Pocítit smrt 09 - Armáda vyhlazena

„Sensei? Takumi?“ Zašeptala zmateně Miako. Kioshi jen zíral, ačkoliv věděl, že jsou naživu, stejně…Vidět je stát před sebou…Nedokázal tomu uvěřit.
„Kioshi, rád tě zase vidím,“ usmál se na něj Takumi, jeho dávný přítel…A ještě dávnější rival.
„Ta-ku-mi,“ zakoktal Kioshi, nevěděl co říct.
„Jdete právě včas, sensei!“ Vykřikla zvesela Miako. „Už to tu vypadalo beznadějně!“
Takumi se usmál a pustil svůj plášť na zem.
„Do toho, Takumi!“ Pobídnul ho Naruto a sám zůstal stát, aniž by se snažil jakkoliv pomoci v boji. Takumi zvážněl a zmizel do tmy, aniž by ostatní stihli něco postřehnout.
„Sensei, to mu nepomůžete?“ Zeptala se udiveně Miako. Sama věděla, že jen jeden protivník je neuvěřitelně silný a on ho poslal proti armádě…No, ne úplné, ale i tak.
„Protože pro něj jsou všichni dohromady slabí. Není třeba, abych mu pomohl, vždyť proti takovým bojujeme denně,“ odpověděl Naruto a odvedl je pryč od boje a sám se posadil na blízkou lavičku.
„Co tím chcete říct?“ Zeptal se Kioshi a přisednul si k němu. Miako je jen nejistě pozorovala.
„To, co říkám…Ach jo, asi bych měl začít od začátku, co?“ Povzdechl si a začal vyprávět. „Ta armáda…říkají si bojovníci Spravedlnosti. Je to nebezpečná ideologie, podle které by všichni, kteří vyznávají cokoliv jiného, měli být popraveni, neboť upadli do koloběhu zrady, nenávisti a pomsty. Ať už je to žena či muž, dítě či stařec, obyčejný lid či shinobi…Popraví všechny bez rozdílu. Tato ideologie je ten důvod, proč jsme s Takumim byli přivedeni zpět k životu. Bojujeme s nimi dennodenně, ze začátku to bylo obtížné, protože, ačkoliv jsem si myslel, že jsem silní, tak oni byli silnější. Šlo to ztěžka, ale zesílili jsme a nyní je dokážeme porážet po desítkách…Víc vám k tomu říct nemůžu,“ dopověděl Naruto a lehce sklonil hlavu, aby se vyhnul letící třísce jeho směrem.

Takumi vběhl přímo doprostřed bitvy a rozhlédl se okolo. Kolem něj bylo asi dvě stě nepřátel a zhruba padesát ještě boje schopných shinobi. V zásobě měl spoustu technik, které by je všechny smetly během pár sekund, ale to si tady nemohl dovolit.
„Sakra, budu to muset vzít po jednom,“ zaklel Takumi a zmizel ve větru. Objevil se za zády jednoho bojovníka Spravedlnosti, který bojoval s jedním shonobi. Ze zkušenosti věděl, že buď musí zareagovat hned, nebo bude pozdě a nepřítel si ho všimne. Bez čekání jej přitáhl k sobě a svou katanou mu podřízl hrdlo.
„Díky,“ ozval se unavený ninja Listové.
„Seber všechny ninji z Konohy a dejte se na ústup. Já to tu vyřídím,“ ninja jen zmateně přikývl a utekl pryč. Takumi se rozhlédl a šel posílat ostatní ninji taky pryč. Přitom pozabíjel pár protivníků.
Když už to vypadalo, že okolo něj jsou jen samí nepřátelé, pokleknul k zemi. Všichni nepřátelé na něj, jako na jediný terč, začali útočit. Takumi rychle před sebe vytvořil vodní zeď. Věděl, že nevydrží moc dlouho, ale to mu moc nevadilo.
Takumi nasál do plic co nejvíce vzduchu a smíchal ho se svou chakrou. Z jeho úst vystřelila obrovská koule větru, která se hrnula na nepřátelé a vzala sebou snad třetinu armády.
Když jutsu pominulo, jeden protivník nevěřícně zakřičel: „Vždyť to je Shukakovo…“
„Ano, tato technika je inspirována jednoocasým. Fuuton: Renkuudan,“ zašeptal si pro sebe a rozhlédl se okolo sebe. Valilo se na něj obrovské množství ohnivých technik. Takumi se jen ušklíbnul.
„Had, tygr, králík, pták…“ Takumi složil pečetě a vytvořil obrovskou vodní vlnu. „Suiton: Suishouha! Ještě nekončím!“ Zakřičel a složil pečetě pro další jutsu. „Raiton: Sandāboruto!“ Z jeho ruk se začaly vypouštět blesky. Takumi si rychle poklekl na koleno a položil ruce na vodu z jeho předchozí techniky. Celou jeho vlnou se začal šířit raiton, který usmrtil většinu jeho protivníků. Už jich tam zůstalo jen dvacet.
Ninjové z Konohy to z dálky nevěřícně pozorovali. Tolik nepřátel během pár minut bylo zničeno. Jediným člověkem.
Takumi se zamyslel. Nebylo třeba, aby na ně plýtval svou chakrou. Protivníci už tak byli šokování a nedávali pozor. Navíc jich bylo už málo. Takumi se rozeběhl přímo proti zbytku bojovníků. Přitom si vytáhnul svou katanu a namířil si to naproti nejbližšímu bojovníkovi Spravedlnosti. Bojovník svým mečem se mu pokusil zastavit jeho katanu. Takumi se však pohotově skrčil tak, aby protivníkova katana prosvištěla těsně nad jeho hlavou. Následně ho bodl přímo na místo srdce.
„První,“ zašeptal a zmizel. Objevil se za jedním protivníkem a bodl ho do zad. „Druhý,“ znovu zašeptal a následně však musel uhýbat kunaiům od ostatních protivníků. Takumi vyskočil do vzduchu a vytáhl svitek, z kterého se začala hrnout vlna nejrůznorodějších zbraní. Část skupinky bojovníků se tomu nestačila vyhnout a padla na zem mrtvá.
„Už jich zbývá jen dvanáct,“ pomyslel si Takumi. Stál ukryt ve stínu jednoho nezbořeného domu, takže měl ideální šanci je rychle oddělat, dokud nepřítel neví, kde je.
Takumi se rychle dostal za nejvzdálenějšího protivníka a potichu ho podřezal. To zopakoval u dalších, až tam zůstal jediný. Potichu se k němu přikradl a chystal se oddělat, když v tom mu bojovník chytnul ruku a zmáčknul jí tak silně, že musel Takumi upustit svou katanu.
„Nebudeš to mít tak lehké,“ zachraptěl jeho nepřítel a pokusil se mu uštědřit ránu do břicha. Takumi jí však zablokoval svou druhou rukou a vysmýknul se mu ze sevření. Na nic nečekal a sebral svou katanu. Následně odskočil několik metrů dozadu, aby se dostal z dosahu svého protivníka.
„Že by někdo, kdo za něco stojí?“ Nadhodil Takumi uhnul letícímu kunai. „Tohle však na mě nezabere,“ ušklíbnul se a hned uhýbal bojovníkovi, který se mezitím k němu stačil dostat. Takumi chtěl začít na něj útočit, ale protivník odskočil pryč.
„To je srab,“ pomyslel si Takumi. Najednou uviděl obří ohnivou kouli, jak se na něj vysokou rychlosti hrne. „Suiton: Suishouha!“ Voda vyrušila protivníkovo jutsu a vytvořila spoustu páry. Takumi se usmál a vběhl přímo do ní. Dobře věděl, kde se nachází jeho protivník. Nakonec, byl to mimo jiné, dobrý senzibil. Musel se usmát, když jeho protivník se rozhlížel kolem sebe a vůbec netušil, kde Takumi je.
Takumi se dostal přímo za jeho záda a zašeptal mu do ucha: „Tady!“ Ihned na to bojovník padl k zemi s propíchnutým srdcem.
„Asi jsem tě přecenil,“ pomyslel si Takumi. Najednou jeho něco upoutalo jeho oči. Podíval se pořádně na ruku toho muže. Něco držel v ruce. Takumi se sklonil a vzal mu to z ruky. Stejně mu to už k ničemu nebude. Když se pára rozptýlila, Takumi rozpoznal, že se jedná o nějaký svitek. Opatrně do něj nahlédl a nestačil se divit, co se tam píše.

„Takže skupinka idiotů, kterým ruplo v hlavě,“ zabručel Kioshi na to, když zjistil, co jsou zač, ti bojovníci Spravedlnosti.
„No, ani ne, já je vcelku chápu. To, o co se snaží, to je správné, nakonec, jejich cíl je mír. To, jakým způsobem to chtějí získat, to je špatné,“ oponoval mu Naruto. „Mimochodem, Miako! Dobrá práce s tou hnědovlasou ženou! Jako nezkušená proti nim jsi předvedla obdivuhodný boj!“ Pochválil jí pyšně. Byl pyšný, jaký kus práce udělala, co tu nebyl. Dřív byla silná, to ano, ale nikdy nevěřil, že může být až tak silná. „Občas by ses nám hodila,“ zasmál se a zaostřil přímo před sebe. Jedním zkušeným hmatem chytil svitek, který mu hodil přicházející Takumi.
„Našel jsem tohle, měl by sis to přečíst, budeš se hodně divit,“ pověděl a vzal si od Naruta plášť, který tam předtím nechal ležet. „Díky, žes mi vzal plášť,“ Naruto se na něj jen podíval a nakoukl do svitku. Zamračil se a znovu ho smotal a schoval do kapsy.
„To není možný, to je jak u idiotů!“ Nadával Naruto, se svým typickým výrazem. Miako se usmála, sice teď byl vážnější, ale stejně je to ten Naruto, její sensei.
„Děje se něco?“ Zeptal se Kioshi zvědavě. Takumi ho zpražil pohledem.
„To není tvoje věc!“ Odsekl, Kioshi se ale jen tak nenechal.
„Co máš za problém?“ Zeptal se mrzutě, Takumi mu pil krev.
„Co mám za problém? Až přestaneš strkat nos tam, kam nemáš, tak ho mít nebudu!“ V Kioshim se začínala vařit krev.
„Sklapněte oba dva!“ Zakročila rázné modrovláska. „Takumi, nevím, co ti přelítlo přes nos, ale nechovej se tak! Minule jsi byl v pohodě, tak se laskavě vzpamatuj!“ Zakřičela podrážděně, Takumi se zamračil, proč se ho zastává?
„Fajn, já odcházím. Naruto, čekám tě v úkrytu,“ zabrblal Takumi a zmizel.
„Omluvte ho, vyskytly se menší komplikace, víte no…Něco co nepotřebujete vědět,“
„Sensei,“ začal Kioshi, ale Naruto ho přerušil.
„Změnil ses, Kioshi. Vyrostl jsi, ale taky ses změnil v chování. Oba jsem vás pozoroval. Celou tu dobu. Kioshi, jsem na tebe pyšný!“ Usmál se a zmizel.
„To bylo…divný,“ zabručela Miako a otočila se na Kioshiho. „V pohodě?“
„Jo,“ zamumlal a otočil se směrem k nemocnici. „Měla bys jít jim pomoct, je hodně raněných a každá ruka se bude hodit,“
„Jo, to bych měla…“ zamračila se Miako. „Myslíš, že bychom to měli říkat Sakuře?“ Táto otázka jí sžírala celou dobu. Kioshi sklopil hlavu, vůbec nevěděl, co by měli dělat.
„Asi bude lepší, když o tom vědět nebude,“ řekl nakonec po chvíli.
„Asi máš pravdu, Kioshi,“ pomyslela si a odběhla pryč do nemocnice. Kioshi jí jen sledoval, jak mizí ve tmě.