Roots - 5. kapitola - Němý svědek

Blonďatá kunoichi se opírala o nejbližší strom, rukama si objímala kolena. Opodál se dva Shinobi hádali do krve. Vzdychla. Teď už nemůže zkoušet utéci, když znají její slabost. Určitě ji budou vydírat, aby dosáhli svého. Prokletá studna a její hrozná naivita! Teď tu není milující bratr, aby ji chránil!
Hleděla před sebe. Neustále se pokoušela vymyslet plán, jak upláchnout, někde se těm dvěma ztratit. Ale... to se zdálo býti nemožné. Její slabiny... všechno pokazila. Kéž by se mohla vypařit, aby si toho nevšimli. Avšak kdykoli se jen o maličko pošoupla, cítila na sobě jejich pohledy. Přestaň, Daichi! Už jsi přece zvládla mnohem horší mise!
Vyjekla, když ucítila něčí dotyk na rameni. „Myslel jsem, že jsi v nějakým transu, tak jsem do tebe klepl.“ Byl to Hidan.
„Hm,“ zabručela.
„Je to ode mě dost neobvyklý, ale udělat to musím. Takže... promiň.“ Odvrátil se od ní a zařval: „Teď seš spokojenej?“
„Všema deseti!“
Teď pro změnu nadskočil ninja s kosou. „Lek jsem se tě, víš to?“ Podle Kakuzových svítících očí si snadno domyslel odpověď. „Chcem pár věcí vědět.“
Přisedli si k ní. Vzdychla. „Tak se ptejte, odpovím. Co mi taky zbývá jiného?“ Daichi věděla, že už nemůže odporovat. Strach z minulosti byl silnější než její zdravý rozum.
Hidan byl stále ještě naštvaný, ale přinutil se mluvit klidně, když dívce pokládal otázky. „Kdo tě učil bojovat?“
„U nás se každý musí umět bárnit.“
„To dost věcí vysvětluje,“ zabručel Kakuzu a myslel přitom na Deidaru.
„Máš z nás strach?“ Na vyslovení tak choulostivé otázky si dal bělovlasý skutečně záležet a Daichi to vycítila. „Ani ne,“ odpověděla. Věděla, že si zahrává, když s nimi takhle mluví, ale bylo jí to jedno.
„Koukni se, jak na mě drze zírá. Přímo do očí, vidíš? Ještě chceš tvrdit, že je to nevinná a nezkažená holčička?“ zlobil se Hidan, a bylo to znát.
„Já si to myslel,“ uchechtl se Kakuzu. „Tak zřejmě je to naopak. Že je dost zkažená a jenom nás tahá za fusekli.“
Dívka neřekla nic, ale v duchu se zapotila. Co když ji odhalí? Daichi nasadila vážný, ale přeci jen trochu naštvaný výraz.
„V jedný věci už je jasno teď. Nechceme tě zabít, nic se ti nestane. To jediný stoprocentně platí, tomu klidně můžeš věřit,“ oznámil jí Kakuzu.
„Když to říkáš...,“ pokrčila rameny.
„Omluvil ses jí dostatečně?“
„Jasně. Se jí zeptej, potvrdí ti to,“ ohradil se Hidan, který si stále nechtěl připustilt, že to přehnali.
„Jo, omlouval se,“ potvrdila dívka ninjova slova.
„A teď chceme vědět, proč se tak bojíš tmy.“
„Nebojím,“ odsekla. „Je více druhů tmy, ale to vy určitě nevíte.“
Zavrtěli hlavou a čekali, až se rozhovoří. Cizinka vzdychla. „Jak to říct... nemám strach z noci nebo tmavých zákoutí, to bych nemohla v noci spát, a to mi problém nedělá. Hm... asi nebude vadit, když vám to řeknu a jenom budu doufat, že mé důvěry nezneužijete.“
„Když přestaneš se svými špinavými triky,“ utrousil Hidan.
Daichi si ho nevšímala. „Ničí mě pocit beznaděje, když je všude tma, která se nedá ovládnout... a všechno zapříčinila moje zvědavost a naivita...“
Tři dospívající lidé doběhli na jedno opuštěné místo. „Copak to máte tak zajímavýho, kluci? Že to chcete ukázat zrovna mně,“ ušklíbla se blonďatá dívka.
„Je to támhle. A ty jsi přece odbornice na záhady, Daichi,“ lichotil jí jeden z chlapců.
„Když si to myslíš.“ Usmála se a vlezla do připraveného vědra. Oba ji povzbuzovali, a to jí imponovalo, milovala dobrodružství.
Dostala se až na dno té staré studny. Rozhlížela se. „Ale vždyť tu nic není! Lezu zpátky!“ Odpovědí jí byl hlasitý smích a pak uviděla, jak se její společníci pokoušejí zatarasit východ. „Hiroki! Rinji! Nechte toho!“
Daichi sklonila hlavu. „Kdyby nebylo mého bratra, zmrzla bych tam. To je přece dostatečný důvod, aby se kunoichi bála tmy, ne?“
Hidan se zvedl. „Pořádně se prospi. Zítra vyrážíme časně.“
„A cestou ulovíme taky něco k jídlu, těžko si budem moct nadělat zásoby,“ doplnil ho Kakuzu.
„Fajn,“ špitla Daichi a lehla si na místo, kde před chvíli seděla. Hodili jí jeden z Akatsuki plášťů a uvelebili se nedaleko. Zachumlala se do něj, dnešek byl pro ni skutečně namáhavý.

Slunce už dávno vyšlo. Dívka se neklidně zavrtěla, protože se jí zdálo, že ji někdo postrkuje. Zafuněla a s očima stále zavřenýma se převrátila na druhý bok.
„Přestaň do ní šťouchat,“ zabručel Kakuzu.
„Au! Nedávej mi laskavě pohlavky! Nejsem žádnej malej harant!“ zavrčel bělovlasý. „Čas vstávat!“ zahulákal. Dívčina ruka se vymrštila a udeřila ninju do nosu.
„Hej!“ Chytl se za něj a nevěřicně zíral na probírající se děvče, která se při pohledu na něj začala chichotat. Kakuzův hurónský smích se nesl údolím.
„To si vyřídíme,“ čertil se nesmrtelný.
„Nekaž zábavu,“ pochechtával se maskovaný.

Putovali několik hodin, než si mohli ulovit něco k jídlu. Vesnicím v údolí se vyhnuli obloukem. Hlad jako prostředek donucující k poslušnosti se osvědčil, přestože to od ninjů nebyl záměr.
Konečně dostali do žaludku aspoň kousek zvěřiny. Daichi si jako vždy sedla co nejdál od nich. Oba svorně tvrdili, že se nemusí ničeho bát a nic jí nehrozí, jenže ona tomu věřit nemohla, ani nechtěla. Musela neustále zůstávat ve střehu. Zabít ji sice nechtějí, ale byla si jistá, že kdyby zjistili pravdu o její identitě, určitě by po tom zatoužili. Měla být dovlečena přímo do sídla Akatsuki... ale právě tohohle se bála nejvíc. Musela by volit mezi svým bratrem a úkolem, jenž jí byl svěřen. Nebylo by to snadné rozhodnutí.
„Říká, že se nás nebojí, ale najíst se s náma, to ne.“
Daichi po Hidanovi střelila pohledem plným opovržení.
„Kdybych tě neznal, řekl bych, že po ní jedeš,“ poškleboval se Kakuzu.
„Pche! Zkoumám celou věc z čistě věděckého hlediska.“
„Nechci být jeho pokusným králíkem,“ broukla Daichi uraženě.
„Hehe, ostrý jazýček, prát se taky umí. Co ji přemluvit, ať se přidá k nám?“
„Kde bereš tak blbý nápady, Kakuzu? A vůbec... to by sis musel hledat novýho parťáka.“
„Proč?“ nechápal ninja.
„No to je přece jasný, jak facka. Místo tebe by se se mnou hádala ona.“
Daichi nechtěla poslouchat tyhle řeči. Nehodlala s těmi dvěma muži ani mluvit, byli jí odporní. A také doufala v to, že časem jejich ostražitost poleví a ona bude moci uprchnout.

Nastal čas vstoupit do vesnice a pozeptat se na cestu. Kakuzu si na sebe navlékl svůj osvědčený černý kabátec, Hidan mu strčil do ruky kosu a sám se producíroval mezi lidmi jenom v košili. Daichi kráčela uprostřed toho podivného průvodu. Zatímco Kakuzu projednával s nějakou stařenkou, kudy se nejlíp dostat k nejbližšímu řečišti a nenápadně zjišťoval, kudy se nejsnáze dostat k hledané oblasti, Hidan s děvčetem se procházeli po vesnici.
„Chytni se mě za ruku, slibuju, že budu něžnej,“ uchechtl se.
„Nejsem malá holka, co ji maminka musí držet za ručičku!“ odsekla.
„Moc lidí... snadný útěk,“ procedil mezi zuby.
„Pche!“ Odplivla si a s viditelným odporem ho vzala za ruku. Zatímco se procházeli, v hlavě se jí rýsoval plán, jak zamezit alespoň tomu, aby se jí tihle dva členové Akatsuki neustále na něco vyptávali. Jakmile se ocitnou na přihodnějším místě, uskuteční ho.

„Tak co? Máš ty informace?“
„Musíme na východ. Sem jsme šli totiž nejspíš západně, protože nejbližší řečiště je východně.“ Kakuzu hrdě vypjal hruď.
„Pamatuje si cestu dycky jenom podle nějaký větší louže vody. Rozuměj řeky, jezera, potoky a taky hromady bláta,“ ušklíbl se Hidan.
„Chápu,“ přikývla Daichi.
„Takže konec řečí, jde se!“

Dívka vycítila příležitost, když se opět dostali do neobydlené krajiny. „Už nemůžu!“ Zavrávorala.
„Kdepak! Jde se bez přestávky!“
„Tak mě tu nechte! Moje nohy už to prostě nevydrží!“ postavila si hlavu.
„Hidane, vem ji na záda!“
„To by udělal leda tak Kisame, ale po mně to nechtěj!“ zatvrdil se nesmrtelný.
„Přesně to jsem čekal.“ Maskovaný popadl děvče a naložil si ho na záda. „Hlavně se drž pořádně, protože já jsem schopnej tě někde vyklopit,“ upozornil ji Kakuzu.

Jejich pouť pokračovala. Daichi číhala, zatímco se držela ninji kolem krku. Chytila příležitost za pačesy, nenápadně zformovala pečetě a vytvořila si naprosto totožný klon. Sklouzla Kakuzovi ze zad a lehla si do trávy. Své genjutsu schopnosti neměla ještě zcela pod kontrolou, ale věděla moc dobře, že vydrží jen chvíli. Ležíc na zemi zaútočila a naprosto promyšleně chytila oba ninji do své iluze. Potom se malinko řízla do ruky, aby to vypadalo, že původcem neznámé techniky byl cizí Shinobi. Pokud ten plán vyjde, bude aspoň na malou chvíli v bezpečí.
Hidan a Kakuzu se zastavilil. Měli dojem, že krajina kolem nich se rozplývá. Maskovaný ucítil, že mu něco sklouzává ze zad. „Bahno?“ zděsil se.
„Buď ve střehu, Kakuzu! To vypadá jako genjutsu!“ procitl Hidan z nejistoty.
Než se stačili pořádně rozhlédnout a nachystat zbraně, iluze se ztratila.
První, co uviděli, byla zraněná dívka v trávě. „Museli bejt hodně dobrý, když jsme si jich nevšimli.“
Kakuzu si nevšímal ninjova hudrování, raději převrátil ležící dívku na záda. „Sakra, to je polízanice! Pojď se na to podívat!“
Hidan k němu přiskočil. „By mi zajímalo, kdo ji tak strašně zřídil. Žije?“
„Jo, je to dobrý,“ přikývl Kakuzu. Daichi měla obličej potřísněný krví, jak nechala poraněnou ruku na čele. „Nějaký drsný cizí jutsu.“
Zkusili ji probrat. Otevřela oči a vyplašeně na ně zírala. „Kolik jich bylo? Jak vypadali?“
Neodpověděla jim. Otevřela ústa, ale z nich vyšel jen chrapot. Zatvářila se nešťastně, ale v duchu jásala. Spolkli tu lest i s navijákem a její tajemství zůstane zachováno.
„Chudák holka... zdá se, že oněměla.“
„S tím bych si tolik hlavu nelámal,“ mávl rukou Hidan. „Máme přece Sasoriho.“