Romantika
Je zpět, nesnáším tě
Od té chvíle, co jsem dostala tu růži a dopis, začala jsem se opět utápět v depresích. Všechno mi bylo zase jedno, bavila jsem se normálně s ostatními, ale jen s Hinatou jsem mohla být sama sebou. Ředitelka mi dokonce přinesla tu růži, kterou nějakým zaklínadlem vrátila do původního stavu. Měla jsem ji na nočním stolku a než jsem šla spát, vždycky jsem ji pohledem hypnotizovala.
Jak je najednou vše temné. Všechno se nachází v černé tmě. Děsí mě to, ale jsem za tu tmu ráda. Nikdo nevidí mé pocity, nikdo nevidí mé trápení. Nikomu jsem své pocity neřekla, jen jemu. Myslela jsem, že mi naslouchá, ale mýlila jsem se. Víte co mě z toho bolí nejvíc?
Asi to, že si za všechno můžu sama…
Nechápala jsem to. Sice se hádali, občas padla nějaká ta facka ale tohle? Chystala jsem se potichu zmizet, ale smůla stála při mně. Zahlédl mě a prudce se otočil. Zkouknul mě vražedným pohledem a rozběhl se mým směrem. Polkla jsem. Ze zvyku jsem zašátrala rukou u boku, ale pak jsem si uvědomila, že žádný kunai ani shuriken nenajdu. Tak jsem alespoň uskočila. On se ale proti mně rozebíhal pořád. V jedné chvíli jsem blokla jeho útok paží, ale pochvíli mě zasáhl.
Část 5. Hinata - ,,Mise,,
Sluneční paprsky se derou pod má víčka a nutí mě probudit se z mého nádherného snu, plného lásky a něhy. Posadím se do sedu, rozhlédnu se po Nejim a po těch, kteří jsou již vzhůru.
,,Tak lidi, vyrážíme.“ zavelí Kakashi-sensei.
Všichni se postaví, protáhnout a můžeme vyrazit. Cesta je klidná, nikdo nikde, jen skupinka lidí z Listové dochází k hranicím Země Ohně.
Další minuty uběhli, ale situace se nijak nezlepšila, ba naopak. Atmosféra v místnosti zhoustla. Sasuke si tuhle chvíli naprosto užíval tohle se však vůbec nedalo říct o těch ostatních, kteří byli závislý na jeho rozhodnutí.
Velice rychle se rozkřiklo, že se Obito vrátil, ale je na tom dost zle. Fugaku se řítil do nemocnice, jako šílenec. Byl tak neskutečně šťastný, že Obito žije.
„Prosím vás, leží tu Uchiha Obito?“ zajímal se Fugaku.
„Ano, ale momentálně je na operačním sále.“ Řekla sestra na recepci.
„Uklidni se! Bude v pořádku, Rin je tam také.“ Ozval se Minato.
„Díky bohu, ale co se mu přesně stalo?“ zeptal se Fugaku.
„Prý se popral s nějakým velkým psem a ten ho škrábl do ramene a následně do jiných části těla,“ vysvětlil Minato.
Hametsu se zastavila, pokynula obrům a ti bez okolků pustili obrovské bedny na zem. Při dopadu to hlasitě zadunělo i zarachotilo současně, zem se malinko otřásla. Ptáček na dívčině rameni se vyděšeně vznesl a rázem byl pryč. Zklamaně se za ním dívala, ovšem pak stočila svůj pohled na náklad. Pokrčila prsty a víka se odklopila. Poklekla, chvíli se v bednách přehrabovala, dokonce vyndala všechen obsah a hledala tajné škvíry. Žádné pilulky však nenašla.
Chvěla se.
Chvěla se zimou, chvěla se strachem, chvěla se bolestí… chvěla se smutkem.
Ledové sněhové vločky zdobily její promrzlé tělo a pokrývajíc růžové hebké vlasy působily jako závoj.
Nohy měla tísněně přitisklé k tělu. Nikoli, aby se zahřála. Ale pro pocit bezpečí.
Zarudlýma zelenýma očima sledovala místní říčku, již už dávno pokryla vrstva chladného křišťálu, který odrážel sluneční svit. Byl tak chladný, že ho ani ten žár nemohl rozpustit.
Stejně chladný jako jeho oči.
,,No, aspoň že nevyhazuje oknem jako Tsunade,“ zašeptal pro sebe a sbíral se zpátky k bráně.
41. kapitola: Mrtvoly vstávají z hrobů
Kolem třetí v kanceláři Hokage už seděli v pohodných křeslech čtyři kagové – u dveří Kazekage, který konverzaci v místnosti sledoval s kloboukem na hlavě a tváří zahalenou, ostatně jako všichni v místnosti, a do hovoru se svým skřípavým hlasem moc nemíchal.
7. kapitola: Problém
V místnosti se rozlehlo hrobové ticho, jako kdyby najednou udeřil blesk a všichni čekali, co se po zásahu rozhoří.
,,Jak to víte?“ zeptal se jeden ANBU.
,,Nevím,“ povzdechl si Hokage. ,,Jen si to myslím.“
,,A kvůli čemu si to myslíte?“
,,Nic jiného mě nenapadá…“ odpověděl Minato se zmučeným výrazem.
,,Jak to že nic?“ začal další ANBU.
,,Přece musí být i nějaká další možnost!“ vykřikl poslední.
Když se Gaara probral, uviděl nad sebou tři udivené tváře týmu Asuma. Zamrkal. Viděl totiž snad tu nejkrásnější dívčí tvář a ona se navíc usmívala, usmívala se na něj! Chouji pomohl Gaarovi na nohy.
„Měl bys víc jíst, jsi jako věchejtek… vůbec se nedivým, že jsi se nám složil k nohám…“ Pronesl vševědoucně Chouji, čímž si vysloužil Gaarův nasupený pohled.
Gaara se posadil za stůl, přitom ale nespouštěl oči z blondýnky. “Tak tohle je Yamanaka Ino... Od zkoušek se docela změnila…“
Sendai se zdálo, že se něco děje, protože měla divné pocity a vracel se jí dokola ten stejný sen. Který ne a ne vyhnat z hlavy.
Byl o tom, že v dáli vidí dvě postavy Naruta a Itachiho, jak se zdraví a pak společně odchází pryč. Rozeběhla se za svým manželem a Narutem, ale nemohla je dohonit, byly příliš daleko…
„Copak se ti stalo?“ zajímala se Noriko.
„Nic, ale zase jsem měla tu noční můru.“ Řekla Sendai.
„Nevím, ale neměla bys zajít k doktorovi?“ nechtěla, aby se Sendai z toho zbláznila.
Říkali mu student. Učil se rád, ode všech. Za vším hledal druhý smysl, knihy sám psal. Byl mladý, nejmladší učeň. Přesto však byl sám, opuštěný. Jeho nadání nebylo s kým srovnávat, přesto se trápil. Nekradl a nezabíjel. Uměl se správně rozhodnout i v té nejtěžší situaci. Jeho genialita byla legendou.
Proč tedy zmizel z povrchu zemského? Co se s ním stalo?
Tak, konečně, po pár dnech (nebo měsících) je tu další dílek. Musím se znovu omluvit za tak veliké spoždění. Každopádně rád bych tenhle dílek věnoval hAnko, jako ženě, díky které se tahle série vlastně rozjela a taky díky které sem konečně vkládám tenhle dílek :)
Procházel se městem, ruce v kapsách, hlavu plnou myšlenek. Vstoupil na náměstí Konohy a rozhlédl se kolem sebe. Všude viděl takových párů, každý s někým chodil.
Bojovala jsem docela dobře. Už jsem pět z nich sežehla a dalších pět odhodila pryč, ale i tak jich bylo moc. Ti další už totiž používali i nějaké techniky a tak jsem usoudila, že je na čase vzbudit Hidana. Přiskočila jsem k němu a jemně do něho strčila ocasem, ale to ho nevzbudilo. Tak jsem to zkusila znova silněji a furt nic. Tak jsem nakonec do něho prostě praštila a to už se vzbudil:
"Co to děláš??!!!! A proč jsi kur.a drak?!!!!"
"Hele sory, že tě ruším ze snění, ale nemohl bys mi pomoct?!!" řekla jsem a ukázala před sebe.
[left]Pomalu se stmívalo, pouliční lampy na krajích chodníků se rozsvěcovaly a slabými kužely světla osvětlovaly prostor pod sebou. Sněhové vločky se lehce snášely na zem. Lidé, vracející se z nákupů, se brodili sněhovými závějemi. Na rozích ulic postávali koledníci, zabalení do šál a čepic s barevnými střapci, a zpívali tenkými hlásky koledy z notových papírů. Před jedním z domů stáli dva mladíci, v rukou drželi košťata a vší silou smétali sníh z chodníku do silnice.
Týden bolesti:
„Myslím, že to máme,“ pravil šeptem Hatarou a pomalu se při tom ve své vlčí formě otočil k Rikue, která jen mlčky kývla.
Oba vlci opatrně našlapovali, aby nezlomili žádnou větývku a nedali tak vědět, kde jsou. Krok, krok… vše šlo hladce, přeci jen už byli zvyklí, toulat se lesem jako dvě myšky, avšak na stromě nad Hatarem znenadání zakrákal havran. Oba vlci se zarazili a pohlédli vzhůru. Černý pták se díval přímo na ně a dál hlasitě krákal.
Vír a květ třešně II 03
Sakura se probrala a pomalu otevřela oči. Hleděla na podivný strop. Něčím ji připadal známý, ale nevěděla čím.
„Konečně jsi vzhůru Sakuro,“ ozval se hlas z druhé strany místnosti.
Rychle se posadila, ale ihned toho zalitovala. Hlava se jí zamotala a spadla zpět na postel.
„Nevíme co to s tebou je,“ ozval se další hlas.
„Temary?“ řekla potichu Sakura a zvolna se posadila.
„Jo jsem to já,“ odpověděla Temary, která si k ní přisedla, „měli jsme strach.“
Podvou týdnech zabydlování a nekonečném vybavování obrovského domu se Naruto rozhodl, že by měl jít na na nějakou misi, aby vydělal nějaké peníze a nebyl zavislý na Hyuuga klanu.
,,Zlato nevíš, kde mám pouzdro na kunaie a shurikeny?''
,,Nevím Naruto. Jen doufám, že je mimo dosah Yuki. Víš co se stalo posledně.''
,,Jistě pamatuji se. Ach tady je. Celou dobu ho mám na noze.'' Jednou Yuki, když si hrála, našla pouzdro na shurikeny, vzala jednoho plyšáka a udělala si z něj wodoo panenku.
,,Neměl by jsi už jít?''
Itachi a Kisame měli na nějaký čas volno, tak si každý šel po svých. Tedy Itachi si musel něco vyřídit se svým bratrem a Kisame se prý, už dlouho někde neukázal a že je nejvyšší čas se tam vyskytnout.
„Nepřežeň to.“ Kisame ho dobře varoval.
„Neboj, navíc Naruto řekl, že se nesmíme tento měsíc střetnout a ten již včera minul.“ Odpověděl Itachi.
„No, já tě znám,“ podotkl Kisame.
„No právě.“ Řekl kousavě Uchiha.
„Kam jdeš?“ zajímal se Juugo.
