Železná kunoichi: Kapitola 2.

Kabuto potichu kráčel mírně osvětlenou kamenitou chodbou. V jedné ruce držel lékárničku, přes tu druhou měl přehozený nějaký kus šedé látky. Mířil do toho samého pokoje, kde byl včera. Velmi opatrně otevřel obrovské dřevěné dveře, aby nenadělal příliš velký hluk. Avšak ty i s jeho snahou žalostně zaskřípaly. Se zkřiveným obličejem je zase zavřel, otočil se k nim zády a rozhlédl se. Všechny čtyři svícny stále ještě hořely, ale některé byly jen čtvrtinou toho co předešlý den. Podíval se na velkou postel nalevo od něj. Drobná dívka v ní pořád ležela úplně stejně, zřejmě nehnula ani prstem. Usoudil, že je buď přespříliš vyčerpaná, anebo mrtvá. Ale její klidný, pravidelný dech ho ujistil o první variantě. Pomalu vykročil k posteli, usadil se na ni a položil lékárničku i šedou textílii vedle sebe. Zprvu tam jentak seděl, jako by nevěděl co dělat, ale pak z dívky opatrně sundal vlněnou deku. Její stav byl zubožený, po celém těle měla ošklivé šrámy, některé tak hluboké, že se Kabuto proklínal za to, že ji neošetřil už včera. Vlastně ho docela udivilo, že ještě nevykrvácela. Odhrnul jí rozcuchané vlasy z obličeje. Tvář měla klidnou, přestože zaschlá krev na ní nevyvolávala zrovna příjemný dojem. Zvedl ruku, ale pak se zarazil. Tohle ještě nikdy nedělal, takže se cítil poněkud bezradně. Náhle prudce zrudnul v obličeji, přičemž ho obrovská dávka nervozity donutila odkašlat si. Napadlo ho, jestli nemá zavřít oči, ale to by pak neviděl vůbec nic, včetně své práce. S roztřesenýma rukama se k dívce natáhl a jemně z ní strhnul roztrhané oblečení. To ale bylo tak poničené, že se mu cáry v podstatě rozpadly mezi prsty. Avšak všechen jeho stud ihned pominul, jakmile spatřil ty dlouhé, krvavé šrámy. Otevřel lékárničku, načež z ní vytáhl dezinfekci, papírové kapesníky a nějaké obvazy. Z tmavé skleněné lahve vytáhl špunt, přiložil k ústí jeden kapesník a otočil ji dnem vzhůru. Namočený kapesník pak opatrně přitiskl na ránu, jež se táhla od lícní kosti přes krk až k hrudníku, přičemž jemně přejel po celé její délce. Šedovláska se při tom malinko ošila, ale Kabuto nepřestával, dál a dál čistil všechna její zranění, dokud nebyl hotov. Poté vzal obvazy, s nimiž jí začal obmotávat pravou ruku, která na tom byla ze všeho nejhůř. Také jí musel obvázat i hrudník a část břicha. Nakonec vzal šedý kousek látky, který se teď zjevil jako dlouhé šedé šaty. Jemně ji do nich oblékl, ovšem náhle si všiml něčeho podivného. Na levé paži měla něco jako tetování, či snad vypálenou číselnou značku. Opatrně po ní přejel prsty. Ranka byla hrubá, kůže trochu poškozená, což vypovídalo buď o tvrdém zacházení, nebo že to měla už jako malá a při růstu se značka více roztáhla.
Tohle bude Orochimara zajímat, pomyslel si v duchu. Když ji zase hodlal uložit, nepatrně trhla hlavou. Po chvilce napjatého ticha dívka přece jen otevřela oči. Pomalu, nejistě od sebe odlepila víčka, čímž jí pohled spočinul přímo na Kabutovi. Zmateně zamrkala, načež otevřela ústa. Avšak měla v hrdle úplně vyschlo, takže ze sebe nevydala jedinou hlásku. Sípavě zalapala po dechu.
„Počkej,“ zarazil ji. Vytáhl ze své taštičky na zbraně jakousi pilulku a přiložil ji dívce k ústům.
„Spolkni to, pak ti bude líp,“ řekl s úsměvem. Dívka na něj nejistě pohlédla velkýma šedýma očima, ale nakonec poslušně otevřela ústa a prášek spolkla. Po chvilce čekání se znovu pokusila promluvit. Kupodivu to šlo.
„Kde-kde to jsem? Kdo jsi? A... kdo jsem já?“ vyptávala se zmateně, přičemž neustále těkala pohledem po pokoji.
„Jen klid, jsi v bezpečí,“ uklidňoval ji tichým hlasem. Podívala se na něj, v očích plno nechápavosti.
„Začneme znovu,“ řekl Kabuto. „Pamatuješ si něco? Své jméno, domov?“
Dívenka sklopila hlavu, zírajíc na deku. Po chvilce přemítání vytřeštila oči, z kterých jí steklo pár slz.
„Já... si vůbec nic nepamatuju!“ zajíkla se. Chytla se za hlavu, tělem jí projela vlna šoku.
„Jen klid,“ zašeptal spěšně, přičemž ji chytil za obě ruce, odtáhl je od hlavy a pohlédl do její vyděšené, uslzené tváře.
„Všechno je v pořádku, ano? Tady se ti nic nestane, jsi tu v bezpečí. Teď se pomalu uklidni,“ promlouval k ní tiše. Šedovláska přešla z prudkého oddechování na klidnější.
„Dobře, nemáš se čeho bát. Nikdo ti neublíží, slibuju. Věříš mi?“
Po chvilce dívání se do jeho přívětivého obličeje pomalu kývla. Kabuto se usmál.
„Teď se zamysli. Vzpomínáš si, jak se jmenuješ?“ zeptal se opatrně. Znovu se zamyslela, pak zavřela oči, načež zavrtěla hlavou.
„Vybabuje se ti aspoň něco? Cokoliv.“
Opět zavrtěla hlavou.
„V pořádku. Teď půjdeme za Orochimarem, ten ti pomůže.“ Vstal a podal jí ruku. Opatrně se jí chytla, přehodila nohy přes okraj postele a malátně se postavila vedle něj. Jakmile se oba ujistili, že to půjde, zamířili ke dveřím. Ale dívka se Kabuta pořád držela, pro všechny případy. Prošli dlouhou chodbou, přičemž se neustále rozhlížela kolem sebe. Na konci chodby stanuli před velkými dveřmi ze železa, na které šedovlásek zaklepal.
„Dále,“ ozval se tichý, melodický hlas. Kabuto otevřel a oba vstoupili dovnitř.
„Lorde Orochimaru,“ promluvil kamsi do prázdna. Dívka párkrát zamrkala, ale všude byla taková tma, že sotva něco viděla.
„Výborně,“ řekla znovu ta samá osoba. Náhle se ve tmě zjevily dvě jasně žluté oči, hned nato kolem nich vzplála velká spousta loučí. Šedovláska polekaně vyjekla a přitiskla se k mladíkovi. Zmateně se rozhlédla. Byli v jakési rozlehlé místnosti, jež se jevila jako laboratoř. Všude po stolech a ve skříních se to hemžilo baňkami, zkumavkami a jiným náčiním. Poté jí pohled spočinul na křesle v rohu. Seděl v něm bledý muž s dlouhými černými vlasy. Byla si jistá, že ho už někdy viděla, ale v tu chvíli byla až moc zmatená, aby se jí vybavily přesné detaily. Zničehonic se od ní Kabuto odtrhl, čímž se jí zmocnila panika, všechen pocit bezpečí byl najednou tatam. Roztřásla se jí kolena, ale udržela se. Šedovlásek přistoupil k Orochimarovi a naklonil se k němu.
„Pane, ona skutečně ztratila veškerou paměť, nepamatuje si ani jméno. Navíc mám podezření, že jako malá byla vystavena nějakým pokusům, protože má na levé ruce jakousi číselnou variaci,“ zašeptal tak tiše, že ho dívka vůbec neslyšela.
„Hmm, velmi dobře. V tom případě je načase, abych si ji trochu předělal.“
„Ale pane-“ začal Kabuto, avšak bylo pozdě. Mužův krk se hrozivě natáhl, čímž jeho hlava vystřelila vpřed směrem na šedovlásku. Špičáky se mu prodloužily a on se hrůzně zašklebil. Dívka zděšeně vykřikla, chytla se za hlavu, zavřela oči. Najednou se ozval ohlušující skřípavý zvuk. Ovšem pak se už nic neudálo, takže oči opět otevřela. Ona hlava se zastavila asi čtyři metry před ní, Orochimaru se přitom upřeně díval někam za její záda. I Kabuto zůstal ohromeně zírat, což ji donutilo otočit se. Zorničky se jí zúžily šokem. Železné dveře byly úplně pomačkané, skoro vyrvané z pantů, jako by je zmáčkla nějaká ohromná neviditelná ruka.