HRANICE MÍRU (6. kapitola)

(HM) 6. kapitola: Trosky

,,Pane, máme špatnou zprávu!“ objevil se za několik týdnů, kdy Kushina už dávno byla zpátky v Kiri, jeden z ANBU. Hokage zrovna vyřizoval papíry důležité mise, ale nezatvářil se šokovaně. Špatné zprávy dostával čas od času stejně.
,,Co se děje?“ zeptal se.
ANBU se snažil vydýchat a když se mu to víceméně podařilo, spustil: ,,Jedna z našich spřátelených vesnic na severu se neozývá.“
,,To není dobré,“ zamumlal Minato. ,,Ještě dnes se tam vydám na cestu podívat.“
,,Vy?“ vykřikl ANBU. ,,Ale to přece…“
,,Žádné ,ale‘, je to důležité,“ zarazil ho Minato a zamračil se. Když se spojenci neozývají, mohlo by to být opravdu špatné.

Odpoledne se opravdu vydal na cestu v doprovodu jednoho týmu ANBU a došli za pár hodin. Už zdálky bylo vidět, že opevnění a lesy kolem jsou dost poničené a když přišli blíž, uviděli rozbořené domy a mrtvá těla původních obyvatel.
Procházeli mezi zbytky domů a nestačili žasnout,
,,Co se to…“ začal ANBU s maskou opice.
,,Nevím,“ vydechl Hokage. ,,Ale nebude to jen tak. Muselo to být něco silného, když ani nestihli vyslat SOS…“
,,Třeba tornádo?“ zeptal se ANBU-veverka.
,,Je to možné,“ řekl Hokage, ,,ale to by se snad někdo zachránil a vydal se k nám. Ale tady, jak vidím, nikdo nepřežil,“ konstatoval.
Zabočili do malé uličky, ale ani tam nezůstalo prakticky nic celého.
,,Slyšíte to?“ zeptal se najednou poslední ANBU s maskou lva.
Na to se zastavili a zaposlouchali se.
,,Slyším,“ zamumlal opice.
,,Já taky,“ přidal se veverka a Minato jen přikývl.
Z domu, u kterého stáli, vycházel dětský pláč. Jediné, co zůstalo z přední stěny byl rám dveří, jinak byla stěna rozpraskaná a průměrnému člověku sahala asi k pasu. Vnitřní stěny na tom byly trochu líp, ale ne o moc; budova asi původně měla dva pokoje, kuchyň a sociální zařízení. V jednom z pokojů našli na zemi ležet ani ne třicetiletého muže a kousek od něj, směrem ke dveřím do druhého pokoje, ležela nejspíš jeho manželka. V sousedním pokoji byla povalená skříň a v koutě u okna, který jako jediný zůstal téměř neporušený díky podpěrnému sloupu, stála šprušlová postýlka. Sedělo v ní ani ne snad roční batole s krátkými černými vlásky a ručičkami se pevně drželo dvou tyček.
ANBU s Hokagem přešli po místnosti plné opadané omítky a dřeva a užasle hleděli na malého chlapce, který přestal plakat a usmál se, protože si myslel, že se mu konečně bude někdo věnovat.
,,On to přežil,“ zamumlal jeden z ANBU, spíš k sobě, než jako otázku, ale Minato přesto přikývl.
,,Musíme ho vzít s sebou,“ rozhodl. ,,Vezměte ho a pak se půjdeme podívat, jestli náhodou nepřežil ještě někdo. ANBU se soví maskou vzal chlapce do náruče, který hned začal zase plakat, když viděl, že to není ani jeden z jeho rodičů , ale po chvíli se uklidnil a začal si cucat palec.
Asi dvě hodiny prohledávali trosky, ale nikoho dalšího živého se jim nepodařilo najít.

Když se pak vrátili zpátky do Konohy, dali chlapce k prohlédnutí do nemocnice.
,,Pane, co myslíte, že to bylo?“ zeptal se jeden z ANBU, kteří Minata doprovázeli.
,,Radši bych to nevěděl,“ odpověděl a třel si spánky.
,,Jistě, ale musíte aspoň něco tušit…?“ zeptal se další.
,,Tuším,“ připustil Minato.
,,A co tušíte?“
Hokage si povzdechl a vstal, aby se mohl podívat z okna. Vždycky věděl, že jako Hokage to mít lehké nebude, ale přece jen toho občas bylo trochu moc.
,,Je tu jedna možnost, ale doufám, že je moje domněnka špatná.“
,,Pane, ještě jste nám neodpověděl.“
,,Vím.“ Ani se nemusel otáčet, aby na sobě cítil jejich tázavý pohled, ale přesto se otočil, aby si je důkladněji prohlédl.
Všichni byli unavení, ale pořád napjatě čekali, co jim odpoví.
Minato si povzdychl. ,,Už je to hodně dlouho, snad padesát let, co se uzavíraly mírové smlouvy mezi jednotlivými zeměmi a bijuu. Nás doteď chránil Kyuubi, ale mám dojem, že už ho to přestalo bavit a změnil stranu…“