.:Bilý Ninja-Matsui Unda:. 13. - Nikdy na to nezapomenu

Bylo to asi dvacet let zpátky, nebo možná jen osmnáct, už nevím. Se svým týmem jsme byli na misi a náhoda nás zavedla do Suny, kde jsme byli nuceni, kvůli silné bouři, se ubytovat v jednom menším penzionu. Byla to naše společná poslední mise, než se měli všichni přiřadit mezi elitní ninjy a vést svoje týmy. Všichni jsme to tedy na ten večer zabalili v baru, který byl v tom penzionu.
Řeknu vám, že hezčí holky nemaj nikde jinde než tam. (Matsui: „Mohl bys vynechat detaily o svých úchylkách? Dělá se mi z toho špatně“ , Naruto: *k Matsui* „Zvykni si, dělá to dodnes.“)
No dobrá. Celej večer jsme oslavovali a doufali, že zítra ta bouře skončí a my se můžeme vydat na cestu do rodné vesnice. Druhej den ráno jsem vstal nějak brzy a šel dolů na snídani. Bylo něco dobrýho a přinesla mi to tvoje máma. Teda řeknu vám děcka, hezčí holku svět neviděl. Postavu měla jako učiněná bohyně. Její divoké kadeře nechtěly držet ani ve sponách, takže jí věčně padali do obličeje a byla krásná, stejně jako obrázek.
„Děvče, nevíš, jak to vypadá s tou bouří venku?“ zeptal jsem se jí hlavně proto, že jsem ji chtěl u toho stolu udržet co nejdýl.
„Asi vás nepotěším, pane, ale ta bouře tam zuří stále stejně, uděláte dobře, když vy i vaši společníci zůstanete tady.“ Řekla a upozornila mě na ostatní. Řeknu vám, že mi nikdy jejich přítomnost vadila, tak jako tehda. Nakonec jsem se k ní dostal a začal si s ní povídat. Stála za barem a nalívala pití. Ze slušnosti jsem taky pil. (Naruto: „He, prej ze slušnosti. A ze slušnosti taky chodíš do všech těch hospod a propíjíš svoje a taky cizí peníze.“ Narážel Naruto na svou vybranou zabičkovou peněženku.)
Byla to milá holka a krásně se s ní kecalo. Vždycky jsem konverzoval s ženami, když jsem je chtěl dostat, ale s ní to bylo jiné. Zůstal jsem tam celej den a navečer jsem si na ni vymyslel bezvadný divadlo, který vždycky zabralo. Většinu z toho saké jsem lil za zem, nebo někam jinam a jen málo z toho vypil. Pak jsem dělal, že jsem dost opilý a ona mi pomohla na pokoj.
„Víš, že jseš strašně hezká? Nekecám.“ Něco v tom smyslu jsem jí řekl a už poněkolikáté jsem viděl její nádherný úsměv. Seděl jsem na posteli a sledoval, jak mi to děvče pomáhá sundat boty.
„Tohle mi opakujete celý večer.“
„A ještě jsi mi na to nic neřekla.“ Chytil jsem ji za ruce a strhnul k sobě na postel. Neměl bych vám tu vyprávět co se dělo, ale vezte, že jsem ji s trochou šikovnosti a hezkých slovíček dostal. Bylo to poprvé, kdy jsem nějaké ženě něco takového říkal a myslel jsem to upřímně. Druhý den ráno jsme se spolu rozloučili. Musel jsem s týmem zpátky do Konohy, protože bouře už se uklidnila natolik, aby se s ní dalo odejít.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala se mě, než jsem ji opustil. Nemohl jsem ji nic slíbit, moje cesty vedly všude, ale jen málokdy jsem se vracel na stejná místa.
Po roce a půl jsem se vydal zpátky do Suny. Něco mě tam táhlo a já netušil, co to může být. Moje první cesta vedla do baru u toho penzionu. Ptal jsem se tam na ni, ale někdo mi řekl, že už tam nepracuje, že čekala mimino a dal mi její adresu. Šel jsem za ní a poprvé jsem poznal tebe, Matsui. („To mě tedy moc těší.“ moje nálada nebyla zrovna vhodná na sentimentální vzpomínky.)
„Otěhotněla jsem, když jsi se mnou spal a porodila jsem ti holčičku. Dala jsem jí jméno Kana, protože doufám, že z ní vyroste krásná žena. Líbí se ti?“ („Počkej, proč se jmenuji Matsui, když mě matka pojmenovala Kana?“ zeptala jsem náhle a znovu tím přerušila vyprávění. „Netuším, proč ho tvoje matka změnila a teď mě nech znovu vyprávět.“) Moje dítě se narodilo 25. Června 1982 (realita je kolem roku 2000, jop?) nikdy to datum nezapomenu, protože přesně sedm let na to, Izumi zemřela.
Jezdil jsem za váma jak nejčastěji to šlo. Izumi dokázala ukradnout moje srdce a upoutat ho na jediné místo, ke svým dvěma holkám. Když ti matka změnila jméno na Matsui, byly ti právě tři roky a já se asi nikdy nedozvím, proč se tak stalo.
Když jsem za vámi přijel naposledy, bylo to právě týden před tvými sedmými narozeninami, hodně jsem se s tvou matkou pohádal. Říkala, že tě vůbec neznám a že ani ty nevíš, kdo jsem já. Měla pravdu. Já vás dvě neznal, zanedbával jsem tebe i ženu, kterou jsem poprvé ve svém životě miloval. Tehdy mě tvá matka upozornila, abych ti koupil dárek, že budeš mít narozeniny. Okamžitě jsem běhal všude po vesnici a sháněl něco, co bych měl koupit sedmileté holce. Bylo to těžký, ale nakonec jsem sehnal malého medvídka.

Matsui, přisahám, že na ten den nikdy nezapomenu. Ten pocit, když jsem vešel do vašeho bytu a viděl jsem ten vyděšený výraz tvé matky. Nedokázal jsem z ní nic dostat, jen to, že musí pryč. Balila ti věci a nehodlala říct, kam jde. Něčeho se bála a já netušil čeho. Chtěl jsem ji pomoct, ale nechtěla. Pohádali jsme se, to je možná ta tvoje vzpomínka. Dal jsem ti tvého medvídka a odešel jsem. Nemohl jsem jít daleko, musel jsem zjistit, čeho se tvoje matka tolik bála. Do hodiny bylo po všem. Když jsem odešel z vašeho domu, vtrhla tam ta banda. O ničem jsem nevěděl, udělali to tiše. Přišel jsem na to, až když nějaká žena, podobný tvé matce natolik, že jsem na ni musel zavolat Izumi, tě odnášela pryč. Netuším, proč ses jí nebála a místo toho začala křičet na mě. To je možná tvoje další vzpomínka. Museli tě něčím zdrogovat, protože když jsem jí tě vzal, vůbec jsi netušila co se děje, jen jsi řvala, aby nekřičel na tvou maminku. Postavil jsem tě stranou a začal vyhrožovat jí, potřeboval jsem vědět, proč té bere pryč a všechno. Samozřejmě mi nic neřekla a lehce mě přeprala. Začali jsme tedy opravdový boj, který se přesunul do jediného parku ve vesnici, kde se mi ji podařilo zabít.
Zlato, jediné co jsem se dozvěděl, bylo a teď ji cituji: „To děvče je mocnější než tušíš pošetilče, a v nevhodných rukou bude jen smrtící nástroj. Ona se pravda jednou ukáže.“
Tvou matku jsem našel v tom bytě. Všude po stěnách byla krev a ten pohled, dlouho jsem kvůli němu nemohl spát. Mrtvých jsem viděl dost, však jsem zažil útok na Konohu, ale tak brutální vraždu jsem nikdy neviděl. Víš, nemohl jsem se o tebe starat a tak jsem tě dal Johikovi, bratranci Třetího Kazekage, který byl stejně jako já zamilován do tvé matky, a kterého jediného jsi dobře znala.
Dál jsme šli vlastní cestou a teď jsme tady. To je celá pravda. Přisahám Matsui, v tomhle bych ti nikdy nelhal.

"Páni. Opravdu nevíš kdo to byl? Kdo mi zkazil život? Chci je najít a chci je zabít. A co to bylo s tím mocným dítětem?" měla jsem najednou měla spousty otázek, ale věděla jsem, že na většinu nedostanu ani odpověď.
"Netuším dítě, ale myslím, že na odpověď si budeš muset počkat." odpověděl mi Jiraya a v jeho očích se zračil smutek. Vzpomínky ho bolely stejně jako teď pravda mě a ještě víc bolelo pomyšlení na to, co jsem ještě musela udělat. Jak tohle vysvětlím.
"Já už musím jít." řekla jsem náhle a než stačili cokoli říct, utekla jsem. Musela jsem si to probrat v hlavě.