Icha Icha (33) - Trable v Konoze

V určité části konožského lesa se zlehka snesla jakási osoba z jednoho stromu na zem. Při dopadu pokrčila nohy, aby snad neutrpěly příliš mnoho zátěže, pročež se hned zase napřímila a ladně se rozešla k jinému stromu, u kterého kdosi podřimoval, zatímco se o onen strom opíral.
„Chm… Říkal jsem to,“ pronesl pronikavým hlasem, když si prohlížel spící dívku před sebou, ‚Ale zajímalo by mě, co jsi mu řekla… To genjutsu… byl to záměr? Abych to neslyšel, protože si o mně věděla, nebo to byla jen náhoda?‘ říkal si při tom v duchu.
Když v tu chvíli zašumělo listí křovin nedaleko, což onen příchozí mladík okamžitě zaregistroval a jal se co nejrychleji od dívky v bezvědomí neslyšně zmizet.

Nedlouho poté se z křoví vynořila fialovovlasá dívka a všude se rozhlížela jako by někoho hledala. Měla zrychlený tep a trochu se třásla, což naznačovalo, že si svým rozhodnutím nebyla stále úplně jistá.
„Itachi,“ hlesla nerozhodně do ticha, „Jsi pořád tady nebo už jsi odešel za svými? Potřebujeme si promluvit,“ dodala. Když se všude po okolí dívala, ale objekt svého zájmu stále nenacházela, když tu spatřila úplně jinou osobu.
„H… Hitomi?!“ vykřikla zděšeně a už se k dívce rozebíhala. Jakmile byla na pár kroků od bezvědomé dívky, někdo jí skočil do cesty, čímž ji vystrašeně zastavil. Černé vlasy i plášť zavlály ve větru.
„Nepřibližuj se k ní,“ rozkázala osoba na přivítanou. Fialovovláska se zarazila a stále propalovala mladíkova záda, které se před ní akorát před pár sekundami zjevily. Poté se začal pomalu otáčet tváří směrem k ní se slovem, které se jí zarylo do těla jako šipka, „Ayano.“
„Proč? Vypadá, že je zraněná,“ prohlásila po chvíli, když se probrala z šoku. Mladík pouze pokrčil rameny na důkaz nevědomosti.
Dívka jej však začala nedůvěřivě propalovat pohledem.
„O co ti jde…?“ řekla. Poté však na svém zamračeném výrazu ubrala se slovy, „Ale hlavně… musíme si promluvit!“ hlas ji však při této větě začal nečekaně přeskakovat a navíc se pokoušela o cosi, co matně připomínalo úsměv.
„Není o čem. Měla bys odejít,“ odpověděl ji rázně. Dívce v tu chvíli úsměv odpadl a smutně se na mládence zadívala. „Aha,“ vylezlo z ní suše.
„Pak ale... pak ale nemáš právo mi rozkazovat,“ hlas se jí náhle změnil, výraz zvážněl, načež se rozhodla ke kroku vpřed. „Uhni,“ dodala ještě temně, když do chlapce vrazila ramenem při pokusu jej obejít. Černovlasý krasavec sebou při tom nárazu cukl, ale okamžitě se navrátil do své rovnovážné polohy a zahleděl se s nicneříkajícím pohledem do země.
„Budeš toho litovat,“ pronesl, zatímco se k dívce otáčel, varujícím tónem i s pohledem.
„To nebude žádná novinka… už něčeho totiž lituju,“ vyhrkla, když spící hnědovlásku sbírala ze země tak, aby ji nesla způli na zádech. Jednu její ruku přehodila přes svá ramena, kterou poté svou levou rukou chytla, aby jí snad nespadla. Takhle se zavěšenou osobou okolo jejího krku se pokoušela zvednout. Poté se už jen rozešla směrem pryč.
„Sbohem… Itachi,“ dodala ještě s ohlédnutím se na mladíka, než se mu vytratila z dohledu. Itachi osaměl a nadále jen bez výrazu hleděl na teď již prázdný prostor v lese.

* * *
Ayano s Hitomi akorát stanula před budovou nemocnice. Při vstupu do budovy zaznamenala naprostý klid, skoro nikde ani živáčka.
„Um, promiňte, není tu někde Tsunade-sama?“ tázala se, když okolo ní prosvištěla jakási dívka v bílém.
„Jo… čtvrté patro, pracuje na něčem naléhavém, tak jí nemá nikdo rušit,“ odpověděla jí sestra spěšně.
„Naléhavém?“ vyzvídala.
„Ano… Nevím podrobnosti, ale je tam snad s nějakou Hitori - Hitomi nebo jak se jmenovala… Promiňte, ale teď nemám čas, musím běžet!“ hlásila již za běhu pryč. Ayano na ní jen zmateně civěla s nataženou rukou, „Počkejte!“ volala ještě za ní, ale dívka ji již nevnímala, ba možná ani neslyšela.
„Hitomi je přece teď tady se mnou…“ hlesla tiše a zmateně, když se dívala přes rameno na spící dívku. ‚S kým tam teda je?‘ problesklo ji hlavou. Poté se vydala do nemocničního pokoje, kde se Tsunade měla dle všeho nacházet.

Kolíbavým krokem šla po chodbě ve čtvrtém patře. Jestli kvůli zátěži, jež měla opřenou na zádech a na krku nebo to bylo z pochybností, co tam objeví, se nedalo s jistotou určit.
Pomalu dobelhala k oněm dveřím a zhluboka se nadechla. Poté se ještě pořádně zadívala na dveře před sebou, aby se snad ujistila, že je musí opravdu otevřít a psychicky se připravit, když v tom si toho konečně všimla. Na dveřích a vedle nich na zdi byla krvavá šmouha, která se nesla až k zemi. Zděšeně sebou trhla. Pohledem se podívala na zem, která byla pokapaná kapkami krve, které se nesly až k oknu naproti dveřím. Nasucho polkla. Celá se třásla vyděšením, když natahovala pochybně ruku ke klice. Se zavřenýma očima a hlavou plnou proseb, ať je vše v pořádku, otevřela dokořán dveře.
Při pohledu na tu spoušť se skácela zmoženě k zemi a s vykulenýma očima plné beznaděje zírala do místnosti. Hitomi v bezvědomí seděla hned vedle ní v otevřených dveřích.

* * *
Jiraiya mezitím kráčel jakousi vesnicí a stále se otáčel dozadu, jako by váhal a zpochybňoval své rozhodnutí.
‚Neměl jsem ji tam nechávat samotnou… Ne! Neměl jsem na vybranou. Musím zjistit pravdu, a to se v Konoze nestane, musel jsem odejít. Anko a Tsunade se o ní postarají… Musím jim důvěřovat. Nic špatného se určitě nestane,‘ ujišťoval se v mysli, než zamířil do jakési podezřele vypadající budovy v oné tajuplné vesnici.

Po chvíli se však zastavil. Zhluboka se nadechl, čímž se ujišťoval, že to musí udělat, „Tohle je moje práce… Tsunade, ty to zvládni tam. Spoléhám na tebe. Jen ty to můžeš zvládnout,“ řekl si ještě, než otevřel postranní červené dveře v temné rohové chodbě v hlavní hale budovy, do které předtím vešel.

* * *
Mezitím se Ayano už zvedla. Hitomi nechala sedět opřenou o zeď vedle dveří, zatímco šla nerozhodným krokem do středu místnosti. Oči se jí leskly beznadějí, když procházela okolo jediného lůžka, které bylo původně bílé a celé, teď však bylo červené a v půli z větší části prasknuté. Zastavila se až o pár kroků dál, když se dívala na potopu krve, která se nesla z paže jakési osoby.
„Co se tady stalo?“ nedokázala si to stále vysvětlit. Poté pohledem zamířila na krvavou stopu, která se táhla právě od oné potopy a končila až na druhé straně místnosti pod oknem. Kdyby člověk viděl jen tyto stopy, řekl by si, že se Tsunade od okna doplazila právě do středu, kde zůstala ležet, ale opak byl pravdou. V oné potopě krve uprostřed místnosti totiž byla jen její ruka bez těla a na opačném konci zase zbytek. Avšak stále se něco postrádalo.