Když má srdce svoji hlavu 16

Šestnáctý díl - Čistý konto

V plášti promočeném v bederní oblasti jsem se s krůpějemi potu utkvělými na čele vypotácela z operačního sálu, kde jsem právě sebrala hrobníkovi z lopaty smrtelně raněného člena ANBU.
Prý byl se svým týmem poslán na zdánlivě jednoduchou misi, která se během zpáteční cesty obrátila v peklo v podobě střetu s extrémně schopným, neoznačeným, pravděpodobně ztraceným ninjou vlastnícím sharingan. Dle slov velitele skupiny na ně bezdůvodně zaútočil, jako by si pouze chtěl ověřit svoji sílu, dobil je do života ohrožujícího stavu a nechal ležet v lese. Tam nebožáky po dvou dnech našla vyslaná hlídka.
V přilehlé umývárně jsem se zadívala do zrcadla, urputným soustředěním znachovělou tvář hrající úlevou nad kladným výsledkem zákroku zhyzdila pozvolna se prohlubující vráska vyjadřující oprávněné pochybnosti.
Copak to násilí neskončí ani po válce? Sklopila jsem zrak k zakrváceným rukám, hlasitě si povzdechla a jala se je hrubě drhnout antibakteriálním mýdlem.
Kdo byl onen pachatel s kekkei genkai příslušející klanu, jež je odedávna spojován se samými intrikami a problematickou minulostí? Další zmrtvýchvstalý Uchiha vytasivší se s pomstou vesnici nebo nějaká zapomenutá oběť Orochimarových a kdoví ještě čích pokusů?
Upřímně? Nepřekvapilo by mě to.
Poznala jsem, že to znepokojilo i Tsunade-sama, spěšně nám rozdala příkazy a po vyléčení pacienta odpovídajícího za maskované kolegy požádala Shizune o sehnání svých loajálních konzultantů k nouzové poradě. Evidentně nechtěla zanedbat jakoukoli možnou hrozbu.
Sundala jsem si jednorázovou čepici, mrskla ji do koše a s těžkým srdcem nesoucím i notnou dávku zklamání jsem na chodbě jukla na nástěnné hodiny; ukazovaly čtyřicet minut po šesté. Rozhodně jsem si dnešek ve znamení prvního opravdového rande s Narutem představovala jinak. Přes nepatrné chvění v žaludku objevivší se po probuzení jsem se na naše setkání těšila víc než Ino na novou kolekci od svého nejoblíbenějšího návrháře, dokonce jsem se zamýšlela i kapánek přikrášlit ne zrovna vyhledávanými líčidly. Teď jsem se mohla jít akorát osprchovat a omluvit za téměř hodinové zpoždění; s vidinou brzkého shození na tělo přilepeného nemocničního mundůru jsem zaplula do koupelny pro zaměstnance.
V tradičním oděvu skládajícím se z tmavomodré sukně a červeného trička bez rukávů s výstřihem do véčka, navíc s umytými a zběžně vyfoukanými vlasy, jsem kypěla o stupeň lepší náladou.
Pro klidné svědomí jsem před odchodem ještě zašla zkontrolovat nyní stabilizovaného muže odvezeného na normální pokoj, spal a pokojně oddechoval.
„Kdyby nastaly komplikace, cokoli, dej mě neprodleně zavolat,“ požádala jsem Aiko mající na starost noční monitorování vážnějších případů.
„Spolehněte se, Sakuro-san,“ přitakala zodpovědně. „Hezký zbytek večera.“ Laskavě jsem se usmála a s drobet úzkostlivě staženým hrdlem jsem opustila budovu.
Nevím, co mě k tomu vedlo, ale po zaklapnutí dveří jsem se ledabyle rozhlédla po okolí a přimrzla na místě.
Aktér mých provinilých myšlenek, následně zapuzených mnohačetnými lechtivými vjemy, jak mu dlouhé čekání vynahradit, seděl na jedné z betonových zídek lemujících příjezdovou silnici. Levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, objímal si ji paží, přičemž se bradou opíral o koleno, v druhé ruce si pohazoval pod stromem nalezeným kaštanem a koukal na partu dětí dovádějících na hřišti u akademie.
Zdál se duchem nepřítomný, tak jsem si ho důkladně prohlédla, tentokrát měl uvázanou ochrannou čelenku, přes niž mu spadaly blond vlasy oslnivě zářící v paprscích nízko posazeného slunce dodávajícího jeho bezchybné pleti božský nádech. Prsa se mi nadmula pýchou a nervovým systémem se rozlila ona známá horlivost společně s nezměřitelným potěšením projevené pozvednutými koutky.
„Ahoj,“ pozdravila jsem nezvykle plaše, když jsem k němu došla. Nebyl to účel, proto jsem si rychle odkašlala a dala se do vysvětlování: „Promiň, měli jsme urgentní příjem a zdržela jsem se na sále.“
„Sakuro-chan!“ vykřikl radostně a seskočil, znenadání se ocitl sotva pár centimetrů ode mne, nic intimního však nepodnikl.
„V pohodě, taky jsem měl napilno a nestíhal to včas. Nikdo u vás nebyl doma, tak jsem zamířil rovnou sem, sestra na recepci mi řekla, že někoho zachraňuješ,“ řekl dobrosrdečně, zřejmě byl rád, že jsem smluvenou hodinu přetáhla déle já.
Přikývla jsem a nervózně si přešlápla, z rázu jsem neměla ponětí co dál. A nejspíš jsem nebyla sama, Naruto se rozhozeně poškrábal na temeni a nejistě se ušklíbl. Nastalo trapné ticho. Se zatnutými zuby jsem se snažila chvatně vymyslet nějakou vhodnou činnost.
„Tak… nepůjdeme se projít?“ navrhl spasné vnuknutí, za což jsem byla vděčná, třeba mě po chvíli něco trkne.
Tiše jsme kráčeli bok po boku, rozpačitě jsem po něm zašilhala, s rukama zabořenýma v kapsách upíral zrak na pěšinu v parku a tvářil se zasmušile.
Kam se poděla jeho sebevědomá chůze se vztyčenou hlavou ve stylu šlechtěného *lipicána? Podivila jsem se v nitru.
Tak mluv, tohle není soutěž v bobříkovi mlčení! Napomenula mě vnitřní Sakura, protáčeje oči v sloup. Měla pravdu, nahodila jsem mozkové závity a zkusila v té spletité změti kdečeho vydolovat téma hovoru.
„Neuvěříš, co Ino minulý týden provedla, zpočátku naprosto nevinnou sázkou nás s Choujim donutila přislíbit výpomoc na výstavě květin, kterou s rodiči každoročně pořádají. Její vzrůstající vliv nad lidmi a především přesvědčovací talent mě fakticky děsí,“ rozpovídala jsem se o dle mého názoru celkem vtipné historce obnášející naši prohru v kamarádkou stanoveném úkolu.
Jelikož se mi nedostávalo kloudné reakce, s analyticky nakrčeným nosem jsem se na něho ze strany zkoumavě zadívala. Asi to vycítil, neboť se na mě zvídavě a malinko vystrašeně otočil, tázavě jsem nad jeho netypickým vystupováním pozvedla obočí.
„Em, omlouvám se, Sakuro-chan, byl jsem jaksi mimo,“ přiznal zahanbeně.
„To vidím,“ utrousila jsem značně mrzutě, nýbrž záhy mě napadlo, jestli to nemá co dočinění s mou přípravou na jouninské zkoušky.
„Nemluvil jsi se Sasukem-kun o trénování?“ zeptala jsem se opatrně, nachystaná mu případné nedorozumění ihned objasnit a uvést na pravou míru. Řídila jsem se čestností a chtěla, aby se o naší spolupráci dozvěděl ode mne.
„Ne, jenom s Konohamaru. Z příležitosti k získání vyšší hodnosti a přiblížení se k titulu Hokage dočista zešílel, od rána vytrvale pracoval na vylepšení Rasenganu,“ řekl s nerozluštitelným pokrčením ramen, ve věku vnuka Třetího byl přitom identicky hr do precizního vylaďování technik.
„Hádám, že se s vylosovaným protivníkem vypořádá bez obtíží, je z týmu nejsilnější a ke všemu měl vynikajícího učitele,“ zalichotila jsem svému společníkovi s cílem pozvednout jeho nevalně optimistické rozpoložení, leč bezúčelně, opět působil zahloubaně.
„Když jsme u toho zdokonalování, poprosila jsem Sasukeho-kun o vedení při nacvičování odolnosti vůči genjutsu a kupodivu souhlasil. Hodláme se teď zaměřit na zrychlení mých pohybů,“ prozradila jsem Narutovi s lehkými obavami a zároveň ždibec sebeuspokojivě, dožadovala jsem se tím plné pozornosti, jenže on pouze bezhlesně přikývl.
Ušli jsme zhruba tři sta metrů, během nichž jsem na blonďáka vrhala zlostné pohledy střídavě se starostlivými. Stále se mračil, něco ho pořádně trápilo a zjevně se o tom zdráhal konverzovat.
Zastavila jsem a rezignovaně povzdechuje jsem si překřížila horní končetiny na prsou, setrvávaje tak, dokud si neuvědomil mou nepřítomnost vedle sebe a neobrátil se ke mně čelem.
„Co se děje, Naruto?“ udeřila jsem přímo.
„Heh? Nic, já…“ Bezradně rozhodil rukama a skousl si spodní ret.
Nechci být za hnidopicha, ale ten hlupáček nám lže, poznamenalo mé odvážnější já všímavě. Neodpověděla jsem, místo toho jsem udělala smutný obličej a odvrátila hlavu. Mrzelo mě to, přála jsem si, abychom spolu mohli mluvit o všem, neměli tajnosti, důvěřovali si a navzájem se podporovali. Stáhla jsem ústa do úzké čárečky a vzdorovitě vytrčila bradu, naštval mě.
„Pokud máš nějaké lepší plány, zlobíš se nebo tě tak strašně nudím, stačí kváknout, každý si půjdeme po svým, smažeme to a vyhneme se večeru plného mého monologického žvanění o pitomostech,“ vyhrkla jsem pod přívalem marnosti spontánně, ačkoli to bylo to poslední, po čem jsem prahla.
Opařeně vypoulil oči, otevřel ústa a následně prudce zavrtěl hlavou.
„Ne, Sakuro-chan! Prosím, nechoď.“ Duchapřítomně přichvátal blíž a chytil mě za ramena, snad se bál, že mu uteču.
„Omlouvám se, celou věčnost doufám, modlím se za šanci si s tebou vyjít, a když se mi zázrakem naskytne, chovám se jako předpisovej hulvát,“ zanaříkal zkormouceně, pak ve smířlivém gestu dlaně přemístil níž, na předloktí, kde palci jemně promnul senzitivní pokožku.
„Odpust mi, já… to ta večeře u Hyuugů, jakživ jsem nezažil horší návštěvu, včetně stolování s lordem Daimyo,“ dodal unaveně.
„Cože?!“ A to jsem ho chtěla vzít na milost.
Nešťastně si prohrábl vlasy a o krok ustoupil, onen elektrizující okamžik byl pryč.
„Dohlížel jsem na Konohamarův náročný trénink, chystal jsem se ho vyzvat na přátelský souboj a vtom se na hřišti objevil ten sluha s neodmítnutelně znějící pozvánkou na blanket od Hiashiho-sama.“
„Banket,“ opravila jsem ho automaticky.
„Jo, přesně. Tipoval jsem ho na krátkou debatu o Sasukeho kariérním postup, ale ne, nejdřív mě podrobně vyzpovídal a potom z fleku navrhl svatbu s Hinatou,“ se zoufalým podtónem vybalil příčinu své zamlklosti, po čemž nás obklopilo tíživé ticho.
„Oh.“ Na víc jsem se v danou chvíli nezmohla. Zaskočil mě, znenadání jsem si připadala nepříjemně nicotná. Vyčkávavě sledoval můj ohromený výraz postupně se měnící v truchlivou grimasu.
„Samozřejmě jsem nepřijal. Prostě… nepobírám, jak může někdo takhle otevřeně manipulovat s lidmi, natož s vlastními dcerami, aniž by hnul brvou.“
„Kdepak, tihle mocnáři požadují poslušnost, nevzdávají se, nedovolí ti jen tak zmařit nalinkovanou vizi,“ zapochybovala jsem skepticky.
„To platí i pro Naruta Uzumaki,“ mrkl na mě s navráceným elánem, načež poněkud zvážněl: „Fakticky, Sakuro-chan, ani zdaleka o tom neuvažuju, tohle jsme si přece už objasnili.“ Váhavě jsem přikývla a ostýchavě špičkou boty v písku obkreslila půlkruh, na to mi zčistajasna hlasitě zaškrundalo v břiše. Uvědomila jsem si, že jsem od oběda – zeleninového salátu zdlábnutého na stojáka v kantýně, nejedla a odlehčeně jsem se uculila.
Rošťácky se zakřenil, přičemž mu v pomněnkových kukadlech zajiskřila nějaká čerstvě vykoumaná lumpárna.
„Zavři oči, Sakuro-chan.“
Podezřívavě jsem si blonďáka přeměřila, nerada jsem se někomu oddávala do péče v takhle oslabeném stavu.
Co má za lubem?
Třeba nás chce políbit.
Hmmm…
„Říkalas, že mi věříš,“ připomněl s rádoby uraženým obličejem.
„No jo, vždyť jo,“ zabrblala jsem hraně neochotně a ponořila se do tmy. Ozvalo se povědomé pufnutí a posléze jsem zaslechla něčí energické kroky zakončené svižným odrazem. Klon?
Vzal mě za ruku, od dezinfekce vysušenou dlaň přimáčkl ke své hřejivé, v pevném stisku dráždivě propletl naše prsty a po decentním pobídnutí ve formě zatáhnutí mě opatrně vedl směrem z vesnice.
Nesvítilo na nás sluníčko, tak jsem za pomoci vypjatého orientačního smyslu usoudila, že jdeme podél lesa, což zakrátko potvrdilo symfonické ševelení listů na větvích.
„Už tam budeme?“ zeptala jsem se, jakmile jsme začali stoupat do kopce.
„Ne,“ uchechtl se. Rozhodla jsem se nešvindlovat, přestože jsem měla tušení, kam se škrábeme, namísto toho jsem si vychutnávala jeho dotek, oním zvláštním způsobem rozechvíval veškeré buňky.
Už jsem se bála, že zdoláváme minimálně Everest, na nerovném povrchu jsem byla nemotorná, šourala se a nabírala do sandálů pichlavé kamínky.
„Ještě kousek,“ oznámil a opravdu, po několika metrech jsme zastavili. Bez vyzvání jsem otevřela oči a ihned si je zastínila před zpoza horizontu probleskujícími paprsky, teprve potom jsem se mohla dle libosti rozhlédnout. Nacházeli jsme se na sousoší kagů, konkrétně na hlavě Čtvrtého, před námi se rozprostírala nejen do červánku se lenivě halící Konoha ale i rozložená kostkovaná deka se dvěma nabouchanými papírovými sáčky.
Kapánek nejistě přešlápl, zřejmě ho sužovaly obavy, zda mi takové pohoštění stačí, zářivě jsem se usmála, bleskovým tempem skopla obuv a usadila se s nohama spořádaně srovnanýma pod sebou. Nepotřebovala jsem chodit do drahé restaurace a ždímat ne příliš majetného Naruta z úspor, naopak, preferovala jsem soukromí.
Nadšený hostitel se v turecké póze uvelebil vedle, chopil se jednoho balíčku a vytáhl z něj samostatně zabalenou krabičku, jejíž obsah jsem již po čichu identifikovala na mé nejmilejší Anko knedlíky s višňovým sirupem. Jak dobře mě zná?
„Pusť se do nich, dokud jsou teplý,“ přerušil mé vnitřní spekulace cennou radou.
„Ty nebudeš?“ s nacpanou pusou jsem poukázala na absenci ramenu.
„Ne, mně nekručelo v žaludku přes tři čtvrtiny Listový,“ zažertoval, během čehož vybaloval vanilkovou zmrzlinu, lákavě vonící ovocné košíčky s čokoládou a hrstku jahod. Po menším handrkování jsem si prosadila svou – přemístila se naproti a vzorně ho krmila; sama bych to nikdy nedokázala sníst. Zpočátku jsme se ne a ne zkoordinovat, takže to byla docela legrace, výhradně jsme si však povídali o všedních věcech přenášejících nás až do šera radikálně nabírajícího nadvládu.
„Myslíš si, že má Moegi ráda Konohamaru?“ nadhodil do placu při zbytku dezertu.
„Huh? Mno... nevím. Možná,“ připustila jsem po povrchové úvaze, „je poměrně hezký, schopný, ambiciózní a je s ním zábava,“ pokračovala jsem vypočítáváním kvalit černovlasého Genina.
„Sranda je u randění důležitej faktor?“
„Jak pro koho, ale většinou jo.“
„Ach jo, nejde mi na rozum, proč odborníci na holky nenapsali nějakou brožuru,“ povzdechl si sklíčeně.
„Copak, nahání tě málo obdivovatelek?“ rýpla jsem si a navzdory panující tmě pozorovala, jak mu začínají rudnout uši.
„To není fér, Sakuro-chan! Nejsem Sasuke… schválně přeháníš,“ napomenul mě nesměle.
„Ba ne, u ženské populace seš velmi populární, dospívající kunoichi tě zbožňují a některé si na tebe dokonce brousí drápky,“ prozradila jsem mu tuto ověřenou informaci se sklopenou hlavou - najednou mě neuvěřitelně zajímala struktura nehtu na ukazováčku.
„Ale mně nejvíc záleží na názoru jen jediné,“ pronesl polohlasně, sic rozhodně. Tentokrát jsem to byla já, kdo se potýkal s pálivým ruměncem, který pod Narutovým uhrančivým pohledem ještě zesílil. Vyhýbaje se očnímu kontaktu jsem si rozpačitě odhrnula vlasy z čela a se záminkou přežrání sebou s vysilujícím odfouknutím plácla zády na deku. Zakrátko mě napodobil a s rukama nahrazujícími podpěrky za krkem taktéž obrátil zrak ke třpytivě zářícím hvězdám.
„Věříš v osud?“ přerušila jsem ono uctivé ticho filozofickou otázkou.
„Ne. Podle mě by se člověk tolik nesnažil, kdyby ho znal dopředu,“ odpověděl uvědoměle, posléze tomu však pobaveným tónem dodal korunu: „Proto jsem polovinu astrologických hodin na akademii prospal.“
Chrochtavě jsem se uchechtla.
„Hlavním předmětem výuky bylo pomocí souhvězdí určit přibližnou polohu v terénu,“ poučila jsem ho laškovně.
„Jo, teď to ledacos vysvětluje,“ připustil vesele. „Ty i Sasuke jste to ovládali mistrně, stoprocentně jsem se na vaše úsudky spoléhal.“
„Náhodou to taková nuda nebyla, ke každému názvu se vztahuje nějaký bájný příběh. Třeba Orion,“ ukázala jsem pravačkou na dané seskupení, „je pojmenovaný podle syna boha moří, Poseidona, krásného urostlého muže známého pro svou lásku k ženám, ta se nakonec stala jeho prokletím. Legenda praví, že Oriona uštkl obří štír vyslaný bohyní Hérou, jež se cítila chlubivým lovcem uražena. Jejich nenávist se údajně obtiskla na oblohu, celé souhvězdí do sebe totiž zapadá pouze, když se nad východem objeví souhvězdí Štíra,“ dovyprávěla jsem zapáleně.
Následné mlčení spolu s prapodivným třepotavým pocitem u pupíku mě přimělo se na Naruta pátravě otočit; s klidným, spíše vážným výrazem mě propaloval očima horce žhnoucíma čímsi nepojmenovatelným a současně prosvětlenýma odrazem chladného půlměsíce.
„Miluju tě, Sakuro-chan,“ řekl bez zdráhání, jako by to z úst vypouštěl denně. Přísahala bych, že v tu chvíli vnímám roztahování vlastních zorniček od utrženého šoku. Oněměle jsem zalapala po dechu, absolutně neschopná vydat hlásku. Naprázdno jsem polkla a dál vykuleně civěla stylem předčasně sklizeného ovoce.
No tak, vzchop se a pověz mu to! Vnitřní Sakura netrpělivě poskakovala, zatímco si k puse dojatě tiskla hřbet ruky. Zamrkala jsem a rázem se ochromená kolečka opět rozeběhla.
„T-to nevíš, že takovéhle věci se na dívky při prvním rande nevybalují?“ pokusila jsem se dopad jeho slov zlehčit vykoktaným žertem.
„Vlastně ne, dneska mám premiéru,“ opáčil s potutelným úsměvem. „Je to nějaký nepsaný pravidlo?“ To si ze mě snad utahuje...
„Tak nějak, mohlo by nás to vyděsit,“ napadlo mě přijatelné odůvodnění. Převrátil se na bok, o zatnutou pěst si opřel hlavu v oblasti spánku a s nyní očekáváním napjatými svaly ve tváři uzamkl naše pohledy.
„A ty… jsi vyděšená?“ zašeptal do noci.
„Ne,“ prozradila jsem mu omámeně.
Aniž by ze mě spustil zrak, přisunul se blíž, levačkou něžně zastrčil zbloudilé pramínky za ucho, načež prsty vzrušivě promnul odhalený lalůček, nato jimi putoval na rozhycovaná líčko, na šíji a poté do vlasů, kde mi bříšky začal krouživými pohyby jemně masírovat citlivou pokožku. Nahnul se nade mne a já za doprovodu rozrušeného výdechu zavřela oči, na rty okamžitě dopadl teplý vzduch vonící po jahodách, takže se ty jeho musely nacházet sotva pár milimetrů od mých.
„Nemusíš odpovídat. Prostě jsem chtěl, abys to věděla,“ špitl a pak mě konečně políbil. Úměrně navlhčenými rty decentně sklouzl po mých, tam a zase zpět, připomínalo to hlazení peříčkem, v zápětí se zaměřil na horní, promnul ho a potom vyzývavě nasál, přitom mě druhou rukou lechtal na rameni. Zavrtěla jsem se, pohodlně se vtěsnala více pod něho, obě paže ovinula kolem Narutova krku a pravačkou vjela do hustých kadeří, vybudovávala jsem si na nich nebezpečnou závislost.
Spokojeně zamručel, naklonil hlavu na opačnou stranu a zopakoval proces i na spodním rtu. Svolně jsem mu vycházela vstříc, až mě mrazilo po celé délce páteře. Chopila jsem se iniciativy, pootevřela ústa a špičkou jazyka chlapci přejela po předních zubech a vrchním patře, následně se naši nedočkaví poutníci střetli v dlouhém vášnivém polibku zapříčiňujícím vibrace v podbřišku.
Coby ninja jsem v pubertě neměla moc prostoru na čtení knih s romantickou tématikou, když už jsem se přece k nějaké dostala, nechápala jsem tvrzení dívčích hrdinek typu ´okolní svět se pro nás zastavil´ nebo ´srdce mi přetékalo láskou;´ teď ano, s Narutem jsem to zažívala, pohlcovalo mě to a já se nechala. Nebyla jsem připravená ventilovat mu své city nahlas, snažila jsem se je alespoň vyjádřit akcí.
Pomalu se odtáhl a oblouzeně na mě pohlédl.
„Ah, Sakuro-chan, jestli spím, odmítám se vzbudit,“ promluvil zadýchaně.
„Ujišťuju tě, že seš vzhůru. A žádnou brožuru s návodem nepotřebuješ,“ zapředla jsem uznale. Pravda, neměla jsem možnost srovnání, přesto jsem byla kdesi v podvědomí přesvědčená, že s nikým jiným bych se takhle nevznášela. Přiblble se zakřenil, tak jsem na něho vyplázla od líbání prokrvený jazyk a uličnicky ho zatahala za rozcuchané páčo, čímž jsem si vysloužila vskutku krutý trest spočívající v ulíbnutí na čelo, oční víčko, nos, na skráň a v neposlední řadě na bradu, záhy se však znovu přeorientoval na žádoucí rty.
Mohlo být kolem půlnoci, když jsme se odtamtud silně neochotně zvedli a držíce se za ruce zamířili k nemocnici, kde jsem se plánovala stavit na kontrolu operovaného pacienta.
Normálně bychom tam zanedlouho byli, jenže to by Naruto nesměl neustále vymýšlet skopičiny; vystrkoval mě z cesty, protáčel do kola pod nataženou paží nebo přibrzďoval na krátkou pusu, já jsem mu pro změnu zkoušela podrazit nohy, ale vždycky to prokoukl.
„Znamená to, že se budeme vídat častěji?“ zeptal se nadějeplně před vstupem do budovy. Z jeho nejistého obličeje jsem pochopila, že se jednalo o pokus vysondovat, zda spolu chodíme.
„Jo, takže si od pěti nic neplánuj, rezervuju si tě až do večera,“ utvrdila jsem ho a přitom prstem šťouchla do ramene.
„Dobře, s přehledem můžeš i na dýl,“ popíchl mě s blaženým úsměvem, to už jsem ho však táhla do stínu stromů vrhaných lampou, hodlala jsem se patřičně rozloučit.

Mašírovala jsem špitální chodbou osvětlenou pouze úspornými žárovkami, vše se zdálo v pořádku, tudíž jsem se mohla vydat k domovu, když jsem si všimla pootevřených dveří do ambulance. Jak jsem se přibližovala, rozpoznávala jsem dva známé hlasy.
„Měla jste přijít hned po úrazu,“ napomínala tmavovlásku Aiko.
„O-omlouvám se za potíže, nemyslela jsem si, že to začne znovu krvácet,“ zněla pokorná odpověď.
„Od toho tu přece jsme,“ řekla jsem, vstupujíc do místnosti.
„Sakuro-san…“
Pokynula jsem postavivší se asistentce, že případ převezmu a s milým úsměvem se místo ní usadila na otočnou stoličku naproti Hinatě.
„Při tréninku?“ kývla jsem na provizorně přiložený obvaz na dívčině nadloktí.
„Ano, asi jsem podcenila hloubku rány,“ ospravedlňovala se. Mávla jsem nad tím rukou, sejmula nasáklou gázovinu a aktivovala zelenou chakru.
Během ošetřování jsem po kamarádce občas zašvidrala pohledem, zvědavost a především onen nelibý, provinilý pocit mě ponoukaly k nepříjemné konverzaci.
„Naruto se zmínil, že u vás byl na večeři,“ vyhrkla jsem po pracném zvažování. Malinko sebou trhla, napřímila se a pročistila si hrdlo.
„J-jo, byl. Po jídle s ním otec o samotě něco projednával, prý politické záležitosti, ale nechtěl mi říct co konkrétně. On… mnohdy dokáže být doopravdy tvrdohlavý,“ postěžovala si útrpně.
Hm, tipovala jsem, že to všechno prováděl za jejími zády, Hinata by nelhala, neměla to v povaze.
„S rodiči je někdy kříž, já věčně válčím s mámou,“ přizvukovala jsem s úšklebkem.
Po šrámu již nebylo památky, obě jsme však zůstaly dál na svých pozicích, rozmluva o společném blonďatém idolu mezi námi visela jako Udonova vůbec nejdelší nudle.
„Em, smím ti položit otázku?“ rozhoupala jsem se k činu.
„Jistě.“
„Jak je možný, že jsi to v Narutovi viděla už v tak útlém věku? Mám na mysli, proč… ses do něho zamilovala?“ Po mém dotazu jí ihned znachověly tváře, počala si hrát s prsty a zasněně se zahleděla na protější stěnu.
„Obdivovala jsem jeho odvahu, neschovával se v koutě, naopak – statečně čelil nenávisti spoluobčanů, byl hlučný a sebevědomí, přesný protiklad mě. Také jsme ale sdíleli totožný cíl, toužili jsme po pochvale blízkých, respektu protivníků a uznání mistrů. Dodával mi sílu.“
„To zní povědomě,“ vydechla jsem užasle. Najednou jsem si v její přítomnosti připadala málocenná, nedospělá, fádní, vždyť jsem se po vzoru ostatních holek zbláznila do největšího drsňáka pro jeho slupku a hustý vystupování, ne pro charakter či slabiny. Žárlila jsem.
„Máš ho ráda, viď?“
Ztracená v sebetrýznivých myšlenkách jsem ji téměř přeslechla.
„Co?“
„Naruta-kun.“
„Jo, mám. Asi víc než to,“ doznala jsem tu pravděpodobně všemi levou zadní čitelnou skutečnost.
„To je dobře, zasloužíte si být šťastní,“ sebrala mi s laskavým úsměvem vítr z plachet.
„A co ty?“ Ruku na srdce, měla jsem na krajíčku.
„Taky budu, neboj. Nadarmo se neříká, že trpělivost přináší růže,“ použila profláknuté moudro a vstala.
„Chtěla bych bej jako ty,“ kuňkla jsem pohnutě.
„Nápodobně. Děkuju za uzdravení, Sakuro.“ Když mě míjela, přátelsky mě poklepala po rameni.
„Měj se,“ hlesla jsem za sebe a pak se s křečovitě semknutými víčko široce usmála.
Díky, Hinato.