Doma v listí: kapitola 03. - Kamarádka

Zhruba po dvou hodinách výslechu, kdy na ní Morino Ibiki seslal pár genjutsu a cosi-jako-kruh-pravdy no jutsu, jí uvěřili a propustili s tím, že bude bydlet v postupně rekonstruovaném sídle Uchiha klanu. Teď kráčela asi dva kroky za Sasukem, který ji do jejího nového domova vedl, a pohled upírala do země. Tašku se svými věcmi měla jen tak pověšenou přes rameno, v ruce držela fotky. Náhle se Sasuke zastavil a otočil se k ní.
„Jak dlouho se chceš loudat a zdržovat? Nemam na tebe celej den,“ zavrčel na ni.
„Vždyť jdu,“ odpověděla.
„Tak jdi rychleji,“ otočil se zpátky a přidal do kroku. Iwahi popoběhla a po zbytek cesty se držela těsně za ním. Došli na kraj vesnice, kde mezi spoustou zchátralých a zbořených domů stál jeden téměř nový. Ne úplně, pár let už určitě za sebou měl, ale vypadal opravdu dobře.
„Tatí!“ ze dveří vyběhly dvě děti, kluk a holka, a zamířily k Sasukemu. Objaly ho a ten je pohladil. Chlapci mohlo být tak deset let a vypadal úplně jako Saskue, když byl malý. Děvče, tak sedmileté, mu bylo taky podobné, ale zdaleka ne tolik a mělo dlouhé vlasy s nádechem do fialova až růžova.
„Fugaku, Mikoto, tohle je Iwahi,“ ukázal dětem nově příchozí. Ta se trochu rozpačitě usmála. „A bude tu s náma bydlet.“
„To jako napořád?“ zeptal se Fugaku s nelibostí. Sasuke přikývl.
„A proč?“ Mikoto se schovala za svého otce.
„Protože je taky Uchiha. Je to vaše sestřenice,“ řekl Sasuke přísně. „A teď běžte domů. Budu chtít vidět vaše úkoly.“
„Dobře,“ děti se zklamaně otočily a pomalu se loudaly zpátky.
„Teď ty, pojď za mnou,“ vyzval Iwahi a zamířil též k domu, ovšem až po dětech. Dívka ho následovala do středně velkého pokoje v patře. Uvnitř byla jedna postel, noční stolek, skříň a stůl s židlí. Touto dobou, odpoledne, byla místnost osvětlována velkým oknem umístěným nad postelí, ale pro případy tmy stála na stole lampička. Peřina a polštář byly čistě povlečené a nikde se neválelo ani smítko prachu.
„Tohle je tvuj pokoj, budeš si tu uklízet,“ oznámil a vyšel na chodbu. „Večeře je v sedm, do tý doby... nedělej kraviny. Teď mam práci,“ prohodil na odchodu.
Iwahi za ním zavřela dveře, položila tašku na zem, fotky na stůl a prohlédla si pokoj pořádně. Stěny byly bez zdobení, na okně visel roztažený jednoduchý závěs světle modré barvy a před postelí na zemi trůnil malý tmavomodrý kobereček. Otevřela skříň, nic zajímavého nenašla, tak ji zas zavřela. Lehla si na postel a zadívala se na strop. To, že ji Sasuke nechal samotnou, nejspíš znamenalo, že ji sleduje někdo jiný. Stulila se do klubíčka a zavřela oči. Ještě stále jí nebylo úplně dobře z dnešního výslechu. S takovým při cestě sem nepočítala, ale věděla, že měla. Kamenná je nepřítel Listové, museli si být jisti, že není špión.
Ležela takhle asi půl hodiny, když jí došlo, že má hlad a žízeň, od svého probuzení v nemocnici nic nejedla. Pomalu vstala, opatrně otevřela dveře a potichu sestoupila do přízemí, kde tušila kuchyni. Tam si natočila vodu a prohlédla lednici. Uvnitř toho bylo málo, ale i z toho mála většinu neznala. Sebrala tedy pouze jablko a vyšla ven. Do večeře jí zbývaly ještě tři a půl hodiny a ona je nehodlala jen tak prosedět uvnitř. Nikdo jí nezakázal opouštět dům. Zamyšleně šla směrem k vesnici a ukusovala svou lehkou svačinku.
„Ahoj, ty budeš ta nová, co?“ probral ji dívčí hlas. Vzhlédla a uviděla jeho zrzavou hnědookou majitelku, jak se na ni přátelsky usmívá.
„Asi jo,“ pokrčila rameny.
„Shikamaru-sensei mě poslal, abych ti dala tohle,“ podala jí čelenku se znakem Skryté Listové, „a vyřídila ti, že máš být zítra v sedm na třetím cvičišti, to je kousek od západní brány, budeš na chuuninské zkoušky trénovat s týmem Choujiho-senseie.“
„Ale...“ chtěla protestovat, že přece není z Listové, ovšem vzápětí si uvědomila, že by měla být ráda za tuhle šanci někam konečně patřit. „Dík,“ zdvořile se usmála, vzala si čelenku a nasadila si ji.
„Já jsem Saya,“ představila se zrzka. „Už to tu znáš, nebo tu chceš trochu provést?“
„Iwahi. Neznam to tu, ale proč bys to dělala?“
„Mam ti říct pravdu, nebo chceš slyšet něco jako že seš mi hrozně sympatická a ráda bych se s tebou seznámila?“
„Aha... No, nemusíš se obtěžovat, neni mi po tom výslechu zrovna nejlíp,“ Iwahi se otočila a zamířila zpátky k domu.
„Ale no tak, to byl vtip,“ Saya jí chytla za ruku. „Pojď, ukážu ti vesnici. Pak můžem zajít třeba na ramen, nebo do gril-baru,“ nenechala se odbýt a jemně, ale silně táhla Iwahi pryč.
„Počkej,“ zastavila se Uchiha a vytrhla se. „Proč to děláš?“ zopakovala otázku.
„Protože mi Shikamaru-sensei dal misi, abych ti ukázala život v Listový. A taky jako omluvu za ten tátův brutální výslech.“
„Aha... Cože? Tátův výslech?“
„Jo, jsem Morino Saya, něco proti?“ Saya se poprvé zamračila.
„Ne to ne, promiň,“ omlouvala se Iwahi. „Já jen... Jeho jménem nás odmalička strašili, vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by měl rodinu... Bude mi trvat, než si tu zvyknu.“
„To je v poho,“ mávla rukou zrzka. „Tak já jsem se ti představila, teď je řada na tobě.“
„Uchiha Iwahi.“
„Uchiha? To jako že Sasuke je tvůj...“
„Strýc,“ přerušila černovláska její otázku. „Můj otec je Uchiha Itachi.“
„Itachi?“ vykulila Saya oči. „A to teď bydlíš se Sasukem?“
„Nemam kam jinam jít...“ nechápala dotaz.
„A to ti nevadí, že zabil tvýho tátu?“
„COŽE?!“
„Eh... hups, to jsem asi neměla říkat...“ Saya vypadala, že by se nejraději vypařila.
„Jak... Proč ho zabil? Přece to byl jeho bratr!“ Iwahin výraz dával tušit, že se jí zhroutil svět.
„No, víš, to je dlouhej příběh. Promiň, nevěděla jsem, že to nevíš.“
„Tak mi to řekni!“
„Nevim, jestli jsem ta pravá...“
„Momentálně seš jediná.“
„No dobře, ale radši si k tomu sedni, neni to pěkný povídání,“ souhlasila a sedla si na blízkou kamennou zídku. Iwahi ji následovala.
„Tak začni,“ netrpělivě řekla černovláska, když bylo chvíli ticho.
„Já nevim jak,“ opáčila zrzka. „Co vlastně o svym tátovi víš?“
„Nic moc,“ pokrčila rameny. „Jen jeho jméno, pak že udělal něco strašnýho tady ve vesnici, tak musel odejít, seznámil se s mamkou a nakonec zemřel.“
„Aha.“
„Co aha?“
„Víš, já opravdu nejsem ta pravá, kdo by ti tohle měl říkat. Navíc, sama jsem to slyšela jen z vyprávění...“ nervózně si prohrabovala culík.
„Neokecávej to a začni. Koho se tu asi mam zeptat?“
„Sasukeho?“
„Ten nevypadá, že by mi chtěl vůbec něco říct...“
„Jo, on moc nemluví.“
„Tak už to přestaň okecávat a konečně začni!“ naštvala se Iwahi. „Co se tenkrát stalo?“
„No dobře,“ povzdechla si Saya. „Bylo to asi před dvaceti lety, možná víc, nebo míň, už nevim, když byl vyvražděn klan Uchiha. A opravdu nechceš počkat na Sasukeho?“
„Ne.“
„No, tim vrahem byl Itachi,“ odmlčela se.
„Pokračuj,“ pípla pomalu blednoucí Iwahi.
„Naživu nechal jen Sasukeho, nikdo neví proč. A Sasuke přísahal, že se pomstí. Na několik let odešel z vesnice, pak ho zabil a vrátil se. Nikdo kromě něj nezná podrobnosti a on se s tim nikomu nesvěřuje.“
Iwahi vstoupily do vytřeštěných očí slzy.
„Co se děje? Proč máš Sharingan?“ vyděsila se Saya, ale nedočkala se reakce. Mohla jen pozorovat, jak tomoe v Iwahiných očích pomalu mění barvu z černé na stříbrnou a slévají se do sebe, aby vytvořily tvar podobný trojcípému větrníku. Po několika vteřinách Iwahi ztratila vědomí a Saya měla co dělat, aby ji zachytila, než spadla na zem.