Tajemné
Slzy, které pro tebe byly naposled
KAPITOLA 1 – ČERSTVÁ KREV
[font=Book antiqua]Slza po slze, s každou tou malou kapičkou ve mně vzrůstá beznaděj. Sypou se na mne mise, okolí si mě prohlíží s nevraživým pohledem. A to proč?
To se stává.
Já nevím, vážně nevím, co se to děje. Proč? Proč tak najednou?
Bude líp.
Někdy si říkám, že se na všechno vykašlu. Že odejdu. Navždy! Je to normální?
Přemýšlí nad tím každý, je ovšem důležité, zda to myslíš vážně.
Párkrát ano...
Ale neudělala bys to.
Mám strach z bolesti.
Své nebo bolesti Ostatních?
[i]Otřásla mnou bolest v levé paži. Strnul jsem a přemýšlel, protože nic jiného jsem teď nedokázal. Vzpomínky na předcházející chvíle jsem měl pouze v záblescích. Začal jsem se strachovat, zda jsou Sai i Sakura v pořádku. Znovu jsem se nadechl a nechal jsem sebou protékat bolest, jež mě porazila k zemi. V hlavě jsem slyšel nesrozumitelné věty. Byl to snad šaman, nebo čaroděj? Co se to se mnou děje? Dokola jsem si opakoval, že vše bude tak jako dříve, ale co se mnou bude, jestli je Sakura i Sai mrtvý?
8.kapitola – Nová mise: Zachránit, nebo zabít!
Konoha… Mírumilovná vesnice, která si libuje v tichu a krásách přírody. Nádherné lesy, řeky a hory jež ji odklopují tvoří ideální místo na odpočinek.
Ale kdesi uprostřed Konohy, nyní probíhá hádka mezi dvěmi osobami.
„Od toho incidentu uběhly teprve tři týdny!“ vztekala se Hokage.
„Bábi Tsunade, ale pokud Orochimaru něco chystá… Musíme Hoshi-chan zachránit co nejdříve!“ trval si na svém blonďatý Shinobi.
„Ne! Já Tě na tu misi nepustím!“ zavrčela Hokage.
„Mějte se tu! Mám hlídku!“ loučil se Deidara s těmi, kteří zůstávali v sídle.
„Dones hodně výživný informace!“ popřál mu žralok.
„Spolehni se, Kisame! Dostaneš jen tu nejlepší kvalitu,“ zněla blonďáčkova odpověď.
„Že tě to baví ho furt popichovat,“ zavrtěl hlavou Uchiha.
„Ty zkrátka nerozumíš srandě, Itachi.“ Muž s rybí kůží se zvedl. „No a já budu muset odnést tohle lejstro… tu misi mi dali dneska ráno a jak řekl Vůdce: Jeden na to stačí.“
Akatsuki proti Temným Archandělům 2.
Konan proti bratrovi
Odražené kunaje dopadli na zem a Konanin protivník neměl ani škrábnutí.
,,Ale sestřičko, copak jsi zapomněla, že tvé chabé útoky na mě neplatí? Vzdej se a zemřeš rychle a bezbolestně." řekla osoba ,,Nikdy jsi mě neporazila a ani dnes se ti to nepodaří." zasmál se.
,,Ano. Byla jsem slabá , ale už nejsem. Už se tě nebojím a klidně tě zabiju." řekla Konan a zaútočila.
Akatsuki proti Temným Archandělům
V sídle Akatsuki:
,,Sasuke, kde jsi zase byl?!Čekáme na tebe celou věčnost!" zařval Kisame.
,,Neřvi na mě, nebo tě zabiju, jako jsem zabil Itachiho." odpověděl chladně Sasuke.
,,Takže tady se schovávají." usmála se osoba ,,Už jsou ostatní připraveni?" zeptal se šéf.
,,Ano. A chytili jsme Zetsua a na místě popravili, takže o nás vědět nebudou." odpověděla osoba. ,,Výborně. Temní Archandělé kupředu! Nenechte nikoho živého!" zařval šéf do vysílačky.
Vytvořil se sen. Sen, o němž si nikdo nemyslel, že by se kdy mohl stát skutečností. Sen, který se některým při jeho vyslovení příčí. Sen, který se snad nikdy neměl stát snem…
„Nemůžeme tě přijmout do ninjovské akademie, když je ti čtrnáct!“ řekl Iruka, který už začínal být značně netrpělivý.
Sakra kde ty hory jsou???
„Juchů.‘‘ Zvolal radostně blonďatý muž, skákající z jedné větve na druhou. Cestu znal jak své boty, i když už ní spoustu let nešel, ale na ni zapomenou nemohl. Na cestu domů.
Po několika dlouhých let se konečně vrací do Konohy, je doufal, že se za tu dobu jeho nepřítomnosti nic nestalo. Stále ho trápila jedna věc. Slib, slib který ji dal.
Přivést Sasukeho zpět, jen tohle ,nic víc. Dlouhé roky, hledání ale nic.
Zprudka se otočila po zvuku přesně na čas, aby viděla, jak skrz padající sutiny z kanalizace kráčí postava ve zvláštním kostýmu…. Plášti Akatsuki…. Odhodila svůj převlek a vytáhla katanu. Sice nějak cítila, že jí k moc k užitku nebude, ale lepší než jen tak stát s holýma rukama. Skoro by zapomněla na dva muže za sebou. Tak se nepatrně ohlédla…. Viděla Kabuta…. Ale ten druhý se vypařil. Jenže brzo se o to přestala starat úplně. Ta postava se vynořila z šera.
Hinata otevřela oči. Byla v nějaké jeskyni. Chtěla se posadit, zjistila ale, že je svázaná.
„A hle!“ vykřikl za ní hluboký hlas, „naše Hinatka se probrala!“
Hinata nevěděla, co se děje. Když usínala, ležela v nemocničním pokoji Skryté Písečné vesnice, navíc hned vedle Naruta. A teď, když se probrala, byla v neznámé jeskyni uprostřed pouště.
Kolem Hinaty prošel nějaký tlustý muž.
„Doufám, že tě ten tvůj andílek strážný přijde zachránit,“ řekl.
„Jak… jak mě znáte? Co chcete?“ ptala se vyděšeně Hinata.
Máme nevyřízené účty, ale teď jsou splacený
„Cože, cože.‘‘ Opakoval jsem nevěřícně a s pláčem jsem se zhroutila na zem.
„Jaké účty, já žádné nemám?!‘‘ Opakovala jsem, vzali mi moje dcerku, to ne to není možné. V hlavě se mi honily hrůzné myšlenky, co s ní udělají, je ještě naživu? Byla jsem bezmocná, nic jen ten dopis, ale proč ji.
Stála jsem na zídce, která patřila hřbitovu. Pak seskočila na půdu, která naháněla husí kůži, protože zaváněla mrtvými těly. Jak jsem na ni došlápla ucítila, jsem křupnutí lidských těl, jak se do nich zabořují brouci a dělají si v nich svá bydliště.
Byla jsem jako bez citu. Dokázala jsem také vidět, co se těm ubohým lidem stalo předtím, než tady na tomto chladném místě skončili.
Probudila se kolem osmé, což poznala z hodin na zdi.
Potemnělý pokoj, velká postel, dvě ležící osoby... takhle vypadá první společná noc Kiby a víly po dlouhé době. Oba spokojeně podřimují a klidně dýchají. Zdají se jim pokojné sny o společné budoucnosti. Nikdo je neruší.
Víla přehodila svou ruku přes Kibovo rameno a stále ještě spíc se kolem něj omotala celá. Chlapec se probral a jemně ji odstrčil. Ona neklidně zavrčela a pootevřela velké oči. Usmála se na svého snoubence a jakmile si uvědomila, co je za den, posadila se a propukla v hlasitý smích.
Po pořádné snídani sem se vydal napříč své další cestě směrem do další vesnice. Na řadě byla takzvaná Konoha, hlavní vesnice v Ohnivé zemi. Snad zde najdu další část své skládanky, kterou hledám již léta.
