Heiwa ya sensō? 4 (Mír nebo válka?) Zlé sny jsou varování!

Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna. Když pršelo, většina ostatních dětí se běžela schovat domů, Kylovi se do sirotčince, ve kterém byl nucen vyrůstat, moc vracet nechtělo. Místo toho se raději brouzdal venku kalužemi v prostém oblečení, a užíval si pocit, který mu déšť kapající na hlavu a stékající po tváři a konečcích vlasů navozoval. Cítil se jako by ho déšť očisťoval, jako by odplavoval všechen vztek, smutek dokonce i osamělost. Poté při jedné procházce potkal jediného kolemjdoucího v čase, kdy se ostatní choulili doma v teple. Ten den potkal Tami Inuzuku, jediného člověka, který ač měl rodinu a všechno co Kyle postrádal, mu dokázal rozumět. Celý den strávili procházkou v dešti a povídáním. Toho dne Kyle získal nejlepší kamarádku, a netrvalo dlouho a zjistil, že má něco pro co stojí žít a dokonce i něco pro co stojí za to zemřít. Objevil svůj cíl, ochránit to na čem mu záleží, za každou cenu. Porozuměl vzácnosti a důležitosti opravdového přátelství. Tami ho dokázala povzbudit, když potřeboval podporu, stejně tak jako ho dovedla uklidnit, když potřeboval zastavit. Tami byla jediná kamarádka, která ho dokázala pochopit a přijmout, jediná která nepotřebovala vysvětlování, aby v něm dokázala číst jako v otevřené knize, i přes to že Kyle byl většinu času klidný, tichý a odtažitý. Ostatní lidi si nikdy nepouštěl k tělu, a chránil se vysokými zdmi, které pomyslně stavěl kolem sebe, ale nehledě na to jak vysokou zeď postavil, Tami vždy dokázala proniknout dovnitř, k jeho opravdovému já, které zůstalo pohřbené, pod vrstvami smutku, bolesti, opovržení, samoty, a neporozumění nahrazenými falešnou maskou lhostejnosti. Lidé mu často říkali, že je sobec, jenže nerozuměli ničemu, nerozuměli, že lhostejnost nahrazuje bolest, že sobeckost nahrazuje samotu, že odtažitost nahrazuje opovržení, a že ticho, které ho většinu času obklopovalo, nahrazuje smutek. Tami však dokázala prohlédnout, jakoukoliv masku, jakoukoliv lež, kterékoliv odbití, naznačující nic se neděje, i když ve skutečnosti ho něco trápilo. Tami vždy věděla, že Kylovo jdi pryč, znamená, ukaž mi, že se staráš natolik, že zůstaneš. Nehledě na to, co se dělo Tami byla vždy s ním, a když byl on s ní, měl po dlouhé době pocit, že není sám. Kyle však nikdy nepřestal chodit ven do deště, aby ho déšť očistil tak jako vždycky. Dnešek nebyl výjimkou, zatím, co nebe bičovalo zemi dlouhými provazci vytrvalého přívalu vody a sužovalo ji poryvem větru, který ulicemi nesl spadané podzimní listí, Kyle pomalu pochodoval osamělou ulicí Konohy s deštěm stékajícím po jeho zasmušilé tváři. Bylo jasně vidět, že ho něco trápí, podle toho jak měl nakrčené obočí, a jak se jeho zelené oči zabodávali do země pod jeho nohama. Jeho rty byly zkřivené do převážně zamyšleného a mírně zachmuřeného úšklebku. Za všechno mohl jeden sen, nebo lépe řečeno noční můra, která zavinila, že se Kyle celou noc převracel na posteli v křečovitých pohybech, že mu po zádech stékal studený pot, a že ze spaní sténal a místy vykřikoval nesrozumitelné věci stejně jako občasné zasténaní něčího jména. Konkrétně jména jeho přátel z týmu 10 spolu se jménem jejich Senseie. I po dvou hodinách, co se vysvobodil, vzbuzením z nepříjemné noční můry si přesně do detailu vybavoval, o čem jeho sen byl, což na tom bylo nejdivnější, normálně si člověk pamatuje, o čem sen pojednával, ale nepamatuje si detaily, jenže Kyle si pamatoval všechno, od místa, až do posledního slova. Toho na tom děsilo nejvíc, vypadalo to víc jako předtucha než jako sen. Jako by to nebyla jen představivost ale nějaká krutá vize, a to mu nahánělo husí kůži a po zádech mu běhal mráz bez přestání už několik minut, jak mu události stále probíhaly hlavou.

Hlavní věci, které si pamatoval ze svého snu, bylo prostředí, což byla rozlehlá mýtina v nějakém starém smíšeném lese, která vzbuzovala ponurý pocit, což bylo způsobeno nedostatkem slabého večerního světla, které mělo problém proniknout korunami vysokých listnatých stromů a hustými větvemi tmavého jehličí. Další věc co si pamatoval, byl útěk, spolu s Masaru a Tami, která mu ležela v náručí příliš slabá, než aby mohla po svých, ale dost při vědomí, aby vnímala okolí. Utíkali po kluzkých mokrých větvích vysoko mezi stromy, jenže nejhorší bylo, že neutíkali za něčím, ale před někým… něčím strašlivým… a jejich Sensei nebyl nikde poblíž, Kyle si byl ve snu naopak jistý, že Sensei je právě u zdroje jejich strachu, a že se mu nevede dobře. Poslední věc, která mu uvázla v mysli nepřesněji, byla slova. Slova, která ho děsila do morku kostí, a vzbuzovala v něm strach mnohem větší, než temné prostředí ve kterém se sen odehrával.

Pamatoval si utahaný bolestivý tón, kterým mu Naruto-Sensei sdělil slova, než se rozdělili. „Já s vámi dál jít nemůžu Kyle… za chvíli nás tímto tempem doženou… a tohle je nepřítel s kterým bojovat nemůžete… a já vás nedokážu ochránit, ne všechny na jednou, protože budu muset použít veškerou sílu k boji… musíš je vést dál, musíš je dovést zpátky do vesnice a varovat ostatní, musíš to zvládnout sám Kyle… já už vás nebudu moct dál chránit… já věřím, že to zvládneš, ty to dokážeš, protože jako jediný víš, co je potřeba udělat… slib mi že je ochráníš, slib mi že se jim nic nestane… slib mi, že to přežijou… slib mi to…“ A Kyle přesně věděl, co bude muset udělat, pokud bude potřeba a věděl, že na to bude připravený, věděl to už od té doby, kdy potkal tu jednu dívku v dešti… a tak slíbil.

Dál už si svojí noční můru bál vybavit, i když věděl, že si to pamatuje a že ani rozhodně nezapomene. Jen jedna událost ještě odmítala opustit jeho vědomí, ať se snažil sebevíc.

Slova, která ho bolelo slyšet, když se přitom díval do jejích uslzených indigově modrých očí, ve kterých se nyní zračila nesmírná bolest a utrpení, oči plné žalu, které ho pronásledovali. „Proč… proč ty… proč to musí být takhle… prosím nechoď… zůstaň tu se mnou… Kyle prosím… neopouštěj mně… my tě potřebujeme… já tě potřebuju… nenechávej mě samotnou… prosím…“ Její slova nabrala hysterický podtón, a v jejím hlase se ozývalo čiré zoufalství.

A nejhorší byly slova, která bodala do srdce, daleko víc než jakákoliv čepel, jeho slova. „Já musím Tami… je mi to líto… slíbil jsem, že vás ochráním, a to taky dodržím… tohle je jediná cesta… promiň… sbohem Tami…“ Poslední část snu nebyla z pohledu jeho očí, ale z pohledu očí někoho jiného, někoho na koho věděl, že se může spolehnout, někoho kdo Tami ochrání místo něho. Viděl svoje záda, jak udělal několik kroků směrem zpátky ke zdroji nebezpečí, pak se otočil, až nyní si viděl do tváře. Měl zachmuřený výraz, ale také vyzařoval rozhodnost. Pak jeho snová verze pozvedla zrak, a pronesla poslední slova celé noční můry. „Běžte, neohlížejte se a nezastavujte se celou cestu až do vesnice, já je mezitím zadržím, tak dlouho dokud ve mně bude poslední kapka krve, až dorazíte do vesnice, můžete poslat posily, ale do té doby, utíkejte jako o život, nemyslím si, že jim vydržím odporovat moc dlouho…ale jedno vím jistě… jestli se chtěj dostat k vám, budou nejdřív muset projít pře ze mě… a pře ze mě projdou jedině,až budu mrtvej… rozumíš Masaru??“

Z jeho očí nyní šlehalo odhodlání, a na rtech měl hořký úsměv, byl odhodlaný chránit své přátele do posledního dechu… koneckonců to je jeho cíl. Pak Kyle ucítil jak Masaru z jehož úhlu pohledu poslední chvíli pozoroval, přikývl a pronesl jediné slovo. „Rozumím!“ Pak viděl, jak se jeho snové já otočilo zády a vyrazilo rozhodným krokem do tmy, vstříc nepříteli. A poslední věc, než se Kyle propadl do tmy, bylo jak Masarovi ruce opatrně zvedají zraněnou a unavenou Tami, která slabě vzlykala do jeho ramene, a vyrazil vší rychlostí směrem k vesnici.

Po vysvobozujícím probuzení, byl Kyle celý zmáčený studeným potem, který mu stékal po čele, po rukou, i po zádech, volné spací triko se mu lepilo na tělo a deky i polštář byly promočené tak, že se na nich nedalo znovu usnout. Tak se zvedl a zamířil směrem do koupelny, opláchl si obličej studenou vodou, a dalších deset minut strávil sprchováním ledovou vodou. Po důkladné ranní hygieně, se šel nasnídat, ale jelikož ho po náročné noci naprosto přešla chuť k jídlu, spokojil se pouze s miskou cereálií. Mezitím co na okno a parapet jeho malého bytu pravidelně bubnovali kapky deště, do stálého pomalého a podle Kylova názoru smutného rytmu. Kyle si povzdechl, pak se šel obléct, při čemž si na sebe vzal dlouhé tmavé kalhoty, černé triko a šedivý svetr. Pak vzal svoje klíče, obul si boty a zabouchl za sebou dveře. Po dvou otočeních klíčem v zámku se otočil a vyrazil do prázdných ulic šedého rána. Nevěděl, jak dlouho bloudil ulicemi, ani nevnímal, jak ho déšť postupně promočil, ani jak mu studený vítr profukoval rukávy, pod slabé vrstvy oblečení. Po nekonečně dlouhé chvíli, bezesmyslného bloudění, si uvědomil, že stojí na hřbitově u památníku padlých hrdinů. „Taky tě to sem tak záhadně přitahuje??“ Ozval se za ním hluboký zamyšlený hlas. Kyle se pootočil a uviděl vedle něj stojícího Hokageho, vysokého muže s tváří skrytou pod maskou, levým okem zakrytým čelenkou, která skrývala Sharingan, jediný který nepatřil členovi klanu Uchiha a šedivé vlasy, které mu pod tíhou deště padali do tváře. Na Hokageho obličeji byl znát zvláštní výraz, směsice smutku, bolesti a samoty spolu s obdivem, hrdostí a něčím co připomínalo pocit přátelství. „Také tu někoho máš?“ povzdychl si Hokage, ale zvláštní bylo, že jeho věta nezněla moc jako otázka, spíš jako oznámení.

„Ne Hokage-Sama… já…“ Kyle se zaseknul, nevěděl, jestli má pokračovat, ale něco zvláštního mu říkalo, že Hokage porozumí.
„Ano??“ pobídl ho Hokage.

„…měl jsem sen, nebo spíše noční můru, ale pamatuju si z ní každý detail, do posledního slova a to mě děsí, vypadalo to jako nějaká vize.“

Hokage sebou při těch slovech škubnul, a narovnal se, jeho pravé oko, které nebylo skryté pod čelenkou, zíralo do prázdna. „Hokage-Sama??“ opatrně se zeptal Kyle.

Hokage si povzdechl. „Stačí, když mi dnes ráno budeš říkat jen Kakashi.“ Kyle vyvalil oči, zrovna mu nejvlivnější osoba v celé vesnici řekla, aby jí nazýval jménem.

„Děje se něco Hoka… tedy Kakashi-Sama.“ Opravil se Kyle i když mu znělo tykání vůdci vesnice divně, a tak si nemohl odpustit zdvořilostní příponu. Kakashi to však přešel.

„Pověz mi… Kyle… měl si ve svém snu pocit, že někdo zemřel, nebo že zemře??“ Zeptal se Kakashi neobvykle potichu a smutně, jako kdyby už znal odpověď a litoval toho.

„A-ano… Kakashi-Sama… dva lidé.“ Odpověděl Kyle zaskočený otázkou a tím že ho samotný Hokage znal jménem.

Kakashi zřejmě vycítil jeho rozpaky a znovu si povzdychl. „Znal jsem tvého otce.“ Kyle strnul, a zíral na Hokageho, široce rozevřenýma očima.

„J-jak… jak je to možné?“ Kyle byl nyní naprosto zmatený. Hokage se na něj smutně podíval a ukázal rukou na místo, které se nacházelo dole, skoro až u stojanu celého památníku. Bylo tam vyryté jedno jméno.

„Hiroki Asagiri.“

„Proč jsem tedy vyrůstal v sirotčinci?“ Vypadlo z Kyla, který nechápal, proč mu nikdo neřekl o jeho otci.

„Protože tvůj otec byl prohlášen za nebezpečného Nukenina, kdyby někdo věděl, že jsi jeho syn, byl bys v nebezpečí, a to jsem nemohl dopustit, slíbil jsem mu to.“ Hokage sklopil hlavu k zemi a položil ruku na památník.

„proč je tedy jeho jméno na památníku hrdinů?“ Uvědomil si Kyle, který se snažil dozvědět co nejvíce o svém otci.

Hokage pozvedl hlavu a pronesl slova která se Kylovi zaryla hluboko do duše. „Jeden velký muž, který také byl jeden čas stejně jako já Narutův Sensei kdysi řekl, že ve světě Shinobi nezáleží na tom, jak si žil, ale na tom jak si zemřel, že život Shinobiho se neměří tím jak žil svůj život, ale tím čeho dosáhnul před svojí smrtí.“ Kyle si byl jistý, že se Kakashi pod maskou pousmál.

„Na památníku je, protože i přesto, že byl Nukenin… tvůj otec byl hrdina… při Čtvrté Velké Ninja Válce se mu podařilo někoho zachránit, někoho důležitého.“

„Koho?“ Vydechl Kyle, kterému se ulevilo, že jeho otec nebyl nakonec jen zločinec.

„Mě… zachránil před smrtí mě.“ Zašeptal Kakashi.

„Cože?“ vyhrkl Kyle.

„Bylo to při boji 3. Divize proti dvěma nebezpečným Ninjům vlastnícím Kekkei Genkai oživeným Edo Tensei, bojovali jsme proti Pakuře ze Skryté Písečné, která ovládala Ohnivou Kekkei Genkai a Garimu ze Skryté Kamenné který měl Výbušnou Kekkei Genkai.“ Kakashi se odmlčel a pak pokračoval. „V jednu chvíli jsem nedával pozor, což stačilo aby se Gari dostal za mně a pokusil se mě zasáhnout svojí výbušnou pěstí, ale tvůj otec věděl, že jsem pro boj příliš důležitý a tak mu skočil do cesty, zasáhlo ho to do hrudníku a během chvíle zemřel, ale stačil jsem mu slíbit, že se ti nic nestane, a že nebudeš muset platit za jeho chyby.“

Kyle vstřebával nové informace, a pak se zeptal na otázku, která ho velmi zajímala. „Kakashi-Sama… proč jste tu vlastně vy?“

„Přišel jsem se podívat za svými přáteli, mám docela smůlu, jelikož všichni moji přátelé jsou mrtvý… celý můj tým, můj otec, moji přátelé i spolubojovníci, a tak sem chodím uctít jejich památku.“

„Aha… to mě nenapadlo.“ Vypadlo z Kyla, který nevěděl, co jiného říct.

Hokage na jednou zvážněl a jeho tón byl varovný. „Ten sen, který se ti zdál… nepodceňuj ho… jinak draze zaplatíš… jako já… i mě se tohle stalo, celkem třikrát, pokaždé jsem to ignoroval, a nakonec stálo to život mé dva týmové parťáky i mého mistra.“

„C-co to znamená?“ Vykoktal zmatený a vyděšený Kyle.

„Je to předtucha, ať se ti zdálo cokoliv, buď připravený a trénuj tvrdě, co nejvíc to jde, a možná se ti povede všechno zachránit, neudělej tu samou chybu jako já, a bude to v pořádku.“ Hokage se pak obrátil a dal se na odchod, zatím co Kyle zůstal tiše zírat na památník hrdinů, který oznamoval smutný počet lidí, kteří zemřeli pro něco velikého.

Když se pak odebral na domluvené místo Týmu 10, už dávno svítalo. Obloha byla zbarvená rudými červánky a vycházející slunce bylo velké a mělo rudý nádech. Po obloze plulo několik velkých bílých mraků a po dřívější bouřce nebylo krom mokré půdy ani stopy. Když Kyle dorazil na místo setkání, nikdo tam ještě nebyl, tak se vyhoupl na nízkou větev a opřel se zády o kmen stromu. Po chvíli se pod stromem ozvalo „jsi tu nějak brzo-dattebayo!“

Kyle seskočil ze stromu, a rozhodl se zeptat dříve, než dorazí ostatní. „Sensei chtěl bych se zeptat, jestli byste mě nemohl trénovat, je to velmi důležité.“

Naruto se na něj zkoumavě podíval „vždyť já tě trénuju, vás všechny.“

„Já vím, ale to jsem nemyslel, já myslel, jestli byste mě nemohl trénovat samostatně, je to moc důležité a udělám proto cokoliv, je mi jedno, jak moc ten trénink bude těžký, když u toho spadnu, tak se prostě otřepu a zase se zvednu na nohy!“ Vykřikl Kyle.

Naruto si ho nyní prohlížel s očividným zájmem, a když viděl rozhodný pohled, kterým na něj Kyle upřeně zíral, jen se pousmál, hlavou mu akorát proběhlo. Naprosto ti rozumím Kyle… nakonec po tom všem jsi jako já… jsme si podobní, až mě to občas děsí, hmm až na to že na rozdíl ode mě nejsi pako.

„Co je tu vtipného!?“ Vybouchl Kyle. Při čemž se Naruto neudržel a popadl se za břicho, jak vybuchl smíchy.

„Nic jen to chápu a rozumím ti… mi dva jsme si podobní, budu tě tedy trénovat, ale očekávej pořádnou dřinu, až s tebou skončím, budeš si přát, aby ses mohl vrátit na Akademii.“

„Jinak jsem v to ani nedoufal.“ Usmál se Kyle. Naruto pak zvážněl a natáhl zaťatou pěst. Kyle nejdřív nechápal, pak se však na jeho tváři objevil zářivý úsměv a narazil svojí pěstí do té Narutovy.

„První věc co si zapamatuj, zní… Nikdy se nevzdám, nikdy nevezmu svá slova zpět… to je moje cesta Ninji!“

„Kdo to řekl?“ Zajímal se Kyle.

„Já… to je moje cesta Ninji, kterou jsem se řídil celý svůj život, a nyní ji předávám tobě!“ pak se Naruto uchechtl „stejně jako jí jednou předáš ty někomu dalšímu.“

Pak je přerušili konečně příchozí Tami a Masaru. Oba vypadali odpočatí a natěšení na svoje první mise, i když to mělo být jen pár směšných úkolů kategorie D, jako chytání zatoulaných koček, a okopávání zeleninových záhonků. Celý den strávili nudnými pracemi, ale aspoň za ně dostávali zaplaceno, navíc ať byla jakákoliv práce sebe nudnější, vždycky si při jejím plnění našli nějakou zábavu, i když za to mohl po většinu času Naruto-Sensei. Jejich mladý učitel byl plný energie, humoru a zdálo se, že jeho výdrž je snad nevyčerpatelná. Dokonce i sám Naruto si z toho dělal srandu. Uběhli dva týdny nudných úkolů, při kterých tým 10 natropil víc blbostí a škod, než užitku a Naruto je dokonce nechal jednou pokreslit hlavy Hokage různými barvami s velkým červeným nápisem „Tohle je Tým 10 Dattebayo!“ Při kterém se Tým 10 nasmál poté, co je pronásledovalo několik Chuuninů, kterým samozřejmě Naruto pronásledování zpestřil občasnými Kage Bunshin a Henge no jutsu. Jejich radost nezmenšila ani návštěva u Hokageho, který vyhrožoval, že Naruta na místě usmaží pomocí Raikiri a pak ho pomocí Kamui pošle do jiné dimenze, načež mu Naruto pohrozil, že mu v noci ukradne všechny knížky Icha Icha Paradise a každou jednou stránkou vytapetuje Kakashiho Kamenou tvář Šestého Hokage. Kakashi po této výhružce zblednul, a Geninové jen zírali na to jak si jejich Sensei utahuje z vůdce vesnice jako by o nic nešlo a dělal to tak každý den. Takhle uplynulo ještě několik týdnů různých prací a úkolů, než jim Hokage svěřil první pořádnou misi.

Kyle zrovna dřel na cvičišti bývalého Týmu 7 neboli Týmu Kakashi, kam ho Naruto při jejich prvním tréninku zavedl. Kyle musel uznat, že Naruto si nedělal srandu, když řekl, že Kyle bude muset dřít jako nikdy předtím. Ale jeho dřina se vyplácela a za poslední tři měsíce se velmi zlepšil, dokonce i Naruto mu řekl, že je ohromený nad Kylovým rychlým postupem, což je dost velká pochvala od někoho kdo se naučil Rasengan za tři dny, Kage Bunshin no jutsu zvládl na poprvé, Sennin mód ovládl během chvíle na úrovni které nikdo z předchozích uživatelů nedosáhl, dokázal se jako nejmocnější Jinchuuriki naprosto spřátelit se svým Bijuu který je jen náhodou nejsilnější ze všech devíti a představuje nenávist, a v neposlední řadě se naučil Hiraishin no jutsu za tři týdny, tak že si vysloužil přezdívku hodnou svého otce, říkají mu jménem které působí děsivěji než Žlutý Blesk většina Shinobi světa Naruta zná jako Žlutého Démona. Válečníka, který je rychlý stejně, jako býval jeho otec avšak mnohokrát smrtelněji nebezpečného. Kyle dokonce jednou slyšel partu Chuuninů říkat, že Naruto-Senpai jak ho oslovovali, prý dokázal na jedné z misí vyřídit 26 protivníků během 39 vteřin, což znamená, že jejich Sensei dokázal sám průměrně vyřídit každého z 26 vycvičených Shinobi během 1,5 vteřiny. Někdo s těmito zásluhami pochválil Kyla, že se učí neskutečně rychle, a Kyle rozhodně nehodlal Naruta-Senseie zklamat. Za první měsíc trénovali pouze Kylovo taijutsu, tak aby bylo na výborné úrovni, jelikož Naruto poznamenal, že taijutsu je občas vhodnější, než jakékoliv ninjutsu a občas je jedinou možností, a rozhodně nehodlal Kylovu fyzičku zanedbat. Dokonce si na pomoc přizval svého přítele Rock Leeho, který i přes na první pohled šílené chování posedlé mládím dokázal na Kyla udělat velký dojem, přece jen není moc lidí, kteří se vypracují na takovou úroveň jen za pomocí taijutsu, jelikož nic jiného neumí, a Kyle si musel přiznat, že potom co udělal Lee 500 kliků na jedné ruce se od něj má co naučit. Během prvního měsíce tedy Kyle trénoval se závažími, které ze začátku sotva unesl, ale ke konci měsíce to vypadalo, jako kdyby místo těžkých závaží zvedal obyčejné činky. Také se během prvního měsíce i přes Narutovi počáteční protesty a Leeho naléhání naučil otevřít první tři brány Hachimon a to Kaimon neboli Bránu otevření pak i Kyuumon známou jako Bránu odpočinku a nakonec i Seimon takzvanou Bránu života při které člověk dokáže použít Ura Renge. I když Rock Lee v jeho věku dokázal otevřít pět bran, poznamenal, že i tři brány z osmi je dost dobrý výsledek, a i když měl Kyle na Naruta i na Leeho velmi daleko, rozhodně překonával standarty průměrného genina. Druhý měsíc se Kyle učil několik ninjutsu, které používal Naruto. První ho Naruto učil Kage Bunshin no jutsu, které Kyle ovládl po osmi dnech, i když dokázal vytvořit nanejvýše šestnáct klonů, druhé jutsu, které se ho Naruto snažil naučit, bylo Kuchiyose no jutsu, po té co Kyle podepsal smlouvu s žábami, i když zatím dokázal přivolat nejvýše menší žáby vhodné jako posly, jednou se mu podařilo přivolat Gamakicho, po tom co ho Naruto shodil z hlavy Čtvrtého Hokage. Sice nezvládl přivolat Gamabuntu, jak Naruto doufal, a trvalo mu téměř půl měsíce, než techniku zvládl s jistotou, že se jutsu povede a nepřivolá pulce, jako na poprvé. Přesto si však vedl obstojně. Poslední se ho Naruto pokoušel naučit Rasengan, což Kylemu zabralo poslední měsíc a půl, a jeho rasengan nebyl ani zdaleka tak silný, jako ten Narutův nebo Konohamarův který s výcvikem pomáhal, když Naruto nemohl. Kyle prostě žasnul jak to Naruto mohl zvládnout za tři dny a Konohamaru za dva týdny. Přesto byl na sebe do jisté míry hrdý, ale věděl, že to samo k úspěchu nestačí, a tak dřel dál a snažil se více než před tím, ze strachu před noční můrou, kterou si i po třech měsících pamatoval, jako kdyby se mu zdála minulou noc.

Dnešek nebyl výjimkou, než jeho, Tami, Masaru, který, jak zjistil, trénoval se svým tátou Uchihou Sasukem, a Naruta nechali zavolat k Hokagemu který jim udělil první důležitou misi a to typu C, ale upozornil je, že je trochu složitější, i když ne dostatečně aby byla kvalifikována jako typ B, z čehož třem geninům na tváři vyrostli široké úsměvy. Tak se stalo, že Kyle zrovna stál u brány vesnice, s osmi minutovou rezervou a čekal na zbytek týmu a dva Shinobi ze skryté travnaté, které měli společně s nějakým svitkem doprovodit, i když téměř žádné nebezpečí po čas mise nehrozilo, Kyle byl nadšený, že dostal první pořádnou misi. Pak ho ale ze zamyšlení vytrhl povědomí hlas volající „Kyle co tu děláš tak brzo?“ Přibíhala k němu Tami.

„Nemohl jsem se dočkat a tak jsem přišel dřív.“ Odpověděl popravdě Kyle a nepopíral své nadšení. Po chvíli přišel i Masaru a stále zbývali dvě minuty času. Po dvou minutách přišli dva Chuuninové ze skryté Travnaté spolu s Narutem. Všichni se navzájem pozdravili kývnutím a spolu se vydali vstříc jejich cíli, pomalu se vzdalující od jejich vesnice.