Beauty of the beast life 01 - Začátek konce

Dřív jsem bývala celkem normální holka-ninja ze Skryté Listové. Bylo mi 16 let. Se svým životem jsem sice nebyla spokojená, ale znala jsem i ty, co se měli mnohem hůř. Jednoho večera se ze mě ale stalo něco jiného. K této příležitosti jsem zavraždila člověka a mého jediného žijícího příbuzného. Jedinou útěchou mi snad bylo, že jsem v tom nebyla sama… Teď tady ležím na studené a mokré zemi, vedle mě muž co mě miloval, pomalu ze mě vyprchává život a vzpomínám na to, jak jsem většinu svého celkem krátkého a totálně promrhaného života bojovala za svůj sen, který stejně nikdy nemůže být splněn. Jmenuji se Adria a tohle je můj příběh…

Probudila mě hádka. Patřila prarodičům. Zase se hádali. Hned po ránu. Já je tak nesnášela… Jo dobře měla jsem kde bydlet a většinou i co jíst, ale skoro vůbec na mě nebrali ohledy. Když jsem byla mladší a neuměla se bránit tak mě i za každou blbost bili, ale poslední dobou si na mě dávali pozor, sledovali mě a někdy mi i připadalo, že se mě bojí. Vlastnili takový malý krámek se zbraněmi, ve kterém jsem pracovala. Nic extra a byl na okraji Konohy takže tam nechodilo ani moc lidí. Takhle jsem si vydělávala nejdřív na studium a pak na potřeby pro ninji a někdy i na ty základní. I přesto jsem si, ale nestěžovala - dusila jsem to v sobě.
Matka, otec, sestra a ostatní příbuzní mi zahynuli při jedné z válek. Jediný žijící příbuzní co sem znala, byli prarodiče. Musela jsem tedy zůstat u nich…
Přes tohle všechno jsem ale na povrch působila až nečekaně klidně. To byl ale jen obal, uvnitř mě to vřelo… Bylo jen otázkou času, kdy všechna ta potlačená zloba vyjde na povrch… Nevěděla jsem ale, že to bude už dnes…
Stála jsem za pultem. Bylo za pět minut šest. Nervózně jsem sledovala hodiny. Za pět minut jsem měla zavírat, ale mně se domů vůbec nechtělo. Kdybych tam, ale zůstala, jen třeba o minutu déle, dostala bych sprda.
Těch pět minut uplynulo až moc rychle a já musela zavírat. Zamkla jsem, klíče schovala do kapsy a pomalu šla domů. Otevřela jsem dveře a chodbou prošla do kuchyně. Zase se hádali…
Pomyslela jsem si o nich to nejhorší a otevřela ledničku. Nic v ní nebylo! Moje jídlo… moje jídlo, které jsem si koupila za vlastní… nebylo tam… Zase mi to všechno sežrali!
Pravou ruku jsem dala v pěst… bylo to tu zase… Zavřela jsem oči a polkla. Přešlo mě to. Zavřela jsem ledničku a zašmátrala v kapse. Vytáhla jsem neuvěřitelně velkou sumu peněz. Ne… dělám si srandu… ale ten obnos stačil tak na dva rameny. Peníze jsem znovu zastrčila do kapsy a chystala se dojít si na večeři.
„Kam si myslíš, že jdeš?!“ zařvala na mě bába při odchodu.
„Jdu se najíst… zatím čau,“ řekla jsem naštvaným tónem a s pořádnou ránou zabouchla dveře.
Vyšla jsem ven. Pořád se ještě nestmívalo. Zamířila jsem tedy k mé oblíbené restauraci. Byla na okraji Konohy a proto tam měli ten nejlevnější ramen. Přesně restaurace pro mě… Zasedla jsem k baru.
„Ahoj Adrio,“ pozdravil mě mladík, který tam dělal.
„Ahoj Rufe, jeden hovězí ramen prosím,“ řekla jsem mu.
Za chvíli mi ho přinesl.
„Dík,“ poděkovala jsem mu a trochu se na něj pousmála.
„Tak co… zase se hádaj?“ zeptal se mě.
Svraštila jsem obočí a dala se do jídla.
„Takže jo…“ odpověděl si za mě.
Na chvíli odešel a vrátil se se dvěma skleničkami a láhví. „Na,“ nabídl mi panáka saké.
Ironicky jsem se pousmála, vděčně jsem se na něj podívala a na jeden lok to vypila. To samé udělal on. Zakecali jsme se.
Za chvíli tam přišel Matari, Bono, Riko a Mino. Přisedli si ke mně. Tak a naše celá parta byla pohromadě. Každý z nich si objednal po ramenu.
Teď jsem byla ve svém živlu. Jediné chvíle mého života, kterých jsem nelitovala. Byli to tyhle… Matari a jeho parta, do které jsem patřila i já a Ruf.
Říkali jsme si Akazuki. Matari to vymyslel podle jmen Rikových rodičů: Akala a Hazuki… Když zemřeli tak Rikovi moc chyběli…
Naše parta byla něco jako klub sirotků. Naši rodiče umřeli, zabila je nějaká z válek nebo jsme je prostě neznali. Já jsem se s nimi seznámila na ulici a teď byli moje všechno. Nedokázala jsem si představit den bez nich…
Když jsme pokecali, tak byl čas jít domů. Ruf zavřel krám a jelikož jsem bydlela nejblíže tak mě doprovodili. Rozloučila jsem se s nimi a pomalu otevřela dveře. Všude panovalo ticho. Pousmála jsem se a zula si boty. Znovu jsem se rozešla, ale jakmile jsem zašla za roh, čekal mě šok…
V kuchyni stál dědek. V ruce držel polovinu nějaké flašky, obmáčené v červené tekutině… Stál nad tělem báby. A ta byla zřejmě mrtvá…