Napij se
Nadechni se. Zhluboka. Nadechni se a vnímej… Vnímej všechno, co je ti nabízeno, vnímej pocity, vnímej myšlenky času… Jen zavři oči a dívej se na ty barvy života. Poslouchej zvuky budoucnosti… Zvuky, bijící zvuky bubnů osudu, ze kterých duní celý tvůj svět. Otevři ústa a na svém jazyku pociťuj tu zvláštní kyselou chuť slibů, pachuť krve a sladkých okamžiků zároveň… Ať má vzduch vůni luk, ať má vůni listí, právě spadaných ze stromů. Nadechni se… Dotkni se rukama sametu, dotkni se ostří meče. A boj se. Boj se bolesti a radosti. Ještě chvíli, už jen chvíli…
Prožívej…
Les má mnoho místností, do kterých člověk kdysi možná vstoupil, ale možná taky ne. Les má spoustu místností, kde jen zvířata mají svůj domov. A kde mají svůj domov lidé, lidé bez domova. Lidé, tuláci. Kde prožívají zimu, kde prožívají léto, kde prožívají všechno, co se děje. Jenom putují krajem… Jdou, od stromu ke stromu, jdou, váhavým a jistým krokem zároveň. A hledají. Hledají, kde složit svou hlavu plnou těžkých starostí a lehké svobody. Nemají pevný bod, nemají žádnou adresu, protože se jí zřekli. A teď, jdou tam a sem a vítají možnosti, které jim osud poskytl otevřenými hrstmi. Na, jako kdyby říkal. A oni po nich skočí jako pouštní duna po vědru vody.
„Haku?“
I on byl jedním z nich. Tulák, možná. Neměl svůj domov, ale měl svého otce. Měl někoho, ke komu mohl vzhlížet, měl někoho, na koho se mohl dívat otevřenýma očima. A všímat si všeho, všeho, protože se učil. Učil se od něj, co to znamená žít.
„Haku…“
Uprostřed jednoho takového lesa, uprostřed místnosti beze zdí z cihel, se zdmi z čistého vzduchu prostoupeného vůní jehličí a listí, seděl ten syn. Jako doma, dalo by se říct. Jeho plíce klidně nasávaly ty barvy a rozmanitosti vůně borovic, vůně modřínů a vůně dubů, buků, kaštanů. Všech rozličných i nerozličných stromů, žily spolu, v jedné půdě, dotýkaly se kořeny, vítr zpíval listy jehličnanů stejně jako listnáčů. A chlapec věděl, že tohle je zvláštní místo. Místo, kde je mír. Kde se nikdo na nikoho nezlobí jenom kvůli tomu, že je jiný. Stromy totiž mlčely. I když zpívaly, mlčely. A přátelily se dál…
„Haku!“
Seděl tam, na pokrývce z oranžových a rudých listů, nahnědlé kůry, na pokrývce ze zeleného jehličí a malých šišek, růžových květů i plodů, tmavých kaštanů a mízy… Pokrývce, pod kterou odpočívala sama Matka země. Jenom hlína, možná. Spíš dárkyně, řekněme. A u ní, u té důstojné ženy, která ležela klidně a mírně, v tomhle lese jistoty, vznášelo se lehce mlhy, výparů, bílých oblaků, sestoupených na zem. Málem zakryly celý ten nízký stolek, za kterým chlapec seděl. Nízký, tmavý, vyrobený z mrtvé sestry stromů okolo. Tmavý, vzácný dub. Který takhle žil dál.
On tam seděl, na zemi pokryté listy, jako kdyby to byl ten nejměkčí polštář na světě. Ruku držel na teplé konvici čerstvého čaje, která ho uprostřed studených a podzimních hlubokých lesů hřála. Na konvici, trůnící uprostřed toho nízkého stolku, přímo vedle malého hrnku bez ouška. Bílého, z obyčejného porcelánu, stejně jako sama konvička, stejně jako sám čaj. Bílý čaj. Lehce si odlil, chlapec s dlouhými hnědými vlasy, a hrnek bez ouška, který v téhle zimě nepálil, ale hřál do prstů, přiložil ke rtům. Hřející tekutina prostoupila jeho krkem, dál, do chlapcova těla. Vlévala se kolem jeho plic a on na hrudi pocítil příjemné teplo, takové, jaké se objeví, když člověk má někoho rád. Z celého svého srdce. Čaj hřál zevnitř, ale na jazyku ještě pořád vytvářel tu hořkosladkou chuť. Hořkost, slad… Hořkost a slad. Společníci, kteří často chodí spolu. I životem, většinou. A ani neklepou, rychle se vystřídají u prahů našich dveří.
„Haku…“
Přemýšlel. Zatímco pil, zatímco vnímal všechny ty pocity ze zdánlivě obyčejné tekutiny, přemýšlel a musel se usmát. Věděl, že zemře. Dřív, nebo později. Dřív, nebo hned. A usmál se, hořkosladce. Cítil to, stejně jako cítil ten čaj, stejně jako cítil ten chlad z mlhy nad Matkou zemí, cítil, že pro svého otce zemře. A jed, který mu s bílým čajem vešel do těla, jed se pomalu rozléval. A pomalu mu způsoboval mučivé bolesti mučedníkovy smrti.
„Proč jsi to udělal, Haku?“
Dvě ruce, dvě dlaně bílé jako sníh mu najednou přikryly oči, které z jedu mrkaly bolestí.
„Hádej, kdo jsem?“
Chlapec se zhluboka nadechl. Prudký, ten prudký jed, působil až moc rychle…
„Smrt?“ znovu se hořkosladce usmál. Jeho hlas v pustém a prázdném lese, prostoupeném kusem kouzla přírody, letěl dál než chtěl. Odrazil se o ty neviditelné stěny a vrátil se, ozvěnou.
A dlaně se pomalu spustily dolů. Ale on se neotočil. Jenom přivřel oči, odhodlán.
„Proč jsi to udělal?“
„Jsem zbytečný. Jsem zbytečný, svému otci…“ zašeptal z posledních sil. Ale pořád se držel, vzpřímeně a hrdě. Nehodlal se svalit na zem, až do zbytků posledních sil.
„Nejsi zbytečný. Ty určitě nejsi,“ zaznělo. „A máš před sebou něco, co ti to dokáže. Máš před sebou rozhodující bitvu, Haku. Ne bitvu proti jedu ve tvých žilách. Bitvu hrdiny, tu, kterou jsi vždycky chtěl… Bitvu pro tvého otce.“
Sklopil oči k zemi.
„Je pozdě, Smrt si pro mě přišla.“
„A víš, že já nejsem Smrt? Já jsem Život, Haku.“
Chlapec se konečně otočil. A na vlastní překvapené oči spatřil tu zvláštní osobu. Černou a bílou zároveň, plnou barev a šedi. Zářila, do dálky. Usmívala se a mračila se. Byla vlídná a nevlídná…
„Víš, proč Život a Smrt chodí naráz, Haku? Protože jsou jedním. Prázdnem a nekonečnem. Radostí a bolestí. A ty musíš žít dál…“
Cítil, jak se jed v jeho žilách zastavil. A celý cyklus se vracel zpátky… Jed se ohříval, stejně jako předtím chladl, stal se znovu součástí toho čaje, který znovu hřál jeho nitro, který mu hořkosladce kořenil jazyk. Náhlé nutkání ho nutilo předklonit se a celý ten šálek něčeho tak zdravého a přitom tak smrtelného vyvrátit zpátky, pryč ze svého těla. Pryč, protože on měl ještě čas. Ještě chvíli času…
„A běž za svým otcem. Teď tě bude potřebovat…“
Ještě chvíli nevěřícně setrval v předklonu. Ruku na břichu, prázdném. V jícnu měl podivné nic. Zvedl se prudký vítr. Cuchal všechny ty stromy okolo, donutil je šeptat, zpívat, mluvit a řvát… A foukal tak moc, moc a ještě víc, až se celá konvice svrhla, svrhla z toho nízkého stolku, bílá voda stékala do těch listů na zemi, žlutých a oranžových, červených a hnědých. Mezi mízu, mezi kůru, nalámanou na kousky. Dolů, až dolů. Matka země si jed vzala všechen. Jemu nikdy neměl patřit, potrestala svého zlobivého syna.
Chlapec vzhlédl. Chtěl se podívat znovu, vstříc Životu, vstříc Smrti. Ale to světlo zhaslo, zmizelo a stalo se znovu součástí toho, co nikdo nevidí, dokud není čas. Už tu byl znovu jenom ten les… Ten zvláštní, obyčejný les. A ta podivná postava, ta zmizela, dočista. Jenom tu zanechala nějaký pocit… Zvláštní pocit.
„Haku? Haku, kde jsi? Jdeme ukázat, že jsme lepší než oni, zapomněls?!“ zaznělo najednou lesem z dálky, přísným hlasem… Jako kdyby hlasem otce. A chlapec se usmál. Teď tedy nastane ten čas…
Věděl, jaký je to pocit. Byl to pocit života, života, který má svůj smysl.
„Už jdu, Zabuza-san!“ usmál se a zvedl na nohy. Po jedu v jeho těle, jako kdyby nebylo žádné památky. „Už jdu, tati,“ přidal neznatelně, nasadil si masku člověka, který neexistuje a vyšel směrem k hlasu tím křupavým, barevným listím. Do poslední bitvy.
***
Hmm, chtěla jsem se zaměřit hlavně na protiklady a prožitky smysly, věci, který používám hodně ráda, protože... Protože je ráda používám xD (Jsou to ty zautomatizovaný psací procesy v mým mozku
)Začala jsem to psát s myšlenkou: "Musím napsat tu depresivní povídku!" jak jsem kdysi slíbila po tý, co mě Tall v jednom komentu trošku vyhecoval xD Protože sem si i říkala, že to napsat chci... Jenomže... Asi to moc nejde, ne úplně depesivně. Hmm... Nevím, jestli se mám stydět, ale stydím se xD Asi to neumím
Tuhle povídku bych chtěla věnovat Dantušce, Hakufilce a skvělý kamarádce ^^
Hakua mají všichni rádi... Ale skoro nikdo o něm ještě nenapsal... (Ha, chopila se příležitosti xD) Hmm... Co dodat? Pijte čaj, pijte mlíko! xD
Prosím o komentáře a doufám, že se líbilo :)
Hojíík >.< tak jsem tady, Minnie, děkuji za povzbudivý komentář, přišla jsem tě podpořit též
ne, opravdu nejsem perverzní...i když to tak asi myšleno nebylo, strašně se mi to líbí...
*dvá do oblíbených*...sice ff nečtu, ale když mi to někdo strčí před nos *byla donucena*, tak jsem tu X3 ....
*už to má přečtený*...musela jsem si k tomu pustit písničku "I must be dreaming"...nevím, jestli to bylo myšlený jako ZabuHaku nebo nějak tak, páč máš čest semnou, jakožto yaoistkou
Haku si musel být šíleně nešťastný, když tohle dělal....
.....Jde vidět, že ho máš strašně ráda, když si tohle prožívala s ním...je to docela smutný, řeknu ti, ale jsem potěšená, že to přežil
.........mám ráda jednorázovky *další plus* X3 ...díky bohu, že žiješ
....opravdu krásný,...to psaní ti opravdu jde, nevidím důvod, proč bys tou spisovatelkou neměla bejt....splň si sen, máš na to ;)
Že ti nejdou depresivní povídky...? Nevím, jestli tohle bylo depresivní, protože nezemřel, tedy alespoň ne v téhle povídce... Ale pro mě osobně je depresivní už ten námět...
Nejen, že máš úžasný námět, ale také zpracování... Opravdu nádhera... Máš můj obdiv, Minnie!
Minnie, je to nádherná povídka... Neznám žádná slova, která by tu krásu popsala... Ty vždycky umíš dát do povídky kus sebe a tohle není výjmka. Tahle povídka mě naprosto učarovala
Jejda že jsem si nevšiml dřív. Dokonce vznikla na můj popud. No nevím jestli na můj popud protože to deprese není. Ukazuje na smysl života. Jinak popis lesa mě přišel velmi podobný popisu lesa v baladě v próze Stín Kapradiny od Čapka. Les náš ochrání svými zelenými zdmi les nám dá domov les mám dá obživu. Takže vidíš komu ses alespoň trochu přiblížila.
No pokud ale chceš napsat depresi tak znovu a jiné téma. Třeba o souboji na život a na smrt mezi Saskem a Narutem, který skončí smrtí jednoho.(nebo něco dalšího, vymyslel bych toho spoustu ale napsat to to už je jiná).
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Fííí... Sice sem nedávno děkovala, ale ty dva komentáře mě tak potěšily...
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Zásadní otázka...
Tak si zase musím položit tu zásadní otázku... "Jak mám, kruci, komentovat Minatiny povídky???" To nejde, já nevím jak, já to neumím...
Stejně jako ty, Minuško, neumíš napsat úplně depresivní konce. A víš co? Ono je možná dobře, že to neumíme. Aspoň máme důvod psát a snažit se komentovat dál s myšlenkou, že se to jednou naučíme. Zásadní otázkou zůstává, zda se to vůbec naučit chceme...
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
Jo dobře..možná sem trochu opožděná že sem to četla až teď ale hlavní že sem přečetla né?
muhehe 
Tákže Min..řeknu ti, jak to celý bylo
Je pondělí. Vstávám z donucení (!!!) a udělám si všecko potřebného do školy. Zapnu ségry noutbůk a projíždim konohu. Pak si vzpomenu ,,Vždyť já vlastně chtěla přečíst Minatky povídku o Hakuovi."
Takže celá zbitá (že sem se k tomu dokopala až teď) sjedu do oblíbených, najdu Minatiny fanfikce a chystám se číst. Projíždím délku obsahu (jestli to stihnu přečíst před odchodem do školy) a vidím že to není zas tak dlouhý jenže pak si vzpomenu. Minatka možná napsala kratší povídku než minule ale já to budu číst zase půl hodiny protože se budu po každý větě zastavovat a přemýšlet o ní. Jo, takže takhle to bývá vždycky. A ani dnešek nebyl výjmkou.
a teď už od mých keců k hodnocení
Je to naprosto úžasný, krásný, dokonalý a já nevím co všechno. Ty dkoážeš všechno tak skvěle popsat že se pak divým, jaktože píšu vůbec já když ti nesahám ani nikam
Prostě si mě zase úplně dostala Min.
Arigátó že tu si a že tak skvěle píšeš Minátko.
P.S.: Na noutbůku se mi pěkně blbě píše tak omluv případné chyby
tak gomen O=)
P.S.S.: Možná to je trošku delší komentář ale já to ze sebe prosrě potřebovala všecko dostat
P.S.S.S.: Tak dlouhej komentář sem ještě nikomu nenapsala
Áááách jo, ani nevíte, jak jsem za vaše komentáře vděčná... A u tohohle, co jsem celkem dost prožila... U tohohle obzvlášť
Se slzičkami díků...
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Jak jsem tak pročítala komentáře pod povídkou, potvrdila jsem si jen svůj názor. Tohle není Minata. Tohle není ten človíček, který dává do svých slov naději, optimismus a radost. Řekněme to takhle, žánr deprese není tvůj styl. Haku byla krásná postava... Minnie, optimismus, naděje a štěstí... to je charakter tvých povídek. Těch povídek, které tak bezmezně žeru, těch povídek, které z tebe dělají Minatu.
Minnie, tebe to nejde... Lebo ty nevieš písať smutne... Si taká dobrá dušička, že tebe jednoducho MUSÍ každá poviedka končiť šťastne... Musí... Lebo to by si nebola ty... Ty tak píšeš a ja aj preto tak milujem tvoje poviedky...
Lebo sú také úžasné...
Ako aj táto... Haku... Moja obľúbená postava...
Nádherne si o ňom napísala... Vieš vždy tak dokonale vystihnúť ľudské pocity, až je to taký menší zázrak... Je to všetko také skutočné potom...
Minnie, ty si jednoduho skvelá
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
chach, tak už vím co ti nejde xD Psaní depresivních povídek...protože to stejně končí dobře...jsi prostě rozená optimistka, už se nepřetvoříš (stejně jako třeba já jsem rozenej debil a taky už s tim nic neudělam xD)
Takže milá Minnie von Yondaimová, máte to opět za pět (Zase jste se neučila xD)..a na depresivní FF se vykašli xD piš radši ty optimistický
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
Cica tomuto ty hovoríš depresívna poviedka, neber to osobne ale si divná! Z tejto poviedky srší optimizmus, šťastie, radosť zo života, no proste optimistka Minata. O depresii si akurát tak čítala, no sama nevieš čo to je, čo je dobre a v poviedke to cítiť tiež. Tvoje poviedky vždy vyžarujú optimizmus a radosť zo života, nič s tým nespravíš. Nech píšeš o čom koľvek vždy to nakoniec vyznie pozitívne. Ty si proste naše malé, šťastné slniečko, ktoré svojim optimizmom napĺňa okolie.
P.S.1: Haku patrí medzi moje naj postavy. Časť v ktorej zomrel som si púšťal niekoľko krát za sebou a úroveň mojej depresie poskočila o pár levelov nahoru.
P.S.2: Aj naďalej pokračuj vo svojom optimistickom ožarovaní. Čuz
FF BY HAGIKU
YURI FAN Ano i já jsem Yurifanista
Máš niečo čoho sa chceš zbaviť, alebo naopak niečo hladáš, tak neváhaj a pridaj sa do fb skupiny Anime a Manga Burza!
http://www.facebook.com/groups/478036032208994/
Depresivní? Depresivní... Ne, je to krásý, je v tom spousta pocitů, myšlenek a chuti... Úplně jsem si na tom smlsla... XD
Je to hezký, nevím ani, jak tě za něco takovýho nejlíp pochválit
Taková nádherná povídka.. a Haku *v očích srdíčka* !! ale.. co to tam dole vidím tou kurzívou.. *ostří neostrý zrak
* Dan-tuš-ce? 
to j-jako mně? vážně?! *stále tomu nemůže uvěřit*
Minatin nadpozemský talent a k tomu Haku.. no jé já jsem v ráji!! *žádné bruslení! teď bude Dantuška obdivovat a obdivovat a obdivovat...*
btw. asi se taky dám do psaní xD
Arigatooou!! Moc moc (a ještě moc xD) Ti děkuji!! *pomalu svítá*
Je to nádherná povídka, má to spoustu citů, hloubku a nádherné použití slov... opravdu- krása!!
Minniiie!! Děkuju Ti za to!!
Haku.. sice si psala, že ho mají všichni rádi, ale mě není zrovna moc sympa. Ale tady v tý povídce je lepší, ale stejně ho nemusím
A ty protiklady se ti vážně moc povedly, zase neuvěřitelně procítěná povídka. A nemůžu si pomoct, ale všechny tvý povídky jsou jedny z nejoptimičtějších tady, i když se třeba snažíš o pesimismus. No, nevim, promiň. Už jenom ten začátek kurzívou je strašně optimistickej.. teda mně to aspoň tak přijde a nevím proč. A vážně se mi líbí tvůj styl psaní, jak už sem mockrát neoriginálně psala. Je totiž originální
Takže skvělá, srdcem, podle mě, psaná, originální a krásná povídka... A líbí se mi oslovení "Tati" Zabuzy Hakuem. (? divně napsáno?)
Prostě díky Ti, Minnie..
Ale jenom - nepijte otrávený čaje, pijte KOFOLU !
Komu nešibe s námi, tomu s největší pravděpodobností šibe s někým jiným...
Sama vis, ze ja k tvym povidkam pricichnu jen obcas... Ale kdyz uz se tak stane, mam z toho vzdy moc fajn pocit
A super zazitek... A tak je tomu i dnes 
Dekuju 
Po téhle krásné povídce miluju dvojici Zabuza - Haku ještě víc... A tahle povídka - dokonalost sama... Vážně nááádhera!!!
Min, páči sa mi, že si sa rozpísala o nových postavách (no nových, chápeš... Hidan, Haku..XD).Je to také príjemné odreagovanie
. No a k veci 
: Bolo to fantastickééé, krásne precítené, dokonalo opísané s originálnou témou. Ty proste vždy prídeš s niečim novým a krásnym. S niečim takým, o čom by nikto nedokázal tak pútavo napísať. Ty si proste originál!!
Min... mám pro tebe špatnou zprávu. Deprese se ti nepovedla. Ačkoliv to byla z části depresivní, bylo to taky usměvavý. Mám z toho spíš antidepresivní pocit.
Opravdu povedená povídka. 
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Líbilo se, líbilo, dokonce hrozitánsky moc.
Díky moc za tuhle nádhernou povídku, zase mám o čem přemýšlet 
Got a fullmetal heart? ;)
Ano, Haku je skvělá postava ^^ tedy přesněji byla... a ještě přesněji - byl xD
prostě - to k tobě nepatří... ty dál piš o světle, naději, optimismu... protože to je pravá Minata 
Krása, Minnie, opravdu... povedená povídka... ačkoliv, žánr deprese se ti moc nepovedl