manga_preview
Boruto TBV 10

Zkouška ohněm VI. Větší klec s jinými pravidly

Pomalu a chvějícími se kroky jsem se přikradl k ohni. Našel jsem poslední místo na okraji na jedné ze smrkových klád. Instinkt mi říkal, že je správné se k nim bez ohlášení připojit. Doplnil jsem tak svým článkem dosud neúplný počet patnácti. Nikoho můj příchod nezaskočil, ba se ani neohlédl. Zdálo se, že na mě čekali. Otázkou bylo, proč jsem vždy dorazil jako poslední.
Minulou hru jsem skoro vyhrál, ale skoro nikdy neznamenalo vítězství.
Vzduchem vládlo hrobové ticho, jen hlasitější nádech by byl smrtelným hříchem. Neměl jsem mylné představy, že to tu bude stejné jako minule, ani náhodou. Každá nová hra musí mít nová pravidla. Vrtalo mi však hlavou, co se stane s vítězi. Jiná možnost, než to zkusit, nebyla. Nutně jsem potřeboval znát pravidla, ale kdo je znal, ten zatím neprozradil.
Zakroutil jsem hlavou, tohle bylo na nic, polemizoval jsem nad věcmi, které nebyly důležité. Naopak, shrnout to, co se doposud stalo, se tím zdálo být. Jakmile jsem prošel tou zvláštní energií v Genjutsu, vstoupily do mě cizí vzpomínky nebo jak se to dalo jinak nazvat. Nebyly mé, proto jsem se v nich nedokázal pořádně vyznat, ale jedno bylo jisté. Nesly v sobě informace, které znamenaly pro můj útěk z tohoto šílenství hodně.

Chlap vedle mě narušil nečinnost nás všech. Ošil se, jako by dostal kopanec elektrickým proudem. Mírně jsem na něj otočil hlavu, abych viděl, jestli udělá něco dalšího, on tam ale nebyl. Vytřeštil jsem oči, o co tu zatraceně šlo? Všichni takto postupně mizeli, někteří se při tom i usmívali.
Vstal jsem. Mělo dojít i na mě? Přistoupil jsem o dva kroky blíž k ohni. Nemusel jsem se ptát, za chvíli jsem to ucítil. Přes nohy až k hlavě, nevěděl jsem, k čemu to přirovnat. Cuklo to se mnou tak moc, že jsem zavřel oči, očekával jsem pád. Nepřišel však. Svět se zatočil. Připomínalo mi to techniku problesknutí, ale bylo to jiné, podstatně jiné. Lepší. Zajímalo mě, kdo to uměl lépe než já. Prostá závist.
Ocitl jsem se na suché zemi. Zvedalo se mi těžce. Kolem mě byly v kružnici rozprostřené trhy se vším, co bych snad kdy potřeboval. Mí očíslovaní soupeři již byli v plně rozjetých hádkách o ceny, zatímco já jsem vstřebával situaci. Bylo až moc nápadné zdržovat se uprostřed dění. Stáhl jsem se do ústraní. Stánky měly vedle sebe velké mezery, jako by mezi nimi něco chybělo. Útočiště jsem nalezl v nejmenší mezeře.
Za tímto kruhem se nacházely písečné duny ze všech stran, přestože ještě před chvílí byla noc, slunce ostře pálilo do obličeje. Schoval jsem se do stínu, za těch pár dní jsem si užil tolik světla, že jsem začal zbožňovat temnotu noci.
Proč nás přemisťovali na trhy, kde jsem to byl? Nenáviděl jsem nezodpovězené otázky, ale některé už pro mě přestaly být záhadou.
Konečně jsem se v klidu najedl a napil ze svých osobních zdrojů, které jsem měl doposud ukryté ve svitcích. Tady si mě nikdo moc nevšímal, proto jsem se nebál veřejně provozovat svá pečetní tajemství. Zaklonil jsem hlavu a znovu si přehrával cizí vzpomínky.
To, že si mě nikdo nevšímá, se vyvrátilo vcelku brzo. Dřevěná stěna za mnou se zachvěla, podle zvuku do ní někdo kopl. Neochotně, vyrušen ze svého klidu jsem otevřel oči. Černá postava mi zastoupila výhled na slunce. Muž se sklonil a dlaněmi se opřel kolena. Nejspíš něco chtěl, ale nechal jsem ho vyslovit se.
„Jsi z mé skupiny, mladej?“ zeptal se hlasem, který bych k němu netypoval. Mohutná postava s tmavou pletí a doplňujícími černými vlasy nevypadala na tak pisklavý, holčičí hlásek. I tak jsem ho nezpochybňoval.
„Já nevím,“ řekl jsem se prostě.
Rozhodl jsem se, že tady mi role němého nijak nepomůže, chtělo to nový, lepší charakter. Na co se však zeptal, bylo zajímavé, tohoto muže jsem si nevšiml u ohně, byl odjinud, to měnilo mé původní nápady. Podcenil jsem architekta této hry.
Muž přimhouřil oči, zjevně váhal, jestli má odejít. Byl však velmi rozhodný, poznal jsem to okamžitě.
„Nabízíš něco užitečného?“
Otočil jsem se na něj.
„Měl bych?“ zajímalo mě. Zasmál se.
„Chlapče,“ oslovil mě a rozpřáhl ruce do stran, „tady jsi na trhu, žádný jiný potenciál to nemá.“
Pochopil jsem.
„Vše, co mohu nabídnout, mám tady,“ vztáhl jsem ukazováček a zavrtal jej do kůže na spánkové kosti.
Na jeho tváři jsem znovu neznámým způsobem vyloudil pobavený úsměv.
„A co teda víš?“
„Skoro všechno,“ usmál jsem se pro změnu já, „kupříkladu vím, kdo nás sem všechny poslal.“
Chytl se toho, přistoupil blíže a sedl si naproti mě.
„Co žádáš?“
„Řekneš mi pravidla a prozradíš dosavadní získané poznatky,“ vyslovil jsem se. Přejel jsem ho pohledem a snažil se odhadnout míru jeho důvěryhodnosti, ale bylo to těžké. On udělal to samé po chvíli. Přimhouřil oči a vypjal ramena.
„Znáš nepsané pravidlo sedm?“ chtěl se ujistit.
„Jo,“ přitakal jsem s ledovým klidem dívajíc se mu do očí.
Jedno mi však bylo známo lépe, než číslo sedm. To bylo o mnoho prostší. Naučil mě ho bezomylný Raikage. Nikomu nevěř ani slovo a pravidlo sedm vzniklo k tomu, aby se porušovalo. Šlo o výměnu informací mezi ninji, pokud někdo šířil lži, byl všeobecně zbaven obchodních možností a dotyčný, kterému uškodil, si mohl vybrat mezi sedmi způsoby vypořádání dle závažnosti a vlastního úsudku. To mohli mezi sebou vyřešit i bez odůvodnění pravidlem, ale ve světě smrtelně nebezpečných interakcí mělo nejvyšší váhu. Existovalo jako fáma pro geniny a zákon mezi nukeniny a ANBU. Ve světě ninjů oplývajícím tajemstvími mě nikdo neučil hrát na čestnost, lhaní bylo trošku jednodušší a výhodnější.
„Začni,“ vybídl jsem ho.
O kousek se ke mně přiblížil a naznačil, abych ho napodobil. Poslechl jsem a snažil se vstřebat všechny informace.
„Vesměs je to u všech stejné, klec má pár čtverečních kilometrů. V osm hodin večer musíš být přítomen se všemi ostatními na kládách u ohně, ale bacha, jejich poloha se každý den mění. Zatím nikdo neví jak. U okrajů chakrového pole jsou čtyři dveře, hlídají je, i když nejsou vidět. Kdokoli se k nim přiblíží na dva metry zmizí, tak se to aspoň povídá, protože ti, co to zažili, říkají, že se ten člověk nikdy nevrátí a dveře znovu změní svou polohu, je to takto pokaždé, stejně jako s ohněm, každý večer získají nové místo, které musíš nalézt,“ udělal dramatickou pauzu, při které jsem přikývl naprosto zaujat tím, co vypráví, „Určitě tě napadlo zkusit se podkopat, ale je to, jak to říct…“ zasmál se nad vlastní vzpomínkou, kterou jsem bohužel neznal, „do nejmíň deseti metrů hluboko zabetonovaný.“
Zajímalo mě, kdo má čas tohle vymýšlet a zařizovat. Chtěl jsem vědět už jen poslední věc.
„Proč nás přemisťují sem?“
Ošil se.
„Všichni si myslí, že je tu nějaká osoba, která ví, jak ty překážky překonat. Ale já tu jsem už pár dní, vyměnil jsem skoro všechny věci, poptával se, ale vypadá to, že ti lidé tu jsou zavření stejně jako my, jednoduše nemají páru.“
Přebíral jsem si to v hlavě až moc dlouho, byl nucen připomenout mi mou část dohody.
„Jasně,“ sklonil jsem hlavu omluvně. Má fantazie pracovala na plné obrátky, když jsem mu předkládal své lži. Avšak všechny tak, aby byly uvěřitelné. Neznámý dědic, zvrhlá povaha, nesnesitelná nuda bohatých lidí, chtíč ovládnout silná jutsu nebo třeba svět, tím vším byl zaplněn neexistující příběh.
„Pěkně se mu pomstím, až odsud vypadnu,“ dokončil jsem svůj monolog s malou nadsázkou. Celou dobu napjatě poslouchal a díval se mi do očí. Byl jsem si s sebou jistý, lhát mě v Oblačné naučili dobře.

Čekal jsem, až odejde, ale dlouhou dobu tomu tak nebylo. Pozvedl se mu pravý koutek úst a podepřel si bradu o kolena.
„Velmi dobré, ale teď řekni pravdu,“ stál si na svém přesvědčení. Tak jo, tohle mi nevyšlo.
„Já ji řekl,“ zkusil jsem.
„Ne, nemohl jsi, protože bys byl blbec, kdyby jo,“ mrkl čiperně okem.
„A co ty?“ naštval jsem se.
„Neměl jsem proč, na ty pravidla bys tak či tak stejně přišel,“ usmál se. Tenhle chlap se mi zalíbil, nebyl to žádný troškař. Povzdechl jsem.
„Skupina Kuro, znáš, ne?“ zatnul jsem pěsti.
„Jasně, ale proč by v tomhle měli prsty Černí?“ Teď mi musel věřit, i kdyby nechtěl, protože to byla pravda.
„Přesedlali na trošku jiný obor…“ řekl jsem trošku znechucen nad tím, co jsem sám věděl, ale musel jsem to říct nahlas. Z vysoké paranoie a rozhozený z toho, že jsem se do tohoto nechal dokopat, jsem se rozhlédl, jestli nás někdo nesleduje.
„A na co jako? Máš nějaký důkazy?“ naléhal a hlas mu trošku zhrubl.
„Z neorganizované skupiny živících se na nájemných vraždách to teď jsou zatraceně dobří šílenci. Chytají kvalitní shinobi a snaží se s nimi zdolávat hranice nemožného, nová jutsu, léky, zbraně, jedou naprosto ve všem. Bude to znít divně, ale stali se z nich zkušení borci bez zpátečky. Nemají zábrany. Jak tak vím, tohle je jeden velkej hnusnej experiment,“ vychrlil jsem ze sebe obrovskou rychlostí.
„Kolik úrovní to má, nevíš?“ polkl naprázdno, moc dobře věděl, o čem mluvím.
„Nemám tušení,“ odsekl jsem.
„Prcku, jak?“ zasmál se nevěřícně a prohrábl si vlasy.
„Já ani nevím, neptej se.“ Zvedl jsem se a nechal ho tam.

Všechno se zvrtlo, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Udělal jsem krok kupředu v myšlence vydat se mezi trhy. Země se zachvěla a zastihla mě nepřipraveného, zavrávoral jsem a obličejem se vydal proti dřevěné zdi. Dřív, než mohlo dojít k nevyhnutelné srážce, jsem byl znovu jinde. Zpátky v lese sedíc na kládě jsem se podíval k nebi. Hlavu mi okamžitě zalil silný déšť. Jiní možná ne, ale já byl za něj rád. Nikdo dlouho neotálel, jediné, co jsem stačil zahlédnout, bylo čtrnáct míhajících se nohou v zastřených v kapkách vody, nebyla bouřka, proto v lese nehrozilo nebezpečí.
Promočený na kost jsem začal hledat úkryt. Vyhlídl jsem si vysoký strom s mohutnými větvemi. Přestože to bylo velmi obtížné a po kůře mi nepříjemně klouzaly nohy, vylezl jsem do půlky. Odpečetil jsem nepromokavé plátno z jednoho ze svitků a připevnil jej mezi dvě větve. Dneska jsem se na průzkum necítil, rozhodl jsem se trošku prospat. Ujistil jsem se, že je to pevné a vklouzl na něj. Zipem jsem spojil rozdílné části, byl to pocit jako v kukle, ale konečně na mě nepršelo. Bylo jisté, že mi za chvíli dojde vzduch, ale to nebyl největší problém. Neměl jsem co dělat s mokrým oblečením. Sundal jsem jej a spal skoro nahý.

*

Noc byla příšerná, dohromady jsem mohl spát asi tak tři hodiny. Jemný déšť pokračoval celou noc a skončil těsně nad ránem. Můj nocleh vydržel a já byl suchý. Musel jsem hledat štěstí v pouhých maličkostech, abych se nezbláznil z toho, jak jsem živořil. Začala mi docházet voda, kterou jsem měl nabalenou ze svých vlastních zdrojů ve vesnici. Na poslední chvíli jsem připevnil nádobu na odchyt, než déšť ustal. Moc toho nebylo, ale na další den mi to muselo postačit. Pít jsem potřeboval hodně, všechno kvůli vedlejším účinkům žlutého léku, které se na mně tentokrát podepsaly opravdu hodně. Naopak jsem zapomínal jíst. Na místech, která jsem po ránu prošel, nebyl žádný pramen vody. Do budoucna jsem se měl čeho obávat. Nebyl jsem si jistý, jestli dělám správně, ale hledal jsem ty čtyři dveře, o kterých se zmiňoval muž.

Bylo to bludiště stromů a malých plání, jedno za druhým se zdálo být podobnější tomu předchozímu. Snažil jsem se nikoho nepotkat, což se nemuselo zdát tak snadné. Všichni totiž nejspíš dělali to samé, co já. Začínal jsem si myslet, že chodím v kruhu. Podle slunce jsem pochopil, jak málo mi zbývalo času. Měl jsem už jen pár hodin na průzkum, naštěstí jsem na ohniště narazil při cestě a zapamatoval jsem si celkem dobře jeho polohu. Ten muž měl pravdu, nemusel mi o pravidlech lhát, stejně bych na ně přišel.

Již dlouho jsem běžel listnatým lesem. Po chvíli jsem mezi škvírami světla zahlédl další louku, tentokrát větší a se světlejším odstínem trávy. Ucítil jsem naději, že bych to snad nakonec našel? Poskočil jsem, když jsem si mohl dát za pravdu. Nalezl jsem to, koukal jsem, jako by se mi před očima zjevila pohádka. Čtyři dveře vedle sebe s minimálními mezerami spojené železnými dráty se jevily opravdu zvláštně. Byly z nádherného, tmavého ebenového dřeva a kliky se leskly ve zlatě, přestože se začalo mírně stmívat. Všechny byly alespoň částečně pootevřené a před sebou měly krátký kobereček. Zleva červený, modrý, zelený a žlutý. Šlo vidět, že se zatím nikdo tak daleko nedostal, aby o ně otřel své zablácené a promočené boty. Nejraději bych se rozběhl a těmi dveřmi prostě proletěl, ale rozhodl jsem se dbát na sdělení cedule, která byla pověšená nad dveřmi. Hlásala, že tudy cesta nevede. Byl to posměšek pro nás všechny, kdo jsme se drželi v ústraní skrytí v rozšiřujících se stínech stromů. Přímo jsem rentgenoval pohledem každý centimetr, ale nenašel jsem nic nebezpečného.
Vytvořil jsem klon a poslal jsem jej na opačnou stranu místa, kde jsem se nacházel já, tam, kde byli i ostatní pozorovatelé. Měl jsem v plánu bláhový pokus a radši jsem chtěl mít jistotu, že bude reakce směřovat jinam než sem. Nemusel jsem dlouho čekat, abych po chvíli zahlédl letící kunai, který mířil na prostor před dveřmi. Sotva se kunai dotknul země, zmizel. Zamračil jsem se, tohle bylo příšerný, nenapadalo mě řešení.
Uslyšel jsem sérii výbuchů, jejichž ohnisko byly okraje lesa. Za chvíli něco vybuchlo i pod stromem, kde jsem se skrýval já. Tohle byla nejspíš ta reakce.
V útěku jsem jen mlhavě zahlédl, že se vypařily i čtyři věci, kvůli kterým jsem přišel. Polemizovat nad svou bídnou situací nebyl čas. Soustředil jsem se na rychlost, abych to stihl včas k ohništi. Dorazil jsem mezi posledními a už nebyl znovu zaskočen nepříjemným kopnutím předtím, než jsem se přemístil.

Trh byl na úplně stejném místě jako minule. Zasáhl mě spalující vedro, které mě donutilo využít i ty poslední zásoby vody, které jsem měl. Naštěstí tu byl stánek s vodou. Původně jsem měl jít na zkoušky jouninů, tak jsem si nebral moc peněz, tu trošku mi doteď nikdo nesebral. Vzal jsem jen tolik, kolik jsem potřeboval na jeden den, slíbil jsem si, že vodu musím sehnat sám.
„Kolik to bude?“ zeptal jsem se nezaujatě a vytáhl pár mincí.
„Já nechci peníze, dej mi něco vlastního,“ zakroutil hlavou stařík.
„Hmm, co?“ nerozuměl jsem.
„Nějakou věc,“ přimhouřil oči.
Nemohl jsem mu dát nic, všechno, co jsem s sebou tahal, bylo potřebné a neprodejné. Věděl jsem, že bych toho později litoval. Šel jsem na to jinak, sice hrubě, ale bylo mi to jedno.
„Je to věc, ne?“ vzal jsem svou nejhodnotnější minci a roztočil ji na pultu.
„No, je,“ řekl neochotně.
„Tak berte,“ přihodil jsem další dvě a odešel.
Nikdo nic nevěděl, ale odpovědi musely být tady. Otočil jsem se na patě a pořádně si prohlédl každý stánek. Nic nenormálního, žádné rýhy ve dřevě, tajuplné pohledy, zvláštní předměty, nic.
„Kytky, jídlo, voda, hadry, zbraně, zámky, kožešiny…“ vyjmenovával jsem. Počkat! Zámky?! Na co zámky?!! Všechny ty dveře byly pootevřené… Přistoupil jsem k desce se zbožím. Nehty jsem poklepal o dřevo. Nechtěně jsem tím přivolal obsluhujícího. Možná na mě promluvil, ale já neslyšel, horečně jsem přemýšlel. Něco nenápadného, ale jiného. Něco, co sem nepatří. To může být cokoli! Sakra! Pohlédl jsem muži ve středním věku do očí, stále na mě mluvil, ale jeho hlas jsem odsunul do pozadí. Hledal jsem, jako by v jeho pohledu měla být odpověď. Naklonil jsem se do boku, za něj jsem se totiž ještě nepodíval. Kovadlina, kladivo, oheň, dmýchadlo, ale bude to něco jiného… Nehty jsem zaryl do dřeva. Pohledem jsem se zachytil na drátu pod kovadlinou.
„Já chci tohle!“ ukázal jsem prstem jako malé dítě po plyšákovi, aby upoutal maminku.
„Zdravím vás, už nejste v transu?“ zasmál se mému chování.
„Já chci tohle!“ cuknul jsem rukou neodvracejíc pohled.
„Ale vždyť to vůbec není ještě opracované, nemá to žádnou hodnotu,“ vymlouval se.
Odvrátil jsem se a přejel ho očima.
„Ale já to chci?“ podupal jsem nohou.
„Tak fajn, tak fajn,“ otočil se ke mně zády a vzal drát do rukou, „pozornost podniku, mladý pane,“ položil mi kov do dlaní. Znovu jsem ucítil kopnutí, které mě utvrdilo v tom, že čas tu běží jinak než v lese.
„Tudy cesta nevede,“ řekl jsem si nepřítomně a stiskl věc.

„Kyuubi!“ vzburcoval jsem ho z dlouhého spánku, za klecí jsem uviděl rudou zář, „Vylez, potřebuju tvoje oči.“

Poznámky: 

Zdravím, pokorně se k zemi skláním,
moudrá slova v sobě dlouho sháním,
tuto kapitolu bych, s dovolením, zakončila krátkým přáním.

I když si někdy nevím s příběhem rady,
není čas, nemám chuť, nenabízí se nápady.
Přemýšlím nad tím dny i noci,
většinou mi není ku pomoci.
Jediná naděje je,
když se otrava múza sebere.
Chci psát, psát, psát a psát,
ani trochu lhát, jen každý týden vám novou kapitolu dát.
Jenže mám potíže s výše zmíněnými,
achjo, jak moc mi dělají mé naděje marnými...
Tento díl... Není to dobré, nijak dlouhé,
bude vám stačit „omlouvám se“ pouhé?

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tori.U
Vložil Tori.U, Út, 2015-02-03 23:41 | Ninja už: 3973 dní, Příspěvků: 49 | Autor je: Pěstitel rýže

Obrázek uživatele mr.viper
Vložil mr.viper, Po, 2015-02-02 16:46 | Ninja už: 3909 dní, Příspěvků: 39 | Autor je: Prostý občan

Díky, kapitola byla úžasná a vytrhla mě ze stereotypu učení. Těším se na další pokračování, které doufám výjde co nejdříve, ikdyž z tvé básně usuzuji, že to moc nejde teď. Věřím, že Múza brzy přijde ku pomoci a my si všichni užijeme tvé tvůrčí schopnosti. Ještě jednou děkuji Smiling Smiling