Tajemné
Kouzelná flétna
Kolik je mi let? Tohle není podstatné.
Odkud jsem? Tak ani toto není podstatné. Navíc to ani přesně nevím.
Kdo mne vychoval? Jeden Jounin z Listové vesnice.
V čem vynikám? Asi nejvíce v lékařských technikách.
Co mne baví? To nikdo neví přesně. Ani já sám ne. Nejvíce si užívám sbírání a ukládání informací o lidech, které sleduji.
Kdo je můj přítel? Tento luxus si nemohu dovolit. Vlastně jej neznám a nechci znát.
Koho nejvíce ze všech obdivuji? Nikoho, ale respektuji svého Mistra.
[center]Ač mám celé tělo ztuhlé, snažím se jít dál
jít dál a bojovat, abych válku neprohrál.
Neprohrál válku, když nezvítězil jsem v bitvě
v bitvě, v níž zkouším víc než tvrdě
tvrdě, jak jen mohu, abych tě ochránil
ochránil před sebe samým a z pekla tě zachránil
zachránil před pomstou, jež ovládla tvoje srdce
srdce, kterému nemusí být dána druhá šance
druhá šance vyskytující se pouze ve filmech
filmech, kde jsme se oba shlídli v hlavních hrdinech.
V hlavních hrdinech, jež stáli proti sobě
5.kapitola – Minulost odhalena, rozhodnutí je čistě na Tobě!
Když se ráno skupinka konečně sešla, bylo možné konečně prohlédnout si všechny členy. Sama Tsunade tým určila a všechny si zdůvodnila:
[i]Haruno Sakura… Lékařský ninja je vždy potřeba.
Sai … Přece to byl také on, kdo ji nalezl.
Kapitán Yamato… Kdyby Naruto ztratil nervy.
Hatake Kakashi… Jounin je vždy potřeba.
Inuzuka Kiba … Dlouho nebyl na misi.
Hyuuga Hinata… Mno… Vlastně ani nevím proč.
Byla unavená, všude kolem ní byla tma. Když si sáhla na tvář ucítila šrámy a pálivou bolest, jak se jí do kůže dostává slaný pot z jejich zničených rukou. Stála tam, uprostřed temného lesa a nevěděla co jí čeká. Nevěděla vůbec nic, kde je, jak se odtamtud dostane a hlavně s kým má tu čest. Cítila něčí přítomnost. Nemohla se toho pocitu zbavit, jakoby jí něco pozorovalo. Najednou uslyšela šramot listí a křupnutí větví. Lekla se a srdce jí začalo bít o něco rychleji.
info: Hidan a Kakuzu se při své poslední misi ztratí a narazí na osobu, která je až nápadně podobná jednomu ze členů Akatsuki. Naprosto vyvedeni z míry tímto poznáním nejdřív váhají, pak se však rozhodnou cizinku chytit a za pomoci ostatních v sídle zjistit pravdu. Kdo je tajemná Daichi a má se členy Akatsuki dobré úmysly?
Upozornění: Neobvyklý pár
Povídka
Běžel temnou chodbou. Co pět metrů se otáčel, jestli ho už nedohnali. Věděl, že už jenom několik málo zatáček a bude venku.
„Ano, tam už si na mě netroufnou,“ zamyslel se s úsměvem na tváři. Ta myšlenka ho znovu vyburcovala k vyššímu výkonu.
Hned se však vrátil zpět do reality. Ještě nebyl venku. Ještě mu zbývaly tři chodby.
Podle zvuku kroků za ním ho pronásledovali minimálně dva.
„Už tam budu,“ říkal si dál v duchu, zatímco míjel další zatáčku. Šlápl do kaluže, nevěnoval tomu však žádnou pozornost.
Odprostit se
Slyšela ty tiché kroky všude. Oprýskané zdi ji svíraly ve svých černých pařátech. Byla k smrti vyděšená. Chlad se vkrádal pod její šaty a šeptající hlasy přicházely odevšad. Vlažné kapky se kutálely po její umazané tváři. Chtěla utíkat... utíkat daleko... Do bezpečí...
[i]Jenže nemůžu, ty mě všude pronásleduješ. Jsi všude, kam se podívám, v odlesku očí lidí vidím tebe, ne sebe samu... Ale jejich posměch patří mě...
Jsem pryč, mimo ně... Jsem špína...
Hlavní hrdinka z boje ven!
Prostě a jednoduše jsem omdlela v Kakashiho náručí.
,,Jsi rychlý, dokázal jsi ji zachránit.,'' uznal Chounan, ,,Ale momentálně stejně máte o jednoho člena míň.''
,,Kakashi-sensei, bude v pořádku?,'' zeptal se Neji.
,,Ano bude.,'' otočil se na Nejiho, ,,Momentálně je v bezvědomí, ale střela naštěstí neohrozila orgány a nejspíše ani moc nevykrvácí.'' Oba se uklidnili. Kdybych na tom byla zle, Kakashi by misi odvolal. Takhle mohli i beze mě pokračovat.
„Rodiče mě sem brávali jako malého. Pamatuji si, že to bylo nádherné slunné místo. Milí lidé, včetně feudálního pána, který se opravdu staral o lidi. Pamatuji si na místní přístav i pláže, kde si hrály děti. Čisté ulice a obchod s cukrovinkami, kde jsem pokaždé dostal od kníratého prodavače kopeček zmrzliny zdarma. S tímto místem jsem měl vždy spojené pocity lásky, štěstí a pohody. Žádné nebezpečí zde nehrozilo. Nikdo neměl o zem zájem. Byla zastrčená od velkých vesnic a vydělávala tak akorát.
Mesiac vyšiel nad jasnou oblohou. Vietor jemne pofukoval, lístie na stromoch šušťalo. Niekde ďaleko bolo počuť húkanie sovy. Na streche sedel malý chlapec, hlavu mal položenú v dlaniach a plakal. Bol sám...Opustený. Nikto ho nepotreboval...nikto ho nečakal keď prišiel domov. Ako ten pocit nenávidel. Pocit ktorý ho stále sprevádzal. Sám...bez priateľov...bez lásky.
Slzy vyjadrovali zmätok v jeho duši. Zmes pocitov nenávisti, smútku, zrady...
Prečo?
Nenávidel tú otázku. Nikdy nepriniesla odpoveď...len mnoho ďalších otázok.
Jak slza po tváři stéká,
Já v beznaděj propadám.
Je přede mnou cesta daleká,
Strach už tajit nezvládám.
K zemi pomalu vločka padá,
Elegantně a tiše.
„Noc je ještě mladá.“
řekla by mi spíše.
Oči ubírám k jejímu pádu,
Jejím slovům naslouchám.
Mnoho otázek si kladu,
Ale i tak poslouchám.
„Řekni mu, co k němu cítíš,
dříve než pozdě bude.
Ať lásku konečně pocítíš,
pak už ti nic jiného nezbude.“
Jakmile vločka dopadla,
Vzhlédla jsem k obloze.
Ona se rozpadla,
Řekla to velice uboze.
[i]„…Ale přes všechny ty útrapy, přes to všechno..“
„Žili šťastně až do smrti, jako je to vždycky… tyhle konce mě už nudí,“ postěžoval si chlapec.
„Šťastné konce přece nemůžou nikdy omrzet,“ podivila se jeho babička.
„Ale jo… je to pořád to stejný,“ namítl. „A na pohádky jsem už dost starej…“
„Je ti deset,“ usmála se. „A kromě toho, na dobré konce nejsi nikdy dost starý.“
„Je to nuda! Vždycky to všichni přežijí… proč nikdy hrdina neumře? Bylo by to taky aspoň něco novýho …“
Tak tady nabízím novou sérii, tak doufám, že se bude líbit jako ta první a pokud se tu shromáždí pozitivní komenty, tak napíšu pokráčko, ale tahle série bude o něco kratší než ta předchozí. Tak se pohodlně usaďte a pojďte se mnou na další dobrodružství u kterého se budete dobře bavit 
. Už vás nebudu rušit a nechme příběh, aby vyprávěl...
Byl temný večer, kdy se blýskalo a pršelo tak mohutně, že kapky vody tvořily souvislé provázky.
Když se Naruto další den probudil, zjistil, že Shino už ve stanu není. Rychle se oblékl a vyšel ven. Ulevilo se mu, když ho uviděl i s Hinatou venku, jak nad ohněm ohřívají snídani. Když vyšel, jako první ho zaregistrovala Hinata.
„Naruto-kun,“ oslovila ho.
„Hinato? Proč jste mě nevzbudili?“ zajímal se Naruto. Při té otázce se podíval na Shina. Ten mu však jen řekl: „Já sám jsem se probudil teprve před půl hodinou a to už byla Hinata vzhůru a chystala tohle všechno.“
„Tak to těžko… tys nečet ty pravidla… první a nejdůležitější pravidlo je… že když tě někdo napadne.. jsi v tom sám!!“
„Moc tu nezlobte!!“ ušklíbl se kluk když je oba nechal hodit do cely. Zatuchlina byla cítit na každém kroku a holá, špinavá, kamenitá podlaha nevypadala moc lákavě. Sasuke se naštvaně opřel o mříže a cosi si mumlal. Akane hned došla ke dveřím a prohlížela si zámek.
„Bohužel… je to uzavřený nějakým jutsu… na to nemam!“ řekla po chvilce a neohrabaně si sedla do rohu.
Na nebi zazářila hvězda,
náhle oblohu rozřízla,
snad se mi to nezdá,
to bych tady uvízla.
Jak anděl smrti k zemi se snáší,
vyčká, počká, zabije.
On mé srdce stráží,
zabije tě, bestie!
Nebudu čekat, nebudu slzy polykat,
„Dost!“ jednou jsem si řekla.
Své srdce nebudu zamykat.
Poté však na kolena jsem klesla.
Chtěla jsem zničit toho netvora,
který za mnou přišel.
On přišel přece seshora,
do mého osudu nahlížel.
Kdybych mohla,
pohlédla bych do modrých očí.
Ale na nic jsem se nezmohla,
on do mého života nevkročí.
.................
[i][b]To je to čo som chcel? To po čom som túžil? Očakávania od seba samého? Koho som sklamal ak nie seba? Nikoho inému ani nemám...všetky nádeje som vložil do seba, a všetko čo mám ma sklamalo. Stále som rovnako bezmocný, a slabý.
Neustále tie isté slová, tie isté sľuby, tie isté slová!!!!!
Neostalo mi už nič...
Díval se ven z okna na krásnou krajinu. Na horizontu byly vidět majestátní kopce a divoké lesy. Tajine však byl ve svém zámku a všechnu tu krásu pozoroval jen oknem. Vlastně u toho okna trávil většinu svého volného času. Někdy i celé hodiny. V jeho tváři byly vidět zřetelné stopy zármutku.
Na bidýlku v jeho komnatě zakrákalo modře zbarvené orlí mládě. Tajine se ale jen dál díval z okna svýma čistě bílýma očima a nic jiného nevnímal.
Najednou někdo zaklepal na ohromné dubové dveře a bez vyzvání vtrhnul do komnaty feudálního pána.
