Mžik (1/5)

Reedit 2015

Ve vyslýchací místnosti č. 4 byla dlážděná podlaha, studená a nepřátelská. Taková, na kterou velice neradi padáte a při pohledu na ni zjišťujete, že si tu kdosi schválně nedával záležet na pravidelném čištění. A nakonec, když je vám devět let, muž naproti vám měří zhruba dva metry a pravděpodobně se vás chystá zmlátit, rozhodně máte důvod panikařit.
„Ne, prosím! Já jsem nic neudělal!" řve šedovlasý chlapec s podlitinou na tváři a otiskem podrážky černých dvanáctek na zadní části těla.
Muž, co si v oné obuvi vyloženě libuje, ho popadne za límec špinavé haleny a vytáhne vzhůru. Chlapec cítí, jak se jeho tělo bezmocně zvedá, jak ztrácí oporu pod nohama a naději na lepší zítřek. Pevně zavře oči, stiskne zuby a připraví své křehké kosti na první ránu, která nepřichází.
Muž čeká, až na něj chlapec zmateně pohlédne a pak se přiblíží. Téměř se dotýkají čely a muž pohrdavě šeptá: „Tak ty si myslíš, že bych tě zabil? Co? Myslíš!?"
„Ano," odpoví rychle chlapec, odzbrojený silným dechem své nemesis.
Muž se zlověstně usměje. „Víš co? Nezabiju tě! Víš proč?"
Chlapec neodpovídá.
„Tak víš proč!?" zařve muž.
„Ne!" zařve chlapec.
„Protože jsi jenom lejno na špičkách mých dvanáctek!" odpoví a odhodí chlapce zpátky na podlahu, jako kus nepotřebného smetí. „Jsi jenom blbej zloděj, co se nechal chytit jako sv**ě o posvícení! Jenom mizernej, desetiletej parchant, co mě tu obírá o čas!" dodává muž a míří ke dveřím. Snad ještě stihne poslední kolo soubojů z chuuninské zkoušky.
V tom chlapec vstává. Nenávidí, když ho někdo uráží. Nenávidí, když mu někdo říká, že je k ničemu. Nenávidí, když musí ležet před někým na zemi.
„Ale mně je devět..."
Mžik.

Leží na zemi. Zase. Ale teď je to jiná doba, jiné místo, jiná situace. Bylo by fajn vědět, jaká vlastně, ale na tom už stejně nezáleží. Je léto a beton hezky hřeje. Na drátech v jeho zorném poli sedí vlaštovky. Je slyšet hlasy a kroky, když sklopí oči, vidí na střechy domů a vršky lidských hlav. Bezohlednost – alespoň by mu mohl někdo pomoct vstát.
A pak jednou mrkne a přímo před sebou má její tvář. Je obrácená ke slunci, takže celá září. Leží na zemi a má před sebou obličej bohyně na pozadí modré oblohy. Ano, je to Tsubaki. Ale co tady dělá? A proč se tváří tak vyjeveně? To ještě nikdy neviděla nikoho na lopatkách?
Její přítomnost ho překvapila a v skrytu duše doufal, že se nečervená. „Ahoj, Tsubaki...“ vydechl.
Během vteřiny změnila výraz. Podivil se, jak se všechny ty svaly a kůže dokázaly přeskupit a přetočit, až vypadala, že se co nevidět rozbrečí. „Mizuki..."
Něco říkala, ale neposlouchal ji – zaujala ho slza, co se jí pomalu tvořila v koutku levého oka. Rostla a roztahovala se, napůl se opřela o řádek černých řas. Mžik a sklouzla dolů.

V páchnoucí sklepní díře, používaném v Listovém vězení jako samotka, nebyla žádná podlaha - jen sešlapaná hlína, prašná a horká od spodních proudů lávového jezera, který je obklopoval. Nahoře ve stropě byla zamčená dvířka a dole pod nimi leželo něco, vzdáleně připomínající sádrový model lidské kostry. Jenže tohle něco dýchalo. Ve vzduchu byla cítit síra a pach lidského dechu, vůně života.
Probudil se, ale zůstal ležet. Na zápach si člověk rychle zvykne a zem není o nic tvrdší, než dřevěná přična. Nejspíš měl horečku, vyvolanou vedlejšími účinky drog a antibiotik, kterými ho nadopovali hned po tom nešťastném souboji s... Zavrtěl sebou, aby vzpomínku zaplašil, ale nepovedlo se. Bitva skončila, trest si už odpykal, ale konec nepřicházel, peklo pokračovalo. Pevně zavřel oči a na chvíli si přál být mrtvý.
Ale to se nestalo. Místo smrti se v otevřených dvířkách objevila hlava zhnuseného dozorce, který by si na ten charakteristický odér samoty nezvykl ani po týdnech věznění.
„Vylez Touji! Dovolená skončila!" křikl a strčil dolů žebřík.
S přivřenýma očima se obrátil na břicho a přinutil se ohnout ruce a nohy, schované v bílých bandážích. Být v nemocnici, nedovolili by mu hnout prstem, ale tohle bylo nápravné zařízení, jehož obyvatelé se neléčili aby přežili, nýbrž pracovali aby zemřeli. A přesto, Touji Mizuki za to nikoho nevinil. Vlastně měl reálnou představu sebe sama, jak sedí nedaleko hlavní scény v kožené klubovce a křičí na své trýznitele povzbudivé: Jen mu dejte!
Pomalu se vyhrabal na kolena, po čtyřech dolezl k žebříků a po troše námahy se mu povedlo vystoupit na první příčku, kde se jeho rozechvělé tělo prostě zastavilo a odmítlo jít dál. Nakonec ho netrpělivá dvojice dozorců dopadla za lem modré haleny a vyvlekla vzhůru na kamennou podlahu předsíně, ústící do chodby mezi celami. Moc práce jim to nedalo – za ten týden samotky poněkud zhubl. Poté ho napůl vedli a napůl táhli do útrob jeho nového domova.
Ostatní chodili k mřížím svých cel, sledovali tu podívanou a dávali najevo obecnou účast.
„To je Mizuki?"
„Vypadá to, jako on."
„Hej, Touji! Kdes byl celej měsíc!?"
„Určitě si odskočil za starou!"
„Ti si to ale museli rozdávat, že je z něj teď taková troska!"
„Touji, jaký má ta tvoje kozy?"
„Je úplně mimo. Dlouho tu nevydrží..."
„Musíš mi potom vyprávět, jak jsi jí to dělal!"
Ploužil se dál, s hlavou vztyčenou. Hrdá mrtvola. Svět je mořská pláž a on jen poslouchá, jak příboj útočí na skaliska.
Na té nové cele bylo něco divného. Aha, místo mříží byly dveře. Zkoumal jejich zámky, zatímco jeden z dozorců vytáhl svazek klíčů a začal s odemykáním. Celý prostor byl zaplněný křikem. Vězňů, dozorců, obušků, narážejících do mříží. Mizukiho hlava začala těžknout a bolet; už tak dost zamžené vidění se ještě více rozostřilo a vnitřnosti, navyklé na pozici v leže, se nedokázaly zesinchronizovat se zbytkem těla a připadalo mu, že se stále otáčí a sukují mezi sebou, moc velké uvnitř hubeného torza.
„Dovnitř!" zavelel druhý dozorce a postrčil svou přítěž kupředu.
Mizuki dopadl na tvář, neschopen zbrzdit vlastní pád. Dveře zapadly do rámu, ozvalo se klapání zámků. Klap, klap, klap...
V cele panovalo ticho a přítmí, přerušované pouze blikající žárovkou nad hlavou původního obyvatele. Chvíli se nad Mizukim bez hnutí tyčil - mohutný, zarostlý muž, tmavý a kudrnatý, v uniformě seprané skoro do bíla a s aurou takové důstojnosti, až Mizuki téměř uvěřil, že k němu sestoupil písečňácký bůh. Muž se sklonil a rukou - božsky velkou, nicméně reálnou - sevřel lem Mizukiho vězeňské košile a odtáhl ho do milosrdně temných útrob místnosti. Nechal ho ležet na zemi a sám se posadil na ošoupaný futon, jediný předmět v cele.
„Poslali tě sem umřít," promluvil po chvíli ticha. „Nás oba. Umřít za zamčenými dveřmi."
Mizuki se pohodlně uvelebil na betonu. Když pootočil hlavu do opačného rohu místnosti, uviděl misky plné jídla. Jednu na druhé, vytvářející tlející hromadu.
„Ano, přesně tak. Chtějí nás zabít po kouskách." Nejspíš si nebyl jistý, zda ho Mizuki poslouchá, tak do něj lehce strčil špičkou sandálu. „Ale tobě to nevadí, co? Ty tu hodláš zemřít; hádám proto, že už nemáš k životu žádný důvod."
Mizuki neodpověděl. Zaujatě pozoroval ten černý prales na mužově bradě, jak se vlní a pohybuje s každým jeho slovem. Chtělo se mu spát. Spát a na chvíli tak uniknout bolesti v pažích a lýtkách, odkud mu vězeňští medici vycucli chakru.
Zarostlý vězeň se náhle zvedl a zůstal stát obkročmo nad ním. Otočil ho k sobě, aby mu viděl do tváře a zkoumavě si ji prohlížel. „Co kdybych ti dal svůj důvod? Dostaneš se ven a nezemřeš, dokud tu bude."
Mizuki překonal únavu a po krátké námaze se mu povedlo zaostřit na mužovu tvář. Osmahlá, zarostlá, těžko čitelná, navzdory tomu v ní však rozpoznal vážnost. Ale nevěřil jí. Ven? Copak si bůh nevšiml, že je mrtvý? Copak nevidí, že z něj skoro nic nezůstalo? Nevšiml si, že Mizuki už nemá cenu ani té sinavé kůže, kterou teď nosí?
Slabě se zasmál, pobaven ironií boží nabídky. „Já nejsem důležitý. Nikdy jsem nebyl... víc, než lejno."
Bůh se nepohoršil. Naopak, tohle doznání v něm vyvolalo ještě větší zájem a zvedl Mizukiho za lem košile pár centimetrů nad zem. „Ano, to jsi. A je správné, že trpíš. Ale i lejno má svůj účel. Je to země, po které chodíme."
Mizuki, prázdná životní schránka bez jakýchkoliv ideálů, se nechal položit zpět na betonovou podlahu. Jen chvíli spát...
Pouštní bůh se posadil vedle něj, nohy skřížené a ruce v klíně. „Tady zem hoří, ale venku - v Listové - tě pohřbí jemně. Jako říční bahno."
Jen chvíli... Mžik.

Probudilo ho jasné světlo žhavého kotouče, co se líně otáčel každý den na modrém nebi a evokoval těm červům dole, že je ráno. Ovšem, po dlouhé době v temnotě si jej téměř nepamatoval a přišlo mu cizí a zvláštní. Vlastně, on si vůbec nic nepamatoval.
Mizuki ležel na nepříliš měkké, kamenité zemi, ze všech stran obklopen vysokými stvoly ostružin. Zkusil pohnout nohama, zjistil, že ho bolí a vzdal to. Jen zavřel oči, pomalu oddechoval a snažil se nabrat sílu. A pak, mrknutím oka se vše vrátilo.
Mžik

Pouštní bůh stál rozkročen uprostřed cely, vysoký a majestátní. Mizuki seděl na futonu a jeho nehybný, unavený pohled se dal snadno zaměnit za výraz ryzí zbožnosti. Ještě před chvílí to byla blikající žárovka, která tvořila nad boží hlavou malou svatozář. Nyní však její svit zastíralo něco většího, zářivějšího. Od nohou a rukou pouštního boha proudila chakra, pomalá a tmavá, přesto nezaměnitelná. Mizuki ji poznal - její barvu, lesk i vůni. Trochu jako voda, trochu jako prach, zanechávající vzadu na jazyku nahořklou příchuť.
Chakra, kterou on sám ztratil, vůně, kterou už neucítí... Nad tou představou se mu sevřel žaludek a do očí po dlouhé době vstoupily slzy. Nechal je balancovat na kraji víček. Než uschly, chakra pouštního boha se rozložila po celém jeho těle, chvíli vydržela a pak pomalu pohasla.
Bůh se uvolnil a pohlédl na Mizukiho. Nebyl to bůh, jen tak vypadal. Sám mu to řekl...
„Technika Osawagi no jutsu slouží k hromadnému uvolnění chakry. Zakázali ji, protože přivádí svého uživatele na pokraj smrti. Nemohli pochopit, jak její účinky dokáží vykompenzovat takové nebezpečí. Dřív se jí přezdívalo Poslední leč."
Mizuki zakýval hlavou ze strany na stranu. Pomáhalo mu to přemýšlet. „Už nemám chakru. Vytáhli ji ven, jako tesáky tygrovi..."
„Z nohou a paží. Ale pořád ti ještě teče srdcem a lebkou, cítím to. Naučím tě ji uvolnit."
Mizuki si bezděčně pohladil levé zápěstí. Pod špinavou bandáží se směrem vzhůru klikatila široká, červená jizva. Zavřel oči a jako již mnohokrát předtím přemýšlel, jestli to má vůbec cenu.
Mžik...

V celách byla dvojitá zeď. Bůh řekl, že by to byla zbytečná námaha. A taky, že se nejmenuje bůh, ale Akinari.
Mizuki netušil proč, ale jednoho dne se dveře cely konečně otevřely a dozorci vyhnali oba dva ven. Stáli na chodbě, hleděli tiše jeden na druhého, na cely v pravo od nich a na zeď vlevo. Pak dal Akinari tiché znamení. Mizuki zavřel oči - bylo to poprvé, kdy tuhle techniku vůbec dokončil.
Pamatoval si zvláštní mlhu, která mu ukradla periférní vidění.
Stěnu, co poslušně praská a hroutí se jako mizerně poslepovaná skládačka.
Dozorce, sborově padající k zemi.
Zvonění v hlavě, šumění moře někde v dálce.
Díru ve stěně, cihly a prach, horký vzduch zvenčí a s ním pach síry a spáleného uhlí.
Akinari stál hned za ním a popoháněl jej kupředu.
Prolezl dírou a dopadl na černou zem, plnou mastného popela. V dály byla vidět rudá linie lávového potoka a černá konstrukce strážního mostu. Nějakým zázrakem se jim povedlo doběhnout až k němu, než si jich všimly hlídky a začalo pronásledování.
Kolikrát ještě techniku provedli si Mizuki nevzpomínal. Mlha se zvětšila a před očima měl mžitky, když se plazil pryč do lesa. Běžel, klopýtal, potácel se a plíce měl v jednom ohni. Jednou se zastavil, dávil a plival, než pokračoval dál.
A nakonec uviděl její dům. Malou, bílou kostku s červenou střechou a rozsvíceným světlem nade dveřmy, malou zahradou a plaňkovým plotem. Možná to byl sen, možná halucinace, ale v tom okamžiku to nebyl jen dům - byl to symbol dávných dob, bezpečí a klidu. Chtěl k němu jít, vstoupit dovnitř a obejmout Tsubaki, jak to dělal pokaždé, když se vrátil z mise, ale nešlo to.
Mžik.

„Chceš umřít, protože tvůj život stál za -ovno. Ale teď nevzpomínej. Mysl je jako do nekonečna proudící řeka, co se otáčí v kruhu a donáší ti tvoje vlastní -račky. Problém je, že ten tok nemůžeš obrátit a ani všechen ten sajrajt vyčistit. Ale dá se postavit přehrada, abys na všechno zapomněl,“ řekl Akinari a odhodil další misku jídla na hromadu k ostatním. Občas si s tím dali práci, jindy bylo jasně poznat, kde všude je jed.
„A ty? Tys taky zapomněl?“ otázal se Mizuki.
Najednou stál na obrovské přehradě ze žlutých kamenů a před ním se klikatila blankytně modrá delta řeky, napříč oranžovou pouští. Akinari, doteď stojící opodál, popošel k jejímu okraji. V okolí se rozhlehl hluk, připomínající silné vlnobití.
„Ne! Já tu svou musím zničit!“ Pokusil se přehlušit ten rámus, ale nedařilo se mu to. Ještě něco křičel, ale než se k němu Mizuki dostal blíž, odrazil se a zmizel pod hladinou.
Zvuk vlnobití se přiblížil a Mizukiho napadlo, že by se měl otočit. Na přehradu zaútočila obrovská zelená vlna a smetla ji jako domeček z karet.
Mžik

Rozpálená Konožská dlažba, sandály, které se zaručeně nehodí k běhu a bochník chleba v podpaží, co mu v tom vůbec nepomáhá. Křik lidí kolem, vzdálené domáhání se spravedlnosti od okradeného pekaře a kličkující postavička Zouriho, jenž se coby sedmiletý usmrkánek prodírá pod nohama ctihodných občanů, koly projíždějících vozů a pulty se zeleninou.
„Zloděj! Zloděj! Chyťte je!“
Ulice zachvátilo davové šílenství. Vesničané se chystají hrdě chopit své možnoti někoho zlynčovat a ženou se za prchající dvojkou.
„Mizuki!“
Dost bylo bratrské soudržnosti. Jen co se ukradené jídlo ocitá v Zouriho náručí, zdrhá do úzkých uliček, kolem přeplněných kontejnerů a lelkujících bezdomovců. Mizuki takové štěstí nemá. Ruka, velikosti medvědí tlapy, ho šikovně popadne za límec a zvedne vzhůru jako kotě.
„Já ne! Já nic nemám!“
Její majitel, co si nejspíš nechává vyrábět rukavice na zakázku, se jen zlověstně usměje.
Mžik

Probudil se a na chvíli neměl ponětí, kde je ani co tu vlastně dělá. Slunce už bylo vysoko na obloze a zatímco spal, zahřálo jeho vězeňskou košili, že pálila jako rozžhavené železo. Kolem zpívali ptáci. Ostružiny mu napůl stínily obličej. Byl v lese.
Někde blízko bylo slyšet hlasy, kroky, nakonec ticho...
Došlo mu, že celou dobu něco pevně svírá v dlani pravé ruky. Zvedl ji a pomalu tím divným předmětem otáčel, dokud se neupamatoval. No jistě, Akinariho vzkaz! Ten důvod, ten důvod! Vězeňská uniforma neměla kapsy, tak ho musel držet celou dobu...
Pomalu se posadil. Látka košile se mu otravně lepila na zpocenou kůži. Radši ji sundal a nechal ležet v křoví. Chvíli jen zaraženě zíral před sebe, než si uvědomil tu do nebe volající skutečnost, že teď je v tom jen on sám. Akinari tam zemřel.