Láska hory přenáší IV. – Nečekaný spojenec?

Láska hory přenáší IV. – Nečekaný spojenec?

Rasen vyrazil svižným tempem směrem k Vesnici skryté v Horkých pramenech, kde se nacházelo ústředí organizace Tengoku. Naruto si tuto polohu vybral záměrně už jen kvůli dvěma věcem: Za prvé – vesnice byla víceméně stejně vzdálená od pěti velkých skrytých vesnic a za druhé její poloha ve Vířivých horách mu dávala výhodu v pátrání po svém dědečkovi a ostatních lidech, kteří se tenkrát ztratili.

Rasen vbíhal zrovna do Skryté Zvučné, která se po válce dávala pod vedením teď již „nového“ Orochimara zase na nohy. Země i vesnice prosperovaly v mnoha ohledech. Půda, kterou země vlastnila, byla velice kvalitní, proto se na ní pěstovalo spoustu rýže. Její poloha v nížině mezi Skrytou Kamennou a Skrytou Oblačnou jí dávala význam obchodní křižovatky. Turistický ruch pro hezkou krajinu taky nezůstal nazmar. Shrnuto a podtrženo se vesnici začalo neskutečně dařit. Před branou ho zastavili dva ninjové s čelenkami Skryté Zvučné. Rasen neváhal a hned zastavil, nikam nespěchal a nechtěl akorát zbytečně vzbuzovat pozornost. Vstříc mu vyšla vysoká žena v uniformě Skryté Zvučné a zeptala se ho: „ Co tady pohledáváš cizinče a proč máš masku?“

Rasen si ji pohotově sundal a odhalil tak čelenku sousední Vodopádové. Delší černé vlasy mu neposedně vláli na všechny strany. Dvě černé oči se upřeně dívali na ženu. Vyzařovala z nich síla a respekt, které si žena nedokázala vysvětlit.

„ Jen tudy procházím, dám si oběd a vydám se zase svou cestou do Země Horkých Pramenů.“ Opáčil s úsměvem Rasen.

„ V pořádku. Vítejte ve Skryté Zvučné!“ odpověděla žena, které se taky už začal dělat úsměv na rtech.

„ Uf… ještě, že jsem si vzal čelenku Vodopádové…“ pomyslel si Uchiha a vyrazil směrem k nějaké restauraci.

Jakmile uviděl malý podnik s nápisem „Rýžové knedlíky“ vydal se ihned k němu. Otevřel dveře, přisedl si ke stolu a objednal si porci dango knedlíčků. Po chvíli mu mladá dívka přinesla talířek s šesti špejlemi, na kterých byly ony sladké knedle. Černovlasý muž se zamyšleně podíval na porci svého jídla a pak si na ni vzpomněl…

FLASHBACK

„ Kurenai! Kurenai! No tak Kurenai otoč se už!“ pokřikoval na zmiňovanou černovlasý chlapec.

„ Obito-kun? Copak se děje?“ zeptala se udivená Kurenai.

„ Neviděla jsi náhodou Rin? Nevím kde ji najít, hledám už přes dvě hodiny a ona není prostě nikde.“ Řekl trochu smutně Obito.

„ Zkoušel jsi stánek na dango? Vždyť víš, že je má strašně ráda. Myslím, že Anko-chan šla s ní.“ Odpověděla Kurenai a dál se věnovala rozhovoru s Asumou, který před tím vedla.

„ Děkuju moc, seš fakt zlatá!“ opáčil Obito a vydal se směrem ke stánku, kde svoje kamarádky opravdu našel, jak se ládovali jedním knedlíkem za druhým.

ZPÁTKY V RESTAURACI

„ Kdyby tu tak seděla se mnou… Mohli jsme si povídat, řešit všední problémy možná bych s ní měl rodinu… Strašně mi chybíš Rin, ale dělám to kvůli tobě.“ Zamumlal si pod nosem Obito a dal se s chutí do jídla. Po vydatném občerstvení zaplatil, nasadil si svou masku a vydal se na cestu.

MEZITÍM V SÍDLE TENGOKU

„ Právě přišla zpráva od šéfa Yugito!“ zakřičela na ní o pár let mladší kamarádka.

„ Vážně? A co píše ten můj lišák?“ zeptala se zpětně se zájmem Yugito.

„ Nic jen… rozdal nové mise, poslal informace ohledně přesunu organizace a…“ zamlkla Fuu.

„ A?!“ podívala se vážně blondýnka na svou společnici.

„ Stojí tu, tohle…“ ukázala Fuu váhavě Yugito dopis.
Yugito váhavě přeletěla dopis okem.

P. S. Yugito nevyšiluj!

Všem přeju spoustu štěstí v nadcházejících misích.

Váš Naruto

„ Ten zavšivenej čokl! Tím mi chce jako říct, že je konec?! A já blbá sem mu ještě tančila s ocásky… Však počkej NAMIKAZE NARUTO ty budeš trpět!“ zařvala na celý dům charismatická blondýna, skrčila dopis a odešla směrem do svého pokoje.

„Ach jo. Co to do ní zase vjelo!“ řekla si v duchu Fuu a sebrala zmuchlaný dopis ze země, aby ho mohla ještě přečíst ostatním.

NEDALEKO OD SÍDLA

Hnědovláska a Isobu spali v trávě uprostřed louky plné květin. Vánek si pohrával s jejími vlasy a s delšími stébly trávy, která na louce rostla. V tom je z lehké dřímoty probudil hlas mladé jinchuuriki.

„Rin-sama! Rin-sama! Šéf poslal instrukce!“ křičela na ní zelenovlasá dívka přes celou louku.

Rin se líně posadila, Isobu se rozmotal z klubíčka a oba na ni upřeli zrak.

„Co se děje Fuu-chan?“ optal se vážně Isobu.

„To šéf! Poslal instrukce.“ a hned podala Rin obálku s jejím jménem.

Rin ji ihned otevřela a vytáhla z ní papír. „Stojí tady, že sem prozatímně vůdce organizace a že mám na vás dávat pozor. Prý si bere měsíc oddech. No to by nebyl náš Naruto aby se nevykroutil ze svých povinností.“ Usmála se Rin a papír zase vrátila do obálky.

„Takže jaké jsou tvé rozkazy šéfko?“ zeptala se zelenovláska a šibalsky se na Rin usmála.

„Všichni si odpočiňte! Když má na to nárok Naruto, tak proč ne my?“ položila otázku sama sobě a zase si lehla do trávy. Fuu šťastně vyskočila a odletěla směrem k lesu.

„Chybí ti, co?“ zeptal se starostlivě Isobu a hned mu bylo jasné, že uhodil kladívkem do hřebíku.

Rin se na něj jen smutně podívala. Bylo na ní vidět, že by nejraději na tohle téma vůbec nemluvila, ale potřebovala si o tom s někým akutně promluvit, a kdo může být lepší posluchač než dva tisíce let starý démon?

„Hm…“ zamručela jen Rin a dál pozorovala svého společníka.

„Nemusíme o tom mluvit, pokud nechceš.“ Prohlásil démon a už se chystal, že se smotá do klubíčka.

„Počkej. Potřebuju se někomu svěřit a ty si ten pravý!“ šeptla potichu a podívala se směrem na oblohu.

„Nuže? Začneš ty nebo se v tom mám začít rýpat?!“ zeptal se Isobu.

„Chybí mi oba strašně moc. Potíž je v tom, že Kakashiho bych znova vidět mohla ale…“ zamkla Rin.

„Ale?“ pozdvihl obočí Isobu.

„Obito je mrtvý, už nikdy to nebude jako dřív. Strašně moc mi chybí. Vždycky mě dokázal rozesmát a pozvednout náladu když to bylo nejvíce třeba, ale teď… teď tu prostě není a já jakoby cítím, že kus mého já odešel s ním.“ Vylíčila Rin a dál pozorovala nebe.

„Tak tomu se říká láska holka. Podle toho co mi tu říkáš, miluješ oba. Ale každého jinak. A vypadá to, že ten Obito, o kterém pořád žvatláš, měl být ten šťastlivec. Je to tak?“

„Byla jsem tak hloupá a naivní. Brala jsem ho pouze jako kamaráda a když mi umřel v náručí…Uvědomila jsem si, že to byl pouze on, kdo mi pokaždé pomáhal, jen on uměl vyčarovat úsměv na mých rtech, jen on mě skutečně miloval.“ Pousmála se smutně žena.

„Víš o tom, že Naruto-sama zná techniku, která…“

„Dost!“ křikla Rin. „Mrtví mají zůstat mrtví a my na ně máme jen vzpomínat. Jistě jsem si toho vědoma, že Naruto to dokáže. Ale neudělal to ani se svými rodiči tak nevidím důvod, proč bych to měla po něm chtít já!“

„Je to jen tvoje volba.“ Pousmál se Iso a smotal se do klubíčka.
Rin ještě chvíli přemýšlela a pak se postavila a připravila se odejít, když v tom zahlédla v dálce postavu zahalenou v černém plášti, jak se rychle blíží směrem k nim.

„To bude jen posel s nějakou další zprávou od toho lenocha“ zašklebila se Rin a vyrazila směrem do sídla.

ZPÁTKY U OBITA

„Už jsem skoro na místě myslím si, že teď už to bude stačit.“ Obito se zastavil a použil své Kamui k tomu aby se přemístil do vesnice.

Ve vesnici byl čilý ruch. Obito si pro jistotu sundal masku, to proto, aby nevzbuzoval rozruch. Lidé na tržnicích na sebe pokřikovali, smlouvali o cenách svých výrobků a chlubili se svým zbožím. Spousty dětí si hrálo na nedalekém hřišti a jejich rodiče dávali pozor, aby se jim nic nestalo. Obitovi se ve vesnici strašně líbilo. Tak moc mu připomínala Konohu, že nemohl potlačit slzy v očích a nechal emoce volně proudit na povrch.
Po chvilce se zeptal jednoho kolemjdoucího: „Hezký den přeju, nevíte, kde bych našel sídlo jisté organizace Tengoku?“ řekl se vší slušností staré paní.

„A heleďme sem mládenče, když mi pomůžeš s mým nákupem ke mně domů, ráda ti to řeknu.“ Pousmála se stařenka a podala Uchihovi tašky.

„Asi nemám na výběr.“ Ušklíbl se Obito a vydal se stařenkou směrem k jejímu domku na kraji vesnice.“
Po cestě se dozvěděl vše, co potřeboval slyšet. Paní mu na konci ještě poděkovala a věnovala mu tabulku čokolády na cestu. Černovlásek se nad tím jen pousmál a rozloučil se.

„Hehe…Jako za starých časů, co Obito?“ zeptal se sám sebe a vyrazil k relativně nové budově, kterou mu stařenka popsala.

Obito došel k větší budově, která měla tři patra a vypadala spíše jako místní chrám. Když došel ke dveřím, vyšel z nich Utakata a řekl: „Už jsme vás očekávali, pojďte dovnitř. Sanbi si s vámi jistě ráda promluví.“
Černovlásek tedy neváhal a vešel dovnitř. Utakata ho dovedl před velké dveře nad, kterýma byl znak čísla devět.

„Teď mně prosím omluvte, mám ještě něco na práci.“ Řekl Utakata a zmizel s prasknutím bubliny.
Obito zaklepal a opatrně otevřel dveře. Místnost byla obrovská, na jejím konci stál u oken obrovský dřevěný stůl. Na stěnách viselo spoustu narutových fotek.

„Jen pojď blíž, já tě nekousnu.“ Řekla s úsměvem Rin.

Obito se pomalu otočil za hlasem se slovy: „Jsem rád, že vás poznávám Namikaze-do…“

„TO NENÍ MOŽNÉ! TY JSI PŘECE MRTVÝ!“ křikal Rin na příchozího.

Obito se upřeně podíval na osobu před sebou. Měla dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči a velmi povědomé fialové pásky na obličeji a v tom ji poznal.

„RIN?! RIN?! Jsi to vážně ty!“ vykřikl Obito a běžel ji naproti. Jakmile k ní doběhl, neváhal a hned ji silně objal. Rin mu objetí stejnou mírou opětovala.

„Obito…? Jak to že jsi…“

„To je na dlouhé povídání, ale ty vždyť tě ten Baka zabil…“ řekl smutně Obito.

„Moje jutsu.“ Pousmála se Rin a položila m čelo na čelo. „A vůbec jak to ty víš?!“ ohradila se brunetka.

„Byl jsem tam, ale jak jsem řekl…dlouhé povídání.“ Odpověděl Obito a povolil objetí.

„Budeš mi muset všechno dopodrobna vylíčit!“ řekla Rin.

„No to si piš! Bude to dlouhé povídání, ale pokud ti nebude vadit, jsem na cestách celkem dlouho, nenašel by se tu pro mě pokoj a koupelna kde bych se mohl umýt?“ zeptal se pohotově Uchiha.

„Jistě, pojď za mnou, ukážu ti, kde se můžeš zabydlet. Většina z nás je na misích momentálně tu jsem jen já a tři další lidé. Zbytek plní mise, tak se tu chovej jako doma.“ Vylíčila Rin a ukázala kamarádovi pokoj s výhledem na hory. „Sprcha je hned vedle. Ručník ti hned přinesu.“ Oznámila Rin a odešla.

„Nemůžu tomu uvěřit! Je to snad osud nebo jen hloupá shoda náhod? Tak jako tak užiju si tuhle chvíli, dokud budu moct. A teď hurá do sprchy.“ Pomyslel si mladík a vydal se směrem do koupelny.

Obito koupelnu nehledal dlouho. Byla opravdu hned vedle jeho pokoje. Otevřel opatrně dveře, svlékl se a své oblečení odložil do koše na prádlo. Potom si odsunul prosklené dveře sprchy a vešel dovnitř. Neváhal a hned na sebe spustil proud horké vody. Obito si tu chvíli náramně užíval a uvolnil se, co nejvíc to šlo, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ Opáčil Obito a dál se sprchoval.

„Ehm… tady přinesla sem ti ten ručník. Pověsím ti ho tady na věšák a to oblečení, co si dal do koše, ti vyperu. Určitě ho máš po té dlouhé cestě v dezolátním stavu.“ Opáčila Rin a chystala se k odchodu.

„Jasně, děkuju moc, seš fakt zlatá!“ poděkoval černovlásek a vypl sprchu. Nevšiml si však, že tím jak se sprchoval, kolem sebe celkem solidně nacákal a voda tak tekla ze sprchového koutu ven na podlahu. A co se nestalo, když Obito odsunul dveře, Rin už byla na odchodu a z nepozornosti uklouzla na kaluži vody a spadla přímo na Obita ve sprše.

„Jejda! Moc se omlouvám Obito!“ zapištěla po uši červená Rin a otočila se rychlosti blesku na opačnou stranu, než ležel úplně nahý Obito.

„Rin! Podívej se na mně.“ Řekl taky po uši rudý Obito.
Rin se opatrně otočila, snažila se červenání, co nejvíce potlačit ale nějak ji to nešlo a pak se to stalo. Obito chytil Rin něžně za bradu a věnoval ji letmý polibek na rty.

„Nic se neděje.“ Řekl něžně a pustil ji.

Rin se však zarazila a najednou to na ni přišlo. Nedokázala ovládat své emoce, pevně ho objala a začala ho vášnivě líbat. Obito nechtěl zůstat pozadu a tak ji všechny její polibky začal hned s chutí vracet. Pak si Rin posadil do klína a začal ji pomalu svlékat. Rin se rychle postavila, shodila ze sebe své oblečení a posadila se na Obita. Po dlouhém a vášnivém milování si pak oba lehli vedle sebe na podlahu. Rin si pak opřela hlavu o obitovu hruď. Tiše poslouchala, jak mu zběsile buší srdce a pak to řekla: „ Miluju tě!“

„Taky tě miluju!“ řekl tiše Obito a políbil ji na čelo.