Otázka důvěry 3.

Pohodila kabelku na volné místo a přisedla si ke své kamarádce. Už to bylo dlouho, co se neviděly, a tak se jí vydral na rty úsměv, ačkoliv stále ještě byla poněkud otřesená a zmatená z toho, co se právě přihodilo.
„Čau, promiň, že jdu pozdě, ale porada se protáhla,“ omluvila se.
„Čau,“ přivítala ji hezká rusovláska, „tak co je nového?“
Příchozí se tajuplně usmála. Chtěla kamarádku napínat a dařilo se jí to. „Neuhodneš!“
Zrzka se na ni podezřívavě podívala a to byl pokyn, aby ji své tajemství pověděla: „Povýšili mě!“
„Yori, to je úžasné!“ stiskla jí nadšeně ruku. „Konečně budeš moct dělat to, co jsi vždycky chtěla!“
„Já vím, Misaki,“ hlesla.
Znaly se už od školky. Obě spolu prožily celé dětství, znaly svoje touhy a přání, a proto Misaki překvapilo, když v očích své kamarádky zahlédla stopu bolesti a strachu. Netušila, jestli se na to má vůbec ptát. Co to musí být, aby se toho Yori bála? Byla to vždy ta, která stála první v řadě, ač často neměla ani tušení, do čeho jde. Byla ten rozený vůdce. Všechny dívky se s ní chtěly kamarádit. Ona však byla… jiná. Chladná, odtažitá. Příliš brzy dospělá. Čelila nebezpečím, nástrahám, vrhala se do riskantních situací a nikdy ji ani nenapadlo, že by nemusela dosáhnout toho, co by chtěla.
A nikdy se také nestalo, že by svého cíle nedosáhla.
Misaki jí to nikdy nepřiznala, ale tajně ji obdivovala. Yori byla talentovaná, ambiciózní a přesně věděla, co chce. Nikdy si nestěžovala na svůj život, i když nebyl nejjednodušší. Věděla o tom své.
Yorin tajný sen, který nikdy nikomu neřekla, bylo být ninjou. Neřekla to ani Misaki, ale ta to už dávno vytušila – stačil jen jeden jediný pohled a viděla na ní tu lítost každý den, pokaždé, jak se vracely domů ze školy.
Když jí bylo patnáct, rozhodla se své přání uskutečnit – jako všechno. Snažila se, dřela jako ďas; ve svém volném čase, i když rodiče byli na misi.
Nikdy jí neřekli, proč přesně ji nepřihlásili na akademii, ale bolelo to. Byla jiná, než matka s otcem. Záviděla jim to pouto, jaké mezi sebou měli. Pouto vypěstované nebezpečím, několikaletým bojem bok po boku. Nedokázala nikdy úplně zapomenout na ten fakt, že když se smějí nějakým zážitkům, nikdy je nepochopí. Nikdy nezažila, jaké to je být ninjou. Cítila se, jako by k nim nepatřila, jako by nebyla jejich dcera a vyčítala to jim i sobě. Byla však pevně rozhodnutá to změnit; a možná by i složila zkoušky, nebýt toho dne, kdy jí oba rodiče zemřeli na misi.
Ten den se rozhodla, že nechce být ninjou. Snažila se od toho všemožně odejít. Vzala práci v pekárně, ale Misaki viděla, že její kamarádku to ubíjí. Potřebovala nebezpečí, potřebovala adrenalin.
Potřebovala kolem sebe cítit smrt.
Ji samotnou to děsilo. Tahle Yorina část. Věděla, že její kamarádka taková je, ale to neznamenalo, že si na to zvykla. Ten pohled… Naháněla jí hrůzu. Občas. Jako tehdy. Dodnes si to pamatovala.
Bylo už pozdě večer, smrákalo se, a ony se vracely domů z lesa, ve kterém si hrály, když tu Misaki o něco zakopla. Doteď si vybavovala s jakým zaujetím a fascinací Yori to něco zvedla.
Byla to lidská ruka.
Misaki vykřikla zděšením a sotva se vzpamatovala, utíkala, aby schovala se za strom. Čekala, že Yori ruku odhodí a poběží za ní, ale to se nestalo. Nakonec vykoukla zpoza stromu a naskytl se jí pohled na mladou brunetku, která si téměř až s úctou prohlížena useknutou lidskou ruku.
Dělalo se jí z toho zle. Nemohla kvůli tomu spát. Ten výjev jako by ji pronásledoval. Ani dva dny po tom s ní nedokázala mluvit. Yori chodila k nim domů, ptala se po ní, ale ona řekla své matce, ať jí řekne, že je nemocná a nemůže mít návštěvy. Zabíralo to. Yori vždy odešla, ale třetí den… Třetí den její matka už odmítala zamlčovat a poslala ji do školy. A tak se znovu sešli. Ve třetí lavici v prostřední řadě.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se okamžitě Yori. Misaki však nevěděla, jak jí odpovědět. Jak se má dívat na dívku, co v jedenácti letech zvedá uříznutou ruku ze země a ani při tom s sebou netrhne? Jak se má dívat na tuhle novou Yori?
„Jo,“ zalhala. Věděla, že ji na to neskočila, ale zazvonilo a celý den se jí dařilo se Yori úspěšně vyhýbat.
Když odcházela ze školy, téměř běžela, aby spolu nemuseli jít stejnou cestou domů. Yori ji však předběhla – počkala na ni, chytla ji za ruku a stáhla ji pod strom. Sama za sebe se styděla, když si vzpomněla, jak zděšeně vykřikla. Jako by její kamarádka byla nějaký masový vrah! Ale tehdy se vážně bála, že by jí mohla ublížit a uříznout její ruku, kterou by si taky tak fascinovaně prohlížela.
„Co je?“ zeptala se bez obalu Yori, přímá jako vždy. Misaki jí nedokázala odpovědět. Nedokázala se na ni ani podívat. Co když její oči změnily barvu? Co když je z ní upírka? Co když je posedlá nějakým démonem?
Ale když vzhlédla, oči její kamarádky se na ni dívaly stále stejné jako před třemi dny. Oříškové, upřímné a ustarané. Možná to bylo na jedenáctiletou holku příliš, ale Misaki v jejích očích neviděla ani kapičku strachu. Jako by bylo normální brát mrtvé uříznuté ruce a prohlížet si je, jako nějaký model v muzeu.
„Jak jsi to dokázala?“ vyhrkla rychle.
„Co?“ zeptala se zaraženě Yori, kterou vyvedl z míry důraz v otázce.
Misaki zrudla hanbou, že se na něco takového ptá. Připadala si slabá, ještě slabší, než obvykle vedle ní, ale svou otázku upřesnila.
„Jak jsi dokázala tu ruku zvednout a dívat se na ni?“
Yori se napřímila, ale nepromluvila. Až když měla pocit, že její oči do Misakiiny duše propálí díru, podívala se kamsi do ulic a sklopila hlavu.
To bylo poprvé, co Misaki viděla svoji nejlepší kamarádku v něčem nesmělou.
„Jsem zvyklá na smrt,“ začala tiše, hlas nezvykle plný emocí a smutku. „Rodiče mi často ukazovali, jak se zabíjí králíci i jak se vykuchají a stáhnou z kůže, ale nikdy, nikdy, se mnou neprobírali, jak vypadá mrtvý člověk.“ Vzhlédla. „Nenapadlo tě to někdy? Jaké to je? Jaká je smrt?“
A v tu chvíli v jejím hlase i očích bylo znát fascinované vzrušení. Ruce se jí klepaly a její pohled byl děsivě jasný.
„Čím víc smrti kolem sebe máš, tím víc si uvědomuješ, jaký je život zázrak. Tím víc se musíš ptát, čím sis ho zasloužila. Je to jako… kdyby všechno bylo vzhůru nohama, ale pak se podíváš jinak a najednou všechno dává smysl, chápeš?“
Pravda byla, že Misaki to nechápala. Nedokázala se dívat na svět stejnýma očima jako její kamarádka. Nikdy to nedokázala. Z krve se jí dělalo zle a smrt ji děsila. To Yori ne. Yori byla jiná. Krev pro ni byla jako voda a smrt největší záhada, jakou je třeba vyřešit. Smrt pro ni byla klíčem k životu.
Když se jí před dvěma lety zeptala, jestli má odejít z pekárny a vzít místo v nově vznikající policejní stanici, i když jen jako nějaký poslíček nebo holka pro všechno, odkývala jí to a podporovala ji.
Pro Misaki to nebylo, ale věděla, že Yori tu bude šťastná.
Brzy složila zkoušky na policajtku a stala se poručíkem a tak dál. Měla nakročeno i k hlavnímu křeslu, jenže… Pak přišel ten muž.
„Co na to tvůj šéf?“
Yori si upravila ofinu tmavých vlasů a poposadila si brýle na nose. Byl to její zlozvyk, který dělala, když něco nedokázala vyřešit. A to bylo snad to jediné, co nesnášela víc, než prohru.
„To on mi to místo navrhl,“ hlesla tak tiše, že ji málem neslyšela.
„Cože? Ten nadutý, arogantní kretén ti nabídl místo jako jeho zástupce?“
Yori váhavě přikývla.
„Páni,“ hvízdla si Misaki a opřela se do opěradla, jako by v něm hledala podporu, aby to všechno dokázala zpracovat. Vždycky měla za to, že Misaki Sasukeho nesnáší a obráceně. Má to tedy být jako nějaký pokus o smír? Nebo je za tím něco jiného?
„Nespala si s ním, že ne?“ ujišťovala se.
„Cože?!“ vyprskla Yori a překvapeně se podívala na svou dlouholetou kamarádku. „Je ženatý proboha!“ Ale pak se zatvářila zmateně a trochu nejistě, možná až vystrašeně. „Teda… byl,“ dodala.
Misaki po ní hodila vyzývavý pohled. Chtěla vysvětlení, ale Yori se to neříkalo snadno.
„Víš, že o vyšetřování nesmím mluvit,“ prohodila ke kamarádce, což však pouze zvýšilo zrzčinu touhu po nejnovějších informacích.
„Ach, dobře,“ vzdala nakonec upřený pohled své kamarádky, „tak já ti to povím, ale nesmíš to nikomu říct, slibuješ?“
Misaki přikývla.
„Nikomu!“
„Jasně, jasně. Tak už povídej!“ popoháněla ji.
Yori se nadechla a naklonila se blíž k přítelkyni. „Ten nový případ, kvůli kterýmu mě povýšili, se týká vraždy Uchihovy ženy.“