Tajemné
Bolest… slovo skládající se ze šesti písmen, dvou slabik, dvou samohlásek, čtyř souhlásek. Řekni to… Bolest… slyšíš, jak to zní? Zní to krásně? Zní to děsivě? Zní to… smutně?
To slovo plyne ze rtů jako voda… ze začátku to jde lehce, poslední písmeno vyslovíš jakoby zvlášť… prostě to řekni… nejdřív potichu… pak zesil hlas… můžeš to i zakřičet! Bude Tě někdo poslouchat?
„Nezapomeň že…“ Začal muž, ale už větu nedokončil, protože mu do řeči padla pohledná rusovláska.
„Nestarej se Nagato.“ Odpálkovala ho.
„Říkal jsem ti, abys mi neříkala Nagato. Ten už nežije, teď jsem Pein.“ Zabručel muž.
„Hm…ale pro mě budeš pořád Nagato.“ Nechala se slyšet dívka.
„Reino..nerozčiluj mě.“ Rozkřikl se Pein.
„Nebo mi uděláš co?Nagato.“ Provokovala ho. Celou cestu už spolu nemluvili.
Černovlasá kunoichi se skláněla nad nehybným tělem svého muže... Pokládala prsty do teplé krve, která tvořila malé potůčky, stékající po jeho krku.
"Nikdy ses nezměnil!" zašeptala mu do ucha a vstala. Popošla blíže ke konci útesu, na kterém stála. Dělily ji jen centimetry, jeden nešikovný krůček a spadla by dolů... Najednou se jí v hlavě rozběhly myšlenky...
[i]Smrt...
jak temné slovo.
Avšak... Právě přede mnou zemřel...
On... jehož jsem milovala...
Zabila jsem ho... a co?
Není mi to ani kapku líto...
To jsem ho nemilovala?
Ráno se Shenai s Itachim objevili v jídelně mezi posledními. Ninjové se začali pochechtávat, ale Konan ani Pein v tom nic zvláštního nepostřehli.
„Čemu se zas smějou?“ procedil Uchiha mezi zuby.
„Neříkej, že to nevíš,“ mrkla na něj. Černovlasý mladík obrátil zrak ke stropu.
„Sem ke mně, sestřičko!“ Deidara držel hnědovlásce místo.
Vůdce je sledoval a bručel. „Nepřehrabuj se v tom jídle!“ Za ním se zjevila modrovláska s vařečkou. Pokořený velitel Akatsuki mlčky dojídal.
Takže tady je 6 díl této povídky. Sepsala jsem ho konečně celý bez jakýchkoliv problému či smazání (chvála bohu)právě dnnes, a upřímě doufám, že vás ani tento díl zklame. Ovšem je krapet delší než ostatní. Protože sem měla dosti času na přemýšlení a vylepšení propraovanosti děje, rozhodla jsem se, že bude tento příběh delší než sem měla původně v plánu. DOKONCE UŽ SEM I VYMISLELA CELOU DALŠÍ BUDOUCÍ POVÍDKU, KTERÁ BUDE NÁSLEDOAT PO TÉTO. ALE ZATÍM JEN V HLAVE 
„Takže jste to přežili? Nevadí…stejně to není důležité.“ Pousmál se Kabuto, když přejel pohledem po týmu Delta.
Nami se zamračila.
Jaden se podíval na Yamata a ten nepatrně kývl.
Hned na to se tým Delta rozeběhli do stran.
Nami doleva, Hiro doprava a Jaden přímo na Kabuta.
Kus před ním se prudce zastavil a z otočky na něj vrhl spršku kunaiů.
Kabuto chytl Saie a rozeběhl se s nim nahoru po skále za nimi.
Kunaie se zabodli do skály.
Kabuto vrhl letmý pohled doleva a rychle se odrazil od skály, když do míst kde běžel vrazil drtivý proud vody.
[i]Nemohla jsem si pomoct, ten nápad do mě hryzal už strašně dlouho, podlehla jsem a napsala to Snad to na první pokus o vážnou věc nedopadlo nejhůř x))
Něco málo k obsahu, povídka je věnována dvojici Uzumaki Naruto a Namikaze Minato. Pro ty, co nečtou mangu, je tam jeden vééélký spoiler 
Závěr (ostatně i celá povídka je dost relativní, záleží na vás, jak to pochopíte
„Ty chceš do toho praštit?“ Hidan vykulil oči a Kakuzu ho okamžitě napodobil.
„Nehulákejte tu tolik, nebo se to ještě dostane k nepovolaným uším,“ klidnil Uchiha rozparáděné členy Akatsuki. Byli tou novinou doslova nadšeni. I když… nikdo z nich moc nevěřil, že je černovlasý vážně schopen udělat tak důležitý krok.
„Konečně správné rozhodnutí!“ zazubil se Kisame.
„A doteď jsem snad dělal špatné kroky?“ zamračil se Itachi.
Už pěkně dlouho čekal na tuhle chvíli. Dlouhé měsíce se ztrácely v čase, dlouhé měsíce, kdy marně doufal, že se to stane. A teď se to konečně stalo. A k jeho zděšení ten obrázek vypadal stejně, jako před lety. Z noční oblohy nad nimi začaly padat kapky a jen pár sekund na to začala hrozná průtrž mračen. Pak dokonce začaly šlehat i blesky, a hromy řvaly natolik, že účastníci dole v údolí se navzájem téměř neslyšeli.
„Na tohle jsi čekal, ne?“
„Ale takhle to nemělo dopadnout!“
Ležel na zemi. Na studené podlaze. Něco… něco bylo pod ním, bylo to mazlavé a vlažné. Otevřel pravé oko a zamžoural po místnosti. Mrtvoly. Spousta mrtvol, bez nohou, bez rukou… bez hlavy. Zakuckal se a obrátil se na druhou stranu. Zhluboka se nadechl… šlo to moc lehce. Zašátral jednu rukou po obličeji… maska byla pryč!
Nový tým sedm a nové problémy
V pracovně bylo ticho. Tsunade ještě chvíli přežvýkavala, to co právě slyšela.Když jí to došlo podívala se na sochu čtvrtého, a pak na chlapce. Byli si podobní a podobal se i Narutovi, až na vlasy . Ty byly tmavé a na obličeji neměl ty čáry.
Uhnula očima a prohlédla si svého otce. Tvářil se vyděšeně…
***
Dva místo jednoho
„A-Ayame,“ vykoktal Teuchi, ochromen zděšením.
„Co se děje?“ zeptala se zmateně a natáhla k němu ruku. Náhle si všimla, že její paže sálá, stoupal z ní proužek páry. Nevěřícně pohlédla na svůj loket.
Dveře se rozvalily. Polekali a co nejrychleji jsme se od sebe oddělili. Do dveří vešel Nauto. Jímal mě vztek, co sem vůbec leze. Já ho vidět nechci..
„Co tu chceš!‘‘ Vyštěkla jsem na něj, Raye to udivilo. Naruto to tam stál jako opařený, myslel si nejspíš, že už jsem vychladla, ale naopak můj vztek dosáhl nejvyšší úrovně.
„Vypadni!!‘‘ Zakřičela jsem, nereagoval šek klidně ke mně. To už na mě bylo dost.
Pohřeb a nový příchozí
Celá Konoha byla zticha a všichni mířili k budově Hokageho, kde se měli rozloučit s jedinečným hyperaktivním Narutem, kterého zabil Uchiha Sasuke. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, když se to včera dozvěděli, a proto byla celá Konoha zticha.Každý byl ponořen do svých myšlenek.
Protivníkův návrat
,,Kde jste tak dlouho?,'' zívla jsem nad tělem neznámého muže. Neji se nervózně zadíval do země.
,,Aido!!,'' vykřikl Kakashi, ,,Měla si být tam!''
,,Nemohla jsem nechat zločince uprchnout.,'' odpověděla jsem mu s hořkostí v hlase. Přesně tou strašnou hořkostí kterou mě Kakashi hádku co hádku obdarovával.
Blonďatý ninja se plížil chodbou. Konala se schůze (tentokrát za Vůdcovými zády), u níž se předpokládalo, že se jí zúčastní všichni, ovšem jeden ze členů se jaksi nehodlal dostavit.
„I kdybys ho měl přitáhnout za vlasy, tak tu prostě bude, jasný?“ Tak to nakázal Hidan a Deidara se mu raději ani nesnažil odporovat.
„Hm, než přemlouvat Itachiho, aby zvedl zadek z postele, to bych radši bojoval se skupinou po zuby ozbrojených ninjů,“ prskal, když se blížil k Uchihovu pokoji.
4.kapitola – Sny
Červenovláska seděla na lavičce a hleděla na hrající se děti, přemýšlela, zda byla taky taková, kdo jsou její rodiče a o takových věcech.
Vůbec nic si nepamatuji…Jak můžu říct, že jsem Hoshi? Nejsem nikdo…A navíc ty sny…Co když je to má minulost?! Ale…Kdo jsem to v tom případě jsem?
A navíc to tetování na mé paži… (pozn.au.: Ano, paži, ne krku) Vypadá to jako nějaký kříž… Náboženský snad…Nechápu, ale bojím se to chápat…Co to znamená?
Rozplakala jsem se, pomyšlení nad tím co se stalo mě děsilo. A co Ray, co s ním Naruto asi udělal. Musím jít za ním, teď hned, ale přece nemůžu chodit. Zoufala jsem, co když už je pozdě. Neměla jsem jinou možnost než zůstat. Cítila jsem bezmocná, odkázaná na cizí pomoci. Oddychla jsem si a utřela si slzu. Budu silná, zvládnuto. Ale co když mě Ray nebude chtít, co když mě odmítne. Strach a nejistota mě donutila celou noc přemýšlet.
[i][b]Západ slunce, není to nádhera, nikdo neodolá. Sledovat tuhle zlatavou nádheru jak zapadá nad rozehřátou pouští je okouzlující. Škoda, že nezapadá o trochu déle, aby si každý mohl tu chvilku vychutnat o něco déle. Potom co zmizí za obzorem se na obloze objeví červánky. Pohled na tuhle nádheru byla jediná úžasná chvíle, kterou si mohly obyvatele Suny vychutnat až do konce. Konečně. Konečně skončila válka mezi národy Shinobi. Lidé se pořád vzpamatovávali z posledních let utrpení.
Pode mnou byla hloubka nejméně čtyřicet metrů, končila tvrdou udusanou hlínou a mou jistou smrtí. Pokusila jsem se ještě obrátit a chytnout se parapetu, ale ten vězel asi dvacet centimetrů nad mou hlavou. Zmocnilo se mě to. Zachycovalo se to na mě malými nepříjemnými drápky a odmítalo mě to pustit. Ten pocit… nechtěla jsem, ale něco ve mně tomu nedokázalo zabránit. Znovu jsem ochutnala a musím platit…
