Fade into the Moonlight, 017- EPILOG

Nastalo před podzimní období. Listy se sypaly ze stromů jedna báseň. Jistá postava v černém plášti a šedou kapucí na hlavě procházela nepozorovaně ulicemi, hledala jednu budovu. Ino se zachmuřeně krčila za pultem v květinářství, někdo zase zapomněl zavřít pytle s hnojivem, tak měla co uklízet. Z nadávání ji ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Blondýna vykoukla zpoza pultu, stála tam ta zahalená postava. Na první dojem působila hrůzostrašně, ale část obličeje vykukující zpod kápi vyjadřovala smutek.
"Přejete si?" Zeptala se Ino mírně rozklepaně, když se zvedla.
"Přišel jsem nevhod?" Otázala se postava, načež Ino po očku mrkla na tu hromádku, co jí zbývala uklidit.
"Vůbec ne." Zalhala, zatímco se postava rozhlížela. Pohled tajemného zůstal na tuctu červených růží.
"Vezmu si ty růže, Ino." Požádal tajemný, čímž blondýnu šokoval. Ten tajemný ji znal, ale ona si za Boha nemohla vzpomenout.
"Nějak ozdobit, nebo tak?" Zeptala se, když brala růže a potají se snažila tajemnému nahlédnout pod kapuci. Zatím bez úspěchu. Tajemný zavrtěl hlavou v nesouhlas, tak mu ty růže alespoň svázala k sobě.
"Co jsem dlužen?" Zeptal se tajemný, čímž donutil Ino zvednout pohled. Blondýna se samým překvapením nezmohla ani na hlásku. Před ní stál Gekko'ü s kapucí dole a s posmutnělým úsměvem.
"Gekkou? Vrátil ses..." Hlesla s roztřeseným hlasem. Celá se třásla, chtěla ho pořádně přivítat, nebo obejmout, protože od jeho poslední návštěvy uběhla dlouhá doba.
"Jenom se rozloučit." Opravil ji, oči se mu leskly jak skleněnky na slunci. V ten moment Ino došlo, proč tu byl. Opatrně ho objala a soucitně si položila hlavu na jeho hrudník.
"Je mi to líto." Zašeptala, načež si černovlásek povzdechl. Už to slyšel mnohokrát za tu dobu, co tam byl.
"No, co jsem dlužen?" Prolomil tu trapnou chvilku ticha, načež Ino odstoupila a stírala si slzy.
"Nic. Ber to jako slevu ze známosti." Odpověděla blondýna roztěkaně. Gekko'ü pochopil, že je nejlepší čas zmizet. Vzal ten menší pugét a neslyšně odešel. Ino prohodila cedulku na dveřích a se slzami se svezla po zdi až na zem.
Gekko'ü došel až na hřbitov. To byl od začátku jeho cíl. Procházel mezi náhrobky, než narazil na ten správný. Zdrceně si klekl před onen náhrobek, ze kterého smetl listy a položil růže. Promnul si oči a vzhlédl k obloze.

Gekko'ü teď seděl vedle náhrobku, opíral se zády. Slzy mu stékaly po obličeji, místy vyplňovaly rýhy po jizvách.

Gekko'ü si v hlavě přemítal všechny ty vzpomínky s ní. Jak mu bylo krásně. Ale teď to bylo pryč. Všechno.

Lovec byl tak ovládnutý emocemi, že nevycítil přítomnost někoho dalšího. V tuto chvíli mu bylo všechno jedno. Třeba, ať jeho žalozpěv uslyší celá vesnice.

Gekko'ü měl pocit, jakoby Adina duše klečela za ním a rukama ho objímala kolem krku. Nechal to plavat a dál si užíval její přítomnost. Ač už posmrtnou.

Písnička ním zpívaná měla opravdu srdce a nějaký význam. Adha mu chyběla. A dal by všechno na světě, jen aby ji zase viděl.

Gekko'ü naposledy vzhlédl k nebi, kde byli všichni jeho nejdražší.
"Hej, Adho, ještě tě pamatuju." Dokončil černovlásek a párkrát se zhluboka nadechl. Teď si trošku ulevil svému srdci.
"Čekal jsem, že tu budeš." Ozvalo se za ním. Gekko'ü se otočil za hlasem, Kakashi byl jeho přihlížející.
"Jak dlouho tu jsi?" Zeptal se černovlásek, načež se Kakashi ohlédl směrem k pomníku.
"Dost dlouho, abych to slyšel všechno. Cítíš se hrozně, já vím. Byl jsi jí nejblíž." Odpověděl šedovlasý, čímž vyvolal u Lovce další vlnu zármutku.
"Kakashi, přestaň. Prosím." Požádal Lovec smutně, což Kakashi pochopil. Ihned přetočil na jiné téma.
"Co budeš dělat teď?" Zeptal se, načež se Lovec zvedl. Mocná vítr zvedl Lovcův plášť a divoce s ním zatřásl.
"To kdybych věděl." Odpověděl Gekko'ü se silným povzdechem.
"I když o tom Adha nevěděla, ve skutečnosti naplnila význam svého jména." Pronesl černovlásek do větru, měl v úmyslu si to říct pro sebe.
"Význam jejího jména?" Nechápal Kakashi, naštěstí byl Gekko'ü ochoten mu to vysvětlit.
"Mezi mými příbuznými z pouště Adha znamená Obětování." Vysvětlil Gekko'ü, což hned bylo Kakashimu jasné.
"Kde máš Naruta a Sakuru?" Zeptal se náhle Lovec.
"Naruto trénuje a Sakura má službu v nemocnici. Hádám, že tohle je asi sbohem." Odpověděl Kakashi a něco tušil.
"Sí. Tohle je rozloučení. Naše cesty se tady dělí, Kakashi. Byla to celkem zábava, ale tady to už končí." Odsouhlasil Gekko'ü a zahleděl se na horizont, kde zrovna zapadalo slunce.
"Zůstal jsem posledním Lovcem. Faktem je, že už tu pro nás není místo. Osudy nás všech jsou naplněny. Až zase budeš se svým týmem, vyřiď jim mé pozdravy. Už je čas, abych šel." Začal Gekko'ü své rozloučení, čímž Kakashiho poměrně dost vyvyedl z míry.
"Kam hodláš jít?"
"Vyhasnout do měsíčního světla." Zazněla Lovcova odpověď a černovlásek už pomalu opouštěl hřbitov.
"Arrivi'èra, Kakashi.(Sbohem, Kakashi.)" Rozloučil se Gekko'ü a během chůze se začal rozplývat v krystalový prach, jenž odvál vítr. Jednoduše zmizel. Kakashi si až teď všiml, že Lovec na Adiném náhrobku zanechal svůj přívěsek a deník. Rozhodl se, že si deník vezme a zapíše tam poslední kapitolu života mladého Lovce.
O pár dní později. Kakashi seděl doma za stolem, Lovcův deník otevřený a něco do něj zapisoval.
"Jak jsem sledoval mladého Lovce odejít, jeho slovům jsem sice nerozuměl, ale zaslechl jsem mírnější úlevu nad těmi slovy. Možná se už sešel se svými milovanými. Snad už nalezl pokoje. Nechť je mu země lehká, protože tohle dobrodružství... to opravdu stálo za to." Dopsal poslední slova a zavřel deník. Konečně je tato záležitost hotová a uzavřená. Zasněně se podíval z okna, snad jakoby očekával náznak souhlasu nad tím, co napsal. Netušil ale, že bude muset zpět do akce.
"Shinra Tensei!"