Párty v Konoze, díl 6 - Zoufalství

Stále ta samá noc. Většina obyvatel Skryté Listové už dávno odpočívala na lůžkách, avšak ne každý tak činil. Minimálně jedno blonďaté děvče nespalo. Stálo u okna své ložnice, pozorovalo hvězdy, ale stále ostražitě sledovalo i zbytek vesnice. Vypadalo to, jako by snad na někoho čekala. Nebo na něco? Její oči těkaly ze strany na stranu. Náhle se z jemného větříku, pohrávající si se spadlými lístky a větvičkami na zemi, stal pěkně prudký vítr. Dívčiny oči se rozjasnily a její pohled se stočil k písečným zrnkům přilétajícím s větrnou vlnou. Všechen prach a písek vlétl do pokoje mladé kunoichi. Tam se zformoval do tvaru malé důležitě vyhlížející listiny a přistál v nastavených dlaních blondýnky.

Vše jde zatím podle plánu. Ukliďte se do středeční noci a vemte si jídlo na dlouhou cestu, bude potřeba utíkat, chci získat i Svitek. Nezapomeň na naše poslání. Hodně štěstí. Stálo tam.

Jakmile dočetla, vzkaz se zase rozpadl na prach a rozsypal se po podlaze.
Chci získat i Svitek... získat i Svitek... Svitek... Svitek... stále znělo dívčinou myslí. Její tělo i mysl ovládl strach. Ruce se jí klepaly a sotva se udržela vestoje. Usedla tedy do křesla a znovu se zakoukala do noční oblohy. Její mysl ale nenabyla předchozího klidu.
Proč? Proč tak brzy? Sakra..! Po tvářích jí stékaly slzy. Proč zrovna teď? Její pohled zabloudil k jedné z výraznějších hvězd. Byla si téměř jistá, že to je právě ta, kterou její chlapec označil jako 'ochránkyni jejich lásky'. Tenkrát řekl: "Dokud bude na noční obloze svítit, budu tě milovat. Hvězdy nemizí jen tak ze dne na den, a proto věř, že i naše láska bude trvat navěky. Nevím jak se ta hvězda jmenuje, ale já jí budu říkat Temari, ochránkyně." Při této vzpomínce dívce začal stékat po tváři nový příval slz. Tiše vzlykala, schoulená v měkkém křesle, přemýšlejíc nad svojí.. ne, nad jejich, budoucností. Vymyslela několik verzí, ale všechny končili stejně - už nikdy nebudou moct být spolu. Chystala se zrada proti Listové. Zrada, přicházející z jejích vlastních řad. Jak se po tom všem bude moct podívat do očí komukoliv z Konohy? A jak se vůbec po tom všem bude moct podívat do očí Shakamarových? Beznaděj otřásala jejím tělem. Nevěděla jak dlouho tam seděla, kolik minut, nebo hodin uplynulo do doby, než se jí konečně podařilo usnout.
Ráno se probrala téměř ve stejné pozici, v jaké v noci usnula. Jediná změna byla v tom, že ruka, kterou měla předtím ovinutou okolo kolen, jí teď volně visela přes opěrku křesla. Tělo měla celé rozlámané, ale nejvíc ji bolelo za krkem. Obličej měla ulepený od slz. Když si vzpomněla, co se večer stalo, přepadlo ji opět zoufalství a její obličej znovu zalily slané perličky. Chtěla to zastavit, ale nešlo to. Odebrala se do koupelny, kde si omyla obličej a pokoušela se svůj vzhled upravit do normálu, beznadějně. Měla pouhé dva dny, než bude nucena se svými bratry uprchnout z Konohy jako lovná zvěř, a zoufale mnoho věcí, které chtěla za tu dobu stihnout.
Ze všeho nejdříve musela obstarat zásoby. Vydala se tedy ven. Už po pár krocích po hlavní třídě si ale uvědomila, že je něco v nepořádku. Vlastně to začalo už ve chvíli, kdy vyšla z domu - každý na ni koukal, i když výstižnější by možná bylo civěl. A nikdo se ani neobtěžoval svůj udivený pohled skrývat.
Nastaly snad nějaké komplikace? Sakura něco prozradila? Začala se strachovat.
Důvod toho všeho byl ale o mnoho prostší a Tem to pochopila jakmile uviděla svůj odraz ve skle jedné z výloh. Červené, stále ještě trochu uslzené oči, rozcuchané neupravené vlasy trčící do všech stran, místo aby byly sepnuté v krásných čtyřech culíčcích jak byl každý zvyklý a temné kruhy pod očima vypadaly na denním světle mnohem hrozivěji než v Temařině malé koupelně, osvětlené jednou slabou žárovkou. Sklopila hlavu a zarytě koukala do země, jen aby nedala těm všudypřítomným zvědavým pohledům šanci znovu se jí podívat do tváře. V malém krámku s potravinami v postranní ulici si Temari nakoupila. Vzala i jídlo pro Kankura. Prodavačce bylo dost divné, na co potřebuje tolik potravin, ale dívka se vymluvila na to, že bude pořádat malou oslavu.
"Vy mladí pořád jen něco slavíte." Zavrtěla paní za pultem nesouhlasně hlavou. To už ale kunoichi dávno nebyla v krámku a ženinu odmítavou reakci neviděla. Domů to vzala, aby se vyhla otravným pohledům, po střechách. Bylo to tak i rychlejší, protože mohla běžet. Pohybovat se rychleji než jen chůzí vzbuzovalo na hlavní třídě velkou pozornost. Když vpadla do svého malého bytečku, batoh s jídlem postavila na linku do kuchyně a sama si šla zabalit věci. Věděla, že kdyby tyhle věci nechala na zítra, šlo by jí to pomaleji než teď a nestihla by to. Navíc, zítra chtěla, naposledy, strávit den s Shikamarem.
Samozřejmě, že mu neřeknu, co chystám. Nepustil by mě. Bude si muset dávat pozor na to, co říkám a chovat se přirozeně. Snad to dokážu. Zavřela oči a zkoušela si představit zítřejší den. Slzy už se zase draly ven a tak stiskla oční víčka co nejpevněji k sobě, rozhodnutá, nepustit je.
Přípravy na cestu ji zabraly sotva hodinku. Moc osobních věcí neměla a to, co potřebovala, tedy přesněji řečeno svůj vějíř, desítku kunaiů a pár shurikenů, nosila stále s sebou. Nerozhodně se usadila do křesla.
Co mám teď dělat? Zbývá už jen čekat, až Gaara vydá pokyn a já budu moct utéct? To je tak.. Nenapadalo ji vhodné slovo.
"Počkejtééé. Počkejte na měě!!" Kdosi se s příšerným řevem prohnal pod jejími okny. A v tu chvíli ji to trklo! Jejich mise s ANBU. Měli sraz už před, rychle pohlédla na hodiny, pěti minutami!! Vystřelila z křesla tak rychle, že by si i Lee nad její rychlostí rval zlostí vlasy. Neobtěžovala se ani zamykat a spěchala za blonďákem - původcem všeho hluku. Nemusela ani přemýšlet nad tím, kdo to je. Nemohl to být nikdo jíný, než Naruto. Nikdo jiný totiž nikdy nezpůsobil tolik hluku naráz a nikdo jiný nikdy nechodil pozdě. Teda.. až na ni.
Ale to je jen výjimka. Nikdy se mi nic podobného nestalo. A už nikdy nestane. Podporovala se. Je to jen proto, že.. že Gaarův vzkaz byl.. znepokojivý.
"Promiňte, omlouvám se. Mně totiž.. nezvonil budík." Znělo dvojhlasně z úst Narutových i Temařiných, jako kdyby byli secvičení. Pak na sebe udiveně pohlédli. Narutův výraz byl ale překvapenější, za celou tu dobu si vůbec nevšiml, že mu je Temari v patách.
"Dobře, tak jestli už jsme všichni," rozhlédl se opodál stojící jounin po skupině, "můžeme vyrazit. Dnes jsem vás na starosti dostal já, ale úkol je stejný jako včera - prohledat les, nejideálněji místa, která jste včera nestihli, a pokusit se najít jakoukoliv stopu, která by nám pomohla. Skupiny zůstavají tak, jak byly včera."
Naruto zoufale pohlédl na Hinatu, která, jak jinak, okamžitě zrudla. Její ohnivou barvu tváří teď podporovaly i vzpomínky na včerejší večer, protože nezůstalo jen u jednoho polibku, ale byla ráda, že na ni blonďatý chlapec myslí, stejně jako ona na něj.
"Tak do toho." Povzbudil je velitel akce "Sejdeme se tu, stejně jako včera, v pět odpoledne. Hodně štěstí." Skupinky se rozběhly na všechny strany. Shikamaru se zdál být také zklamaný, že není ve stejné skupině jako jeho dívka. Ta naopak byla nesmírně vděčná osudu, že tomu tak je. Stále ještě nevěděla, co mu poví. Jak bude probíhat jejich loučení, o kterém jeden z nich nebude mít ani ponětí.

Výsledek byl stejný jako včera - žádná stopa.
Jak bychom také mohli něco najít? Gaara si dává moc dobrý pozor. Vůbec nepřipouští, že by se tato mise mohla pokazit. Málem to Temari pronesla nahlas. To bych tomu dala, já hloupá. Musím si dávat pozor! Nadávala si. Jediné slovíčko a mohla bych se jít popravit, protože pokud bych to neudělala sama, do několika hodin by to bezesporu udělal můj bratr. Moc mu na tom záleží.
"No tak, no tak. Neklesejte na mysli. Jsem si jistý, že se to brzy vyřeší. Děkuji, že jste pomohli. Více už vás nebudeme potřebovat, snad jen, kdybyste dostali nějakou misi. Mějte se." Rozloučil se ve spěchu jounin a chvátal pryč.

Temari vyběhla z hloučku shinobi směrem k budově, kde sídlila Tsunade. Její náhlé nepřítomnosti si nikdo nevšiml. Největší zásluhu na tom určitě měl Naruto, protože už zase plácal o tom, jak se stane nejmocnějším Hokage v celých dějinách Listové. Jeho projev byl natolik hlasitý, že zaměstnával pozornost všech okolo.

"Tsunade-sama," vpadla Temari do dveří poté, co ji Pátá vyzvala. "Omlouvám se, že ruším, ale dnes jsem dostala vzkaz od Kazekageho," Teď musím být přesvědčivá. "Prosí nás, tedy, mám na mysli mě a Kankura, abychom se co nejdříve vrátili domů, prý má nějaké potíže."
"Potíže?" Hokage vzhédla. "Můžu s vámi vyslat několik ninjů jako podporu."
"Ne, ne, ne. Myslím, že to nebude nutné. Velmi si vážím vaší nabídky, ale spíš si myslím, že se mu jen stýská." Pokusila se blondýnka o úsměv.
"Chápu. Dobře tedy. Kdy vyrážíte?"
"Nejspíš zítra, přinejhorším pozítří." Zněla odpověď. "Musím to ještě projednat s bratrem."
"Vyřiď Kazekagemu mé srdečné pozdravy."
"Spolehněte se." Písečná kunoichi se zlehka uklonila. "Sbohem a děkuji za všechno."
"Sbohem, Temari, jsem moc ráda, že jsem tu mohla po tak dlouhou dobu hostit dva tak skvělé bojovníky. Budu se těšit na vaši příští návštěvu. Hodně štěstí."
Dívka s vějířem ještě jednou vzdala úctu ženě za stolem plným papírů, pak se otočila a s těžkým srdcem vyšla ze dveří.
Sbohem Tsunade-sama. Jste tak laskavá. Kdo ví, jak byste se tvářila, kdybyste věděla, co se chystá. Je mi to tak líto.