Mžik (3/5)

K večeři byly nudle. Zase.
Kiori si pravou rukou podpírala hlavu, levou se nenadšeně nimrala ve své porci. Genma se tentokrát vrátil dřív domů, což společné jídlo činilo svým způsobem slavnostní. Genma miloval nudle. Možná právě podle nich pojmenoval svého syna. Jako vždy majestátně seděl v čele stolu, zatímco ho máma obskakovala a Udon se chlubil dobrými známkami.
Ne, že by mu to Kiori nějak zazlívala. Občas ho s mámou přistihla v jejich intimní chvilce a potají sledovala, jak ji objímá a hladí. Byl o čtyři roky mladší než ona, vážný a flegmatický ninja - vlastenec. Přesto, díky jakési podivné síle, tvořili ideální pár. Ještě neviděla, že by se spolu hádali. Samozřejmě, s Kiori nebyli přátelé. Ať už se matka snažila udělat z Genmy Kiorina otce sebevíc, oba věděli, že je to nemožné.
Jediným přítel, s nímž Kiori trávila volný čas, byla hra. Ležela na půdě jejich starého domu, než se odstěhovali za Genmou na opačný konec vesnice. Našla ji v dřevěné bedně se spoustou krámů; věcí, kterých se matka rozhodla zbavit, protože se nějak vázaly k její společné minulosti s Kioriným otcem. Hra byla ve vyřezávaných deskách, ze světlého a tmavého dřeva, poskládaných do šachovnice, a uvnitř byly figurky. Zatímco bílá strana se zachovala celá, z černých pár chybělo a většina si nesla škrábance a díry, jako ninjové na cestě z bojiště. Nejdřív ani nevěděla, že je to hra, teprve později o ní někde četla a nastudovala si pravidla. Do té doby skládala figurky proti sobě, jako skutečné živé bojovníky a představovala si svého otce, jak hraje s ní. Nakonec, byly to přece věci, kterých se už jednou dotýkal...

***

Noc byla chladná a nezasklené okno, ačkoliv se pyšnilo masivními mřížemi, tomu moc nepomáhalo. Ale to byla Mizukiho poslední starost, stejně jako vězeňské lavice, otlaky z pout a kovový kbelík místo záchoda. Šlo jen o to, aby šel Zouri kolem, uviděl ten bílý pruh látky, co si Mizuki sám utrhl z vlastní košile a přivázal na jednu z kovových tyček, a došlo mu to.
Byla už hluboká noc, byla mu zima a cítil se unavený a sám, když se na pozadí noční oblohy zjevila Zouriho šedovlasá hlava. „Mizuki?"
Vyskočil na úzkou lavici a natáhl se k oknu. „Tady! Konečně, dostaň mě odsud!" zašeptal horečnatě.
Zouri zkřivil obličej. „To si děláš -el, ne? Jak to mám asi udělat?"
„Klidně mi sežeň pilník, protože já tady už nevydržím. Ten chlap je úplnej magor!"
„Nemám..." Zouri na chvíli zmizel za okrajem stěny, protože balancoval na nepříliš stabilní popelnici a chvíli mu trvalo najít vlastní těžiště. „Neřekl si mu doufám nic o mně?"
„Ne, neřekl... Dostaň mě odtud!" Mizuki položil čelo na betonovou zeď. Nebylo to poprvé, co si prohlížel vězeňskou celu zevnitř, ale ještě nikdy z toho nebyl tak frustrovaný.
Z rozhovorů ostatních dozorců se brzy dověděl, že se jeho nemesis jmenuje Morino Ibiki a je to šéf výslechového oddílu. Mizuki si pod slovem výslech dokázal představit pouze do běla rozžhavené železo...
„Jo, skoro bych zapomněl." Zouri natáhl jednu ze svých hubených rukou a prostrčil mřížemi kus chleba. „Dneska jsem šel s Warajim. Stačilo ukrást kočku jedný bábě a on za ni dostal tolik peněz, že máme teď jídlo alespoň na tejden!"
Mizuki se zamračil. „Waraji je kretén, co umí okrádat leda starý babky."
Zouri se na to otráveně zašklebil. „Tobě se to mluví, když jsi pěkně v chládku. To já jsem tady ten potřebnej!"
Za dveřmi do cely se ozvalo šramocení klíčů a Zouri byl ve vteřině pryč. Mizuki nechtěl riskovat, že mu bude zabaveno jídlo a tak svůj chleba rychle spolykal. Dveře se otevřely.
Mžik

Probudil se na studené zemi, v jedné ze zapadlých Konožských uliček, kam se spořádaní občané vydávají jen tehdy, když potřebují vyhodit něco většího. Seděl vedle staré ledničky a hromady dřevěných desek. Z vězeňského mundůru mu zbyly jen kalhoty, košili nahradil potrhaný plášť do deště, u kterého si nedokázal vzpomenout, odkud ho vzal. Nedaleko bylo vidět plochou střechu nemocnice - možná se prohrabal v jejich kontejnerech, kam medici vyhazovali roztrhané šaty Konožských shinobi. Tak jako tak, včerejšek byl pro něj mlha.
Slunce ještě ani nevyšlo a dlažba byla jako led. Přitáhl nohy k sobě a objal vlastní kolena. V sousedství zaštěkal pes, jedno z protějších oken se otevřelo a někdo vylil na ulici kýbl špinavé vody.
Bezdomovec, doteď schoulený několik metrů od Mizukiho, poslal dotyčného na určité místo a vstal. Dobelhal se ke vchodu do uličky a zapálil si. Pak se ovšem vrátil a chvíli si Mizukiho páátravě prohlížel, než se k němu odvážil blíž. „Nemáš drobný, mladej?"
Mizuki se zadíval do země a pokoušel se nedýchat. „Ne."
„Ani něco na zahřátí?"
Svět je jen mořská pláž... Zavrtěl hlavou.
„Tak se z toho nepo-er!" zachraptěl houmlesák a odklepl na Mizukiho popel.
V té chvíli věděl, že musí pryč. Hnusila se mu ulice, kde se nacházel, člověk před ním i odpadky všude okolo. Vstal a potácivě zamířil pryč. Musí přece najít Zouriho...
Mžik.

Bylo to na jaře. To chladné období po prázdninách, kdy studenti akademie pomalu rozmrzají a nacvičují své budoucí souboje se slabšími spolužáky. Iruka mezi ně obvykle nepatřil, alespoň do doby, než omylem vylil svou limonádu na Kotetsovu košili uprostřed přeplněné jídelny Akademie, a za chvíli bylo slyšet jenom hromadné skandování a Kotetsuovy nadávky. Tak tam jen seděl na podlaze a kryl si hlavu, dokud kopání nepřestalo a cizí hlas někde nad ním neřekl:
„Vstávej, kryso, nebo schytáš další!"
Pomalu stáhnul ruce a vzhlédl. Nikdy dřív ho tu neviděl, hubeného kluka s ostrým nosem a šedými vlasy, co mu padaly okolo obličeje jako hrozící lavina. V té chvíli nedokázal říct nic jiného, než: „Cože?"
Šedovlasý pohodil hlavou a hlasitě si u toho odfrkl. „Prý Akademie, pavoučí dojo. Přitom pěkná díra. Krysí díra!"
Iruka, stále v kleče, jen nechápavě skřivil tvář. Kromě zvláštního slovníku ho zarazil i styl chlapcovi řeči. Jakoby potichu řval. „Heh?"
Cizinec zakoulel velkýma očima a rázně do Iruky kopl. „Proč si sem lezl, když ne bojovat? Jen krysy jako ty schovávaj čenich."
„Hej!" Irukovi konečně došlo, že ho neznámý vlastně uráží. Rychle vstal ze země a založil ruce. Byl větší než jeho protivník, ale toho to očividně nezajímalo. „Odvolej to!"
„Přinuť mě!"
Ačkoliv neměl Iruka strategické testy zrovna na jedničku, už tehdy zastával názor, že občas je nejlepší konflikty spíše přečkávat a už vůbec ne je vyvolávat. Ale teď se rozhodl změnit taktiku. Váleli se tam spolu po zemi asi deset minut, než si jich všimli instruktoři, prodrali se nahustěným davem dětí a oba odtrhli. Iruka z toho vyšel s bolavými žebry, Mizuki s natrženým rtem.
Jen co je přivedli na tréninkové prostranství, každý si s pocitem zadostiučinění obhlížel toho druhého jako nějakou trofej.
„Co jste předvedli ráno bohatě stačilo!" začal instruktor ve chvíli, kdy už svorně posedávali na trávníku. „Správný ninja musí být týmovým hráčem, aby dokázal přežít, rozumíte!?"
„Hai, sensei..." odpověděl párek naštvaných nedorostenců.
„Výborně! A aby jste si to nacvičili, budete tu oba po škole!"
Vůči této větě se ihned zvedla salva protestů, vzhledem k počtu demonstrantů nehorázně hlasitá. „Cože!? To snad ne! A kdy budem moct odejít!?"
„Ticho!" utnul je instruktor a vydal se zpět do budovy. „Zůstanete tady, dokud se nenaučíte respektovat toho druhého."
Zůstali sedět a trvalo docela dlouho, než si Mizuki odplivnul: „Idiot!"
„Takhle o něm nemluv!" okřikl ho Iruka. „Sensei je náhodou hodný..."
Mizuki k němu otočil hlavu a stáhl jedno obočí dolů. „Jasně, všichni jsou hodní - dokud se na tebe nevykašlou a nenechaj tě samotnýho s nějakým kreténem..." Poslední slova dodal spíš sám k sobě, zahleděný na špičky bot.
Iruka se nad tím zamyslel a pak se usmál. „Jo, máš naprostou pravdu. Tohle přesně mi udělal!"
Mizuki zvedl hlavu a dal si dvě a dvě dohromady. „Hej!"
To to Iruka nevydržel a začal se neovladatelně smát.
Mizuki mu oplatil kopancem do holeně. „Buď zticha!"
Během sekundy byli znova v sobě, aby se o něco později dobelhali zpět na místa a prohlíželi roztržená místa na svých oděvech.
„Zatraceně!" Mizuki si povzdechl při pohledu na natržený rukáv. „Ibiki mě zabije!"
„Kdo je Ibiki?" chtěl vědět Iruka, oklepávající si prach z kalhot.
„Poručník. Do háje!" Znova si odplivl. „Před ním nesmí člověk ani nasát vzduch, aby mu za to nepolámal kosti."
Iruka váhavě přešláp a chvíli si šedovlasého podezíravě prohlížel, načež si rukou promnul zátylek. „No, jestli chceš, vím o někom, kdo by ti to mohl spravit..."
Za několik minut už překonávali nízkou zídku akademie a mířili k pískovcovým hlavám Kage, nad nimiž by se měla pravděpodobně nacházet dívčí skupina, co ubíjí volný čas trháním kytek.
„Od kdy se ty pereš?" vyzvídala jedenáctiletá Tsubaki, s Mizukiho košilí na klíně a jehlou v ruce. „Au!" Upustila náčiní a vysála si krev z ranky na palci.
Iruka pokrčil rameny. „Nejsem takovej srab, jak si všichni myslej..."
„Už to bude?" Mizuki netrpělivě přešlápl.
„Klídek, jo!? Nejsem tvůj otrok!" odbila ho a zarazila se. „Když vás teda nechali po škole, co děláte tady?"
„Vzali jsme roha... A dej pozor, nesmí to být poznat!" okřikl ji šedovlasý s náhlým zoufalstvím v hlase, že to Iruku skoro vyděsilo.
Dokonce i Tsubaki se zatvářila zaskočeně. „Dobře, nevyšiluj!"
Když bylo dílo hotové, museli všichni uznat, že Tsubaki není nejlepší švadlenou na světě, ale Mizukimu to kupodivu stačilo. Budoucí kunoichi sklidila své mobilní šitíčko a rozhlédla se po rozkvetlé louce, kde už byly posedané její kamarádky. „Půjdete zpátky do akademie?"
„Ani náhodou!" odsekl Mizuki, mezi zapínáním knoflíků.
„No, stejně už nejspíš přišli na to, že jsme pryč," dodal Iruka.
„A můžu zdrhnout s váma?" zaprosila Tsubaki, jenž pravidelně dostávala neexistující alergii na pil a snažila se odpoledním hodinám vyhnout.
Tak se trojice společně vydala na hromadný útěk, kterým nevědomky stvrdili své přátelství.
Mžik

Iruka se probudil ze vzpomínek a odložil starou, zažloutlou třídní fotku z akademie zpátky na dno velkého šuplete, kde se celý jeho život hromadily veškeré dokumenty. Na dveře kabinetu se ozvalo opakované klepání.
Dovnitř vstoupil Yamashiro a po ninjovském zvyku se rozhlédl po místnosti, přestože ho tu nemohlo nic překvapit. „Zrovna jsem byl u Páté. Zprávy o Toujim jdou ze všech stran, už ho viděli snad v celé vesnici. Snažíme se odhadnout jeho trasu, ale..." odmlčel se.
„Ale?"
Iruka znal Yamashira už dlouho a nevěděl o nikom, kdo by miloval pronásledování všeho druhu tak vroucně, jako on. Jenomže tentokrát Yamashiro nehýřil nadšením jako obvykle a rozhodně to nebylo proto, že byl předmětem pronásledování jeho bývalý kolega.
Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, jakoby se mu do akce ani nechtělo. „Nebude to tak jednoduché. On - ... podle mě mu v tom vězení prostě přeskočilo."
Iruka vyplnil mezeru v jejich hovoru několika násobným mrknutím. „Hmm?"
Yamashiro si povzdechl. „Kdybych já byl uprchlý vězeň, co jde se vší pravděpodobností zabít hlavu vesnice, nechoval bych se tak nápadně."
Iruka jen zavrtěl hlavou a natáhl se pro zbraňové pouzdro. Nad Mizukiho plány a pohnutkami nechtěl přemýšlet. Bál se, že by ho další nahlížení do okolností činilo stejně nerozhodným, jako Yamashira. „To je všechno, co na něj máte?"
Yamashiro se nad zpochybněním svých schopností zamračil. „Jak jsem řekl, můžu určit pravděpodobnou trasu, teda jestli Touji vůbec nějakou má... To je na tom to nejhorší - blázen nepotřebuje znát cestu."

Iruka se nacházel mezi rozhlehlým komplexem cihlových ubytoven a několika masivními, továrními halami, kde se kulo železo. Vlastně bylo období válek či útoků jediným časem, kdy se tu něco dělo. Teď ovšem žádné války neprobíhaly a zbraněmi vesnice přímo přetékala. V několika šedivých, patrových domech bydlely chudší rodiny, občas na hlavní ulici dolehl křik dětí, ale jinak to byla čtvrť duchů, opuštěný konec Listové.
Blázen nepotřebuje znát cestu. Jenomže Mizuki nebyl blázen a Iruka ho znal natolik dobře, aby odhadl jeho cíl. Na druhou stranu, vůbec nechápal proč...
Vystoupal po širokém schodišti, na kterém se hromadily odpadky, a vkročil do rozlehlé tovární haly. Minul několik chladných pecí a vyplašil hejno holubů, co se tu uhnízdili. Pak stačilo jenom projít několika chodbami až do skladů, jejichž oddělení se táhla a klikatila jako zastřešený labyrint.
Ve skladu prázdných barelů byla okna pokryta silnou vrstvou mastného papíru, špínou a pavučinami. Mizuki tu tedy postával prakticky ve tmě a obrácený zády k východu prohledával odložené sudy. Navenek působil klidně, jeho pohyby byly rychlé a systematické. Možná si ani neuvědomoval, že kvůli němu Konoha mobilizuje.
Iruka chvíli jenom stál a pokoušel se odhadnout jeho výraz. Bez úspěchu. „Mizuki."
Teprve když promluvil, bývalý vězeň ustal v činnosti a pak mu na okamžik ukázal tvář. „Iruko..."
Vypadal ztrhaně, jako někdo, kdo pět dní v kuse ponocoval. Byl bosý a nad dlouhými prsty vynikaly ostré hrany kotníků. Téměř neexistující lýtka mizela v cárech vězeňských kalhot a na vyhublém těle visel hnědý plášť s kruhovým výstřihem, odhalující pár dlouhých, klíčních kostí. Jeho kůže byla nezdravě bledá, skoro do šeda, tmavá kolem zapadlých očí. A v těch bylo něco, co Iruku děsilo, že by skoro dal Yamashirovi za pravdu. To už se ale oslovený otočil a pokračoval v hledání.
Iruka k němu váhavě přistoupil. „Co to děláš?"
„Hledám Zouriho," zazněla jednoduchá odpověď.
Stáli už jen pár metrů od sebe. Iruka na něj mohl zaútočit - měl k tomu oprávnění i příležitost, ale z nějakého důvodu se mu to příčilo. Obrátil se ke svému nepříteli bokem, s jednou rukou na víku zaprášeného barelu a druhou na pouzdru se zbraněmi. „Jednou jsi nepřišel na trénink, ale já tě viděl."
Mizuki přestal hledat a jen nehybně stál. Teprve teď si Iruka uvědomil, že cosi křečovitě svírá v dlani pravé ruky.
„Sledoval jsem tě sem, koukal se jak děláš naprosto to samé. Řekl jsi, že se mě to netýká a mám se starat o sebe. Ale mně od té doby pořád vrtalo hlavou, co to vlastně hledáš, koho sháníš... Kdo je Zouri?"
Mizuki se nehýbal. Stál zcela nehybně a s pootevřenými ústy, oči upřené do temnoty před sebou.
Mžik...

„Prý jsi dnes vynechal další trénink."
Ibiki mluvil tiše svým hlubokým basem a jeho rozložitou postavu obklopovala aura důstojnosti. Mizukiho napadlo, jaké by to asi bylo mít byakugan a moci se podívat do něj. Už teď se mu zdálo, že vidí probleskující linie modré chakry.
Po pěti minutách jejich jednostranné konverzace začal mistr mučitel ztrácet trpělivost. „Povíš mi, co tě tak často odvádí od povinností, nebo budeš dál mlčet?"
Mizuki neodpověděl. Stál uprostřed jejich jídelny s jistým očekáváním nejhoršího, s řádně učesanými vlasy a škrobenou košilí, kterou chodil vyzvedávat každý pátek z čistírny. Chtě nechtě tak připomínal obžalovaného u soudu, ale nepokoušel se hájit. Už dávno věděl, že to nemá cenu.
„Jak myslíš." Ibiki si povzdechl a vstal. Židle s vysokým opěradlem při tom pohybu bolestně zaskřípala. Z kapsy černého kabátu vytáhl úzký kožený řemen a obtočil jeho konec kolem dlaně pravé ruky. „Věř mi, že to nedělám rád."
„Rád?" Mizuki se ušklíbl. Sundal si košili a opřený pažemi o desku stolu nastavil holá záda.
Rány skoro nevnímal. Bylo mu jasné, že ačkoliv je naoko součástí Morinovi rodiny, pořád je vlastně vězněm, co nemá právo si vyskakovat.
V pootevřených dveřích do jídelny se objevil kus tmavovlasé hlavy, velké hnědé oko, polovina úzkého nosu a drobných rtů. Idate. Mizuki nikdy nepochopil, jak mohou být Ibiki a Idate bratři. Když je viděl poprvé vedle sebe, odhadoval je maximálně na otce se synem, což také lépe odpovídalo jejich chování.
Po désáté ráně zvedl hlavu a podíval se přímo na něj, do toho velkého oka. Idate ani nemrkl. Do té doby vždy utíkal nebo se alespoň lépe schoval, ale ten den zůstal stát a otevřeně sledoval scénu Mizukiho bolesti se zdánlivou lhostejností. Pod ní byla radost. A zadostiučinění.
Mizuki byl pro Idateho vždy jen nenáviděný vetřelec. Nikdy nedokázal pochopit, proč ho Ibiki přivedl a nepřímo tak způsobil jejich rodinný rozkol. Oni dva přece už nepotřebovali dalšího bratra.
Ani Mizuki o to nestál. Měl svého.
Ano, Ibiki ho vytáhl z vězení, oblékl do hezkých šatů a poslal do akademie. Ale někde tam venku, za zdmi tréninkových placů a kamennými stěnami Morinova domu běhal Zouri, jeho mladší bráška, vždy moc malý, moc hubený, moc zbrklý, moc zranitelný. Mizuki ho nikdy nepřestal hledat - každou volnou hodinu, každou drahocenou vteřinu, kdy se mu povedlo utéct z jeho nového života zpět, třeba do zaprášeného skladiště s prázdnými bareli.
V zimě to bývalo jejich časté útočiště. Sudy byly malé, tak pro jednoho, ale pokaždé se nějak vsoukali dovnitř. Spali v těsném obětí, jako dvě opuštěná mláďata, na vrstvě nařezaných kusů kartónu a novin. Vlastně pokaždé, co tam Mizuki volal Zouriho jméno, mu ty chvíle chyběly.
Mžik.

„Bráško..." Sklonil se k jednomu z povalených barelů; melancholicky, skoro smutně; a s rukou hladící jeho zrezlý okraj začal potichu šeptat, stále rychleji a nesrozumitelněji: „Oni nás rozdělili. Měl na mě čekat. Vrátil jsem se pro něj, mohli jsme být zase spolu, měl na mě čekat..."
„Mizuki!"
Chtěl ho zastavit, ale tichá litanie nebrala konce. Brzy mu došlo, že je Mizuki někde jinde - nejspíš hluboko uvnitř sebe, v části své minulosti, kterou Iruka neznal a nemohl z ní Mizukiho vytáhnout, protože nebyl její součástí.
Když už to trvalo příliš dlouho, pokusil se ho jednoduše chytit a zatřást s ním, ale Mizuki ho předešel. Jako probuzený z dlouhého spánku, ztichl, napřímil se a chvíli nerozhodně stál, neschopen vzpomenout si kde je a co tu vlastně dělá.
„Mizuki?" Nejprve zaváhal, nakonec však opatrně položil ruku na Mizukiho rameno.
Mizuki pod dotykem ucukl a jeho postoj se změnil. Tentokrát byl podrážděný a měřil si přitom Iruku nanejvýš podezíravým pohledem. „Co tu chceš? Jdi pryč! Nech mě být! Tohle není tvoje věc."
Iruka o krok ustoupil. Ruku, odpočívající na zbraňovém pouzdře, svěsil už dávno. Tohle nebyla agrese. I kdyby řval Mizuki ještě víc, i kdyby Iruku dokonce napadl, byl si jist, že to nemá s útěkem z vězení ani potenciální vraždou Hokage nic společného. Stačilo mu pohlédnout do těch tmavých, zelených duhovek, aby poznal prosté deja vu.
Čtrnáct let zpátky. Stejný sklad, stejné barely, stejný letní podvečer. Zatuchlý vzduch, špína a prach. Iruka je odhalen při sledování. Mizuki zuří. Jeho největší tajemství je prozrazeno - kus života, který si pečlivě schovával jen pro sebe, a který nevyzradil svému poručníkovi, své přítelkyni, ani svému nejlepšímu -... svému jedinému kamarádovi. Tendy křičel přesně to samé.
Iruka na chvíli zavřel oči a zamyšleně promnul kořen nosu, jakoby to pomáhalo přemýšlet. Nelíbilo se mu to a nenáviděl se za to, přesto se rozhodl využít Mizukiho zmatenou mysl ve svůj prospěch. Jak zákeřné.
„Pojď se mnou, Mizuki. Vezmu tě za ním."
Iruka nikdy neuměl lhát, ale Mizuki byl natolik mimo sebe, že by mu uvěřil i větší nesmysly. Tupě přikývl a nechal se Irukou vést skrze továrnu, jako dobytek na porážku. Při tom víc než trefném přirovnání přeběhl Irukovi mráz po zádech, přestože bylo v továrně neuvěřitelné dusno a jeho ninjovská vesta byla nasáklá potem.
Pevně sevřel Mizukiho zápěstí. Ne, že by se obával pokusu o útěk; bylo to spíš pro jeho vlastní pocit kontroly. V duchu si opakoval, že je to tak správné. Kolikrát Mizuki zradil svou vesnici, své druhy ve zbrani, své přátele -... Kolikrát zradil Iruku? Vždyť je všechny nenáviděl, i jeho. Možná i Tsubaki... Uvědomuje si to Mizuki vůbec? Pamatuje si na své vlastní zrady?
Cesta k východu trvala neuvěřitelně dlouho a on si po celou dobu znova a znova přehrával sérii Mizukiho ubohých, nevydařených zločinů. A přesto, když společně obcházeli pece, Iruka se otřásl při pomyšlení, že se čas vrátil zpátky a nic z těch hrozných věcí se ve skutečnosti nestalo. Alespoň v Mizukiho mysli ne.
Těsně u východu Mizuki zaváhal.
Zastavili.
Iruka se neodvažoval pohnout, nejistý tím, jak by na to mohl pološílený trestanec reagovat. Ale on mu jen věnoval jediný, naléhavý pohled: „Musím jít, Iruko..."
„Já vím," odvětil opatrně. „Pomůžu ti. Najdeme ho..."
Mizuki rázně zavrtěl hlavou, celý napjatý, ale nepokusil se utéct. „Ne. Ne jeho. Ji! Musím ji najít."
Iruka přimhouřil oči, ve kterých ho štípal pot. „Koho?"
Nemusel se ptát. Měl už určitou představu, zahrnující překvapenou Tsunade v pomačkaném zeleném plášti a s dechem, který páchne po saké, jak se snaží překonat kocovinu a šok ze stvoření, které ji přišlo zabít. Ten obrázek byl skoro groteskní a Iruka se přistihl, že je mu Mizukiho téměř líto. I kdyby konfrontoval Tsunade v horším okamžiku, než je den po v saké utopené depresi, stále by neměl nejmenší šanci. Mrtvej ninja.
Mizuki neodpověděl, jak se sluší na normálního blázna. Jen se sklopenou hlavou šeptal: „Ji. Hadankyou, 8-2-6, 3-1-7. Bůh to řekl. Ne, není to bůh... Hadankyou, 8-2-6..."
Iruka si povzdechl. Cítil se unaveně, když ne z horka, tak psychicky určitě. Nemohl nad tím už víc přemýšlet. Čím víc se na Mizukiho díval, tím víc v něm viděl umírající zvíře a v sobě zrádce. Zatáhl ho za ruku, bledou a hubenou, s červenou jizvou od zápěstí nahoru k lokti. Bez odporu se mu poddala, zbytek Mizukiho ji následoval.
Vyšli ven, na vyhřáté prostranství před schody. Ačkoliv se slunce chýlilo k západu, v poledne stihlo vyhřát betonovou dlažbu, jenž nyní vyluzovala příjemné teplo, provázené chladným večerním vánkem. Ten si kromě nich ovšem užívalo i šestnáct ninjů, včetně tří týmů, přichystaných k boji.
Zastavili se a poté, co je Mizuki přejel rychlým pohledem, se poněkud narovnal. „Och..."
Iruka ho konečně pustil a zachvátila ho přitom krátká iluze svobody - toho, že se právě zbavil veškeré zodpovědnosti a pocitu viny.
„Nedělej si to ještě horší. Prosím," zašeptal, připravený vydat Mizukiho jeho pronásledovatelům, aby ho vrátili do té zapáchající cely v Listovém vězení a možná ho i pomalu zabili otráveným jídlem. V té chvíli iluze skončila a Irukovi se opět udělalo špatně z něj samého. Ale na tom stejně nezáleželo.
Mizuki se pousmál - spíše ironicky než škodolibě. Zhluboka se nadechl a zařval.

Bylo to znepokojivě zvláštní. Ano, to to vystihovalo nejlíp.
Mizuki začal pomalu nasávat horký vzduch a jeho zpomalená mysl vnímala jasně každou molekulu, každé smítko prachu, co mu plnilo plíce a mísilo se s namodralým dýmem chakry, která mu probleskovala skrz hubené torzo a hrozila, že ho roztrhá zevnitř.
Nebál se smrti. Okami, už poprvé co vstoupil do Listového vězení, věděl, že ho čeká. Ale teď potřeboval žít. Alespoň do večera... V duchu slyšel Akinariho mírný, kázající hlas:
Musíš žít, shinobi. Dám ti svůj důvod. Nesmíš zemřít, dokud bude důvod k žití. Hadankyou...
Otevřel ústa, co nejvíc to šlo a nechal život, vonící po vodě a hlíně, zmizet s výkřikem.
Mžik.