Zemřít pro budoucnost 014-Sakura

Musím uznat, že Ray se choval vzorově, lépe než jsem si myslela. Nejspíš si uvědomil jak jsem pro měj důležitá, dál té otravné blondýnce kopačky a já se mohla nastěhovat k němu. Po několika měsíců co jsme spolu, se toho moc změnilo. Až na můj pocit, že prasknu, myslím to vážně, zrovna jsem byla v devátém měsíci a přes břicho jsem si neviděla ani na špičky bot.
Ray v tom neviděl žádný problém, to jsem mu záviděla. Kdybych nemusela trávit hodiny a šatníku a vybírat vhodné oblečení, tedy oblečení které mi padlo. Zrovna jsem držela svou nejoblíbenější sukni a zasnila jsem se, jak jsem ji tehdy nosila.
„Do téhle už se nikdy nevejdu.‘‘ Posmutněla jsem. A založila ji zpět. Znovu jsem se naklonila do skříně a hledala. Po pěti minutách mi docházela trpělivost, zlostně jsem práskla se dveřmi a odkráčela jsem zpět k posteli.
„Ach jo to je na prd.‘‘ Ztěžovala jsem. Ray mě nejspíš slyšel, kroky ze zdola se blížili k ložnici.
Au….‘‘ Sykla jsem a přidržela jsem si břichu, znovu ta bolest, tentokrát to byla horší.
„Au…au..‘‘ Znovu, už vydržet nemohla, spadla jsem na zem a sebou jsem shodila i židli. Tu ránu uslyšel Ray a vběhl do pokoje.
„Co…. co stalo?‘‘ Ptal se mě a zvedl mě do náruče. Snažila jsem se mu naznačit tu bolest v břiše, aby pochopil co potřebuji. Na nic však nečekal vzal mě do náruče a uháněl se mnou do nemocnice.
Semlelo se to moc rychle moc si z toho nepamatuji, spousta lidí, a ta bolest, mám v tom zmatek. Nakonec toho všeho jsem zůstala ležet na pokoji sama, co vím mě znervózňovala, že mi dítě ani neukázali. Měla jsem o něj strach, chtěla jsem ho jít hledat, ale únava byla silnější.
Další hodinku jsem to vydržet nemohla, panikařila jsem určitě se něco stalo, a já jako vždy se dovím jako poslední.
Ťuk..ťuk….
Ozvalo se já otočila hlavu směrem ke dveřím a čekala kdy mi konečně donesou miminko. Dovnitř vešel Ray a v náruči měl malí uzlíček, který vydával podivné zvuku. Nic se mu nestalo. Posadila jsem a čekala až mi ho přinese.
Po tváři mi začali stékat slzy, tolik práce a stálo to za to. V uzlíčku se skrývala krásná holčička a hleděla na mě těmi zelenými kukadly. Ray mě za snahu políbil na tvář a přisedl si ke mně. S láskou jsem pozorovali naši malou dcerku, které se moc zalíbila moje vlasy a začala si s ně mi hrát. Usmála jsem se a pohladila ji po tvářičce. Uvědomila jsem si jak je to nádherné, tolik jsem ho chtěla, ale teď když ji mám, zas se mi to zdá jako sen. Mého uplakaného obličeje si povšimnul Ray a pohladil mě po tváři.
„Jsi skvělá, děkuji ti.‘‘ Řekl Ray a dlouze mě políbil. Byla jsem šťastná, víc než kdy jindy. Teď už mi a …..

„Ray no tak, musím ji nakrmit.‘‘ Domáhala jsem se, když mě Ray chytil kolem pasu a zatulil se mi do výstřihu. Zrovna jsem měla v plánu nakrmit Sakuru.
Už to byla asi dva ruky co mě pustili z nemocnice, svoji dcerku jsem pojmenovala po mámě, Ray neměl námitky. Už to je několik měsíců co jsme se vzali, Naruto byl nějakou tu dobu proti, ale nakonec v poho.
Jediné co jsem teď řešila bylo, jak nejlépe dostat Raye z mého výstřihu.
Ha.. ha a je venku, slavnostně jsem odkráčela k malé a dala ji do pusinky další lžičku. Rayovi to však nestačilo a připlížil se ke mně ze zadu. Lekla jsem, když mě uchopil za boky a přitáhl si mě k sobě.
„Já se jen tak nezdám.‘‘ Zašeptal mi do ucha políbil mě na krk. Vyprostit se tentokrát bylo těžší, ale díky pláči, která způsobila Sakura jsem byla zachráněna. Naklonila jsem se k ní a vzala jsem ji do náruče, uklidnila se, což byla šance pro Raye, jen co jsem ji uložila ke spaní, byla jsem v jeho sevření znovu.
„Proč mi utíkáš?‘‘ Zašeptal mi znovu a pevně mi mě k sobě přitáhnul.
„Já ti neutíkám.‘‘ Odpověděla jsem, když ucítila jeho ruce, které pomalu ale jistě mířili pod moji sukni. Jeho plán se mi až na jeden detail nelíbil, ale protestovat jsem nemohla, umlčel mě polibkem.
Znovu pláč, odtrhla jsem se od něj a zamířila jsem po dětského pokoje. Pláč utichl, co se stalo?
Doběhla jsem do pokoje, ale prázdno. Zděsila jsem a znovu jsem prohlédla postýlku.
Nic.
Panikařila jsem, kde je co se jí stalo?
Seběhla jsem dolů doufajíc, že je tam.
Nic.
Cože, kde je?
Jediné co mi v kuchyni přebývalo byl dopis. Dopis, ten tu ráno nebyl. S třesoucíma rukama jsem ho otevřela a dala se do čtení.
To né……