Romantika

Když už bylo hotovo, zeptal se mě Deidara, co s tělem. Okamžik nato navrhl, že bychom jej měli vyhodit, což jsem rázně zamítla. „Nezkažené jídlo se přece nevyhazuje! To by bylo plýtvání...“
Po těch slovech výrazně zbledl. Sklonila jsem hlavu a spolkla smích.
„Ale... kam ho potom chceš dát? Vždyť takhle ti brzo shnije.“
„Zamysli se. Kam bych ho tak mohla dát, aby mi vydrželo na horší časy?“
Pozvedl obočí. Nechápal.
Pleskla jsem se do čela. „Přece lednice! Nebo aspoň mrazák...“

Zvíře okamžitě zaregistrovalo jejich přítomnost, těšil se, až se zahryzne do své oběti. Vycítil, že je to ten chlapec, kterého potkal.
Počkal si, dokud nepocítí pocit bezpečí a pak na ně zaútočí a jednoho z nich zabije a splní tím svoji úlohu. Zabije posledního potomka prokletého klanu Uzumaki. Podvědomě vytušil, že Kushina do té rodiny nepatří, že je adoptovaná. Neměla krev Uzumaki…
Proto neměl důvod ji zabíjet.

„Půjdeme je najít,“ rozhodl Obito.
„Ale nerozdělíme se, že ne?“ Harumi nechtěla zůstat sama.

„Bože, co to je?!“ sletěl Neji z postele při zaslechnutí ohlušujícího drnčení budíku. S obtížemi se vyhrabal zpátky na postel a koukl na hodiny.
„Nani??? Pět ráno? To jsem nevstával ani na ranní tréninky s Gaiem senseiem a Leem a to je co říct!“ zafuněl vztekle a ještě naposled se zachumlal pod deku. Moc mu to ale nevydrželo, protože namísto budíku začal jeho spánek rušit zvonek u dveří.
„Nejsem tu!“ zařval přes dveře a když zvonění neustávalo, zakryl si uši polštářem.
Najednou ticho.

Doprovázela jsem Naruta na jeho trénink.
„Nebudu ti tam vadit?“ zeptala jsem se ho snad po sté, ale on jen zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu…

Naruto se jen bezcílně potuloval, aniž by věděl, že jsou mu na stopě jeho přátelé. Netrápilo ho nic, nemyslel na nic. Tomu vyhovovalo.
Měl políčeno, jak na Itachiho, tak na Hinatu, kteří ho tak zradili. To jim nikdy neodpustí! Uvěřil Madarovi z jednoho prostého důvodu, bylo pro něj snazší nenávidět. Paměť se mu ještě nevrátila a jen tak se nevrátí. Naprosto si ten pocit užíval, bylo to něco nového, co ještě nezažil, sice zažil vypjaté situace, ale pokaždé se zmohl jen na soucit.
Teď si uvědomil, že soucit byl jen projev jeho slabosti.

Yatsu společně s Narutem dorazili do země Vln, kde ho někteří poznali.
„Naruto-san, vy jste se vrátil!“ přivítal ho jeden z obyvatel.
„Ano a je mi ctí, že jsem se mohl za vámi podívat, kde je Inari a Tazuna?“ zajímal se Naruto.
„Ti? Opět staví nějaký ten most, ale dnes by se měli vrátit.“ Zněla odpověď.
„To je fajn, mám pro vašeho starostu dopis, a máme tady s něčím pomoci.“ Řekl Naruto.
„Á, my o vlku a vlk za námi.“ Začal mávat na příchozí dvojici.
„Naruto-kun!“ zvolal Inari.

Amara jenom zavřela své oči plné slz a jemně zašeptala: „Miluji tě Teradime.“

"No táák mali by sme už odísť" Zavelil Neji zničenému dievčaťu, ktoré trénovalo ako sa najviac dalo. Takto to pokračovalo už nejaký mesiac, možno aj dva. Prestal to počítať keď sa Hinata začala ničiť...Hinata stála doráňaná pred stromom potiahnutým terčom a hádzala kunaye. Všetky takmer do stredu. Strom už vyzeral ako podlhovastý ježko, ale ona nie a nie prestať. Takto to pokračovalo už dva mesiace v kuse, každý deň po škole v lese. Väčšinou sama. Niekedy prišla aj Ino, ale to nemohla mat zriadené rande zo Saiom alebo podobne.

V Narutově bytě vyzvedli jeho věci a Naruto se ještě rozloučil se svým milovaným obydlím a loučil se doslova s každým kouskem jeho bytu. Dokonce i s jeho jedinou uschlou kytkou. To už ho Hinata musela tahat, aby se od tama dostali. Nechali je odnést do jejich nového domu a jali se hledat konožské zpravodajky.

Hledali je nejprve v květinářství, kterému se začalo říkat ústředna, ale tam nebyly. Šli proto do domu Ten Ten, kde obě byly.

Brzy ráno se Sasuke probudil. Slunce svítilo do oken a lechtalo Sasukeho na tváři. Chtěl se posadit, ale zjistil, že ho něco tíží na hrudi. Sklouzl pohledem trošku víc dolů a spatřil spící Sakuru, spokojeně se choulící na jeho prsou. Po tváři se mu rozlil široký blažený úsměv. Nechtělo Sakuru budit a ten pocit se mu docela líbil, takže jen zabořil bradu do jejích hustých vlasů a blaženě si povzdechl.
Vydržel tak asi hodinu, pak se Sakura zavrtěla a otevřela oči. Sasuke se na ní příjemně usmál a pohladil jí po vlasech.

Opět na tebe myslím a to jsem si slíbila, že už na tebe myslet nebude, protože tyto myšlenky pouze přinášely smutek do mé mysli, srdce při nich bolelo a celé tělo jsem měla jako z kamene a nic se mi nechtělo. Avšak po dnešním dnu mám trochu pocit, že se něco změnilo k lepšímu, tedy aspoň takový je můj pocit a já svému pocitu vždy dost věřila a věřím.

V pokoji byla ještě tma, když se blondýnka probudila. Pomalu se posadila, protáhla a nakonec podívala na hodiny. Čas, který na nich stál, ji vůbec nepotěšil. Bylo jen dvacet tři minut po páté. Temari si zase lehla s prosbou ať aspoň na hodinku nebo dvě usne.
Jelikož už asi dvacet čtyři hodin nic nejedla a po pěti minutách se stalo kručení v žaludku nesnesitelné, přinutila se znovu zvednout z postele.
Po upravení pomačkaného oblečení, spravení culíčků a posledním zívnutí se odebrala po schodech dolů.

Sbohem včerejšky, přijdou zítřky

Ovšem nezvratně do Seiyovy pomsty zasáhla jedna událost, která se nedala zrušit.
Jakmile nadešel den „D“ a hodina „H“, tak se Gaara nedostavil. Pouze jeho poslíček se vzkazem:

[i]Ushira Seiyo-san,
je mi velice líto, ale včera jsem obdržel urgentní dopis, kde stálo, že se musím zúčastnit chuuninských zkoušek v Konoze a poté vykonat povinné návštěvy u zbylých čtyř Kagů.

Zaklepala na dveře do Tsunadiny kanceláře a bez zeptání vešla. Oči jí přejely celou místnost, ale místnost byla tichá a nikdy tam nebyl. Váhavým krokem vyšla a posadila se na křeslo určené pro hosty. Čekala asi čtvrt hodiny a ak se jí oči zastavily na svitku s nápisem:
Sledovaní obyvatelé Konohy.
Zatajila dech, ale nedokázala od toho svitku odtrhnout oči.
„Tady jsou odpovědi na všechny mé otázky... Ale to nemůžu... No pravda... já musím....“ pomyslela si a přišla ke stolu. Vzala svitek do ruky a roztáhla ho.

..Opět stejný čas, opět jiné místo Konohy..
Dívka se pomalu blížila starým parkem až k polorozbořenému altánu. Větřík ji cuchal růžové vlasy. Obezřetně se koukala okolo sebe, ale nikdo jiný tu nebyl. Nikdo? Vážně? Těsně před ní přistál červenovlasý chlapec s tykví na zádech.
"Sakuro, tak přece jsi přišla." Jeho hlas se rozléhal starým parkem.
"Ano, ale.. mám strach."
"Strach? Z čeho?"
"Z toho, že dělám nějakou moc špatnou věc," hlesla Sakura
"Špatnou věc? Copak láska je něco špatného?"

„Madam, něco jsem našel, ale nejsem si jistý, co s tím.“ pošeptal madam Mizure, aby ho Minato neslyšel.
„Proč šeptáš, Mizure?“ otázal se Minato, který se jakoby odnikud zhmotnil hned vedle něj. Mizureho šance na to, že by Minato neviděl co našel, se naprosto rozpadly.
„Mizure mi chtěl něco ukázat, Minato.“ Upozornila ho babka jemně. „Tak na co čekáš, Mizure, ukaž nám to…“ Dotíral Minato.

Kdo má v srdci strach?

„Znovu!“ křikla a chvíli na to se kolem ozvala ohlušující rána. Uhlové vlasy se jí zatřepotaly před temně černýma očima, které sevřela do malých škvírek až se jí mezi obočím udělala malá vráska. Pozorovala spoušť před sebou a neznatelně kývla hlavou.
„Ujde to, ale nestačí!“ otočila se na původce té rány. „Pokus se jí udat stejný směr jako předtím. Znovu!“

Plížila jsem se stíny. Ještě pár metrů a dosáhnu svého cíle, už je na dohled. Okno pokoje bylo pootevřené. Čeká mě. Vklouzla jsem neslyšně dovnitř a sledovala ji, jak klidně spí. Možná, že mě nečekala. Možná jen ráda spí s otevřeným oknem. Pošetilý zvyk. Přistoupila jsem k ní blíž a sledovala, jak pokojně oddechuje.

Daken se k ní už už vrhl, ale kopie Hametsu byla rychlejší. Poklekla k ní, objala ji kolem ramen a podepřela ji. Při tom se jí spustily slzy, obličej se zkřivil bolestí. Sklonila k druhé dívce hlavu. A zničehonic spolu začaly sdílet myšlenky.
Bolí to... Bolí to tak moc... Asi to nezvládnu...
Já vím, taky to cítím. Je to nesnesitelné... Ale my to uděláme. Kvůli nim, kvůli sobě...
Ano, kvůli nim... Proto jsem tě -
Stvořila...
Musíme... musíme to dokázat!