Pravá láska nezrezaví

Přečíst!

Moje prví FF na Naruta. Vždy jsem si říkala, jaké by to bylo, kdyby si s spolu normálně pokecali a tak. A dobře... chtěla jsem romantiku. Mimochodem... obrázek není můj.

Sedím u baru, mám už v sobě asi třetí sklenku vína. Dívám se na tu párty, která se pořádá na oslavení zásnub mých kamarádů. Sasuke se konečně vyznal Sakuře a teď jsou zasnoubení. Vzdychnu si. Přeju jim to, ale taky bych chtěla, aby si mě ten koho miluji, všiml.
„Naruto-kun.“ Zašeptám si pro sebe a tiše si povzdychnu. Chci domů, stejně je jedno jestli tady jsem. Nikdo si ani nevšimne, že jsem odešla. Pomyslím si a už se zvedám, když najednou vedle mě…
„Někam jdeš?“ ozve se mi při uchu, zčervenám. Ten hlas, proboha, asi omdlím. Ale je to příjemné cítit jeho dech na své kůži.
„Uhm… já-já…“ koktám, pomalu se na něho otočím „Já-já chtěla jsem jít na čerstvý vzduch.“ Šeptnu a tvářím se provinile, jako kdybych něco udělala.
„A můžu jít s tebou? Všichni tady už jsou pod obraz.“ Zasměje se svým klasickým smíchem a já musím taky zasmát.
„Hai, Naruto-kun.“ Usměji se, podá mi ruku, jako kdyby mě prosil o tanec a já jí s jemným úsměvem příjmu.

Když už jsme venku, pustí mou dlaň a pořádně se nadechne. Posmutněla jsem, on přeci miluje Sakuru, i když je teď zasnoubená. Nevšimne si mě. Ne tak jak bych chtěla.
„Stalo se něco, Hin?“ překvapeně zvednu hlavu a zadívám se do jeho studánkových očí.
„Ech, nene. Nic se nestalo.“ Na sílu se usměji. „Nechceš se projít?“ zeptám se potichu a sklopím zrak.
„Proč ne. Vlastně jsem si tebou už dlouho chtěl promluvit.“ Z úsměvu přešel do vážné tváře. Bála jsem se, co mi řekne nebo co udělá, ale i tak jsem byla zvědavá a poslušně jsem šla za ním.
Prošli jsme několika uličkami, až jsme se dostali k lesu. Na chvíli se zastavil a letmo se na mě podíval, snad aby se ujistil, že jsem stále za ním. Když jsme se znovu rozešli, obešli jsme několik stromů a došli na menší mýtinku. Rozhlídla jsem se. Byla nádherně osvětlená a mohla jsem si všimnout mnoho barevných květin, které se takhle pohromadě málokdy vidí. Nedaleko toho bylo malé jezírko s vodopádem, které se lesklo pod září měsíce.
„Nádhera.“ Rozplývám se, když se porozhlídnu o něco líp, všimnu si, že Naruto už dávno není vedle mě, ale sedí u jezírka a nohy si smáčí ve vodě. Usměju se a přisednu si k němu do tureckého sedu.
„Já… Chtěl jsem ti poděkovat a taky seřvat.“ Řekl najednou a já se na něho pouze překvapeně až šokovaně dívala.
„Víš, to, jak si mě ochraňovala, když vesnici napadl Pein. Já, strašně jsem se o tebe bál. Když si tam najednou skočila a řekla, že mě miluješ. A pak si bojovala jako lvice, strašně jsem se bál, že tě zabije. Už to nikdy, nikdy nedělej!“ pohlédl na mě bolestným pohledem.
„Já-já, gomenasai, Naruto-kun.“ Zašeptám, chce se mi brečet, ale udržím to.
„Ale, arigato, Hin, kdyby si tam nebyla, asi bych tu už nebyl.“ Usměje se tak nádherně, že mu to milým úsměvem oplatím.
„A taky, když byla válka. Zachránila jsi mě tolikrát a já se choval jako…“
„Neříkej to! Není to pravda Naruto-kun! To ty si mě zachránil, tvůj úsměv, tvá odvaha, to všechno. Já, díky tobě jsem se snažila být lepší, silnější.“ Nadechnu se „Ale o moc jsem se nezměnila. Pořád jsem slabá.“ Z očí mi začnou kanout slzy.
„Si silná Hin! Věř mi!“ přiblíží se ke mně a rukou mi jemně přejede po tváři a přitom setře všechny slzy. „Ale už to nikdy znovu nedělej! Neriskuj tak!“ narovnám se a vzdorovitě mu pohlédnu do očí.
„Ne, Naruto-kun. Udělala bych to klidně znovu. Když budeš potřebovat, budu u tebe a pomůžu ti.“
Překvapeně otevře ústa, ale pak je zas zavře. Podívá se na noční oblohu. Povzdychne si. „S tebou asi už nic nenadělám, co?“ podívá se na mě a můj pohled mu stačí jako odpověď. Uchechtne se a znovu se podívá na hvězdy. Podívala jsem se na jeho tvář zdobenou jemným úsměvem. Vypadal spokojeně. Usmála jsem se.
„Víš Hin…“ ozve se, ale nepodívá se na mě. „šokovala si mě. Když si řekla ty dvě slova… já-já vůbec nevěděl, co tím myslíš. Byl jsem zmatený.“ Nadechl se, otočil se ke mně a jednou rukou mě pohladil na tváři. „Ale přemýšlel jsem. Hodně jsem přemýšlel. O sobě, o tobě, o vesnici, ale hlavně o tobě. Když jsem byl pryč z vesnice, ne, kdykoliv jsem odešel z vesnice, měl jsem pocit, jako bych za sebou nechal něco důležitého. A na těch cestách mi to vždy tak strašně chybělo.“ Usmál se a jeho ruka, která mi doteď spočívala na líci, se mi vnořila do temných vlasů. „Uvědomil jsem si, co mi tak moc chybělo.“ Pohrával si s pramínkem vlasů a mírně se usmíval. „Byla si to ty, kdo mi chyběl. Vždy jsem věděl, že mi někdo stojí za zády ve stínu a potichu mi pomáhá. Ale až později mi došlo, že si to celou tu dobu byla ty. A během války, já… já víš… zamiloval jsem se.“ Ztuhla jsem. Ruce, které jsem doteď měla položené v klíně, jsem si přiložila na rychle bijící srdce. „Ta síla, ta odvaha, ta krása.“ Nadechl se. „A ona mi pak dala facku, abych se vzpamatoval. Byl jsem překvapený.“ Zasmál se a naklonil se ke mně nechávaje mezi námi asi pěticentimetrovou mezeru. „Zamiloval jsem se do tebe, Hinie-chan.“ Zamumlal mi do rtů a jemně mi přiložil své rty na ty mé.
Neovládla jsem se, prudce jsem ho objala a přitom jsem se rozbrečela štěstím. Neudržel balanc a tak i se mnou spadl do trávy. Zasmál se a jemně mě začal hladit ve vlasech. „Miluji tě, Naruto-kun.“ Zašeptala jsem mu do ucha.
„I já tebe miluji, Hinie-chan. Já tebe taky.“ A tentokrát jsem ho políbila já se všemi city, které jsem k němu cítila.