Romantika

[b]Dřív jsem bývala celkem normální holka-ninja ze Skryté Listové. Bylo mi 16 let. Se svým životem jsem sice nebyla spokojená, ale znala jsem i ty, co se měli mnohem hůř. Jednoho večera se ze mě ale stalo něco jiného. K této příležitosti jsem zavraždila člověka a mého jediného žijícího příbuzného.

Kde bolo, tam bolo, za siedmimi vrchmi, siedmimi riekami a Boh vie čím ešte, žila pekná, dobre vyvinutá osemnástka, menom Hinata Hyuuga. No nikto ju tak nevolal, pretože stále nosila červenú, priliehavú vestičku, s kapucňou a tak ju nikto neoslovil inak ako reddo kyappu.

[i]Bylo to asi dvacet let zpátky, nebo možná jen osmnáct, už nevím. Se svým týmem jsme byli na misi a náhoda nás zavedla do Suny, kde jsme byli nuceni, kvůli silné bouři, se ubytovat v jednom menším penzionu. Byla to naše společná poslední mise, než se měli všichni přiřadit mezi elitní ninjy a vést svoje týmy. Všichni jsme to tedy na ten večer zabalili v baru, který byl v tom penzionu.

Druhý den brzy ráno jsme se sešli, abychom mohli vyrazit do čtyři dny vzdálené Křišťálové země. První den jsme měli společnou cestu s Narutem a Saiem, což jsem jenom uvítala, protože jsem chtěla být s Kakashim co nejméně sama.
„Sensei, nepřeháníte to už?“ vtipkoval Naruto, když Kakashi dorazil k bráně přesně ve smluvený čas.
„To nevíš, že musíme mise splnit co nejrychleji a nesmíme se zbytečně zdržovat?“ ohradil se.
„To chcete říct, že všechna vaše zdržení byla vždycky zbytečná?“ potlačoval smích.

4. kapitola

Naruto:

„Docela by mě zajímalo, co si myslel Sasuke.“ To byla jediná myšlenka, která se mi honila v hlavě.
Když jsem vešel zpátky do domu, děti už večeřeli a Sasuke se Sakurou se o něčem bavili.
„Kde je?“ zeptala se mě ihned Sakura jakmile jsem za sebou zavřel dveře.
„Pryč, docela by mě zajímalo, co se ti, Sasuke, honilo hlavou, když tu byla?“ Zeptal jsem se a poté pohlédl na svého přítele.
„Nic moc.“ Odpověděl suše.
„Jo jasně tak mi řekni, proč teda Ren odešla.“ To už jsem skoro křičel.

Shikamaru nejistě vstoupil do Tsunadiny kanceláře. V duchu už po několikáté přehrávajíc to jednoduché vše říkající sdělení o tom, že Temari zmizela a on zklamal její důvěru.
Dveře se za ním tiše zaklaply a mladík odhodlaně zvedl hlavu se slovy připravenými na rtech. Pohled mu padl na dívku stojící před Hokage. V myšlenkách mu problesklo hned několik chmurných a naštvaných myšlenek.

Ehm... ahoj všichni Tak sem zase něco vkládam, ale... no, počítam s tim, že tady an Konoze už sem asi zapomenutej Každopádně, kdyby si to někdo chtěl přečíst, budu určitě rád hezký čtení

Nervózně poklepala prsty na stůl. Jak mohl? Vždyť byl tak silný! Udělal to snad schválně? V hlavě měla neuvěřitelný zmatek.

Mám ještě šanci?

Věznicí se ozvaly kroky, které se děsivě rozléhaly do všech místností. Sasuke je taky slyšel a pocítil náhlou úlevu. Pobyt tady nebyl nic moc příjemného a on se těšil ven. Na pohyb. Na Naruta. Na Sakuru.
,,Uchiha Sasuke."dozorčí stál před jeho celou a díval se na něj skrz mříže.,, Dneškem končí váš trest. Jste volný."oznámil mu, v zámku zachrastily klíče a dveře se otevřely. Sasuke vstal a vyšel ven. Vrátili mu jeho zbraně a vyřídili vše potřebné k propuštění. A pak byl milý Uchiha volný jako pták.

Další den měl jeden dotaz na paní domu.
„Je tu nějaká oblast nebo zákoutí, kde se dá nerušeně trénovat?“
„Ale ano, je tu taková. Zavedu tě tam.“ Odpověděla.
„A prosil bych, abyste se o tom nezmiňovala.“ Seiya se cítil poněkud trapně, když si vzpomněl na včerejší večer, kdy nemohl usnout, protože ho uchvátil Kagomein výraz, když ho spatřila.
„Neboj se, tohle zůstane jen mezi námi.“ Ujistila ho Mari. Zavedla ho tam, kam žádal.

Když atmosféru...

Byl to vlastně spíš horský průsmyk a celkem jediná možnost přejít řeku Kawauso. Právě tady si totiž našla svou cestu na povrch. Rozlévala se po malém prostranství a pokračovala kaňonem.
Nad ním byla louka s tak zelenou trávou, že se to nechce ani věřit. Stála tam malá horská chata. Dlouho byla opuštěná, jen tenhle rok se jí poštěstilo.
Řeku pozorovaly dva páry bystrých očí.

Stále ta samá noc. Většina obyvatel Skryté Listové už dávno odpočívala na lůžkách, avšak ne každý tak činil. Minimálně jedno blonďaté děvče nespalo. Stálo u okna své ložnice, pozorovalo hvězdy, ale stále ostražitě sledovalo i zbytek vesnice. Vypadalo to, jako by snad na někoho čekala. Nebo na něco?

Vánoční svátky a dárek o který nestojím

Blíží se vánoční svátky, měla jsem je nejradši, ale nějak jsem je teď přestala vnímat. Jen sem se večer procházela zimní krajinou. Uklidňovala mě a já se po dlouhé době cítila svobodná a plná života. Když mi začala být zima, šla jsem zpět do školy, kde jsem ještě zašla do kuchyně si pro teplý čas. Když jsem vešla byla tam pouze Hinata. Jenom jsem ji pozdravila a šla jsem si ho hrnku nalít teplý čaj.

Jiraiyův tým došel před bránu sněžné vesnice. Zastavili se před hradbou z dřevěných kůlů. Babka konečně sesedla z Jiraiyových zad, což Jiraiya kvitoval s povděkem. Paní nebyla zrovna jako peříčko. Minato byl stále uražený, že ho srovnávali s žábou.

Hľadisko celé napäté čakalo kým súperi zaujmú svoje miesta. Po tom čo predviedli v prvom kole nebolo divu. Obaja si vstup vychutnávali.

Šedovlasý se na dívku zahleděl. „A proč chceš tak najednou znát cestu?“
Pokrčila rameny a usmála se. „Abych si mohla aspoň představit, jak to bude vypadat. Chtěla jsem se tě zeptat už dřív, ale většinou jsi měl moc práce.“

(HM) 6. kapitola: Trosky

,,Pane, máme špatnou zprávu!“ objevil se za několik týdnů, kdy Kushina už dávno byla zpátky v Kiri, jeden z ANBU. Hokage zrovna vyřizoval papíry důležité mise, ale nezatvářil se šokovaně. Špatné zprávy dostával čas od času stejně.
,,Co se děje?“ zeptal se.
ANBU se snažil vydýchat a když se mu to víceméně podařilo, spustil: ,,Jedna z našich spřátelených vesnic na severu se neozývá.“
,,To není dobré,“ zamumlal Minato. ,,Ještě dnes se tam vydám na cestu podívat.“

Dva kilometry od Základny 2 se nacházela malá oblast, kde žilo asi deset lidí, mezi nimi i skoro dvacetiletá dívka Kaoru, která se ráda procházela tamními lesy. Tak se také stalo, že našla muže v bezvědomí, pokrytého různými škrábanci a modřinami.
Odnesla ho do osady a tam ho ošetřila, sice s tím ostatní nesouhlasili, ale byl podobný na jednoho člověka, kterého ztratili loňskou zimu. Vyšel na lov a už se nevrátil.
Z bezvědomí pořád volal jedno jméno: „Hinato!“

Šli jsme celý den a celou noc. On se mnou neprohodil ani půl slova a mě to už začínalo štvát a tak jsem začala já:
"Ehm… promiň za to, že jsem ti urvala hlavu."
"Di do ha…lu!!!"
"Hele to není fér!!! Proč jsi tak hnusný?!!! Vždyť jsem se ti omluvila, ne?!!! A navíc teď jsme spolu v týmu!!! Ať se ti to líbí nebo ne!!! Takže znova. Ahoj já jsem Anaru a pocházím ze skryté v Horách a omlouvám se za všechno!!!"
"Já se s tebou bavit nechci!!!! Ty sku…ná stvůro!!!"
"Tak já jsem sku…ná stvůra, jo? A ty seš namyšlenej egoistickej de...il!!!!"

„Dneska to musí klapnout, víš, že je stále poblíž,‘‘ řekla, než zavřela dveře. Naruto se jen slabě pousmál a vydal se stejnou cestou, jakou sem přišel. Ještě před školou na něj čekal Sasuke. Snažil se vypadat co nejnormálněji, i když hlavou mu mířilo tolik otázek. Naruto mu pro změnu žádnou pozornost nevěnoval, obešel ho a vplul do školy.

Anjel pána