Pocítit smrt 10 - Únos

Byl to už týden od napadnutí Konohy. Miako se Kioshimu úspěšně vyhýbala, sama nevěděla, proč se s ním nechce vidět. Měla strach z toho setkání, nedokázala však říct, z čeho přesně. Sakura se nedozvěděla, kdo tehdy zachránil Konohu a po odpovědi se nepídila. A vesnice se postupně zotavovala.
Miako se unaveně položila na střechu nějakého domu, který patřil jednomu manželskému páru. Miako je občas potkávala, byli na ni vždy velmi milí. Byla už hluboká noc a ona nemohla vůbec usnout. Stále se jí vracely myšlenky na ten boj. Zadívala se na hvězdy, které ji vždy velmi fascinovaly. Ty malé, tak nedosažitelné tečky, třpytící se na temné obloze. A měsíc…Kde tomu dnes je konec? Miako, ačkoliv se podívala jakýmkoliv směrem, ho neviděla. Dívka zavřela oči a zachumlala se víc do svého trička. Nejen, že táto noc byla temná, byla také velmi chladná a ona si samozřejmě nemohla vzít nic teplejšího, než svoji obvyklou bojovou výstroj.
„Není ti zima?“ Protrhl ticho dívčí hlas. Miako se zprudka posadila a otočila se na toho narušitele.
„Kin?“ Miako by nikdy nečekala zrovna Kin. Tu otravnou týmovou partnerku.
„Můžu s tebou mluvit?“ Zeptala se zpříma Kin a počkala, až Miako zareaguje.
„Jasně,“ zamumlala modrovláska. Kin se beze slova posadila vedle ní a chvíli byla zticha. „O čem jsi chtěla mluvit?“ Ozvala se po chvíli Miako, když Kin stále nic neříkala.
„Chtěla jsem se omluvit,“ začala Kin. „Musela jsem být hodně otravná,“
„Co tak najednou?“ Podivila se Miako a položila si bradu na kolena.
„Tehdy na tom ramenu….Když jsi odešla, tak mi to dal Kioshi pěkně sežrat. Přiznávám, zezačátku jsem byla na něj za to naštvaná a taky pěkně uražená, ale…Tak nějak mi začalo postupně docházet, jak se to vlastně chovám,“ přiznala Kin a usadila se do pohodlnější pozice. „Málem jsem začala otravovat sama sebe,“ Miako se usmála. Otočila svůj pohled zpět na hvězdy. Dnešek přece nebyl tak obyčejný, jak si Miako zprvu myslela.
Kin po pár minutách ticha odešla domů. Miako ještě chvíli zamyšleně pozorovala noční Konohu a potom se vydala taky ulehnout. Tu noc usnula s úsměvem na rtech…
Další den Miako vyrazila do budovy Hokage. Hokage si jí nechal zavolat, takže Miako doufala v nějakou misi, kterou už potřebovala jako sůl. Po povolení vstupu Miako vešla do místnosti. Ihned uviděla před sebou šedovlasého muže, jak se prohrabuje nějakými papíry.
„Miako, počkej chvilku, jen to najdu,“ zamumlal, aniž by se jí obtěžoval pozdravit. Miako jen trpělivě zůstala stát. Po pár minutách muž vytáhl nějaký papír se svitkem. „Je to mise typu B, potřebuju, abys odnesla tento svitek do Kamenné. Je to velmi důležité. Sice by tě neměly potkat žádné nepříjemnosti, ale i tak si dávej pozor, protože půjdeš sama. Cesta by ti měla trvat okolo čtyř až pěti dnů. Vyraž ještě dnes. Jasné?“
„Hai!“ Přikývla Miako a odešla. Doma si sbalila jen to nejdůležitější. Když odcházela, její zrak padl na tři fotky na stolku v její ložnici. Na první byl její původní tým, ještě s Takumim a Narutem. Na další byla jen ona a Kioshi a na třetí už nový tým.
„Kin…“ zašeptala Miako. Ta holka jí od včerejška stále vrtala hlavou. Na jednu stranu jí nesnášela, ale na tu druhou…Co když se opravdu změnila?
Miako zamračeně zatřepala hlavou, snad doufajíce, že se zbaví otravných myšlenek a vyšla z bytu. Pomalým krokem se vydala k bráně vesnice. Zatím neměla důvod nějak spěchat.
„Miako!“ Ozval se za ní milý hlas, který znala velmi dobře.
„Ahoj,“ pozdravila růžovlásku.
„Máš misi?“ Zeptala se Sakura. Miako jen přikývla. „Nebudu tě tedy zdržovat,“
„Nezdržuješ, mám ještě čas,“ odporovala Miako a přehodila si batoh, který měla v ruce, přes ramena.
„Ach tak! Co to je za misi? Teda, jestli to není tajné,“ zeptala se a s Miako pomalým krokem vyrazily k bráně.
„Není. Teda, alespoň doufám,“ zasmála se Miako. „Jen mám donést do Kamenné jakýsi svitek. A je to důležité!“ Napodobila Kakashiho hlas. Sakura se usmála.
„Až se vrátíš zpátky, zastav se taky někdy u mě. Děcka už tě dlouho neviděli. A i s Kioshim. Jak se vůbec má?“ Miako od ní odvrátila pohled.
„Co já vím,“ řekla nakonec. Sakura se překvapeně na ní podívala. Vždyť oni dva byli spolu snad dennodenně. Takovou odpověď vůbec neočekávala.
„Jak to myslíš?“
„Prostě jsem ho od toho útoku neviděla,“ pokrčila rameny. Sakura se nestačila divit.
„A to ti nechybí? Vždyť před pár týdny jsi mi ještě říkala, že se ti líbí,“
„Je to složité, stačí?“ Nechtěla se jí s tím svěřovat. Nikomu. Sakura se jen zamračila, ale nechala to být. Znala tu modrovlásku až moc dobře, pokud jí něco nechce říct, tak to z ní nedostane ani páčidlem.
Dál pokračovaly mlčky v chůzi, každá zabraná do svých myšlenek. Po pár minutách se ocitly u brány.
„Děkuju za doprovod, až se vrátím, tak se za tebou stavím,“ řekla Miako nakonec po pár sekundách ticha a aniž by počkala na Sakuřinu reakci, vyšla pryč z vesnice.
„Hodně štěstí,“ zašeptala Sakura a odešla domů.
Miako šla pomalu, nakonec, zatím nebylo kam spěchat. Po pár minutách chůze uviděla před sebou přicházející siluetu. Nejdřív jí nevěnovala žádnou pozornost a dál v klidu pokračovala. Čím si však byly blíž, začala jí Miako rozpoznávat.
„Heh, tak proto jsem na něj nenarazila,“ pomyslela si trpce Miako. Naproti ní šel Kioshi, byl celý zablácený a nesl na sobě známky boje, ale zdál se být fyzicky v pořádku. Když jí Kioshi zaregistroval, nasadil svůj úsměv, kterým se usmíval jen na ní. Byla si toho vědoma, ale brala to jen takový kamarádský úsměv. Nikdy nepomyslela, že by za tím mohlo být něco víc.
„Miako, dlouho jsem tě neviděl!“ Pozdravil jí a ještě zvětšil úsměv.
„Nevěděla jsem, že jsi byl na misi,“ konstatovala s očima zabodnutýma do země.
„Jo, no…Ty, předpokládám, teď na nějakou míříš, že?“ Neočekával odpověď a Miako to velmi dobře věděla, přesto nepatrně přikývla. Miako se znovu vydala svou cestou.
Kioshi se však otočil a promluvil: „Miako, až se vrátíš, nechtěla bys…“
„Promiň, musím jít,“ vyhrkla ze sebe a zmizela v korunách stromu.
„Mi-Miako?“ Zakoktal zmateně, zíraje na místo, kde ještě před chvíli stála.
Miako rychle skákala po větvích a přitom přemýšlela o tom, co se před chvílí odehrálo.
„Proč jsem tak zbaběle utekla?“ Ptala se sama sebe. Ani si neuvědomovala, že to řekla nahlas. „Já jsem fakt blbá…“
Po pár hodinách cesty se zastavila. Odhadovala, že bude už něco kolem půlnoci. Už jen stěží držela oči otevřené, proto rychle seskočila dolů na menší planinu uprostřed lesa. Rozhlédla se okolo. Byl to opravdu malý plac, který byl obklopen stromy a houštím. Na jedné straně bylo jezírko, na což se Miako pousmála. Nesnášela, když ze sebe nemohla během misí smýt pot. Nejdříve však zapálila oheň a roztáhla spacák. Pohodlně se usadila a vytáhla si salát, který ji zůstal ještě od oběda. S chutí se pustila do jídla, a aniž by se nadála, už žvýkala poslední sousto. Milovala jídlo, proto se smutným obličejem uklidila krabičku zpět do batohu a se zdlouhavým povzdechnutí se postavila. Na nic nečekala, sundala ze sebe oblečení a běžela do jezera. Když ze sebe všechno smyla, ulehla vyčerpaně do spacáku a zavřela oči. Netrvalo dlouho a už se unášela světem spánku.
Kioshi se po chvíli otočil a šel dál zpět do vesnice. Bylo to sotva pár sekund po tom, co Miako zmizela, aniž by dořekl větu a sám si ještě moc neuvědomoval, co se vlastně stalo. Nakonec zahnal myšlenky a přidal do kroku, všechno, co si momentálně přál, bylo ulehnout do postele a spát. Během mise se člověk moc nevyspí, obzvláště když jde sám. To se potom budí většinou hodně brzo, jelikož nechce, aby ho tam někdo našel. Samozřejmě, že mise, kdy se může vyspat v nějakém hotelu či v něčem podobném, dostával velmi zřídka. Když tak nad tím přemýšlel, tak takovou nedostal už pěkně dlouho. A pobyt na zemi, kdy hrozí, že ho kdykoliv cokoliv může napadnout, nebylo zrovna něco, co by si užíval.
Po pár minutách už vycházel z kanceláře Hokage, kde podal hlášení a s lehkým úsměvem vyrazil k sobě domů. Poté, co se najedl a umyl, ulehl do postele. I když se snažil usnout, nešlo to, jelikož jeho myšlenky byly s jeho modrovlasou kamarádkou. Tiše si povzdechl, samozřejmě, že by chtěl něco víc. A kolikrát i ona vypadá, že by si dala říct, ale nakonec jeden z nich vždy uteče. A až bolestně si uvědomoval, proč. Ani jeden nechtěl čelit situaci, která by mohla nastat, kdyby se to nějak nevyvedlo. Nechtěli ztratit své přátelství…
Miako byla na cestě už třetí den. Věděla, že když se nebude zdržovat, do cíle dorazí ještě večer, proto běžela, jak nejrychleji dokázala. Po chvíli uslyšela něco po pravé straně. Zastavila a opatrně se začala rozhlížet. Najednou ucítila tupou bolest na hlavě a potom viděla jen černotu.
Modrovláska se pomalu probudila. Pokusila se pohnout, ale jak následně zjistila, byla přivázaná k čemusi, co se dalo jen těžko nazvat postelí. Cítila jak, na ní dopadají kapky vody. Miako vzhlédla ke stropu a uviděla menší díry po celé délce stropu.
„Bezva, bůh ví, kde to jsem, přivázali mě, je tu příšerná zima a ještě mi sem prší,“ zamrmlala vztekle. „Víc jsem ani nemohla přát!“
Netušila, jestli to byli minuty nebo hodiny, ale konečně uslyšela odemykání dveří. Dveře se se zavrzáním ztěžka pohnuly a dovnitř vešel postarší muž. A ačkoliv už to nebyl mladík, i přes volné oblečení Miako poznala, že kdyby se s ním pokusila prát, tak nevydrží ani pět minut.
„Ale, ale, modrásek se nám probudil,“ poznamenal s jasným posměškem v hlase.
„Co po mě chcete?“ Vyprskla Miako, aniž by si brala nějaké servítky.
„Holčičko, dej si pozor na jazyk,“ sykl nebezpečně. „Mohla bys toho litovat,“
„To sotva,“ pomyslela si, ale nahlas nic neřekla. Muž se samolibě usmál a hodil po ní láhev vody s malým kusem pečiva.
„Ať nám tu nevzdechneš. To by bylo to poslední, co bychom chtěli,“ řekla a zmizel z místnosti. Miako ještě uslyšela rachot v zámku, ale i ten utichl. Miako si potichu povzdechla. Sice jí dali vodu a jídlo, což sice může být otrávený, či cokoliv, ale stejně jí neodvázali.
„Fakt génius,“ ušklíbla se trpce a zavřela oči. Jak ráda by teď měla Kioshiho tady u ní.