Otázka důvěry 2.

Nesnášel mrtvoly.
Ta myšlenka mu zněla v hlavě jasně jako neonový poutač. Každý den, každou minutu svého života toho litoval.
Jejich studená pleť, namodralé rty, vlasy plné špíny, to všechno ho děsilo. Vypadaly tak nepřirozeně v umělém namodralém světle a s tou jejich bledou kůže protkanou vystouplými žilami se ztuhlou krví.
Jeho matka moc dobře věděla, do čeho jde, když mu říkala, aby tu práci nebral. A on to věděl, ale nedokázal si to připustit.
Zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Do nosu ho uhodil pach sterilizace, která měla překrýt hnilobný zápach těl. Někdo by si mohl myslet, že už si na to za ty roky zvykl.
Nezvykl.
Naučeným pohybem si natáhl ochranné rukavice a otočil se. Na jednoduchém pojízdném stole o velikosti dva metry na metr, leželo nové tělo. Před dvěma hodinami ho přivezli. Nenáviděl tuhle práci. Musel vstávat, když ho zavolali! Jako by mrtví nemohli počkat alespoň těch sedm hodin, které by rád využil k spánku.
Potřásl hlavou, aby zahnal myšlenky na teplou postel, ze které ho vytáhli. Ty mu teď určitě nepomůžou.
„Tak se do toho dáme, jen ať už to mám za sebou,“ zamručel, i když ho tu nikdo nemohl slyšet. Byl sám, až na mrtvá těla na stolech, která čekala na odvezení do márnice.
Prošel úzkou uličkou a cestou ke svému nejnovějšímu přírůstku sebral z malého stolku svého asistenta složku.
Okamžitě poznal, že tělo patří ženě. Byla docela malá, měla necelých sto šedesát centimetrů, a tak mu ještě zbývala skoro čtvrtina stolu volná.
To ho potěšilo, protože bude snazší na ni najít příčinu smrti, když nemá dva metry a devadesát kilo.
Spokojen s nečekaným vývojem událostí, otevřel připravenou složku. Byla to něco jako jeho příprava na to, co uvidí – aby věděl, do čeho jde, jakmile odhalí sterilní světle modrou roušku.
„Hm hm,“ broukl si při pročítání druhé stránky. První stránku až na pár drobností přeskakoval – byly na ni uvedeny všechny nepodstatné údaje jako jméno, příbuzní a stav. Nedokázal dávat těm mrtvým tváře. Stačilo mu, že ho jako přízraky děsily ve snech. Ukazovaly mu, jak je na tom stolečku on a jak se nějaký jiný poťouchlý doktůrek štrachá v jeho těle, přesně tak, jak by to udělal on sám. A to všechno bylo ještě mnohem děsivější, pokud znal jejich jména. Pro něj bylo mnohem snazší pamatovat si jen sérii čísel. Kombinaci dat narození a úmrtí. To bylo vše, co potřeboval.
Uniklo mu zalapání po dechu, když odhalil mrtvolu. Ve spisu, který dostal, vše vyjádřili rozhodně mírněji, než jaká byla skutečnost.
Musel potlačit žaludeční šťávy, které se mu vehnaly z rozbouřeného žaludku do krku, a s hlubokým nádechem se snažil uklidnit. Až po několika minutách se mu podařilo obnovit ztracenou profesionalitu.
Přitáhl si stolek se skalpely a jinými nástroji, zkontroloval, zda je všechno správně a zprávu pověsil na kolík u chromového lůžka.
Nedokázal však odolat pokušení se na svou oběť ještě jednou podívat.
I teď, po smrti, byla hezká. Plné rty měla modré jako všechny mrtvoly a pleť protkanou pavučinou žilek, přesto však mohl říct, že ho okouzlila. Měla nezvyklou barvu vlasů – sakurovou růž. Zajímalo ho, jestli je to její přirozená barva, ale na to se jí už nikdy nikdo nezeptá.
„Jaká škoda,“ povzdechl si a rukou v gumové rukavici ji pohladil po vychladlé tváři. Vsadil se, že se červenala.
Poprvé za dlouhá léta toužil po tom vědět o ní víc.
V náhlém popudu vzal její složku, a ačkoliv v něm všechno křičelo, aby to nedělal, poprvé od svého prvního případu se začetl.
Jmenovala se Sakura Haruno. Bylo jí už jednatřicet let. To ho překvapilo, protože vypadala mladší. Možná tak na dvacet pět. Měla prý smaragdové oči... Dal by všechno proto, aby se do nich mohl podívat.
Ano, mrtvé dívky jako ona byl jediný důvod, proč tuhle práci vzal a proč ji měl rád. Mohl se jich dotýkat, vyčesávat jim špínu z vlasů, pozorovat je tak, jak je bůh stvořil, a nikdo mu to nemohl zakázat. Byla to jeho práce! Byla to jeho jediná šance, jak se k tak hezkým dívkám jako byla tahle dostat tak blízko.
Nedělal si iluze; nebyl naivní. Žádná z nich by ho nechtěla a na slepou lásku nevěřil. Byl ošklivý - až příliš hubené ruce, temné kruhy pod očima, řídké vlasy ani šedé ani hnědé barvy, a veliký orlí nos. Nebyl ani bohatý, ani sportovec, aby dívky jeho vzhled zanedbaly. On v životě neměl takové štěstí. Nezdědil pěknou tvářičku.
Ale byl chytrý. A jeho chytrost mu vynesla toužený cíl.
Mohl se dotýkat jejich krásných mrtvých nahých těl.
Tak kdo je ten poslední, komu jejich tělo patří, než je pozře pec? Pomyslel si se škodolibou radostí. Není to nikdo z těch machýrků, kteří je oblbovali penězi a sladkými slůvky. Jsem to jen já. Ten jediný, kdo vidí jejich úplnou krásu, jejich pravou tvář, a nezáleží mu na tom, zda nosí levné makety nebo lodičky za tisíce yenů. Protože já je vidím takové, jak je vidí jen Bůh.
A skalpel vedený jeho hubenou rukou, přesto však až s překvapivě jistým směrem, zajel do mrtvého masa.

Poznámky: 

Další díl mého hokusu pokusu s účelem zjistit, jak na to budete reagovat a jsem vážně zvědavá, co mi na to řeknete. Prosím, vyjdřete se. Je to pro mě v tomhle směru úplně první pokus

Okecávky k tomu

Snažila jsem se postavu popsat, abyste ji nejen chápali, ale také jí uvěřili. Povedlo se mi to?
Osobně jsem na tento díl pyšná a s klidným srdcem mohu prohlásit, že nic takového ještě napsáno nebylo. Pokud máte pocit, že je to všechno tak nějak zmatené, tak to byl taky tak trochu můj záměr. Ale k tomu se vyjádřím až později, až zjistíte, jakým stylem chci tuhle povídku napsat a začnete tušit, kam to všechno směřuje Pokud už si myslíte, že víte, tak hádejte a písejte ^^ Ráda si to přečtu :)

Na další díl se můžete těšit zase příští týden.