel ji vzbudit, potřeboval vědět, co se stalo, kde je jejich syn.
Přemístil se s ní do nemocnice, značku měl přímo na ambulanci. Nemusel se ani dívat doprava a doleva, aby zaznamenal volné lůžko. Položil ji na něj a začal se hrabat v šuplíku, který byl přímo u něj.
„Pomoc!" zařval přes celé patro.
Po chvíli vedle sebe zaregistroval další osobu.
„Musíte ji vzbudit," zamumlal, a ani dotyčnému neviděl do tváře.
Trvalo dlouho, než se dočkal reakce.
„Ale je to riziko, ta rána je na hlavě a..." Nenechal ho doříct myšlenku. Neměl čas. Jeho žena byla silná, odolnější, než si kdo kdy dokázal představit. Chtěla by to. Ona už byla v bezpečí, zatímco jejich bezbranné děťátko pryč. Věděl, že by na nic nečekala, na žádnou jistotu, chtěl by to samé. Neodpustila by mu to a on sobě taky ne. Přísahal si, že je ochrání, že je svým postavením nevystaví riziku. A teď... Držel svou ženu rukou od krve a nevěděl, kde je jejich syn.
Odvrátil se od stolku a šuplíků. Klekl si k ní a očima bloudil po zmuchlaném prostěradle. Slepené vlasy od krve jim dodaly mrtvý vzhled. Takto je neznal a doteď bláhově doufal, že nikdy nepozná. Hruď se mu svírala úzkostí, oči se na její tvář nedokázaly podívat. Na jedinou dívku a vlastně zároveň i ženu svého života. Jedinečnou, jedinou. Jeho matku počítat nemohl, neznal ji tak dlouho, aby si ji dokázal zapamatovat. Znal jen jméno, které nikdy nevyslovil, tvář na fotogtafii, nehýbající se, takovou, jenž mu do paměti nenamalovaly jeho oči, nýbrž práce malíře. Zatímco Kushina, jen to jméno ho vždy nutilo zvedat koutky úst do blaženého úsměvu. Viděl západ slunce, jak její vlasy splývají s červánky, když ve větru vlají podél horizontu. Cítil její vůni, už ji znal, avšak ho nikdy nedokázala omrzet. Ne, jeho žena mu nikdy nemohla zevšednět. Tak ji viděl, tak si ji pamatoval, ale hlavně miloval. Musel jí to zase říct, připomenout, co pro něj znamená. Musel to udělat znovu, ale se svým synem v náručí. S jejich největším společným štěstím.

Její tělo se najednou vymrštilo do sedu a sevřela jeho ruku, jak jen jí to síly dovolily. Okamžitě byl na nohou a tiskl ji zpátky k lůžku. Probudila se sama bez cizí pomoci. Viděl, jak z její hlavy sálala rudá, horká chakra. Musel ji uklidnit, jinak by měl o ni velký strach kvůli Kyuubimu.
„Jeho první slůvka..." z očí se jí řinuly slzy, „byla volání o pomoc. Mé jméno... Když jsem si ho nechala vzít... Volal mě, ne proto, že mě má rád, protože... Je v nebezpečí... Řekl svá první slůvka, když mi ho brali..." chraptěla a vzlykala.
Bylo to jako bodnutí tam, kde to nejvíce bolí, na místo, kde se rány nehojí. Poškodilo mu to srdce, vidět ji zlomenou, vystrašenou a také to, co povídala... Proboha, to se stát nemělo. Byla to jeho vina, jedině jeho, ne její, proč to nechápala?
Převalila se na bok a v krátkých tazích začala hladit vlny na látce. Uvědomil si, že to ještě není tak dávno, kdy takto poprvé položil Naruta k její hlavě. Na stejné místo, které teď chránila svou rukou. Viděla ho tam a on díky ní taky. Jako by se to dělo znovu, chvíle jeho narození. V hlavě mu znovu zazněly ty přívaly křiku, věděl, že bylo pošetilé, aby si myslel, že ho vše bolelo stejně jako ji, ale on to tak jednoduše cítil. I když to bylo přirozené, nenáviděl, že v tu chvíli na to byla sama, nemohl jí pomoci a to ho vnitřně ničilo. Jeho úkolem bylo držet na uzdě Kyuubiho, přestože to bylo důležité, zdálo se mu to málo. Držel ji za ruku, aby ani na chvíli nezapomněla, že je tu s ní a nikdy neodejde. Těšili se velmi dlouho a tak moc, když to potom přišlo. Vzduch prořízl nově objevený hlásek jejich dítěte. Slabounký, ale již v tu chvíli nezměrně milovaný. V tu samou chvíli se také stal otcem a Kushina matkou. Potom už si nepamatoval ty hrozné okamžiky, kdy se Kyuubi malém protlačil přes jeho obranu, kdy mu z čela stékal pot a dopadal na ruce Kushiny. Podíval se na ni ve stejnou dobu jako ona na něj. Bezhlasně naznačil děkuji. Usmála se na něj. Viděl ho už tolikrát, ten její úsměv, pokaždé to bylo jako napoprvé a tentokrát byl ještě úžasnější, šťastnější než kdy dřív. Jak moc on ji miloval a zjišťoval, že to jde stále víc a víc. Poté se od ní odvrátil. Pamatoval si také, že byl na chvíli rozzlobený, že neuvidí Naruta jako první. Později se zasmál, protože on bude určitě ten, kdo ho bude mít dřív v náručí. Zdravotnice odešly, musely ho ošetřit, připravit na ten zlý svět. Přešel ke Kushině, pozoroval její lesknoucí se oči. Pochopil, že to privilegium jí patřilo. Za to všechno.
Obnovil pečeť a vzal si ji do náručí, opatrně, jako by byla z křehkého porcelánu. Mohla si myslet, co chtěla. Pro něj vždycky byla bytostí, kterou musel opatrovat a chránit. Doma ji položil na postel a přikryl dekou. Musela si odpočinout. Sklonil se k ní a věnoval polibek na čelo. Tak ji tam nechal, teď přišla řada na něj, musel přece přivést domů i jejich syna.
Nemohl se dočkat a zároveň se bál. Nebyl zkušený, mohl ten okamžik nějak pokazit. To bylo ale na novopečeného otce až příliš pocitů, na to aby je mohl vnímat zároveň.
Zavinutý v látkách byl před světem chráněný. Čouhala mu jen hlavička a zatnuté pěsti - ne, byly to pestičky. Minato se krátce zasmál, přece jen se dočkal. Vzal si na ho jednu ruku. Druhou pohladil jeho mokré, spláclé blonďaté vlásky. Kolikrát se s Kushinou handrkovali po kom asi zdědí vzhledové rysy. Nakonec opravdu po něm, ale musel si přiznat, jak rád by v něm měl odraz Kushiny. Naopak jí se splnilo přání, až na zvláštní čárky na tvářích byla to kopie tatínka. Ale co oči... Ty ještě nebyl s to otevřít, spal. Minato dal nad jeho obličej hřbet dlaně. Nemohl poznat, jestli dýchá nebo ne, ale když ucítil na kůži lehké, teplé zachvění, nepochyboval. Nebylo to fér vůči Kushině, která čekala. Věděl, že už spolu budou navždy, tudíž času aspoň o trošku víc než teď. Přenesl se domů.
Najednou si všiml, že se utápí ve stejně modrých očí jako má on. Ale ne, tyto byly zvídavé, neposedné, nádherné. Celou dobu se neskrývavě usmíval, avšak se mu nějakým způsobem povedlo pozvednout koutky úst ještě výš. Však oni si počkají, po kom bude nejvíc. Kushina se ani neotáčela, přestože věděla, že přišli, byla naprosto vyčerpaná. Opatrně jí ho položil na úroveň brady, byl to tak maličký uzlík života, že by se bál, aby se mu nerozdrobil pod rukama. Sám se položil na úplný kraj vedle. Naruta měli mezi sebou. Kushina objala malého a přitiskla si ho k obličeji. Přisunul se blíž, čelo opřel o Narutovu hlavičku a ruku dal kolem rudovlásčina pasu. Šťastně vydechl a z druhé strany slyšel to samé. Zavřel oči, nemusel se dívat, stačilo to cítit. Protože i když byli u sebe blízko, to, co je hřálo, byla láska... Ale teď?

„Odpusť mi to, Kushino," skousl si spodní ret a hřbet její ruky přiložil ke svému čelu. Třepala se. Zatnula ji v pěst. Zatáhla ho, tak aby ji poslouchal.
„Byli to..." nadechla se, bojovala, aby při tom všem dokázala přemýšlet, „byli to Oblační. Najdi ho, rozumíš? Nesmí být nemocný, je zima! Půjdu hned za tebou."
Zasmál se, přitom mu ukápla slza. Nebrala v potaz, že by se mohlo stát něco horšího. Měla více víry než on. Prostě věděla, že se mu nic nestalo. A věřila jemu, že jí ho vrátí. Miloval ji za to ještě víc.
Usmál se na ni: „Opovaž se odejít, já jsem zpět hned."

Přehlédl louži krve v kuchyni, přestože kolem ní musel projít. Byl si jistý, že to byli Anbu toho největšího kalibru, na tak riskantní misi nemohli poslat nikoho jiného. Nemusel ji ani vyslovovat, přesto se mu ta otázka vzpírala v hrudi a drásala krk. Když byli tak dobří, jak je možné, že nechali jeho ženu žít? Švihl hlavou ke dveřím. To jeho příchod je musel vyplašit. Postavil se mezi dřevěná futra do ložnice. Ruka mu přejela po na pohled nepatrné rýze, musela být po kunaii, ještě včera tu nebyla.

„I maminky potřebují chvilku na oddech. Ale my to tady zvládneme, ne? A než se maminka vrátí, připravíme jí překvapení! Co myslíš, Naruto?"
Držel svého syna v náručí, zatímco s ním nadšeně sdílel své geniální plány na odpoledne.
„Kdo říká, že tatínci se nedokáží pár hodin postarat o mimčo?" zubil se.
Modrá kukadla nechápavě zírala na hlavu nepořádných zlatých vlasů. Jeden z postranních pramenů byl přesně na dosah baculaté ručičky. Stačilo se jen trošku natáhnout a...
„No tak, Naruto! Netahej mě za vlasy! Au! Kde si vzal takovou sílu?"
Dětskou tváří se rozlil roztomilý úsměv od ucha k uchu, pokračujíc ve své lumpárně.
Otec si povzdechl. Jak by mu mohl odolat? Stejné oči barvy nebe a krátké vlásky zářící jako slunce. Podobní jako vejce vejci.
„Tak pojď, ty rošťáku," vzal ho pod pažemi.
Opatrně ho uložil do dřevěné postýlky. Nedělal si iluze, že usne, ale když je tady, tak na něj z kuchyně vidí.
Naruto se neochotně vzdal své nové hračky a dělal na svého otce psí oči. To si nebudou hrát?
„Počkej chvilku, jo? Udělám těsto na dort pro maminku a zahrajem si s Gamabuntou!"
Gama? To zase z nebe spadne nějaká špinavá žába s divnýma očima a bude skákat po celé zahradě?
„Tak a jde se na to," prohlásil odhodlaně.
Odněkud vytáhl zástěru a pečlivě si ji zavázal za krkem. Ne, že by o pečení něco věděl. Ale všechno je někdy poprvé.
Podle receptu postupně vyklopil všechny přísady do mísy. Celé to smíchal, rozprostřel na plech a dál péct. Nebylo to tak těžké, jak si mohl kterýkoli ninja myslet, jen trochu odlišný plán boje, žádná věda.
Krátkým pohledem zkontroloval svého syna, jenž ho se zájmem pozoroval.
Tatínek tančící v kuchyni neměl ponětí, že chvilkami mizí ze zorného pole své ratolesti. Přitom stačilo jen se pořádně chytit zábrany postýlky, pořádně zatnout, opřít se do noh a...
Zrovna když si sundával zástěru, rozvalily se dveře a v nich stála Kushina.
„Kushino, co-" s překvapením se snažit zjistit důvod, proč se jeho žena vrátila domů dříve.
„Měla jsem takový nepříjemný pocit, musela jsem se vrátit." chrlila ze sebe, mírně udýchaná ze spěšného návratu domů.
„To nebylo třeba, všechno tady zvládáme na jedničku," neskrývavě se pochlubil.
„Dobře," ulevilo se jí, „ Jen se na něj podívám. Už mi chyběl, i když jsem z domu jen chvíli."
Společně vešli do pokoje, kde byl v ohrádce Naruto. Malé dlaně pevně svíraly svislé tyče.
„Minato! Podívej! On stojí! To ty?"
„N-ne. Musel sám," breptal.
Slzy radosti v jejích a jeho - ne, jejich očích.

Víčka ztěžkle přivřel k sobě a skousl spodní ret. Proč se mu ty chvíle vracely? Bylo to jako loučení se s tím krásným v životě. To přece nemohla být pravda, on to napraví.
Takové stopy po sobě nezanechá obyčejný kunai, podle prohlubně poznal, že jde o atypický tvar rovné čepele. Znal jen pár lidí, kteří si je nechali vyrábět a jen opravdu pár z nich by stálo proti němu, Hokagemu Skryté Listové. Sklonil se v kolenou a nechal uvolněnou dlaň dopadnout na zem. Zavřel oči a hledal zbytky chakry, ta nechává stopy vždy. Kushina se určitě prala, nemohli ji obelstít bez jutsu, ať byl jejich počet jakýkoli. Práce senzibilů byla jemná, nikdy nemohl přijít na všechno, tentokrát se ale nespokojil s ničím menším. Byl tu použit větrný element, zjistil posléze. Nyní věděl, co hledat. Byly tu dvě okna, z toho levého přímý výhled na západní okraj vesnice, směr Skryté Oblačné vesnice. Od okna se táhl tlustý, lesklý pruh na podlaze až k dětské ohrádce. Aby nebyl slyšet jediný krok, použili techniku, která zároveň na dané dráze odzvučela jejich pohyb a zvedla prach. Minato ho teď mohl vidět, lehce se vznášel ve vzduchu jako vločky, jenž však nikdy nespadnou. Celý se napnul a zaťal pěsti, ten, kdo se takto hloupě pokusil zničit jeho rodinu, bude pykat. Dupavými kroky přešel až ke skříni a sundal ze sebe bílý plášť. To, co se chystal udělat, nesměl vykonat jako Hokage, nýbrž mstivý otec. Jestli jednou pro vždy ukáže nemilosrdný odstrašující příklad pro všechny, kdo si nechávají rozkázat tak odporné věci, už se o to nepokusí, nikdy. Ti, jenž unesli jeho syna, nebudou mít soud.