Růže z písku 2- Sen nebo noční můra

Cestou domů, on to nebyl můj domov jen jsem ho tak musela nazývat, můj domov byl Suna tam jsem měla rodinu, né zde tady nemám nikoho.
Oddychla jsem si, cesta byla dlouhá, ale mě to nevadilo, raději bych tu zůstala, raději bych utekla, pryč k němu. Máma si toho o mě co myslí, jak budu dobrá a další takové povídačky, ale v Konoze nejsem nic. Už mě to s ní nebavilo, ale já jednou odejdu, to se budou všichni divit.
„Kde jsi byla?‘‘ Vyštěkla na mě matka, jakmile jsem vešla, to bylo ale přivítání.
To je toho tak jsem přišla za tmy. Uraženě jsem odkráčela do pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Já ji tak nesnáším, nesnáším. Z brekem jsem se zhroutila do postele a schovala jsem hlavu do polštáře, abych umlčela vzlyk.
Proč mi to dělá, proč se ke mně tak chová. Od té doby co jsem odešly.
„Já..já už nemůžu.‘‘ Vydýchala jsem se, hráli jsme si spolu už tak dvě hodiny. Celá zlámaná jsem se posadila a opřela jsem se o skálu. Gaara nevypadal vůbec unaveně, naopak měl ještě tolik síly, záviděla jsem mu.
Jeho radost se dala vyčíst, rozdával úsměvy na celé kolo. Já bych se smála s ním, ale únavou jsem se nezmohla ani na slaboučké pousmátí.
Jen co jsem se vydýchala, někdo se objevil za rohem.
Počkat!
Já je znám, ty jsem chodí vždycky pro Gaaru. Oba se teď tvářili překvapeně, nespíš nebylo na denním pořádku vidět ho jak se raduje, a hraje si venku. Celkem je to šokovala.
Oba na nás vyjeveně hleděli, než jsem se ujala slova.
„Hmmm.. tak já už půjdu.‘‘ Řekla jsem a odběhla jsem pryč. Něco za mnou volal, raději jsem se zastavila.
„Uvidíme se zas zítra?‘‘ Optal se mě s obavami, že už se neuvidíme.
Pousmála jsem se, jak mohl na něco takového přijít.
„Jo, zas tady.‘‘ Odpověděla jsem mu a pelášila jsem domů. Celou cestu jsem utíkala, začalo se ztmívat, já měla být doma ještě za světla.
On mi však pořád vrtal hlavou, což způsobila, že mi cesta trvala déle.
Proč? Proč se k němu tak chovají ani ho neznají? Kdyby mu jen dala šanci.
Ne, myslím, že v tom je ještě něco jiného, něco o čem já nevím.
Kéž bych se to ani nedozvěděla, zničilo mi to život, nejen mě.
Sám teď trpěl, několik let jsem se s ním nesetkala. Ale zdálo mi, že trpí jak já, doufala jsem, že nezapomněl.
Mé srdce však říkala, že ne, myslí na mě, pořád. Setkání, jen tom jsem toužila, jen chvíli jen jednou být s ním.
Další takové dny a už to nevydržím. Přetočila jsem se na bok a zasnila jsem se.
Znovu, jsem s ním, konečně. Radostně jsem mu skočila do náruče a celým tělem jsem se k němu přitiskla. Nemohla jsem tomu uvěřit, jsme spolu konečně.
Slzy jsem nezadržovala, dala jsem jim volný průběh. Ihned si toho všimnul, láskyplné na mě pohlédl a setřel mi slzy.
Při tomhle jsem se rozplakala víc.
Byla jsem naplněna zvláštním pocitem, který jsem dlouho necítila, to teplo které mnou proudilo byla nádherné. Za každou cenu si tuhle chvíli nechci překazit, za nic na světě už ho nepustím. Ale on pustil mě.
Co to? Znovu se mile usmál, odolat nešlo, jak jen jsem mohl bez něj vydržet.
„Promiň.‘‘ Špitl, ale za co.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale mluvit jsem nemohla, stále jsem byla v ohromení.
„Musím jít.‘‘ Řekl znovu. Z ničeho nic se mi začal rozpouštět v náruči, měnil se jen na oblak dýmu.
„Ne, zůstaň.‘‘
Mluvit jsem stále nemohla.
„Proč mi to děláš.‘‘
Klesla jsem na kolena a položila jsme hlavu do dlaní. Znovu jsem se rozplakala, ale tentokrát to nebyly obyčejně slzy.
Lekal jsem se a pohlédla jsem si na dlaně.
Kver? Co to…?
Celé mé ruce byly zamazané od ní, snažila jsem se krvavý pláč zadržet, ale nešlo. Propukala jsem panice, krev se valila a valila nemohla jsem příval zastavit.
„Už nemůžu.‘‘
Ale čím víc jsem zoufala tím to bylo horší. Kolem mě to zčernalo.
„Co to?‘‘
„No tak vstaň.‘‘ Promluvil na mě někdo z dálky.
Pláč se zastavil, mohla jsem konečně otevřít pořádně oči. Přede mnou se znovu objevil můj pokoj. Oddychla jsem si byl to jen sen, jen sen.
Začala jsem se uklidňovat, sáhla jsem si na tvář, byla nějak vlhká.