Přízrak je Stín? Hledání – díl 11.

Dva kilometry od Základny 2 se nacházela malá oblast, kde žilo asi deset lidí, mezi nimi i skoro dvacetiletá dívka Kaoru, která se ráda procházela tamními lesy. Tak se také stalo, že našla muže v bezvědomí, pokrytého různými škrábanci a modřinami.
Odnesla ho do osady a tam ho ošetřila, sice s tím ostatní nesouhlasili, ale byl podobný na jednoho člověka, kterého ztratili loňskou zimu. Vyšel na lov a už se nevrátil.
Z bezvědomí pořád volal jedno jméno: „Hinato!“

Měl podivné sny nebo to byla skutečnost? Zdálo se mu, že o něho pečuje Hinata a mluví na něho laskavým a něžným hlasem. Dále měl pěkný sen, ve kterém se s Hinatou miloval. Bylo to tak dávno, kdy pocítil takový klid. „Miluji tě, Hinato, jsem rád, že jsem zemřel.“ Pronesl spokojeným hlasem.
„Já tě taky miluji.“ Odpověděla mu domnělá Hinata.
Náhle se to změnilo a on měl potřebu se vypovídat. Hinata mu řekla: „Jen povídej.“ Tak povídal, až řekl vše o svém životě.
Během toho týdne, kdy byl mimo, se střídavě probouzel a střídavě se propadal do bezvědomí.
Aby toho nebylo málo, tak při probuzení nevěděl, kdo je.
„Kde to jsem?“ zajímal se.
„Ty si nevzpomínáš?“ řekla Kaoru.
„Ne, ale kdo jsem a kdo jsi ty?“ náhle měl plno otázek.
„Jsi můj manžel, jsem Kaoru a tvoje jméno je Ishida. Jinak je tohle naše osada a náš dům, asi si ztratil paměť, když si byl na lovu.“ Odpověděla Kaoru, zcela jasnou lež, ale když nemáte svoje vzpomínky, poznáte to?
„Promiň, ale mám v hlavě naprosté prázdno a vůbec na nic si nevzpomínám.“ podíval se na své rolnické oblečení a měl pocit, že tohle není jeho život, že by měl být někde jinde, ale nevěděl, kde.
„Nemusíš se omlouvat a všichni se o tebe báli, chtěli tě vidět, ale já jsem řekla, že by to nebylo dobré.“ Kaoru nerada lhala, ale chtěla ho, přeci jen – když byl mimo sebe – se spolu vyspali. Teď možná čeká jeho dítě, ale to se dozví za několik týdnů.
„Ne zatím ne, mám pocit, jako bych tady ani neměl být.“ Svěřil se Naruto, ale kdyby věděl, že jeho přátelé se o něho bojí…
„To je přirozené, že máš tyto pocity, říkal to náš amatérský doktor.“ Kaoru měla chuť mu říct pravdu, ale nenašla na to odvahu a navíc se do něho zamilovala. To měnilo celou situaci.
Naruto si ještě asi dva dny poležel, díky Kyuubi byl z toho hned venku. Jakmile vyšel ven, tak ho Kaoru hnala do postele, ale on již ležet nepotřeboval. Potřeboval něco dělat.
„Co byla moje typická práce?“ zeptal se Naruto.
„No, jsi všestranný, ale většinou si kácel stromy nebo chodil s mým otcem na lov.“ Zněla odpověď.
„Půjdu asi nějaké to dřevo pokácet.“ Akorát zapomněl si vzít pilu a koně, který by ty klády utáhl.
„A co nářadí?“ zavolala na něj Kaoru.
„No vidíš to, kde je?“ Kaoru mu ukázala místo, kde se pila nacházela. „Díky, zlato,“ řekl a dal jí pusu na tvář a šel.
„Už je pryč?“ ozval se vůdce této osady.
„Ano, ale není tak strašný, chová se mile a nevypadá to, že by byl od nich.“ Kaoru se ho snažila bránit.
„A co jeho bojová kombinéza, sama si viděla, co měl u sebe!“ ohradil se Kanousuke.
„Ale to neznamená, že by nemohl být z jedné pěti velkých ninja vesnic.“ Nový argument.
„Nikde neměl ochranou čelenku nebo něco, co by připomínalo jeho příslušnost byť jen k nějaké vesnici! Je povážován za jednoho z nich.“ Kanousukeho tento zbytečný rozhovor považoval za ukončený, ovšem tehdy se vrátil Naruto s několika silnými kmeny, které pokácel ani ne za dvacet minut.
„Jsem zpátky, kam je mám dát?“ ozval se Naruto,
„Dej je na to volné prostranství!“ Kaoru ukázala kde.
„Díky,“ zamával Naruto.
„Tady něco nehraje, není normální, aby člověk tohle udělal, za tak krátkou dobu.“ Na tom něco bylo.
„Možná máš pravdu, ale jako žena svým instinktem cítím, že není zlý a navíc mi řekl vše o sobě, když by mimo. Má za sebou tragickou minulost. Není on!“ Nechtěně se podřekla Kaoru.
„Tohle jsi zatajila, víš, co to znamená!“ přidal se její vlastní otec.
„Ano vím, ale jedno vám řeknu, že kdybych prožila to, co on, tak jsem asi blázen.“ Kaoru se dokázala vcítit do pocitů druhých.
„Máme dřevo na týden, či více, je mi líto, že si ani na jednoho nevzpomínám, ale tahle krajina je mi povědomá, jako bych tady byl.“ Naruto se k nim přidal, okamžitě vycítil, že tady není něco v pořádku a panovalo zde nepřátelské ovzduší.
„Nemáš se za co omlouvat, chápeme tě a tady tvoje žena nám vysvětlila celkově tvůj stav a myslíme, že to chce čas.“ Promluvil její otec.
„To jsem rád, že to chápete, ale pokud mě omluvíte, půjdu na lov, je to potřeba?“ nevěděl, jak to zde chodí nebo jestli je vůbec co dělat.
„Ano, to můžeš a nechceš, aby někdo šel s tebou?“ zajímal se další muž Sesouke.
„Není potřeba, a kde jsou zbraně na lov?“ Kaoru automaticky poukázala na dřevenou chatrč, kde měli sklad zbraní.
„Díky a vrátím se, jakmile to bude možné.“ Znovu odcházel. Tentokrát měl nepříjemný pocit, že zde skutečně nepatří a je tady trpěn jen jako nezvaný host, ale nemohl s tím nic dělat.
„Zatímco bude pryč, můžeme se domluvit, jak se ho zbavit.“ Kanousuke se usmál, ale Kaoru se to vůbec nelíbilo. Co bylo horší, skutečně se podobala na Hinatu, sice neměla oči jako ona, ale vlasy a postavou jako by okopírovala Hinatu.
„Dobře, ale necháte to na mě?“ ozvala se Kaoru, věděla, že to musí udělat.
„Teď jsem ti to chtěl navrhnout, ale víš, co je nutné. Možná ti prominu ten trest, pokud splníš svoji úlohu.“ Bylo to tvrdé, ale pravdivé.
„Dobře, udělám to.“ Nebylo cesty zpět.

Naruto se jen tak potloukal, aby narazil na nějakou kořist kupodivu našel mrtvého jelena, jako by tu ležel pro něho. Schoval se za keř a chvíli čekal, že se objeví smečka vlků nebo podobní predátoři, ale nikde nikoho neviděl, dokonce ani nikoho necítil, že by byl v blízkosti.
„To je divné.“ Neváhal již, ani minutu a dal se do porcování toho jelena. Náhle se zpoza stromu vynořila velká černá kočka. Naruto se postavil do útočné pozice, ale zvíře se ho vůbec nebálo a jen líně přešla k jelenu a natáhla se vedle něho.
„To je tvoje kořist?“ zeptal se té kočky, která kočkou byla jen z poloviny. Byla to rapa.
Zvedla hlavu a kývla. Neútočila, jak by správně měla. Její smečka byla nedaleko, také lovily. Shodou okolností to byla Hoshi, co skolila toho jelena.
„To není správné, abych ti tvoji kořist bral.“ Jenže Hoshi se odvážila přijít k Narutovi a položit mu hlavu na kolena. Mírně zakroutila hlavou.
„Tak dobře, ale není to fér.“ Hoshi ho olízla a v ten moment se v Narutovi objevila stará vzpomínka na Hoshi, jeho samotného a ještě na jednoho člověka, ke kterému choval nejhlubší přátelství.
„Známe se?“ další kývnutí a oba se otočili, protože ostatní rapy hlásily, že kořist je chycena. Vstala a odběhla.
„To bylo zvláštní,“ měl pocit, že to zvíře je součástí jeho minulosti, na kterou si nedokázal vzpomenout.
Naporcoval zbytek jelena, ostatky zahrabal do země a vydal se zpátky do osady, do které se mu, ale vůbec nechtělo, i když se mu líbila Kaoru podivil se, že ona je jediná žena mezi tolika muži. Nedávalo mu to smysl a něco mu tady nehrálo, ale nedokázal přijít na to, co…
Konec konců se může porozhlédnout po krajině, stejně ho budou očekávat až na večer. Rozhodl se správně, jinak kdyby přišel hned, tak by ho byli asi zajali a moc by se mu nelíbilo, co by s ním provedli. Dal by jim nový důvod pro nenávist.

Nohy ho donesly, až ke zničené Základně 2, ze které unikl jen taktak, možná to byl pohled na Základnu, ale vzpomněl si na poslední vteřiny před tím, než se dostal ven…
Kolem něho nastala apokalypsa a on si toho ani nevšímal, měl jen oči pro Hinatu, která mrtvá spočívala v té ampuli, která praskla, speciální tekutina se vylila na podlahu a modifikované tělo Hinaty se zhroutilo přímo do náruče Naruta. Kdyby to nevěděl, řekl by, že je živá.
„Miluji tě,“ jen lehce dal svoje rty na její a náhle slyšel její hlas. „Běž a žij!“
Všiml si, že má na sobě uniformu shinobiho, ale netušil proč, to byla stále pro něho záhada.
Naruto byl v šoku, ale neochotně ji uposlechl. Musel, když si to přála…
Na poslední chvíli se dostal ven a pak si už nic nevzpomněl jen na bouřlivé vzpomínky…

Zarazil se… Ale počkat! Když jsem miloval ji, tak potom, kdo je Kaoru ve skutečnosti? A kdo jsem ksakru já? Proč jsem si připadal jak nějaký špeh a vrah? Měl chuť se vyřvat, aby to napětí a nemohoucnost ze sebe dostal.
Měl v hlavě ještě větší zmatek než před tím.
Pak si vzpomněl na ten sen, kde se mu zdálo o milování s Hinatou a teď věděl, že to nebyla Hinata, ale Kaoru…

„Kde se jen fláká? Ze dřevem tu byl coby dup a teď?“ tohle byla známka jejich pochybností, že by byl skutečně jen normální člověk nebo jeden z nich.
„Není snadné tu něco ulovit.“ Přidal se Sesouke.
„No uvidíme, většinou nám trvá, tak dva dny než něco ulovíme.“ Kanousuke začal také pochybovat jestli udělali dobře, že ho nechali jít samotného.
„Má ještě den a půl.“ Byl pryč již půl dne, ale ostatní byli, jak na jehlách.

Naruto měl teď jiné starosti, jeho hlava ho rozbolela jak střep a on to nedokázal zastavit. Jen kdyby si na něco vzpomněl, ale rozum se proti tomu vzpínal, ještě nenadešel správný čas, aby si jeho mozek vzpomenul…
Když se dostatečně vzpamatoval, tak se musel vrátit do vesnice, uvědomil si, že už je večer.
Do osady se vrátil asi za hodinu, nechtěl se vrátit, ale musel.
„Jsem doma,“ oznámil Kaoru, která ho přivítala polibkem.
„Jsi tady, a to maso dej do támhle té jámy.“ Upozornila ho, když si v šimla, že má úlovek.
„Dobře a hned jsem zpátky.“ Vrátil se pět minut. V chatě panovalo napětí, než se Kaoru odhodlala ho políbit znovu. „Chyběl si mi.“ Naruto, ač nerad se podvolil jejím polibkům a v duchu: „Odpusť, Hinato.“ Dnešní noc strávili spolu, to už byl Naruto zcela při smyslech a věděl, co dělá…
Jen kdyby věděli, že jsou pozorováni…

„Musíme ho zabít, jen mě vrtá v hlavě, kde sehnal toho jelena, když tady žádný nejsou…“ zašeptal Kanousuke své pravé ruce a to doslova, tomu muži chyběla levá ruka. Jmenoval se Ichi, jak příhodné pro něj.
„To nevím, ale je naší povinností je, aby naše královna prozřela a zabila našeho soka.“ Už zase se v něm pěnila krev jejich rodu…