Tajemné

[font=Times New Roman]
…kde to jsem? Všude okolo je jen tma, černá nicota, kterou spaluje bolest. Křičím, a k čemu? Vždyť ani nevím, kde jsem? Co je okolo?

Tma po doznění mého vykřiknutí ustupuje. Vymění ji bodavá bolest, která již prostoupila do celého mého těla. Odmrštila mne pryč. Padám… padám do neznáma. Čekám, až spadnu na úplné dno. Nic se neděje.

Tak kde to vlastně jsem. Jak jsem se sem dostala? A počkat… kdo vlastně jsem?

Ušklíbla se Miabi. „Dopadneš jako ten debílek.“
„Na začátku jsem nebyla nas*aná!“ Vykřikla a Miabi se na ní opět rozběhla.
„Tohle musím zastavit!“ Rozběhl se Waseto k Rui.
Miabi už, už se napřahovala k další ráně, když v tu já oslepila obrovská stříbrná záře.

„Co to sakra je?“ Podivili se kolem postávající Genini, oslepeni tím do očí bodavým světlem, s kterým přišla i ohromná rána. Světlo pomalu opadalo a všem se začali zjevovat černé siluety postav, ještě před chvílí bojujících proti sobě.

V minulém díle:

[i]Když Sakura skončila, všichni na ni hleděli s otevřenou pusou.
„A kde máte ten svitek?“ zeptal se Kakashi. Naruto se otočil na Sakuru a ta přikývla.
Otevřel taštičku a opatrně z ní vytáhl svitek a položil ho Minatovi na stůl.
Ten ho otevřel a zkoumavě se na něj podíval. Pak se usmál.
„Ano, je to tu všechno napsané. Takže..... svitek odpečetotíme a následně ho zničíme. A Akatsuki se můžou klidně i zbláznit.“ Všichni se úlevou zasmáli.
Sakura se poškrábala na hlavě.

4. DÍL

Když se konečně rozkoukala a začala vnímat okolní svět, uviděla asi 30 centimetrů nad sebou malou, osvětlenou chodbu. Doplavala ke zdi, kde se chodba nacházela, vyhoupla se do chodby, sedla si a chvíli jen tak seděla a snažila se popadnout dech. Pak si náhle vzpomněla na papíry ve své tašce. Rychle je vyndala. Byly v hrozném stavu. Naštěstí byly papír i inkoust, kterým to bylo napsáno hodně kvalitní, takže některé věci se daly přečíst, ale u některých asi nikdy nikdo nezjistí, co tam bylo.

Vůdce a jeho pravá ruka dorazili až pozdě večer a zdálo se, že mají za sebou nějakou namáhavou cestu. Zavolal si všechny z Akatsuki, aby se přesvědčil, zda splnily rozkazy. Nedostavil se Zetsu, který podle ostatních zpytoval svědomí, Deidara a Tobi, zalezlí pravděpodobně ve svém pokoji, a Itachi, který se Shenai uklízel sklepení. Na onu drobnou poznámečku se Velký šéf právě dvakrát dobře netvářil.
„Ale Šéfe, vždyť už je prakticky jedna z nás!“ namítal Hidan.

Tuto povídku jsme původně plánovala jako jednorázovku o Hinatě, ale někde během jejího psaní jsem si to rozmyslela a bude z toho více dílů:-) Kolik? Tak to záleží na okolnostech: jak se bude líbit - jak moc se mi bude chtít psát - kolik bude nápadů atd.

Daichi se snažila zakrýt nervozitu, když ji chtěl bratr představit zbylým členům Akatsuki, kteří se za tím účelem shromáždili v jednom z velkých sálů.
„Hm, takže Hidana a Kakuzu už znáš,“ uchechtl se blonďáček a bělovlasý nezapomněl dodat, že zděšení bylo i na jejich straně.
„No, Konan už ti taky představovat nemusím, zřejmě jste se stihly už poznat dost důkladně.“ Obě ženy na sebe vrhaly vražedné pohledy a skřípaly zuby. Napětí bylo zřetelně cítit ve vzduchu. Deidara se snažil za každou cenu atmosféru nějak uvolnit.

Věř v sám sebe

Ne, to nesměl být konec!
,,Naruto! Schop se, i bez Kyuubiho to dokážeš!,'' chytla jsem ho za ruce a postavila na nohy.
,,Snad...''
,,Žádný snad! Kyuubi jen zastiňuje tvůj pravý potencionál, i bez něj jsi silný!'' přesvědčovala jsem ho dál. Saabura i Gamabunta pokývli hlavou. Naruto se rozhlídl. Všechno co miluje, všechno co má rád má být zničeno jen kvůli tomu, že se to nepokusí ochránit?
V jeho tváři se objevil úsměv: ,,Si piš, že to zvládnu-ttebayo!'' To byl ten Naruto, kterého jsem znala a měla ráda.

Dnes, keď sme išli po všetkých cintorínoch, tak mi napadlo, že veľa ľudí si muselo toho veľa vytrpieť. Tak vám želám pekné čítanie a nezabudnite na tých, čo maté radi.

Už som to pochopila

KAPITOLA 5 – V PLNÉM ZÁPŘAHU

[color=MediumBlue]Ležela jsem ve své posteli a uvažovala nad svým novým životem. Mám skvělé studenty, pomyslela jsem si. Od chvíle, kdy jsem zúčtovala s Madarou, mě obestřela aura klidu. Jedna epizoda mého života tím byla uzavřena.

„Asi se půjdu projít, na večeři jsem zpátky.“usmála se a vyrazila po příkladu Itachiho ven. U východu z úkrytu jí někdo chytil za ruku a táhl jí za sebou.
„Hej! Pusť mě nebo ti spravím fasádu.“vyškubla se mu.
„Jak víš, že jsem to já?“zeptal se muž stojící vedle ní.
„Tebe bych poznala všude...“zavrčela nebezpečně.

„Chci si promluvit.“ Promluvil rázně.
„No a? Já s tebou ne.“ Odsekla mu a chtěla jít pryč, ale to by jí nemohl Uchiha zatarasit cestu.

„ Hm asi půjdu za Peinem.“ usmála se Reina.
„ Ale vždyť nevíš kde to je!“ řekl blonďák, chytil jí za ruku a táhl jí za sebou. Jednou nevybrali zatáčku a do něčeho to napálili.
„Nemůžeš sakra dávat pozor, Deidaro?“zavrčel Itachi.
„Hele nedovoluj si na něj.“ Postavila se Reina před Deidaru a Uchihu si měřila vražedným pohledem.
„R-reino?“ vykoktal ze sebe.
„Překvapen?“ sykla na něj.
„C-co ty tady děláš?“ Dívka se zasmála.

Zek slyšel zpívání ptáků, pomalu otevřel oči. Byl stále na mýtině. Naruto seděl vedle něj a sledoval ho svým starostlivým pohledem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Naruto. Zek nereagoval ihned a zíral před sebe. Přemýšlel o tom co se právě stalo a co viděl.
„Jsi v pořádku Zeku?“ zeptal se hlasitěji Naruto. Zek se na něj otočil.
„Ano,“ odpověděl Zek, „a vy mistře?“ zeptal se na oplátku.
„Já sem v pořádku, ale zrovna teď mě zajímáš ty.“ V tom se Naruto zarazil.

V minulém díle:

[i]„Jak jsi se vůbec měl a co jste dělali?“ zajímal se Minato. Naruto se usmál.
„Akatsuki nás tehdy porazili a odvedli nás do svého sídla. My jsme počkali, až zase nabereme síli, polovinu jsme jich pozabíli a utekli jsme. Co jsme dělali, vám řeknem až společně se Sakurou.“ Při vzpomínce na Sakuru se Aiko zachitola a napodobila Narutův hlas.
„Prý Doprovodím tě! A ještě jí chytáš za ruku. Že bych měla adeptku na švagrovou?“

Ayamino zmizení

,,Já jsem Genshi. Genshi Douketsu.”

Ayame lehce potřásla hlavou a prohlédla si oba mladíky. Vypadali téměř totožně, až na rozdílnou barvu vlasů. Zaměřila se na Genshiho, připadal jí milejší a sympatičtější.
,,Vy dva… jste příbuzní?” Optala se opatrně.
,,Ano.” Odpověděli oba chlapci jednohlasně.
,,A… ovládáte nějaké zvláštní techniky? Vím, že je to vlezlé, ale… je zajímavé, že ty popáleniny… Nebolí vás to!” Nechápala ty zvláštní události. Slova se ujal blonďák.

„Uff, to bolo o chlp...“ Povzdychla si Emi. „A...“ Zmĺka.
Otvorili sa dvere a dnu vošiel zase on. „Na niečo som zabudol. Ori a Mori, poďte sem a vezmite ho!“ Vatari sa veselo uškŕňal a ukazoval rukou na Itachiho.
Nie!!! Nie teraz a takto. Prečo? Dopekla s tým!!! Emi zúfalo premýšľala, čo by urobila, ale nič nemohla. Len sa pozerala ako dve gorily odvádzajú Itachiho do mučiarne. Nie...
****

Úvod:

...Naruto trénuje na hoře Myobuku a vůdce Akatsuki zaútočil na Listovou vesnici. Potom, co byl donucen uprchnout, příběh pokračuje...

DÍL PRVNÍ

KAPITOLA 4 – ZASE DOMA

[color=DarkViolet]Po týdenní cestě jsme konečně vstoupili na území klanu Tsurugi. Schválně jsem nás vedla tak, aby nás všechny stráže mohly zaregistrovat a aby se zpráva o našem příjezdu dostala k vůdci klanu. Po půl hodině svižného běhu jsme se dostali k hlavnímu sídlu.
Pohled na starou budovu vyvolal staré vzpomínky. Kolem jednoho z vedlejších domů se honila skupinka zrzavých dětí. Je to už velmi, velmi dávno, co jsem já byla na jejich místě.

Akatsuki své vítězství náležitě oslavili. Konan se musela uculovat při pohledu na zdrceného Peina, který od hnědovlásky neochotně přijímal lahev saké, načež si z ní důkladně přihnul, ale mračit se nepřestal.
„Jen klid, Šéfe. Však cy si na mě zvyknete,“ chlácholila ho Shenai.
„Itachi! Vem si tu svou rebelku pryč, nebo jí aspoň vysvětli, že nepotřebuju utěšovat,“ škytl Pein.