Ikite Iru Bunshin no Jutsu 2 - Žití ve dvou bývá složité

„Sakra, nerozvaluj se,“ frustrovaně zanaříkal a šťouchnul do svého klonu, který s těžkým bouchnutím dopadl na podlahu.
„Hej! Co děláš sakra?“ vyjekl a dezorientovaně se posadil.
„Šťouchám tě ze svojí půlky,“ oznámil mu nabručeně. Konečně bude zase mít volnou svojí starou postel! Spokojeně se přetočil na druhý bok a chystal se usnout, když tu náhle…
„Tak to teda ne, tohle je moje půlka!“ Řádně to svému originálu oplatil a Narutova kostrč proti tomu silně zaprotestovala. „Tos přehnal!“
„To teda ne!“ Vyprskl klon. „To tys to přehnal!“
„Hele, tohle je můj byt, moje postel, moje pravidla, takže…“ S blaženým úsměvem se opět chystal do postele, jenže než se nadál, jeho peřina jaksi změnila majitele. Naruto zúžil oči do malé škvírky.
„Koukej mi ji vrátit!“ procedil skrz zuby.
„Ne-e!“ Zašklebil se klon. Spokojení z jeho obličeje přímo sálalo.
„Říkám, abys mi ji vrátil!“
„NE!“
„Vrať mi jíííííííí!“ Zaječel a vztekle na něj skočil. Naruto-kopie to nečekal a oba dva se svalili na zem, kde se z nich stal jen nepřehledný chuchvalec nohou, rukou a peřiny vydávající podivné zvuky, které tak trochu připomínají něco jako: „Ta je moje!“
„Ne, moje půlka!“
„Povídám, že je moje!“
„A já zase povídám, že není!“
„Mě vůbec nezajímá, co povídáš!“
„Mě to taky nezajímá, jestli si myslíš, že tě rád poslouchám!“
A chudák peřina mezi nimi lítala tak, že si ani jeden nevšiml, jak pomaličku praská, až se nakonec veškeré peří rozletělo po místnosti.
„A sakra,“ zakleli zároveň. Chvíli bylo ticho. Pak se Naruto podíval po svém originálu a zakřičel: „Je to tvoje vina!“
„Moje? Moje jo? To teda ne!“ Ohradil se. „Nikdo ti neříkal, aby ses sem vetřel!“
„Tak jako promiň no, že jsi mě vytvořil!“ zaječel a mrskl po něm polštářem, Naruto mu to ale oplatil stejnou mincí. Jejich válka skočila až za tři hodiny, když už oba byli tak unavení, že usnuli na zemi a ani jim to nepřišlo nepohodlné.

Naruto se těžce doplazil ke stolu. „Auvejs, všechno mě bolí.“
Naruto číslo dva se na něj úkosem podíval. „Kdybych věděl, že máš tak nepohodlnou podlahu, nikdy bych se nenechal vytvořit,“ zamumlal si pro sebe a masíroval si ztuhlý krk.
Naruto mezi tím taky něco zamumlal za neustálého protahování a praskání kloubů.
„Musíš to dělat?“ zeptal se klon, který se vrátil zpět k pánvičce a zamíchal jídlo vařečkou.
Naruto č.1 se na něj nechápavě podíval. „Co jako?“
„To praskání.“
Jenže originál se netvářil o moc chápavěji, a tak si jen povzdechl a mávl nad tím rukou.
Bože, můj originál je vážně blb.
„Myslím, že budeme potřebovat větší postel,“ uslyšel za svými zády Naruta.
„To není špatný nápad,“ souhlasil a nabral trochu omáčky do lžíce. Pak ji pofoukal, aby zchladla, a ochutnal. Hm, ještě jí něco chybělo. Natáhl se Narutovi do skříňky s kořením a překvapeně zalapal po dechu.
„Ty tu nemáš žádný koření!“ prudce se na něj otočil. Naruto mezitím přestal v protahování a absolutně nechápavě se na něj podíval. Za posledních několik vteřin už potřetí. „Cože?“
„Říkám, že tu nemáš žádný koření a..,“ mrknul se do spíže, „a ani žádnou zeleninu!“
„A co?“ zamrmlal lhostejně.
„No co asi?“
Pozvedl obočí. „To nevím, proto se tě ptám.“
Klon se plácl do čela a zoufale si povzdechl. „Bóže, jak můžu být dvojník takového blba?“
„V tom naprosto souhlasím,“ ozval se Kyuubi v Narutovo podvědomí a sám si říkal, že je fajn, mít svého dvojníka, alespoň ten těžký osud zapečetěného bijuu nebude muset snášet sám.
„No dovol,“ urazil se Naruto číslo jedna. „Víš co, pojď na rámen.“
Klon se na něj povídal jako na idiota. „Jistě, nikomu nebude ani trochu divné, že tvůj klon do sebe háže rámen.“
„Tak se přehenguj, ne asi?“ poklepal se Naruto na čelo, ale dosáhl jen toho, že svého dvojníka naštval a za chvíli už s tichým brbláním kráčel nakoupit.
„Dva pórky, prosím.“ Poprosil prodavačku za pultem. Ta se na něj podívala skeptickým pohledem, ale poslušně odešla pro požadované zboží. Naruto protočil oči v sloup a unaveně si povzdychl. Byl naprosto zničený. Opravdu to bylo k nevydržení, všechno ho bolelo a tričko ze včerejška po tréninku taky zrovna moc nevonělo, ale nevypadal, že by mu na tom nějak zvlášť záleželo. Uběhla minuta od odchodu prodavačky a Naruto už začínal netrpělivě stepovat.
Pitomý nakupování, to je ale otrava, jak jen to ty holky můžou dělat dobrovolně? Vždyť je to k nevydržení!
„Naruto?“ozval se najednou trochu známý hlas. Naruto se otráveně otočil.
„Hm…“ ale sotva se podíval, kdo se k němu blíží, otrávený výraz ho přešel. „Sakuro?“ Prudce se narovnal a prohrábl si rozcuchané vlasy. V duchu zalitoval, že se dnes nepokusil si je učesat.
„Co ty tu děláš?“ zeptala se s úsměvem. Naruto jí ho opětoval, i když v duchu byl naprosto zoufalý. Sakra, co teď?

„No, víš, tak trochu jsem si šel nakoupit.“ Nervózně se zasmál.
„To je mi jasný, co jinýho bys asi v obchodě dělal?“ odfrkla si Sakura a Naruto zrudnul. Chovám se jak idiot. Třeba má Kyuubi a Naruto pravdu. Otočil se a přemýšlel, co odpovědět, aby nevypadal jako ještě větší vypatlanec, než teď. Naštěstí ho zachránil příchod prodavačky.
„Váš pórek,“ uslyšel a v životě nebyl šťastnější, že tu starou protivnou babiznu vidí.
„Jo, děkuju,“ zamumlal horlivě a hodil ji peníze na pult. „Na shledanou, čau Sakura-chán!“
„Naruto!“ vyběhla za ním na ulici, ale viděla už jen jeho mizející záda. Kam probůh to pako zase chvátá?!
„Tak… čau!“ křikla ještě za ním a celou cestu domů jí v hlavě šrotovalo, k čemu asi Naruto potřebuje pórek.

„No tomu bys nevěřil!“ vykřikl šťastně blonďáček, hned jak dorazil a hodil nákup na bar.
„No tomu fakt nevěřím, že za celou tu půl hodinu a šest sekund si stačil nakoupit jen dva ubohý pórky,“ zamumlal zdrceně jeho klon a jal se ty chudáčky po Narutově cestě domů řádně ošetřit. Naruto si ale jeho zoufalého výrazu nevšímal. Z tváře mu zářilo nadšení.
„Hádej, koho jsem potkal!“ zazubil se.
„Netuším,“ zamumlal v odpověď a otočil se ke svému originálu zády, aby neviděl, jak otráveně protáčí zornice.
„Sakuru-chan!“ zajásal vzápětí Naruto a blaženě se usmíval. Klon si pomyslel, že vypadá, jak kdyby si do čaje přimíchal něco silnějšího a zakusoval k němu nezralé makovice. Sám pro sebe se v duchu zasmál.
„Aha.“
Naruto číslo 1 se zarazil a nevěřícně sledoval svého klona. „Já potkám Sakuru a ty mi řekneš ‚aha‘?“
„A co jako bych měl říct než ‚aha‘?“ zeptal se.
„No já nevím,“ zamumlal. Pak se zamračil „Ale trochu radosti bys ukázat mohl, ne?“
Pomalu opláchnutý pórek začal krájet na drobná kolečka. „No tak to je fakt skvělý.“
Naruto se na něj zklamaně podíval. „Co je? Ty nemáš radost?“
„Jasně, že mám, ale já ani nevím, kdo je Sakura…“
Naruto vyprskl smíchy a klon se na něj nechápavě otočil. Nůž radši pustil, protože ho Narutův náhlý výlev tak vyděsil, že málem přišel o prst, a nechtěl to riskovat znovu.
„Ty nevíš, kdo je Sakura? Tak to je jako fakt dobrý,“ smál se jako šílenec Naruto. Klon uraženě založil ruce.
„Nechápu, co je na tom k smíchu.“
„VŠECHNO!“ vykřikl a chytil nový záchvat smíchu.
„Ne, to teda není. Já netuším, kdo je Sakura. Nikdy jsem ji neviděl. Nezapomínej, že jsem tvůj klon, ale nemám tvoje vzpomínky.“
Naruto se po dlouhé době přestal smát. „Máš pravdu, tohle je ale velký problém. Jak můžeš zastávat moji roli, když ani nevíš nic o mém životě?“ Zamyslel se. „Mám nápad! Dneska půjdeš se mnou!“
„Proč ne,“ zamumlal klon, zatímco nesl na stůl velkou misku s rýží, rybou a pórkem. „To vůbec není špatný nápad.“ Nabral hůlkami sousto a strčil si ho do pusy. Když už měl v sobě půlku své porce, všiml si, že jeho originál se toho jídla ani nedotkl.
„Ty nebudeš?“
Naruto č.1 na něj vytřeštil oči: „Snad si nemyslíš, že to budu jíst!“
„No jasně, že to budeš jíst!“ zamračil se na něj.
„Jinak?“ uchechtl se Naruto.
„Jinak dneska nebude žádný rámen,“ prohlásil nekompromisně klon. Naruto zbledl.
„Seš horší jak máma,“ zabručel, ale přitáhl si misku k sobě. Na tváři jeho klona se objevil spokojený úsměv. „Já vím.“ Na to si originál jen odfrkl a neochotně si strčil lžíci do úst. Hned vzápětí ji následovala druhá.
„Je to dobrý, co?“ zakřenil se klon.
„Fo fefa nefí!“ odporoval Naruto.
„Tak teda fajn, tak já ten zbytek vyhodím….“
„Poslyš,“ zamumlal Naruto, když se klon přiblížil ke koši, „není to zbytečný?“
„Ale co s tím? Jinak se to zkazí.“ Kyuubi tiše podotkl, že rýže se zas tak rychle nekazí, ale klon ho jen okřikl.
„Tak víš co? Tak já to teda sním. Když už jsem šel pro ten pórek až na náměstí a naprosto se ztrapnil před Sakurou-chan…“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a předal mu misku. Pak se radši klidil, aby Naruto neviděl jeho úsměv. Po obědě umyl nádobí a kecl si na pohovku vedle svého klona, spokojeně si hladíc přecpané břicho.
Naruto č. 2 si nemohl odpustit vtipný komentář: „Si těhotnej, či co?“
„Cože? Co to meleš?“
„Ale nic, prosím tě.“ Protočil oči a dál se věnoval své původní činnosti.
Pak se oba na chvilku natáhli a probudilo je až klepání na dveře.
„Sakra!“ vyjekl originál, když se probudil ze svého dokonalého snu o nekonečné zásobě rámenu a rozčileně se vydal otevřít.
„Co chceš, Sasuke?“ zabručel místo pozdravu.
„Jdeme trénovat,“ odpověděl chladně.
Tahle věta Naruta s trvalou platností probrala. Prohrábl si vlasy.
„Cože? Teď?!“
„No vždyť jsme se tak domluvili….“ Zamračil se a snažil se z Narutova výrazu vyčíst, co se děje. „Jdu snad nevhod?“ Pokus nahlédnout mu přes rameno byl asi tak nenápadný, jako by mu to rovnou řekl.
„Ne, ne, vůbec ne,“ zamumlal Naruto a přivřel dveře. Sasukemu se v očích pobaveně blýsklo.
„Ale no tak, co přede mnou skrýváš?“ Naruto bojovně procedil skrz zuby: „Nic, vůbec nic.“
„Ale noták, řekni mi to!“
„Ne.“
„Nedělej drahoty…. Přece víš, že mi to nakonec řekneš….“
„Ne.“
„Ale noták!“
„Nech toho, Sasuke,“ hlas měl podbarvený nervozitou, ale i vztekem. Sasuke začínal být čím dál napjatější. Co před ním Naruto tak urputně tajil? O čem nevěděl?
Blonďák zavrtěl hlavou na jeho podezřívavý pohled a Sasuke si všiml polevení v pozornosti. Byl ninja, naučený si takových to chvil všímat. Obvykle by to nechal plavat, dnes se však rozhodl šanci využít. Rychlým pohybem ho odstrčil od kliky a zabral. Když Narutovi došlo, co se děje, bylo už pozdě na to, aby ho zastavil. Sasuke vpadl do jeho domu a v tom samém okamžiku ztuhl, jako by do něho uhodili.
Naruto v duchu zaúpěl. Úplně viděl svého klona, jak stále stojí za stolem s nožem v ruce a zírá na jeho černovlasého parťáka.
Sasuke se otočil a zeptal se s nepředstíraným údivem: „Vysvětlíš mi laskavě, co se tady děje?“
„No víš, Sasuke, já jsem vymyslel takovou novou techniku, která…“
„Aha,“ skočil mu do řeči, „tak už chápu, co tady dělá to peří.“ Naruto se podivil, ale radši mlčel, protože ho napadlo, že Sasuke nejspíš vůbec netuší, o co tady jde.
„A co tu dělá ten pes?“
„Jakej pes?“ zarazil se. Sasuke jen protočil oči v sloup.
„Ten pes, co sedí na tom cosi, co zbylo z tvý postele. Takový stará chlupatící koule připomínající pelichajícího labradora.“
„Cože? O čem to zase-“ ale údivem nevydal ani hlásku.
„Proč si mi neřekl, že se chystáš pořídit si psa?“ Zamručel uraženě Sasuke, který jako zázrakem nezahlédl Narutův výraz naprostého šoku, a s rukama v bok ho propaloval pohledem.
„Víš, já, nebyl jsem si jistý, jestli si ho pořídím a… tak.“ Zalhal rychle Naruto a zrudnul. Tak pitomá lež. Lepší už nebyla na skladě, co?
„Dobře no, budu ti věřit.“ Přikývl Sasuke.
„Vážně?“
„Jo.“ Pokýval hlavou. Naruto si ho prohlédl zvláštním pohledem a uvědomil si, že to byla lež. Sasuke nevěřil ani slovu z toho, co řekl. A vlastně měl proč. Byla to lež.
„Tak pojďme,“ povzdechl si Naruto a vydal se ven.
„Ty ho nevezmeš s sebou?“ Zamrkal překvapeně Sasuke. Ohlédl se.
„Koho?“
„No… toho psa!“
Naruto se na okamžik zatvářil zmateně, než si uvědomil, co Sasuke viděl.
„Ah, tak,“ nervózně se usmál, „ale jistě, jistěže vezmu. Pojď, hm… Azore.“
„Azore?“ vyprskl smíchy Sasuke. Naruto tam zaraženě stál a zíral na svého přítele, co se svalil v křečích na zem. „Tys ho pojmenoval Azor?“
„A co má být?“ nafoukl Naruto uraženě tváře. „Nemáš snad rád jméno Azor?“
Sasuke ze sebe dostal (mezitím, co mu stačil vytřít zády podlahu během zuřivého záchvatu smíchu): „Ne, ne, Azor, je naprosto…“ nový záchvat smíchu, „geniální.“
„Taky si myslím,“ spokojeně zamručel a celá podivná trojice se vydala na cvičiště.

Večer po náročném tréninku se konečně mohl Naruto číslo 2 proměnit zpět do své podoby a postěžovat si, jak je pes nepraktický, než mu Naruto číslo jedna vynadal, jestli alespoň nemůže být zticha, když už vymyslel tak pitomé a ošklivé henge. Tímhle na Sakuru čas opravdu dojem neudělá, tím si byl jistý.
„Tak promiň, že jsem nám oběma zachránil krk!“ zamračil se, ale pak si oba dva řekli, že to nemá cenu řešit. Co se stalo, stalo se, už to nezmění.
„Ach jo,“ povzdechl si a složil se na gauč, ze kterého se vznesl oblak prachu.
„Ten černovlasý,“ promluvil klon po chvilce. Venku už se šeřilo a Konoha začínala upadat do tmy.
„Hm?“
„To byl tvůj týmový partner?“
Naruto otevřel jedno oko a podíval se zkoumavě na svého klona. „Jo.“
Nato se klon usmál a také si lehl. „Takže už znám jednoho člověka!“
„Jo, to jo,“ zamumlal Naruto, už napůl v polospánku.
„Naruto?“
„Hm?“ zabručel už trochu podrážděně.
„Ale nic,“ rozmyslel si to nakonec klon, „dobrou.“
„Brou.“ A po pokoji se rozlilo ticho a klid.