Romantika

Dvacátý díl - Na hrdinu mi nesahej!

Shrbená v mírný předklon jsem nehnutě seděla na okraji nepohodlné otočné židle; horní končetiny, lenivě rozložené na rozepsané nemocniční kartě a překrývající se v oblasti zápěstí mi při civění na strukturu glazurovaného hrníčku poskytovaly přijatelnou podložku pro špičatou bradu, jenž jsem si danou nečinností zarývala stále hloub do vřetenní kosti.

Zakručelo jí v žaludku. Omluvně se usmála na pacienta, kterému právě měnila kapačku, ale nebylo to potřeba. Spal. Po náročné operaci se stále ještě neprobral a Tsuyu věděla, že až se tak stane, propadne depresi. Doufala, že mu nevědomý spánek ještě alespoň několik hodin vydrží. Poupravila mu přikrývku a na krátký okamžik se zahleděla do zjizvené tváře. Byl v kritickém stavu, když se dostal na operační sál, a léčitelé na něm pracovali dlouhé hodiny. Přežil, ale ona tušila, že za to rád nebude.

1.
Z koláčků zbyly jen drobky na tácku.
V konvici došla voda, vůně čaje a vonných tyčinek se pomalu vytrácela.
Polštáře na sezení vychladaly.
Sakuřin prázdný hrnek jí vyklouzl z ruky, když se jej pokusila odnést. S třesknutím dopadl na podlahu a rozbil se na několik částí.
Zatmění před očima při narovnání se po sebrání střepů jí připomnělo ránu od otce, po které několik minut nebyla schopna na jedno oko vidět.
Miláčku.
Když vyhazovala střepy do koše, měla prázdno v hlavě.
Žádná Tamae.

1.
„Líbí se ti tu, Mirae?“
Otázka přišla náhle. Bylo zvláštní, jak si tu lidé; a především ženy v některých situacích potrpěly na pravdu a upřímnost.
„Ano, velice,“ usmála se na tchyni a vrátila se k práci. Jen díky Mikoto a její zálibě v zahradničení se mohla začít realizovat v něčem užitečnějším, než bylo starání se o Uchihu. „Jsem ráda, že se ředkvičkám zadařilo,“ mávla rukou k záhonu a zabořila prsty do hlíny.

Jeho vězení nebylo až tak špatné. Zatuchlá kobka bez oken osvětlená jen jedinou ubohou poblikávající zářivkou nepůsobila zrovna vlídně a nucené práce, ke kterým byl odsouzen, ho doslova skličovaly, přesto pomyšlení na bratra vnitřně hřálo. Co na tom, že ten puch ze sebe nejspíš už nikdy nesmyje a oči si dozajista trvale zkazí neustálým mžouráním do nevýrazného inkoustu v naprosto žalostných světelných podmínkách? Proč by mu mělo vadit, že tráví své mládí pod zemí a na samotce?

1.
Ta žena, na kterou se Mirae před svatbou mohla dívat jako na světlý bod mezi černí, ta, která jí dle svého pomáhala při hostině utéct myšlenkami jinam, se stala její švagrovou.
Midori za Mirae přišla hned druhý den po svatbě; snad si ověřit, jestli ji Uchiha nezardousil ve spaní. Mirae byly jasné její upřímné úmysly – stejně jako ona nedobrovolně vdaná za hodného Itachiho – jenže situace se lišila.
„Mirae-san, dovol mi ještě jednou tě v Listové přivítat. Trochu se zpožděním, vím,“ usmála se Midori a vzduch kolem se rozpohyboval teplem, „ale přece jen. Takhle neoficiálně je to stejně lepší, že?“ podívala se s očekáváním na Mirae a ta váhavě přikývla. „Výborně. Nemusíš se bát,“ začala opatrně a zahleděla se na Mirae jako na bombu, která každou chvíli vybuchne pláčem a potlačovanou bolestí. Proto ji ohromilo, když jí Mirae úsměv vrátila.

Tlumený cinkot vyřezávaných kostěných hůlek o porcelánové misky se rozléhal tichou jídelnou. Už po několikáté přiblížil k ústům drobné sousto tsukemono, aby jej následně nenápadně opět vrátil do misky a neopomněl při tom charakteristicky cinknout hůlkou o porcelán. Tuhle šarádu předváděl už několik minut a silně ho to otravovalo.
„Dojedl jsem,“ položil hůlky na odkládací tácek a pomalu vstával.
„Měl jsi tři sousta,“ ozvalo se chladně z druhého konce jídelního stolu a Asuma se opět posadil.

1.
Do svatby zbýval pouhý den. Mirae hleděla ven z pokoje na déšť a stékající vodu po tmavých kamenech. Matka jí zakázala okno otvírat kvůli své zimomřivosti, stála tedy jen s položenou rukou na skle a její dech jí v pravidelných intervalech zamlžoval výhled. Výdech, scéna zmizela, nádech, stará voda odtéká, výdech, okno je nepropustné, nádech, déšť stále jen monotónně padá.
Zítra ji za Něho vdají.
A pak přijde noc…
Sklo se odmlžilo o pár vteřin navíc, to se zhluboka nadechla.
Dnes spolu podle tradice půjdou navštívit hroby jeho předků. Svatba v ženichově domě – přesně jak si otcové přáli.
Pohled do oroseného prázdna.

Devatenáctý díl – Předzvěst čí pouhá paranoia?

„Jak to myslíš, že je ztracený?!“ zahřměl barytonem tak hlubokým, až drobná služebná indického původu, provádějící na jeho sádelnatém těle léčivou masáž shiatsu, polekaně nadskočila.

Opřela hlavu o hrubou kůru a zavřela oči. Měl zpoždění, ale jí to nevadilo. Dokázala by tady tiše stát hodiny. Sama pod rudým baldachýnem javorových listů, jen poslouchat jemné šustění větru a nechat decentní vůni odkvétajících kvítků lechtat její chřípí. Cítila se tu tak uvolněně a bezstarostně.
„Neruším?“
„Ne,“ jen velmi neochotně otevřela oči a zadívala se na větev nad svou hlavou. „Ale tebe jsem nečekala.“
„Taky tě zdravím.“

1.
Listová se vyznačovala hlasitými projevy jakýchkoliv emocí; lidé se bavili na ulicích, děti běhaly od jednoho otevřeného stánku ke druhému, vůně jídel se mísila a vytvářela zajímavý oblak vznášející se mezi občany i nad nimi. Vesnice ležela schovaná v lůně lesů hrajících všemi barvami zelené pod ochranou hrozivých kamenných tváří. Mirae si s překvapením uvědomila, že poslední tvář je tváří ženskou.
Téhle vesnici vládne žena a nikomu to nevadí. Nikomu kromě mračícího se Warashiho, když rovněž hledí na kamenné dílo a Mirae se musí kousat do rtů, aby se nerozesmála. Tsunade-sama je prý žena od rány, nezvyklá, aby si muž dovoloval na slabší. Tolik ještě stačila z doslechu Mirae zachytit, jinak úplně z vyučování zapomněla, kdo Listové poroučí.

Ležel na posteli a netrpělivě poslouchal zvuky kroků na chodbě. Dnes ráno bylo poměrně rušno. Postřehl, že do vedlejšího pokoje přivezli nového pacienta, který na tom asi nebyl právě nejlépe, protože se u něj dveře netrhly. Jeho to ale rozčilovalo. Pokaždé, když se rozléhaly charakteristické zvuky podpatků klapajících o dlažbu, téměř hypnotizoval kliku svého pokoje a očekával ji. Ale nepřišla. Ráno ho zkontrolovala krátkovlasá blondýna středního věku a krom ní se v jeho pokoji nikdo neukázal. Nechápal to.

1.
Dohlížet na práce věnované svému budoucímu domu a nemyslet přitom na ubíhající týdny nebyl úkol, s kterým se Sasuke vyrovnával rád. Otcovo slovo platilo. Hned druhý den najal dělníky a začal přestavovat nepoužívané křídlo hlavní budovy. Pod rukama dělníků rostlo zázemí hodné druhorozeného syna vůdce klanu. Mikoto se spolu se snachou nadchly pro výzdobu a vybíraly vhodný nábytek s doplňky. Skříňky v kuchyni se naplnily novým nádobím, truhly v ložnicích ložním prádlem. Do knihovny v obývacím pokoji Sasuke přenesl ze staré ložnice skromnou sbírku svých knih.
Jak čas ubíhal, práce bylo méně a méně. Až utichla úplně.
Do svatby zbývaly dva týdny.
Čas od času navštívil Sakuru. Její prvotní reakce byla děsivá; po zjištění domluveného sňatku se div nezbláznila a prosila Sasukeho, ať otce ještě přemluví.

[font=Times New Roman][size=14]Hmm, dobře, přiznávám, že ji miluju. Kdo by ji mohl nemilovat? Je vždy rozesmátá, nadšená, tak plná energie... Vždy se jí chci dotknout a nechat její živelnost, aby na mě přelezla. Chci ji vzít za hrubou ruku zjizvenou z bojů a tvrdé práce. Chci se přitisknout k jejímu tělu, které hřeje jako sluneční paprsky na počátku léta.

[hide= Áno, žijeme :D] Hikari Animaru -> Vy, čo ste to s touto FF ešte nevzdali, oslavujte! je tu ďalší diel :3 skoro po roku... ak dobre rátam a pozerám na 13. diel... hups! [b]WE ARE SO SORRY!

Praxe na lůžkovém oddělení ji ubíjela. Byl to teprve třetí den a vidina konce byla v nedohlednu. Se sevřeným žaludkem přetáhla bělostné prostěradlo přes strnulý obličej mladé ženy a pochmurně sledovala, jak lůžko s jejím nehybným tělem odvážejí pryč. Bylo jí dvaadvacet let a celý život měla ještě před sebou. Příliš mladá. Už dávno si Tsuyu zakázala myslet na zemřelé, na pacienty které se nepodařilo zachránit, ale vždy tento svůj zákaz porušila.

1. - On
Každá vesnice si zakládá na svých klanech. Ať už jsou loajalní dobrovolně, či vynuceně a podvoleně, zakládá. Fugaku si tento fakt uvědomoval, zatímco hleděl z okna své pracovny na zelené listí stromů v zahradě. Hyuugové, tiše soupeřící s Uchihy o větší hlas a právo při vedení vesnice, se radovali z prohry konkurenční strany. Uchihům zbyla jejich hrdost a prestiž jména. Přibyl jemný dozor Hokage.
Převrat se nepovedl.

Utrpení, jaké mu pulzovalo ve zraněné noze, nebylo ničím v porovnání s utrpením, které zažíval při Kakashiho návštěvě. Ten blbeček snad nezavře hubu! Hlava mu třeštila absorbováním namachrovaných blábolů, které ze sebe Gai vypouštěl a ani polštář přitisknutý k uším nepomáhal, protože on svou pošahanou sílu mládí pumpoval i do hlasu. Pokusů o jeho umlčení raději zanechal, protože tak jedině přitáhl pozornost na sebe a o to tedy znovu rozhodně nestál. Nechápal ale, jak ho může Kakashi snášet. Proč ho odsud, sakra, nevyhodí?

Strčila klíč do zámku, odemkla a natáhla se po vypínači. Zářivka zablikala na protest a opět se ponořila do tmy. Tsuyu si povzdechla a vešla do potemnělé sesterny. Bylo časně. Kolegyně z ranní směny ještě nedorazily a ty z noční byly nejspíš na pochůzce po pokojích a proto byla v místnosti sama. Kolegyně. Vlastně jimi nebyly, prozatím. Ještě se nestala kvalifikovanou sestrou, jen učednicí, která si právě plnila povinné kolečko po odděleních. Zrovna včera dokončila měsíc na ambulanci a dnes začíná nový v lůžkové části.