Tajemné
Růžovovlasá kunoichi procházela Konohou, nemohla jej ani teď vyhnat z hlavy. Nedávno ho viděla na misi, zesílil… Zkrásněl… Nedokázala na něj nemyslet.
Sasuke-kun…
Kde jsi?
Pomalu vyšla z vesnice a blížila se k onomu místu. Spatřila jej… Hleděl ke slunci, zašeptala:
„Sasuke-kun…“
Tiše a slabounce, sotva slyšitelně. Přesto však postřehl ji.
„Sakuro?!“ pohlédl na ni.
„Sasuke-kun!“ uvědomila si Sakura, kdo přední stojí.
Chtěla jej obejmout… Nemohla. Věděla, že to není možné… Chtěla jej políbit… Opět nemohla…
[hide=Info o povídce - obsahuje spoilery][i]Povídka se odehrává přibližně patnáct let po souboji Sasukeho s Itachim, který se odehrál tak, jak bylo psáno v manze. Jenže zapracovala náhoda a Madarovi se nepovedlo zastavit Sasukeho Amaterasu, takže z něj nezbyl ani mastný flek a Sasuke nemá ani tušení, kdo to byl a co mu vlastně chtěl. Ne-úplně-spokojený Sasuke zjistil, že i když vykonal pomstu, tak mu to klan nevrátí, tak opustil Hebi a vydal se zpět do Listové, jak jinak, ten svůj klan obnovit...
Na vlastní pěst
Nemohla jsem tam jen tak sedět a čekat až se pánové pobijí, musela jsem něco podniknout. Vím, je to podraz, ale oproti tomu co mi udělal Kakashi je to nic. Bude to jen splácení účtů!
Minutu, ano asi tak minutu jsem tam seděla a pak jsem vyrazila. Nemohla jsem být rychlejší než oni a tak jsem za nima aspoň poslala veverku. Ta veverka jsem vlastně byla já a měla jsem jediný úkol, zkontaktovat Nejiho.
,,Ahoj Neji, potřebuju pomoc.,'' vyslala jsem do jeho hlavy svojí myšlenku.
„Á! Příště klepej, Zetsu!“ Shenai se lekla, uskočila do strany a udeřila rukou do skříně.
„Ty trénuješ vrh kunaiem?“ podivil se kanibal.
„Snažím se. Nijak zvlášť to nejde. A proč to dělám? Z nudy.“
„Jasně. Tak bych ti měl popřát štěstí,“ zazubil se ninja s polovinou černé a zbytkem bílé kůže.
„Díky, Zetsu. Určitě mi to hodně pomůže.“
Dívka se smíchem pozorovala lenošící ninji. „Prý jsi začala trénovat taijutsu! Co ta náhlá změna?“
Rychle uskočil za strom. Tep i dech se mu zrychlil…. Snad… snad ho to nevidělo!
Z dálky se linula krvavá zář. Vyšel ze svého úkrytu, ale hned si to rozmyslel. Chtěl se vrátit… Kde je však ten strom? Kde je les???... Všude jen udusaná hlína a skály.
Jak to? …Vtom se vedlejší skála pohnula, zavlnila se…. Ha! To se mu musí zdát! Taková blbost… Otočil se opět směrem k světlu. Zářilo jasně, avšak chladně. Najednou za sebou uslyšel hluk…. Pomalu, ale jistě se otáčel…
„Náš cíl se jmenuje… Kabuto Yakushi!“
Sasuke mírně polkl. Poprvé za dobu pobytu v anbu byl rád že má masku a Akane mu nevidí do obličeje.
„A…aha…“ řekl po chvilce netrpělivého ticha. Akane ještě chvilku těkala očima po jeho masce pak se ale otočila a vzala do ruky batoh. Z něj vyndala ručník, mýdlo a ještě hřeben a obrátila se na Sasukeho.
Tři lidé se vraceli z mise, byla to mladá Hinata Hyuuga, Sakura Haruno a Naruto Uzumaki. Černovláska pohlédla na své druhy, všichni zastavili a rozešli se obhlédnout krajinu
Když se mladá členka Hyuuga ujistila, že její část je v pořádku vracela se, spatřila Sakuru s Narutem, náhle ji políbil
Hinatě se vehnaly slzy do očí a rychle se otočila, běžela co nejdál, nakonec zastavila a propukla v pláč.
[i]Už dlouho čekám na Tvou lásku, Naruto-kun… Moc dlouho, už nechci čekat…Nemohu už dál takhle trpět.
„Dost! Dost už prosím! Už to nevydržím! Už ne! Dost, prosím!“ ozýval se tmavými chodbami dívčí hlas.
„Dost! Dost už!“
Hlas se třásl jako od pláče… Od opravdu dlouhého pláče.
„Tak budeš už mluvit?“ vyštěkl jiný hlas… Mužský a chladný.
Dívka se třásla, bála se, ale odmítala jej zradit. Z jejích levandulových očí vycházeli malé perličky pláče. Její vlasy barvy noční oblohy ji zakrývaly obličej.
„Budeš už sakra mluvit!!“ vyjel po ní muž.
„Tsuki, kde jsi!!!!‘‘
Lekla jsem se. Cože, Naruto, nesmí mě takhle vidět. Co nejrychleji jsem se na sebe snažila naházet oblečení. Jestli mě takhle uvidí, tak pěkně zbije a co ještě k tomu udělá Rayovi.
Však pozdě, dveře se rozvalily a já byla jen v tričku. Dovnitř vešel málem na mrtvici Naruto. Jak jsem poznala tak ho to úplně dorazilo, naběhla mu žilka.
„Obleč se a jdeme.‘‘ vyštěkl na mě a výhružně pohlédl na Raye, měla jsem strach co s nim udělá. Za tu dobu co jsem se oblékala neřekl ani slovo, nikdo z nás.
Černovlasá dívka procházela ulicí a přemýšlela. Přemýšlela o tom, co v životě udělala a co ne, vzpomněla si jenom na to, jak utíkala na nic jiného.
Pořád…Pořád se schovávám…Jenom to…Jsem přece členka Hyuuga klanu! Jsem Hinata Hyuuga! Ale…Přesto jsem nikdo…Jenom se schovávám…
Pokračovala v chůzi, viděla jak se lidé usmívají samy pro sebe, nechápala proč takhle nemůže vypadat ona. Chtěla tak vypadat.
„Tak jsme tady!“ řekl Michi asi po dni cesty. Naruto a Soul se zahleděli na bránu Suny. Naruto hned začal vzpomínat na staré časy.
„Zajímavá vesnice!“ řekl uznala Soul a rozhlížel se kolem sebe. Když procházeli kolem stráží, tak je chtěli hned zadržet, ale jakmile uviděli Michiho zasmáli se.
„Vítej zpět Michi-dono!“ pozdravili ho a znovu si sedli. Michi jim úsměv opětoval.
„Díky!“ řekl a spolu s Narutem a Soulem v závěsu, pokračovali směrem do středu vesnice.
„Michi?!“
„Ano, Naruto-san?“ odpovědel Michi.
Mýtinu ozařoval jasný svit měsíce a nemilosrdně obnažoval čin dívky.
Ležela na palouku a pro slzy neviděla.
Ležela na chladnoucím těle.
Ležela a ptala se proč.
Žádná útěcha a žádná pomoc. Jen šum větví a zvuky lesa. Dívka měla v očích výraz šílenství.
Co odlišuje člověka od zvířete?
Možná sebekontrola, nepodléhání chvilkovým touhám a potřebám?
Na těle jí vyskočila husí kůže. Bylo už docela zima. Cosi jí říkalo, že pokud je ti zima máš se obléct. Sesbírala své oblečení a oblékla se.
Nenáviděný společník
To co následovalo dalších pár dní je pro můj příběh naprosto nevýznamné. Seznámila jsem se s dalšími přátely mích kamarádů, Inuzukou Kibou, Aburamem Shinem, Hyuugou Nejim a Tenten. Díky něm jsem pomalu začínávala zapomínat na Kakashiho. Každý den jsem trénovala v trénovací místnosti a každý druhý den jsem měla schůzku s Orenjino-sensei. Prostě nudný stereotyp, ale až do jednoho dne...
„Není Hidanovi nic? Tvářil se včera tak divně.“ Kakuzu se k dívce obrátil zády a pokusil se zadusit smích, který se mu dral z hrdla. „Hej, čemu se to chechtáš? Má to snad něco společnýho s tou mou nehodou?“ Shenai založila ruce v bok.
„No, ten včerejšek… jsme ti to ani nechtěli říkat, abys…,“ zamumlal Kakuzu.
Sakryš, asi jsem opravdu měla jít raději domu, ale na to už bylo pozdě. Jen co přišel ležela jsem pod ním. Tak rychlí, nejspíš nijna. Pomalu, ale jistě jsem odhalila jeho plány, když mi pomalinku začal rukou zajíždět pod sukýnku a líbat po krku. Proti své vůli jsem zasténala. Líbilo se mu to a pustil se do rozepínání mé sukně. Zarazila jsem se.
„Tohle ne, něco jsem slíbila!‘‘ Napovídal mi první hlásek.
„Ale na druhou stranu to chci.‘‘ Odporoval druhý.
Lidé se modlí, aby získali přízeň. Lidé se modlí, protože se bojí, že jinak nebudou mít v co věřit… I naprostí nevěřící se modlí. Za lepší svět, za naději, za víru… Někomu, o kom pochybují, že existuje. V noci, když je nikdo nevidí. A vůbec, všechno se děje v noci… Za měsíčního svitu, za třpytu hvězd …
Hlas, který změnil život
Pohled na tu ženu se mi ze srdce protivil.
,,Co se stalo?,'' zalekla se Sakura mého vražedného pohledu mířící na Rin.
,,Aido, jste v pořádku?,'' zeptala se mě starostlivě Rin. Její hlas mě doháněl k šílenství.
,,Buďte zticha!,'' rozkřikla jsem se. Rin se zarazila.
,,A-Aido!,'' kulila oči Sakura
,,Nechci aby mě ta žena léčila.,'' umanula jsem si. Sakuře a Rin jsem musela připadat přinejmenším jako blázen.
,,P-Proč? Rin je skvělá lékařka!,'' domlouvala mi Sakura.
KAPITOLA 14 – LEGENDY NELŽOU
[color=#ff00ff]O čem to, sakra, mluví?! Nechápavě jsem se podívala na Naruta, který mi stejným pohledem odpovídal. Obě dvě Densetsu no Kunoichi naštvané a smrtelně nebezpečné - místo, na kterém jsme stáli, bylo momentálně to nejnebezpečnější na světě.
„Tsuki, stávej!‘‘ třásl se mnou někdo o několik hodin později, mě se ale stávat nechtělo.
„No, tak.‘‘ Ozvalo se znovu, líně jsem otevřela oči, nade mnou stála Hinata s podnosem s jídlem.
„Hmm.‘‘ Zamžourala jsem na osadila se na postel. Berte sakra ohledy na lidí co celou noc nespali. Opravdu jsem měla hlad, což mě donutilo co nejrychleji stát. Mlsně jsem ji vytrhla talíř z rukou a dal jsem se do jídla. Hinata odešla, já jak odešla tak jsem se znovu zabalila do peřinky. Za nic nevylezu, nika se mi nechce.
