Kyuubi no youko

Temnota, strach, nenávist, radost.... Temnota, strach, nenávist, radost...... Temnota, ...

---Pořád dokola se mu to přehrávalo v hlavě. Pořád dokola hledal ještě něco jiného, co by tady mohl cítit, vnímat... Už mnoho let byl zapečetěn v těle toho nepotřebného fracka, co si tak nadšeně říká ninja. Dostat se z jeho těla ven a všem by ukázal, kdo je to Kyuubi no youko!

---A zase temnota... Cítil a viděl ji pokaždé, když se rozhlédl nebo si jen vzpomněl, kde to vlastně je. Cítil ji každou kůstkou v těle, každým milimetrem svého těla se mu prokousávala hlouběji a hlouběji, jakoby ho měla po nějakém čase docela pohltit.

---Temnota však šla ruku v ruce se strachem. Musel si neustále pokládat otázky, na které neznal odpověď a mnohdy se odpovědi obával. Co bude dál? A kdy se odsud dostane? Nebo dostane se vůbec odsud? Cítil se tak slabý a ponížený. Skutečnost, že se bojí, že pociťuje strach ho zevnitř sžírala jako kyselina. Jsi slabý, jsi slabý... Slyšel tuhle větu, které se nejvíce obával, ze všech stran. Nechtěl to slyšet, raději by přišel o sluch, než aby neustále slyšel tu prokletou větu! Jsi slabý....

---Nenáviděl to tu. Nenáviděl sebe, že nedokázal zabránit tomu, aby ho sem uvěznili. Nenáviděl toho chlapce, do kterého ho zapečetili. Nenáviděl tu temnotu a s ní přicházející strach. Nenáviděl ten den, kdy to vypadalo tak nadějně a pak... A pak poprvé otevřel oči a byl tady. Malý, bezbranný a schoulený do klubíčka. Vždy, když si na to vzpomněl, celým jeho tělem třásla chuť zabít všechny, kdo byli za tohle zodpovědní. A jemu se to povede.

---Někdy ho však zachvátila i radost. Někdy, se mu totiž povedlo nakouknout ven. Když byla ta nicka vystrašená, naštvaná nebo pociťovala jinou, podobnou emoci, dokázal se dostat na povrch, ukázat všem alespoň část své síly. Problém byl v tom, že ho pečeť vždycky zatáhla zpět. Ale i přesto se vždy radoval, že se dostane alespoň na chvíli pryč odsud, že nebude zavřený věčně a že možná dneska se mu povede dostat se ven!

---Jenže většinou pocítil zklamání. Zklamání, že se ven nedostane, že tady bude dál a že opět pocítí temnotu, která ho bude pohlcovat. Strach, který ho bude jistým způsobem ponižovat. Nenávist, která ho bude pokoušet a radost. Radost, která ho bude naplňovat nadějí. A možná že právě naděje je to jediné co mu teď zbývá...