Mikazuki: Nový příběh (1.)

Dva strážní hlídající u brány unaveně zívli. Byl teplý, poklidný den, osvěžující vánek jim ovíval tváře, ptáci zpívali přímo nad hlavama, zkrátka den jako stvořený pro piknik v přírodě či snad o trochu delší šlofík. Nikdo neměl chuť pracovat, jen odpočívat a užívat si toho vzácného klidu. V podstatě se dalo předpokládat, že žádné problémy nehrozí, žádná válka nebo povstání. Právě proto byli muži tak unavení - neměli co dělat.
„Nechápu, proč i dneska musíme hlídat bránu. Vždyť nikde není ani noha, všichni buď spí nebo jsou na dovolený. Ale to Naruto ne, že jo, on nás sem prostě musí šoupnout! Určitě si teď sám někde užívá s rodinou! Asi se mu na to vykašlu,“ mručel Kotetsu podrážděně.
„Uklidni se. Je jen opatrný, to je všechno, jedná jako správný Hokage. Navíc celá jeho rodina má něco na práci,“ řekl Izumo shovívavým hlasem.
„To bych teda chtěl vědět co,“ zabrblal si pod vousy. Jeho kamarád mu už chtěl odpovědět, ale zarazil se při pohledu na hlídacího psa, jenž předtím ležel a lenošil, teď měl ovšem hlavu napjatou, uši natočené dopředu. Podívali se do lesa jeho směrem. Zprvu nic neviděli, ale pes zničehonic obezřetně vyskočil na nohy, což je přimělo se dát do pozoru. Klid byl najednou tentam, nahradil ho svírající pocit, že se stane něco nepěkného. Kotetsu už už vytahoval kunai, když najednou se ze stínů stromů vynořila postava. Už na první pohled bylo vidět, že dotyčný není moc vysoký, určitě menší než oba dva strážní. Jakmile vystoupil z lesa, zalila ho zlatavá zář slunce. Oblečení měl černé - dlouhé tričko bez rukávů - pod kterým se rýsovalo ještě jedno bílé - , kalhoty i návleky na pažích. Delší pramínky černých vlasů mu povívaly v lehkém větříku. Oči měl zavřené, přestože se pohyboval naprosto poklidně, beze strachu, že by do něčeho vrazil. Když už stál asi pět metrů od brány, oboum hlídajícím došlo, že je to ještě dítě, určitě mu nebylo víc než patnáct. Udiveně se na sebe podívali, ale pes třesoucí se jim u nohou nasvědčoval tomu, že nic není ani zdaleka tak v pořádku, jak se zdá. Podezíravě si chlapce změřili od hlavy až k patě. Neměl po boku žádnou katanu, dokonce ani pouzdra na zbraně. Co je však znepokojovalo nejvíc bylo to, že nikde neviděli čelenku se znakem vesnice. Chvíli tam všichni tři jen stáli, nemluvili. Chlapec pomalu otevřel oči, čímž pes najednou vyjekl a dřepl si na zadek. Když se na něj klidně podíval, tvář naprosto bez emocí, zvíře sklonilo hlavu až tak, že se čenichem skoro dotýkalo země, navíc u toho tiše kňučelo, jako by se vůči němu snad provinilo. Kotetsu s Izumem si ninkena nechápavě prohlíželi, co že to vlastně dělá. Pak je ovšem vyrušil chlapcův nezvykle hluboký hlas.
„Potřeboval bych se dostat k budově Hokage,“ promluvil bezvýrazně.
„A co tam chcete?“ zeptal se udiveně Izumo, jenž se otřepal jako první. Cizinec mu chvilku upřeně hleděl do očí, jako by v nich něco hledal.
„Jen takovou maličkost,“ zamumlal.
„Musíte udat pravý důvod své... návštěvy,“ vložil se do toho Kotetsu, přičemž se u posledního slova trochu zasekl.
„Nechci nikoho zabít ani uvézt Konohu do války, můžete být klidní.“
„Ale-“ začal Kotetsu, avšak nedokončil. Najednou ho zaplavila uspávající dávka klidu. Cítil se tak uvolněně, tak pohodově, že neměl ani pomyšlení na to řešit nějaké neshody s kdoví jakým klukem. Kupodivu byl na tom Izumo úplně stejně.
„Dobře, tak běžte,“ zamumlal a mocně zívl. Zatímco tedy neznámý procházel bránou, oba dva se uvelebili na lavičce a ve vteřině usnuli. Pes však zůstal v té samé poloze tak dlouho, dokud se mu chlapec úplně nevytratil z dohledu. Pak se opět postavil, chvíli zíral směrem do vesnice, načež se otočil na spící muže. Po chviličce civění na ně, jak pravidelně oddechují, si zase lehl, položil si hlavu na přední pracky a ospale zamžoural do hřejivého odpoledního slunce.

„Naruto, dneska musíš dodělat ty spisy Geninů,“ řekla starší žena káravým hlasem.
„Ehm, jasně Shizune, mám to tady.“ Pohlédl na svůj pracovní stůl, kde se to hemžilo všelijakými papíry poházenými různě přes sebe. Blonďatý muž si poraženě vzdychl.
„Dej mi tak týden, za tu dobu to snad najdu,“ zamručel otráveně. Žena si stůl letmo prohlédla, pak sáhla do jedné hromady a vytáhla nějaký rozložený svitek.
„Prosím.“ Položila ho před Naruta. Ten po něm nevěřícně přejel očima a obličej se mu rozzářil.
„Teda Shizune, já tě nemít-“
„Byl bys v háji, já vím,“ dořekla za něj s úsměvem. Blonďák se usmál od ucha k uchu.
„Dneska si už můžeš vzít volno,“ řekl, zatímco začal v zásuvce hledat štětec na psaní. Ten ale ležel pod stolem, takže se pro něj shýbl, ovšem když se zase narovnával, omylem se praštil hlavou o desku stolu.
„Au!“ Chytil se za bolavé místo vzadu na zátylku, Shizune si ho přitom pochybovačně měřila.
„Jseš si jistý, že to tu sám zvládneš?“ zeptala se starostlivým hlasem. Věnoval jí jeden ze svých zářivých úšklebků.
„Neboj, všechno mám pod kontrolou,“ ujistil ji vesele. Po chvíli koukání na jeho optimistický obličej nakonec svolila.
„Dobře. Půjdu do knihovny, jestli budeš s něčím potřebovat pomoct, stačí zavolat, “ řekla a otevřela dveře. Znovu si ho podezřívavě změřila. Avšak Naruto jí ukázal zdvižený palec na důkaz, že to zvládne. Nakonec přece jen přešla práh, načež za sebou pomalu zavřela. Jakmile dveře cvakly, Hokageho úsměv pohasl.
„Kde může být ten inkoust?“ zeptal se sám sebe. Zamyšleně se podrbal na hlavě, když najednou někdo zaklepal.
„Všechno je dobrý, nemusíš sem chodit,“ vysypal ze sebe okamžitě. Dveře se otevřely, ovšem místo Shizune v nich stál nějaký cizí chlapec. Naruto překvapeně pozvedl obočí. Neznámý se nejdřív rozhlédl, pak na něj upřel své černé oči.
„Vy jste Rokudaime Hokage?“ zeptal se.
„Eeeh, ano, to jsem já,“ odpověděl, trochu nechápajíc. Chlapec vstoupil dovnitř a zamířil k němu. Už ho chtěl požádat, ať zavře, ovšem náhle pracovnou prosvištěl lehký větřík, čímž se dveře s malým bouchnutím zavřely samy. Otočil se, ale okno otevřené nebylo. Zmateně pohlédl na černovláska, který teď stál tři metry před jeho stolem.
„Potřeboval bych tu na pár dní zůstat,“ promluvil náhle. Naruto zamrkal.
„A kvůli čemu?“
„Jistá moje povinnost. Je to nutné.“
Na chvíli zavládlo ticho.
„Musím vědět proč, to kvůli bezpečnosti,“ stál si Hokage na svém. Chlapec se zamyslel.
„Chápu. Potřebuji poskytnout dočasné útočiště, na tři měsíce. Nebudu dělat problémy, to vás ujišťuji.“
Naruto ještě chvíli přemýšlel.
„Dobře, myslím, že to nebude velký problém, ehm-“
„Yasha.“
„Yasho. Budeš bydlet na zdejší ubytovně. Klíč-“ Blonďák se zmučeně podíval na nepořádný stůl.
„Je ve třetí zásuvce,“ řekl chlapec tichým hlasem. Naruto otevřel třetí šuplík. Skutečně tam byl.
„Tak to bychom měli. No, to je asi vše.“ Znovu se zamyslel, jestli něco nevynechal. Yasha si od něj malý klíček opatrně vzal, přičemž dával dobrý pozor, aby se Hokageho ruky vůbec nedotkl.
„Jo, to je všechno. Jen tak mimochodem,“ začal a zadumaně si ho změřil. Chlapec zničehonic ztuhl. Upřeně se zahleděl blonďákovy do očí. Po chvilce se však Narutův obličej i postoj uvolnily.
„No, už můžeš jít,“ řekl spokojeným hlasem. Bylo na něm znát, že co nevidět usne. Černovlásek se otočil a zamířil ke dveřím. Když je otvíral, zůstal v nich chviličku stát.
„Lahvičku s inkoustem máte hned pod svitkem se splněnými misemi,“ dodal, načež byl ve vteřině pryč. Vtom Hokage opět zbystřil. Nechápavě hleděl na pomalu se zavírající dveře. Poté zvedl dlouhý, rozložený svitek, jenž ležel hned napravo od jeho paže, a spatřil pod ním malou skleněnou lahvičku s černým inkoustem. Nevěřícně ji vzal do ruky, přičemž ji zvedl na úroveň očí. Hned nato se podíval na svitek. Bylo na něm velkými znaky napsáno: Splněné mise.