Jako tělo bez duše, aneb láska občas bolí

Znáte ten pocit, kdy víte, že už někoho nikdy neuvidíte?
Že to léto bylo jediné, co máte?
Ty polibky a objetí...jsou jen vzpomínka?
Já to bohužel znám.
Bylo to kouzelné léto plné radosti, štěstí, nekonečného smíchu a hlavně...lásky. Alespoň z mé strany to byla láska. A když ty skvělé prázdniny skončily, realita ťukala na dveře. I když...neťukala. Nemilosrdně vpadla do mého života. Ale kdo ji chtěl? Kdo ji zval? Kdo by vyměnil ty chvíle...ty nezapomenutelné chvíle, které mě hřály u srdce a následně to teplo posílalo do celého těla až do konečků prstů, a pustil si k sobě necitlivou a ohavnou stařenu v šedém hábitu zvanou realita? Kdo?
Už je listopad a jak měsíc říká, listí padalo. Bylo zbarveno do mnoha zářivých, jasných a krásných barev, slunce zářilo a hladilo vše jemnými paprsky a všichni se usmívali a radovali se. Všichni, až na mě.
Věděla jsem, že ten románek jednou skončí a už ho neuvidím a budu se muset vrátit. Jen smířit se s tím je opravdu obtížné. Už tři měsíce. Tři smutné měsíce jsem jako tělo bez duše. Vzal si mé srdce, mou duši, ale tu lásku, stesk a nekonečná muka mi nechal.
A jak je na tom on? Trápí se? Je mu to jedno a žije dál? Bydlíme ve stejném městě, ale nepotkali jsme se. Už jsem v to ani nevěřila. Nikdo nechce bolest. Láska bolí, a moc. Tak proč po ní všichni touží? Ne vše je růžové a zamilované. Ano, chvíli ano. Ale potom nečekáš pád. Hodně tvrdý pád.
Nastala zima, vše pokryla bílá jemná peřina a na zem se snášely hvězdičky sněhu. Ten den si pamatuji do detailů. Sněžilo, mrzlo a já jsem se procházela po parku, který byl pod bílým závějem. Nikde ani živáčka, jen já a spící příroda. Šla jsem dál a dál, hlouběji do parku. Stmívalo se, ale mě nohy vedly dál. Rozum říkal, ať se otočím a jdu pryč, ale někde uvnitř....tam mi to radilo, abych šla dál. Dohadovala jsem se sama se sebou. Až tam to zašlo.
Někdo běžel naproti mě. Nohy, jako by mi zarostly do země a já jsem se nemohla hnout. Zavřela jsem oči a náraz. Spadla jsem na zem a ten někdo na mě. Otevřela jsem oči a ve světle staré pouliční lampy, která musela pamatovat hodně, jsem shlédla svého anděla, svého zloděje srdcí. Jeho oči opět zářily spoustou malinkatých jiskřiček jako vždy, když mě uviděl.
Opět utíkal před fanynkami. Co se od něj dá čekat, že?
"Znovu se potkáváme," vydechl a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a on mi pomohl vstát. Jen jsme stáli naproti sobě a hleděli jsme si do očí.
Po čtyřech měsících, po tolika probrečených nocích, po tolika bolesti. Opět naše rty splynuly a mě šimrali motýlci v břiše.
"Už tě nenechám odejít," zašeptal a znovu mě políbil.
Vločky nám padaly do vlasů, hvězdy zářily na nebi, mráz chodil po celém městě a vítr šeptal příběhy znovu nalezených lásek.