Arigatou 05 - Bratři v písku

„Jak… jak jsem se sem dostala?“
Hinata běžela nějakým tmavým lesem. Na nebi zářil úplněk, přes husté listy mohutných stromů, se však na zatuchlou lesní cestu dostal sotva jediný jeho paprsek.
Nevěděla, kde je. Nevěděla, jak se sem dostala. Co však bylo nejhorší, nevěděla, kudy zpátky a i když byla statečná, v takovém depresivním prostředí cítila i strach.
Zastavila se, když doběhla na malou lesní mítinku. Podle tady už viditelných hvězd chtěla určit kde je, žádnou však nepoznávala. Ani žádné souhvězdí. Jakoby byla na opačné polokouli.
„Ale to přece není možné,“ říkala si v duchu a její strach dál narůstal.
Jak tam stála a zírala zděšeně na noční oblohu, měsíc se začal barvit do ruda. V tu chvíli sova, která do teď téměř nepřetržitě houkala, ztichla. I cvrčci v trávě ztichli a vůbec všechny okolní zvuky zmizely.
Hinata, teď už dost vyděšená, se začala vyplašeně otáčet. Když se však pohledem dostala k jednomu temnému keři, ztuhla.
Byl sotva deset metrů od ní. Z křoví se na Hinatu právě dívaly dvě rudě zářící oči.
Hinata se bála i pohnout a jen tam stála a dívala se do těch krvavých očí.
„…to je moje cesta ninji!“ ozval se jí najednou v hlavě Narutův hlas…
„Naruto-kun?“ ...a Hinata zavřela oči, aby se uklidnila. Za chvíli je opět otevřela a s bojovným výrazem se znovu podívala do křoví.
„Byakugan!“ vykřikla a použila Kekkei Genkai klanu Hyuuga.
Nic se nestalo. Ale ani to však Hinatu nerozhodilo a stále s bojovným výrazem vyrazila ke křoví. Blížila se k němu. Pět metrů, čtyři, tři, dva, a Hinata znovu ztuhla. Byla připravená na hodně věcí, tohle jí však doopravdy dokázalo vyvést z míry.
Z temného křoví necelých dvou metrů od ní totiž nebylo žádné zvíře a to, co viděla, nebyly červené oči. Ze křoví se na Hinatu díval něčí Mangekyo Sharingan.
„Hinato!“ ozvalo se najednou odněkud Narutovo volání.
Hinata se ale nemohla otočit, jen dál sledovala Sharingan.
„Hinato!“ ozvalo se tentokrát o poznání blíž.
Hinata stále nijak nereagovala.
A najednou se staly dvě věci naráz:
Mangekyo Sharingan se na Hinatu upřel, jakoby ji chtěl chytit do Genjutsu, a něčí ruka jí sáhla na rameno.
Hinata zavřela oči a začala zděšeně křičet.
„Hinato?“
Hinata oči znovu otevřela. Byla stále v nemocnici, ležela na posteli a Naruto ji právě budil s rukou na jejím rameně.
„Jen… jen se mi to zdálo?“ ptala se sama sebe.
„Ale bylo to tak opravdové…“ Hinata měla stále v očích hrůzu.
„Hinato, jsi v pořádku?“ promluvil znovu Naruto, se starostí v hlase.
Teprve když teď znovu slyšela jeho hlas, věděla, že je v bezpečí. Je tu ve Skryté Písečné mezi svými přáteli. Hrůza v jejích očích se postupně začínala vytrácet, až zmizela úplně.
„Jen… jen se mi něco zdálo,“ řekla.
Narutovi tahle odpověď nejspíš stačila, protože se usmál a řekl: „Dobře. Jsem rád, že už jsi v pořádku, Hinato.“
Hinata se začervenala, Naruto se však zarazil, načež ještě pokračoval: „Mimochodem, proč máš na sobě můj svetr?“
Hinata se najednou začala červenat ještě víc a vyhýbala se mu pohledem, přičemž o sebe ťukala špičkami svých ukazováčků.
„No… vlastně… Naruto-kun… to já… já jsem…“
Naruto si najednou vzpomněl na Hinatu, jak ležela v bezvědomí ve svém stanu. Tenkrát jí sám dal svůj svetr.
„…a Shino ho pak musel dát k ní do batohu,“ uvědomil si.
„Promiň, Hinato. Vlastně jsem ti ho dal já.“
Hinatu tohle prohlášení nejspíš vyvedlo z míry. Znovu se na Naruta podívala.
„Naruto-kun?“
„Bál jsem se, aby ti nebyla v noci zima,“ pokračoval Naruto.
Když Hinata slyšela i tohle, málem znovu omdlela.
„Naruto-kun…“
Chvíli se na něj jen překvapeně dívala a pak se usmála.
„Děkuju.“
„To nestojí za řeč,“ ujistil ji Naruto.
Hinata by tam tak vydržela ležet a dívat se na Naruta i celý den, ale z jejího snění jí vyvedl Gaara, když se zeptal Naruta:
„Jak dlouho se vlastně zdržíte?“
Naruto se na něj obrátil.
„Snad nás už nevyhazuješ, Gaaro.“
„Ne,“ řekl rychle Gaara, „zůstaňte, jak dlouho chcete. Ale máte přece misi.“
„Vyrazíme odpoledne,“ ozvala se nečekaně Hinata, čímž si vysloužila pozornost všech přítomných.
Po chvíli ticha opět promluvil Naruto: „Hinato… jsi si jistá, že to je dobrý nápad? Právě si se probudila, a…“
„Můžeme už odpoledne,“ ujistila ho rychle.
„Tak tedy odpoledne,“ promluvil Shino.
„Dobře,“ řekl Gaara, „připravím vám nějaké jídlo a vodu na cestu.“
„Díky, Gaaro,“ obrátil se na něj s úsměvem Naruto, načež Gaara odešel.
Na chvíli znovu zavládlo ticho. Potom se slova opět ujal Shino: „Nemáme moc času na přípravy, když půjdeme už odpoledne. Za hodinu a půl bude jedna. Půjdu se připravit a zeptat se, kdy tě pustí, Hinato.“
„Dobře,“ souhlasila a pak odešel i Shino.
Naruto se už otáčel, že taky půjde, Hinata ho ale ještě chytila za rukáv. Naruto se na ni tázavě podíval.
„Hinato?“
„Naruto-kun…“ začervenala se, „zůstaň. Prosím.“
„Hinato? Co se děje?“ honilo se Narutovi hlavou.
Hinata pustila jeho rukáv a podívala se do země. Naruto se na ní ještě chvíli díval, pak se znovu usmál, řekl: „dobře,“ a sednul si na židli vedle Hinatiny postele.
Hinata se jen víc začervenala a téměř neznatelně se usmála.

„Určitě šli tudy?“ zeptal se hlas patřící nějakému tlustému muži.
„Ano,“ odpověděl druhý, patřící o poznání tenčí postavě stojící vedle.
„A copak se s nimi můžeme měřit?“ ptal se znovu první hlas, „jsou to sice ještě malí skrčci, ale jestli je Hokage poslal na S misi, tak…“
„My máme dobrý plán, Dabaru,“ přerušil ho druhý hlas.
„Dobrá, Nahagu.“
Dabarovi zjevně bratrovo slovo stačilo, aby se uklidnil.
„Tak jdeme, Dabaru.“
A s těmi slovy obě postavy zamířili směrem ke Skryté Písečné vesnici.

Hinata ještě ležela v nemocnici. Podle Shina jí měli pustit během poslední půl hodiny, kterou měli před odchodem, takže Naruto nachystal všechno místo ní. Všechno bylo hotovo přibližně patnáct minut před odchodem.
Shino a Naruto stáli před nemocnicí a pomalým krokem se k nim blížil Gaara.
„Gaa…“ Naruto chtěl na Gaaru něco zavolat, najednou se však od vchodu do vesnice ozvala obrovská rána. Všichni tři se otočili tím směrem a Gaara vykřiknul: „To jde od brány! Někdo na nás útočí!“
Všichni tři se rychle rozeběhli k bráně. Když tam dorazili, uviděli kráter po výbuchu a v něm stojící dvě postavy, jednu tlustou a druhou tenčí, na třech mrtvých chuuninech Písečné.
„Vy…“ začal Gaara a chtěl použít svůj písek, Dabaru však začal mluvit: „Uzumaki Naruto, heh?“
Naruto se na ně překvapeně podíval.
„Odkud mě znají? Co po mně chtějí?“ Naruto se zadíval na mrtvé chuuniny.
„A tihle tři zemřeli… kvůli mně?“
Nahagu začal dělat nějaké pečetě, načež se země pod Narutem, Gaarou a Shinem začala třást – a najednou vybuchla. Když se dým po výbuchu rozplynul, byly už v Písečné dva krátery.
„To bylo snazší, než jsem čekal,“ poznamenal Dabaru, Nahagu se však ještě rozhlížel po okolí. Prostě nemohl uvěřit tomu, že by je porazili tak snadno.
A měl pravdu. Když otočil hlavu nahoru, uviděl tam létající plošinu z písku, ze které na něj teď padalo pět Narutů.
Čtyři z nich se rychle dostali pod Nahaga a začali do něj kopat – postupně každý jednou.
„U-ZU-MA-KI“ vykřikli, načež poslední Naruto použil jeden ze svých hmatů: „Naruto rendan!“
Ve stejnou chvíli z plošiny nahoře vykřikl Gaara: „Sabaku Kyuu!“ načež písek ze země omotal Dabara.
„Sabaku Sousou!“
…ale žádná krev. Po Narutově rendanu se Nahagu rozplynul, stejně jako Dabaru po Gaarově pouštním pohřbu.
„Stínové klony?“ podivil se Naruto.
„Vypadá to tak,“ řekl Gaara a snesl písečnou plošinu zpátky na zem.
„Ale proč?“ ptal se Naruto, „co chtěli?“
„Možná otestovat naše schopnosti,“ nadhodil Gaara.
„Nebo odlákat pozornost,“ promluvil Shino.
Oba se na něj podívali.
„Ale od čeho?“ zeptal se Naruto po chvíli.
„Ti dva tě znali jménem,“ vzpomněl si Gaara.
Naruto chvíli přemýšlel co tím myslí, pak mu to ale došlo.
„Hinato!“ vykřikl a rozeběhl se zpátky k nemocnici.
„Hinata je teď hrozně zranitelná. Doufám, že se Gaara a Shino pletou.“
Naruto rozrazil dveře nemocnice a běžel do patra, kde ležela Hinata. První co uviděl, když vešel dovnitř, bylo otevřené okno. Hinata tam ale už nebyla.
Konec páté části.