Tajemné
Blonďatá kunoichi se opírala o nejbližší strom, rukama si objímala kolena. Opodál se dva Shinobi hádali do krve. Vzdychla. Teď už nemůže zkoušet utéci, když znají její slabost. Určitě ji budou vydírat, aby dosáhli svého. Prokletá studna a její hrozná naivita! Teď tu není milující bratr, aby ji chránil!
Musím uznat, že Ray se choval vzorově, lépe než jsem si myslela. Nejspíš si uvědomil jak jsem pro měj důležitá, dál té otravné blondýnce kopačky a já se mohla nastěhovat k němu. Po několika měsíců co jsme spolu, se toho moc změnilo. Až na můj pocit, že prasknu, myslím to vážně, zrovna jsem byla v devátém měsíci a přes břicho jsem si neviděla ani na špičky bot.
"Orochimaru!" prolétlo hlavou všem 7 kunoichi. Orochimaru se zašklebil, jako kdyby věděl na co myslí a pořádně si všechny prohlédl.
"Ani jsem nečekal, že dneska najdu tak skvělé exempláře!" řekl hnusně a rozesmál se. Dívka s krvavě červenými vlasy se na něj nenávistně podívala.
Cestou domů, on to nebyl můj domov jen jsem ho tak musela nazývat, můj domov byl Suna tam jsem měla rodinu, né zde tady nemám nikoho.
Oddychla jsem si, cesta byla dlouhá, ale mě to nevadilo, raději bych tu zůstala, raději bych utekla, pryč k němu. Máma si toho o mě co myslí, jak budu dobrá a další takové povídačky, ale v Konoze nejsem nic. Už mě to s ní nebavilo, ale já jednou odejdu, to se budou všichni divit.
„Kde jsi byla?‘‘ Vyštěkla na mě matka, jakmile jsem vešla, to bylo ale přivítání.
Tik…Tak… Tik… Tak… Tik…Tak…Tik… Tak… Tik… Tak… Tik… Tak… Tik… Tak… Tik…
Slyším hodiny, jak tikají, ale žádné tu nejsou… Žádné hodiny… Žádné tikání by nemělo být, ale přesto to slyším.
Slyším, jak vteřinová ručička běží dokola a vydává ty zvuky… Děsí mně… Děsí mně opravdu mnoho, děsí mně jako poslední zvuk, který bych měl slyšet.
[font=Book antiqua]
Provinění
Hanabi přemohla svou nerozvážnost a i když byla plna pochybností, vydala se směrem k pevnosti – tedy na západ. Dovtípila si, že všichni její týmoví kolegové budou směřovat právě tam a tak tam na ně jednoduše počká. I když přesně nevěděla kdy a jak. Vydala se tedy směrem, kde tušila pevnost. Les řídnul s každými deseti metry, až se proměnil v menší pláň.
Naruto se opřel o zed a vydýchával se.
„No to bylo něco!“řekl zmoženě Soul a hlasitě zívl. Naruto přikývl.
„Už je půlnoc! Tři hodiny a ještě nejsme hotový!“řekl naštvaně Soul. Naruto se zmohl jen na přikývnutí. Měl strašný hlad a tak byl už ted vysílený.
„Kam ještě musíme?!“zeptal se zmoženě. Soul se rozhlédl kolem sebe.
Temnota, strach, nenávist, radost.... Temnota, strach, nenávist, radost...... Temnota, ...
---Pořád dokola se mu to přehrávalo v hlavě. Pořád dokola hledal ještě něco jiného, co by tady mohl cítit, vnímat... Už mnoho let byl zapečetěn v těle toho nepotřebného fracka, co si tak nadšeně říká ninja. Dostat se z jeho těla ven a všem by ukázal, kdo je to Kyuubi no youko!
[i]Nadechni se. Zhluboka. Nadechni se a vnímej… Vnímej všechno, co je ti nabízeno, vnímej pocity, vnímej myšlenky času… Jen zavři oči a dívej se na ty barvy života. Poslouchej zvuky budoucnosti… Zvuky, bijící zvuky bubnů osudu, ze kterých duní celý tvůj svět. Otevři ústa a na svém jazyku pociťuj tu zvláštní kyselou chuť slibů, pachuť krve a sladkých okamžiků zároveň… Ať má vzduch vůni luk, ať má vůni listí, právě spadaných ze stromů. Nadechni se… Dotkni se rukama sametu, dotkni se ostří meče. A boj se. Boj se bolesti a radosti.
Dny ubíhali, já se cítila mnohem hůř, nu těhotenství není žádná sranda. V životě mě nenapadlo jak to bude těžké. Nechtělo se mi dělat nic, oblečení mě tlačilo, časté nevolnosti a hlavně pocity hladu. Musela jsem se za sebe stydět, když jsem v noci vyjídala lednici a nejen dnes.
Takhle za chvíli prasknu!! Raději jsme se od lednice otočila a mazala zpět do pokoje, ale u dveří jsem se jen zastavila, hlad byl silnější.
Z plným žaludkem se mi bude spát lépe.
Svítalo. Blonďatá dívka otevřela oči a zjistila, že je v obležení, a to doslova. Z jedné strany se k ní zády tiskl bělovlasý hulvát, z druhé jeho málomluvný přítel. Věděla, že pokud se pohne víc, než je zdrávo, vzbudí je. Ale mohla by udělat něco jiného. Pomocí své oblíbené techniky vsákla své tělo do půdy a teď se opatrně posunovala pryč od spících mužů. Usoudila, že je čas se vynořit. Náhodný pozorovatel by se pravděpodobně zděsil, kdyby spatřil, jak země opatrně vydává ze svých spárů tělo půvabné dívky.
Cesta do hor
Byl to dlouhý boj, utrpělo se mnoho ztrát, ale skončilo to vítězstvím pro Konohu, což bylo dobře, vlastně… Více než dobře.
Válka je krutá avšak, ještě krutější jsou ztráty, které se ve válce zažijí. Člověk by v tomto období možná neměl ani milovat aby neutrpěl újmu.
Mnoho lidí umírá, ale málo se rodí. Válčení je špatná věc, ovšem někdy se z hádky vyklube takovéhle zabíjení.
Jedinou zbraní jsou zde Shinobi a Kunoichi… Jedině oni bojují proti nepříteli a jedině oni utrpí největší ztráty.
[i]Válka, je k něčemu,
„Jak… jak jsem se sem dostala?“
Hinata běžela nějakým tmavým lesem. Na nebi zářil úplněk, přes husté listy mohutných stromů, se však na zatuchlou lesní cestu dostal sotva jediný jeho paprsek.
Nevěděla, kde je. Nevěděla, jak se sem dostala. Co však bylo nejhorší, nevěděla, kudy zpátky a i když byla statečná, v takovém depresivním prostředí cítila i strach.
7.kapitola – Prototyp
Červenovlasá dívka seděla uprostřed tmavé místnosti, nedokázala jen tak sedět a nic nedělat. Chtěla něco dělat, nemohla…
City… K čemu jsou? Orochimaru-sama… Proč?
„Co?!“ vztekala se Pátá Hokage.
„Mise byla neúspěšná, ta Hoshi, nebo Kei se přidala k Orochimaru a měli jsme nějaké ztráty.“ Hlesl Shikamaru.
Hvězdička… Orochimaru… Takže za to může zase on! Pomyslela si vztekle Tsunade.
„Přesněji jaké?!“ pohlédla na něj.
„Uzumaki Naruto a Hatake Kakashi-sensei…“ začal Nara.
Dívka měla pocit, že snad musí plout po vodě, protože se pod ní něco houpalo. Kopla nohama a do něčeho narazila. Ozvalo se nevrlé zabručení. Chtěla pohnout rukama, ale někdo ji za ně držel a někam táhl. Musí otevřít oči! Jenže… jakmile to udělala, zjistila, že nic nevidí. „To ne!“ zasténala a začala sebou zmítat.
„Už se probrala,“ utrousil Hidan. „Tak už můžeš ten náklad shodit, Kakuzu.“
