Romantika
Učila som sa to asi polhodinu. Teraz som ich musela na niekom vyskúšať. Sasuke sedel znova na kraji bazéna a už bol takmer suchý. Jeden svoj vodný klon som poslala aby sa nenápadne plížil za ním. Priplávala som k nemu a on si dával pozor, aby som ho znova nestiahla do vody.
Čľup! Sasuke bol zasa vo vode. Nemohla som zadržať smiech. Našťastie nevedel kto to bol, lebo klon sa hneď zmenil na malú mláku vody.
Priplával ku mne Itachi.
„Nemala by si ho toľko hnevať. Raz to nevydrží a naozaj ťa zabije. Na to ho poznám dosť dobre.“
Na budíku bylo přesně dvacet jedna minut po čtvrté, když začal vyhrávat, tu pro Temari neuvěřitelně známou a otravnou melodii.
Temari ho nechala asi tak tři minuty hrát, než se konečně donutila zvednout a vypnout ho.
Jedno zívnutí, protažení a rozhlédnutí stačilo, aby si Temari vzpomněla, proč vstává tak strašně brzo. Asi pět minut se ještě probírala, než se zvedla a šla do koupelny. Po ranní hygieně zbívalo už jen se nasnídat, pořádně obléct a vyrazit.
Únos
Když jsem šla od Sasukeho zpátky do školy, byla jsem nervozní. Byla jsem strašně ráda, že je v pořádku, ale pořád jsem měla takové blbé tušení, že mě nikdo sleduje. A nemýlila jsem se, přede mnou se objevila vyšší postava.
„Konečně se setkáváme, víš že si mi docela nahrála do karet.“ Řekne mužský hlas a v jeho hlase je znát výsměch.
„Čím jsem vám jako nahrála?“ Zeptám se a malinko přivřu oči , abych lépe zaostřila na postavu. Byl to sto procentně dospělí muž.
„Ehm…“ ozval se hluboký hlas. Ve dveřích stál vysoký hrdý muž středního věku nápadně podobný Hinatě. Měl také dlouhé hnědé vlasy a bílé oči, v nichž se těžko hledal nějaký cit. Stejně hrdě a příkře mluvil. Přejel po přítomných pohledem a pokračoval: „Hinato, měla by ses začít chystat. Večeře bude za půl hodiny. Pozval jsem i celou rodinu Hana. A abych nezapomněl, jestli chcete, můžete tu všichni až do toho velkého dne přespávat.“
,,Já se z vás zblázním!! Nemůžete takhle stát.,'' jančila Ino. Všichni už ji měli plné zuby.
Hinata si znuděně povzdechla a přemýšlela o tom, kdo ji dá tu největší šílenost. Naruto zase přemýšlel nad svým plánem a jestli se třeba něco nezvrtne. Yuki byla mezitím v péči Leeho, který ji nějak přestal zvládat a do ruky se ji dostal kunai. Máchala s ním všude kolem sebe a potom ho hodila. Kunai přletěl Narutovi před nosem a letěl dál na Hinatu. Ta ho chytla do ruky.
Věčný konec hrdiny
Jak mohla?!...Jal mi to mohla udělat?!? Slíbila, že se mu nic nestane!!...Itachi, miluji tě, navždy, ale…ale, ty jsi umíral, umíral.
Nad hlavou jí míhaly střechy domů velkých, či malých. Znovu ji ovládala zlost a hrůza!
Přeběhla ulicí plnou obytných domů, z jejichž oken každou chvíli někdo vykukoval, někdy po Sakuře, někdy po tmavě rudém nebi. Míjela skupinku lidí, každý z nich jí věnoval svůj pohled (od nechápavého až po soucitný), ale neřekli ani slovo, za což jim Sakura v hloubi duše děkovala.
Část 4. Neji - ,,Prolomení ledů,,
Cítím Hinatin dech na tváři. Vím, že jsme oba nervózní. Moje ruce se vzpamatovali první. Zajeli ji pod vlasy a já mohl nenarušeně přitisknout své rty k jejím. Svýma rukama mě objala okolo krku a nechala mě proniknout do jejích úst. Náš první polibek je tak jemný, jako náš styl boje. Odtáhla se ode mě a její bílé oči se ponořili do mých.
,,Miluji Tě, Neji.“
Vlepil jsem ji do úst polibek.
,,I já Tebe.“
Keď Naruto zavítal domov, bol trochu prekvapený. Hoci bolo pomerne neskoro, v dome sa stále svietilo a z vnútra bolo počuť hlasy. Otvoril teda dvere a vstúpil dnu.
„Som doma. Konečne doma.“, povzdychol si a prešiel pohľadom na Sakuru, ktorá sedela v kuchyni nad akousi knihou, „Sakura-chan, ty ešte nespíš?“
„Čakala som ťa a práve som sa chystala ísť spať...“, v tom sa zrazu ozval známy hlas.
„Dobrý večer šéfe.“, prehovoril známy ninja.
„Konohamaru, čo ty tu robíš dattebayo?“, spýtal sa Naruto tak trochu unavene.
„Páni, ty už jsi jako Kakashi-sensei. Tu na tebe čekám skoro půl hodiny,“ čertil se Naruto, když jsem konečně dorazila na smluvenou snídani.
„Myslím, že si se docela zabavil,“ pronesla jsem pobaveně a významně pohlédla na tři prázdné misky, které před ním začaly tvořit malý komínek.
„A ty si nedáš?“ otázal se udiveně, když jsem si nesedla vedle něho.
Kagome zůstala jako opařená, tohle tedy nečekala, že řekne. A přitom jí byl, tak sympatický…
„Tak počkejte chvíli, kohože to mám ohlásit?“ Kagome dělala, že se přeslechla, i když si moc dobře pamatovala jeho jméno.
„Ushira Seiya.“ Zopakoval teď již klidně.
Včerejší déšť výstřídalo příjemné ranní slunce. Byl to pěkný a pozitivní začátek dne. Takový, který hned dodá doušek dobré nálady.
U velkého, obdelníkového stolu seděla celá Hirakova rodina. Jejich matka se spokojeným úsměvem tancovala kolem kuchyňského stolu a chystala jídlo. Děti se hádaly o kousky ovoce umístěné uprostřed stolu. Nebylo ani stopy po včerejším nočním rozrušení. Zdálo se být všechno v pořádku. Jakoby nic nenarušovalo rodinný klid, jakoby žádné problémy navíc neexistovaly.
2. kapitola
Když jsme seděli na gauči a nad ničím každý přemýšlel musela jsem se zeptat.
„Musíme mít ještě nějaké posily sami to nezvládneme.“ Řekla jsem a podívala se na Naruto.
„Vím o někom, ale je to docela kus odsud.“ Řekl a já se na něho podívala.
„To je jedno hlavně, ať nám pomohou. Jak jsou silní?“ Zeptala jsem se, protože mě to celkem zajímalo. Naruto se na mě zašklebil.
„Stačí ti, když ti řeknu, že ona je nejlepší medic- ninja a on je poslední z nejsilnějšího klanu v listové?“
Puf. Oblak dýmu. Shikamaru, dokonale probuzený TenTeniným pronikavým hlasem, se otočil po tom, kdo je takhle ráno vyrušuje. Uprostřed místnosti nestál nikdo jiný, než samotný Kakashi.
"Hej, mládeži" zahalasil "potřebuji, abyste se okamžitě hlásili u velitelů ANBU jednotek, pro které jsem dal před chvílí poslat."
"Co se stalo?" vyhrkli najednou Shika s Narutem.
"Někdo v noci zaútočil na strážce u brány. Nevíme kdo to je a co chce, proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti."
Do svého pokoje vtrhla jako velká voda. Uprostřed místnůstky se však prudce zastavila, až se jí vlasy rozevlály do všech stran. Chvíli jen stála a zuřivě oddechovala, v očích dosti polekaný výraz. Pak sebou trhla a začala rychle přecházet po pokoji. Okamžik nato dorazil Daken. Zastavil se ve dveřích a zmateně ji pozoroval. Hametsu si ho snad ani nevšimla. Zoufale se chytla za hlavu, se zaskučením si sedla na postel. Nastalo ticho.
Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno uvědomila. Na vteřinku mě zachvátila panika, ale obrnila jsem se a donutila se ke klidu. Rychle jsem se proměnila, plně zaklonila hlavu a novýma očima pak zhodnotila situaci. Od země mě oddělovalo pouhých pět metrů. Prudce jsem trhla celým svým tělem a převrátila se - o vteřinku později jsem dopadla nohama na zem, čelem ke vchodu do místnosti, načež jsem okamžitě vzhlédla.
Stála tam. Zase stála tam na rohu, kde se spojovaly dva domy v jeden, a čekala. Lidé ji míjeli, zatímco se hlasitě bavili o nepodstatných věcech uplynulých dnů. Alespoň jí to tak připadalo. Šedý kouř vycházející z měděných hrnců nedalekého stánku se jí zamotával do černých vlasů, až se zdálo, že se z nich vytratily poslední jiskřičky života, jako tomu bývalo u vlasů starých žen.
Kushina s Jiraiyou směřovali do samého srdce země vírů, využívali stínů které vrhal okolní porost… díky tomu byli prakticky neviditelní, což bylo jen dobře prováděním toho justu přivolá nevítané pozornosti až až. Konečně už uviděla srdce své země. Měsíc byl zrovna v úplňku a ozařoval mýtinu s vodopádem, a vodním vírem. Ano vodní vír nesmrtelně se točící v řece, nikdy nezanikne, dokud bude žít jeho správce… točil se pomalu, mnohem pomaleji než kdy dřív… starý správce je mrtvý a nový zatím nikde, takhle vypadal umírající vír.
‚Ještě kunaie...musím si to pořádně promyslet...co bych měl udělat první? Útočit hned nebo vyčkat? Hinata...mám za ní jít? Ještě že je ve svém domě, v bezpečí. Nesmím tam jít, byla by nervózní. Sice ji chci vidět, strašně moc, ale nemůžu na nás upozorňovat...‘ uvažoval Naruto.
Nejdřív chtěl vymýšlet strategii, ale vůbec mu to nešlo. V hlavě měl Hinatu – co se stane, pokud vyhraje a co zase v opačném případě. Právě byl totiž u sebe doma a pečlivě se připravoval na následné střetnutí se Sasukem.
Probudila jsem se s velkými bolestmi hlavy a s rozmazaným zrakem, ale za malou chvíli jsem viděla zase stejně dokonale. Rozhlédla jsem se a byla jsem v šoku. Už jsem nebyla v pokoji na ubytovně, nýbrž v nějakém jeskynním pokoji! Byla v něm jen postel, noční stolek a skříň, jo a navíc místo světel tu byly jen dvě slabě plápolající pochodně.
